na další stranu
Alžběta Šerberová
ETUDA O LÁSCE
On měl přitažlivost důstojníků ze starých ruských románů, trochu chvástavý, mluvil hlasitě, stručně, vtipně, rád se posmíval i smál. Protože měl dlouhé jméno Hoffenberg, říkali mu Hofi a měl pověst holkaře.
Ona byla malá, štíhlá a hezká, jako figurka. Když se usmívala, měla rty trochu našikmo a to se mu líbilo. Seznámili se na lodi, kde hrál jazz, pak se setkávali náhodně, hádali se o literatuře, bývala trochu drzá, a skoro vždycky to skončilo milováním.
Jednou se srazili na Zlatém kříži s přítelem Jardou a jeho dívkou Ankou. Trochu klábosili a Jarda řekl, že jdou s Ankou na kafe. Rozloučili se.
„Víš, co teď řekne Jarda Ance?“ zeptal se Hofi.
„Co?“
„Jaký je rozdíl mezi náma.“
„Tebou a Jardou?“
„Jo.“
„Jaký?“
„Že já se za deset minut budu milovat s tebou a on s Ankou bude pít kafe.“ Zasmáli se.
U ní doma ji líbal, hladil, pustila hudbu, milovali se. Měla něco z přirozeného nadání gejš, nesmírně něžná a cize vroucí, vždycky se mu z toho trochu točila hlava.
Pak seděl na gauči a díval se, jak nalévá víno.
„Měla bys něco vědět. Miluju tě a nikdy si tě nevezmu.“ Řekl to trochu frajersky a jakoby natruc.
„Jo, to vím,“ řekla.
Překvapilo ho, jak to řekla klidně, jak ji to nepřekvapilo, neurazilo. Skoro ho to pobouřilo.
„Posloucháš, co zpívaj tam u splavu?“ zeptala se a kývla k magnetofonu. „Hudba hrála a vzduch se chvěl, hudba hrála a vzduch se chvěl, hudba hrála a vzduch se chvěl a nebylo to málo…“
Pak povídali něco dalšího a pak ji najednou vzal do náruče a mlčky, dlouze miloval. Hudba hrála a vzduch se chvěl. Jen v jednu chvíli trochu otočila hlavu.
Po letech se potkali na Šumavě u soutoku Křemelné a Vydry. Ona s přítelem, on s hezkou manželkou a dvěma kluky. Bylo teplo, slunce, Křemelná se na kamení třpytila, vzduch voněl vodou. Oba se skoro lekli. Pak se vzájemně představili, něco říkali, loučili se, Hofi se k ní přitočil a řekl:
„Hudba hrála a vzduch – „
„Voní,“ řekla, a byl to ten úsměv trochu našikmo.
|
