na další stranu
Michal Bystrov
CO TY SI O MNĚ VŮBEC MYSLÍŠ
co ty si o mně vůbec myslíš
když věnuješ mi pohled svislý
a kolmo na něj mlčení?
neznáš mě? byla spousta času
já jsem tě poznal: tvou zlou krásu
a máme stejné příjmení
doufal jsem jako vždycky doufám
troufal jsem si – i teď si troufám
záludnost mě jen popouzí
co ty si o mně vůbec myslíš
a proč ty slané slzy zkysly
když samotný se probouzím?
řekl jsem si že nezahynu
jestli chceš ano cítím vinu
marně jsem slabost ukrýval
co ty si o mně vůbec myslíš?
přetvářka zrada něžný příslib
který mě pohřbil zaživa
MEZI BŘEHY
vlak zastavil na mostě
kapky deště buší do zchátralé konstrukce
zleva Vyšehrad
ozývá se dávnou písní v bájeslovné tónině
labuť s vajglem v zobáku
sykne když rozhoupá ji osamělý veslař
řeka jako děrovaný papír
vložíš ho do flašinetu
a ozve se Praha
ZOUBKY
někdy děláš opilého
a tím se opiješ
za zvuků Chopinova preludia
jsem si ji uvědomil
ten večer jsem si vůbec
nějak hodně uvědomoval
asi to nemuselo skončit
tak jednotvárně romanticky
kdyby mi nevypila pivo
nepřikázala
abych jí zavázal střevíc
a nenechala se chytat
v rozjívené tramvaji
asi to nemuselo
skončit tak jednotvárně romanticky
kdyby neměla zoubky
ostřejší než turecký měsíc
na vrchu Děvíně
JISTOTY
ve večerním horském městě
plném unavených lyžařů
nehraje žádná hudba
pouze tam dole u dna
mumlá své drkotavé songy Jizera
třeskot v jícnu bowlingové dráhy
kuželky vrávorají před pádem
smích ve sklenici
dech na okenním skle
srdce se trochu svírá
tak je to vždycky na neznámé adrese
člověk by rád vyšel ze sebe samého
jenže se nedá zapomenout
problémy sice nikdo nepřibalil
víme však o nich
ve zhasnutém bytě
chladnou a stárnou
z nudy rozbíjejí nádobí
ty zatím hledáš pod horami náměstí
a každá jistota je dobrá
bankomat v měsíčním svitu
hodiny na věži
lavička s dívkou podobnou tvé ex
VZBUĎTE MĚ AŽ BUDE NOC
vzbuďte mě až bude noc
až půjde celý svět spát
a soumrak zhasne svůj dům
s vyhlídkou na vinohrad
až měsíc toulavým psům
ukáže kdo je tu pán
vzbuďte mě až padne tma
černá jak obsidián
počkejte ještě pár chvil
až zmizí poslední stín
jezero pod oblohou
opál a akvamarín
vzdálený zvon bije půl
obzor má stříbrný lem
přemýšlím kudy se dát
a co je za obzorem
ohňostroj barevných snů
s úsvitem přestává kvést
na nebi rozcuchaném
s čelenkou z blednoucích hvězd
vzpomínka lehký má krok
je ještě tišší než strach
zní to jak déšť když ti dva
po špičkách přejdou můj práh
MUŽ PŘES PALUBU
není na tom nic hezkého
když se zabíjí pro přežití
není na tom nic hezkého
když se vstává z mrtvých
a já tě lásko nezachráním
odkvétá lotos horkých dlaní
děláš co chceš
muž přes palubu
znamení zrodu
už se klubu
vhrdlouhání a nactibraní
odkvétá lotos horkých dlaní
KAFKÁRNA
samota kreslí
pavouka v mé tváři
dnešní noc ze mě
udělala hmyz
údery vesly
o hladinu stáří
v hodině přeměn
zákaz analýz
NOCTILUCA SCINTILLANS
navrch huj a vespod fuj
krása je vidět jenom v noci
skrývá se v našich bosých krocích
omývá nás oceán
je-li to sen proč písek voní
a slova znějí jako tóny?
noctiluca scintillans
nějaká řasa nebo brouci
světlo a pohyb ve tmě tmoucí
ve snu jsem se probudil
probuzen sním a láska není
jen pravda snu a lživé bdění
MALÍŘ J. M. W. TURNER
malíř J. M. W. Turner
prodává na trhu v Soho
svoje oblohy
ty malé za šilink a šest pencí
ty větší za tři šilinky
a šest pencí
ráno si vždycky lehne do trávy
v zahradě za westminsterskou katedrálou
předlouho dívá se jak táhnou mraky
sleduje jejich odraz v Temži
přemýšlí o lodích
v zelených korunách
a roztřesené ruce boží
potom se zvedne
jde do svého krámku
s náručí nových akvarelů
slečinky z Bloomsbury
se na ně lačně vrhnou
a běží s nimi po širokých chodnících
do jednoho z těch vzorně vartujících domků
a tam
v ústraní dívčích pokojíků
krouží po Turnerově obloze
štětcem jak půvabně neohrabaní ptáci
hlavinku plnou vlastních krajinek
malíř je šťastný
že jim prodal nebe
a to z něj rodiče
chtěli mít řezníka
BÁSNÍK A CAR
v pětatřiceti to Puškin zabalí
chce svatý klid a milou hospodyni
bytelný hrnec a v něm šči
však Puškin míní
gosudar mění
donutí ho svléknout
dvouřadou vestu k fraku dvořana
kulatý klobouk přikáže mu nosit
na plesy kde ho drží pod krkem
osobní cenzor básníka jenž povstal
a nyní v ponížení zamlklém
zalézá pod stůl v rušných salonech
došly mu prachy na bály i ženu
a cítí těžko popsatelný spěch
v africké tváři výraz vzdoru klíčí
kolik už známých car mu popravil?
Puškin má dost
je někým a je ničím
Evropě vládne nový sloh a styl
Lenský to koupil Oněgin se zblázní
odvržen jednou provždy Taťánou
a básník v Carském Sele jako v lázních
celou noc bdělý čeká na ráno
jde o to sire že jsem prostý člověk
zoufale informuje Petrohrad
trochu jsem přibral míním si tu hovět
tři roky na to zhasne
mlád
tak mlád
pro Serenu Vitale
ŠPENDLÍK
I.
podvod lijáku tkví v tom že stojí
šunková pizza jde pozdě o dvě minuty
v zádech cítím lakované nehty
tyto šaty nekončí svléknutím
rty s chutí sherry
contains no love
vezmu si ji
umřu s ní
něco jí o sobě povím
II.
vzpomínky v básních
hosté nevítaní
v Klementinu slyším spadnout špendlík
klade mi na srdce
olověnou kouli
do jejích očí chodím bruslit
v životě který nabral zvrhlý směr
mým snem jest v akváriu
otevřít si trafiku
anebo stát se řezbářem buřtů
Vítězslavu Nezvalovi
BĚSNĚNÍ
kdysi jsem se z tebe zbláznil
a chtěl si tě vzít
i s malým synem
sedla sis na mě
a já poléval tě vínem
kocovina
pak i já měl syna
zůstalas ve svém městě
nesneslas
mé tiché běsnění
v Pražském Semmeringu
pohledem svlékám plavou sfingu
tys byla tmavá
nádraží
chlap jako já si krásy neváží
pět ran do piana
jasně že jsi byla vdaná
chtělas básníka
na nahá prsa se ti vystříkal
víš jsem unavený
bude mi čtyřicet
a nemám nerad ženy
jen je nesnáším
havárie
auto lidi na kaši
v noci zvláštně klidné hovory
jsi tam?
jsem tam
bolí?
nebolí
VLAKEM V DEŠTI
těžko jsem na ni mohl zapomenout
v pohádce dávno bych byl němou pěnou
klasika: marné lásky snaha Platón
a cesta na Děvín je samé bláto
kdysi jsem tady s partou na kolejích
nalezl lebku koně – lekce z dějin
stával tu hrad vím kudy k rozvalinám
když si mě měříš zrakem hledím jinam
a když pak zamyšlená brnkáš na déšť
a když mi ze rtů tajnou píseň kradeš
těžko jsem na ni mohl zapomenout
bylas to ty a mělas jiné jméno
vlak vjíždí na viadukt přes Prokopák
byl to tvůj dvojník a tvůj pravý opak
v hospůdce Michal Šanda s Hemingwayem
vzal býka za rohy a leje leje
kynu mu do údolí všechno plyne
náš ranní hovor skončil v polovině
a pusa nedolétla – koho hledáš?
Waltrovka – Jinonice – práce – středa
INTERMEZZO
přemýšlím lze-li psát bezbolestně
a bezbolestně myslet
zkusím to
aspoň na chvíli
až příliš jsme se trápili
a báseň nemusí být doznáním
chci napsat něco
co tě nezraní
KUKS 2007
příjemně zatažený den
okolí hospitalu
žhne temnou zelení
a tunel mezi lesy
je branou do nikam
nic neříkám
nic nevím
focení na kládě
s deštníkem
bez deštníku
vše krásné před námi
jsme jedni z mnoha koledníků
Ježíšek z pískovce
a Jezuité slídí
budoucnost ve tvých očích
neuvidím
natož tvou minulost
jsem hostem v cizím domě
jen pro mě otevřel se
chceš mě
vrůstáš do mě
v Betlémě dary králů
chvíle klanění
v okolí hospitalu
v tiše žhnoucí zeleni
CO JE TO S LIDMA
co je to s lidma
co je s nima
žádnýho řeka nezajímá
ani ten hrad
snad kdyby Šemík
skočil teď šipku
smutno je mi
a taky blbě
to vám povím
srdce mejch lásek
těžký kovy
Šemík fakt skočil
zas mě jímá
závrať
a lidi
co je s nima
KDYŽ LÉTO PŘIHRÁVÁ
když léto přihrává
a pěvci vede ruku
Jan Skalník (bolavá
je duše krásných kluků)
zmateně uryje
ne neptejte se na nic
můj žal je jaký je
a snění nezná hranic
uchlístne do dlaně
však jeho hlas je suchý
v duchu ji pohaněl
teď všude vidí duchy
hlas jeho zasýchá
a myslí asi jinam
mlčení do ticha
a básník ruce spíná
včera jí u tůně
chtěl trhat vodní růže
teď zjitřen rozduněn
jak zvon je méně mužem
a více dítětem
ach Fráňo slitování
čtu větu po větě
hru o chlapci a paní
NA HORÁCH KUTNÝCH
Orten jde od kašny domů
údery kopyt?
zjara podobá se mládí hromu
na rohu ulice dnes Kollárovy
a tehdy také?
v louži náměstí cos oči loví
chtěli jsme umřít pak se nezabili
s Ivánkem Blatných
tma jak pregéř plný hrubé síly
udeří mázem noci o dlažbu
básník se staletími
toulá s holkou nazdařbůh
měl Orten holky? myslím na Adinu
nevěstku černobílou
mockrát se k ní ve snu vinul
ta šíje! polibky jak cukrkandl
v kostele na Náměti
pohřbený je Petr Brandl
a na Čáslavské Karel Havlíček
pět minut před Brixenem
stůl s výhledem na výčep
náhoda na to šlápne na Výtoni
dnes ale ještě Jiří
dojde domů dusot koní
od kašny provází ho
v krčmě Dačický
zpíjí se – zvůle bolí
v dole život nelidský
na Horách Kutných
kde se stříbro těží
smrt není Ivan
smrt je jinde – blízko
má sto věží
|
