Luboš Y. Koláček

Básně

EXPERIMENTÁLNÍ

aneb příběhy absolutního šílenství


Podotknutí:

Hloubka vyjádření nespočívá

v obsahu

ani ve formě

nýbrž v

          NICOTĚ

MORE GEOMETRICO LASCIVNÍCH KREATUR

(surreální rozpočítadlo)



Doyen Toyen merebu

Ábr Fábr vele-Bu

Astor Castor panice

Halaba Malaba munice

Žena Pena nestálá

Homo Promo Kaprála


                  Tami Taky nedala

                  Docela slušně to ustála


Elisa Nuita bezemně

levitu – jící na stromě

Odolen Podolen Mitra

Zbytek se dozvím zítra

NIC NENÍ

(grafická báseň)


Nic není

NIC NENÍ

NIC NENÍ

NEMÚŽE

NEMÚŽE

Ne-může

Kdo mi f-tom

                sakra

          pomůže?!

Když vůbec nikdo nic

                      nemůže.

UKRADENÁ

Nemám hlavu

          TÚ-DU!

Nemám ruce

          TÚ-DU!

Nemám nohy

          TÚ-DU!

Nemám tělo
          TÚ-DU!

Nemám vůbec nic.

Jsem jen čistej

          VZDUCH...

A NA ZÁVĚR AUTENTICKÁ SMS KOMUNIKACE S DÁMOU MÉHO SRDC

7:07      (posílám zprávu)

(nic... to asi ještě spí)

8:08      (zkouším to znovu)

A JE TU ODPOVĚĎ:

        Přesně! Tady už tedy 8:11, 8:12...

Jiná planeta?

        To ani ne,
        jen jsme trochu napřed...

Já tradičně fúúúrddd pozadu.
Mentální polomentál,
něco jako
děravý ementál.
Elementál.

        Hryzy-hryzy ementále...

Pojď do mých děr,
Lásko,
za zrcadlo reality...

        Už jsem tam.
        Jupííí...

...jou!
Ostatně – co tady?!



LYK, (konečná podoba, výtrysk podvědomí) duben 2021<

ODNĚKUD NĚKAM – ASI DO NIKAM

Se smířlivým rachotem
stahujeme kovové rolety svých očí
dlouhou železnou tyčí
zase a znovu
tu nekonečnou roletáž všehochutí
                        toho dne uzamyká
zvonečková dvířka svého smíšeného zboží.

To byl zase den!

Ranní vejce na hniličku zas o dva stupně chladnější
oproti kýženému požadavku
To v polévce plavaly nerozvážně unylé
                bulvy i vulvy všehomíra,
to vše tak nějak bez apriorních sebejistot,
v pekelné skrumáži údajné many nebeské ,
kterou nám přece svatosvatě slíbili.

A ta chuť!

I ta chuť byla jako vždy zcela nepoživatelná,
neslaně nemastného odéru navýsot blahoprostého.

Tak tohle má být ten náš slavný ŽIVOT?!

Honosíme se hlubokým poznáním
jehož hladina je přesně formálně umetená
však nitro – obsah – topí se nám i pro nás v nicotě.
A přesto tu stále ještě hledáme,
co bychom podvědomě ulovili
i já podvědomě hledám,
co bychom ulovili,
denodenně prodchnutí obecnou smrtelností všeobjímající machthábrovské nudy,
niterně rozpuklí jak propálené plotýnky archaických kamen vyhoření.

I vy máte chuť?!
Taky si dáte?
Tak do toho!
Je tu zas nový den...

S rachotem očekávání
vytahujem kovové rolety svých zkrhavělých očí
dlouhou železnou tyčí
zase a znovu
tu nekonečnou roletáž všehochutí
tak jako prvorepublikový živnostník,
                když odemyká
zvonečková dvířka svého smíšeného zboží.

My všichni jako jeden muž či žena.
A jsme zase v tom, jsme v tom nanovo.

V naivní imanenci propadu do černých děr té naší supraorwelovské beznaděje
stejně jako v miltonovském pádu kletých andělů
                        do propasti pekel,
TUbytí na hmotné Zemi.

To že jsme my?
Tohle je náš život?
Ale fuj!

A to prý už jsme byli kdysi v nebi.
Nebo - co to vlastně bylo...

UMŘÍT VČAS NA JEVIŠTI DĚJIN

Každý sám pro sebe je nesmrtelný.
Sám za sebe.
K čemu pak úvahy o smrti, jsme-li
                        nesmrtelní...?!

A přesto umřel.
Někdo známý, někdo můj známý umřel na jevišti.
Snad: na jevišti dějin?

Tak a jenom TAK.
bych si to přál i já,
někdy, prostě jen tak umřít včas,
když už to tedy musí být,
prý u každého z nás.

Jenomže - my jsme přece
                        nesmrtelní.

Ostatně: ONA si nás někde najde...

LYK, Lib – Ol- Pra 19. a 20. 7. 2021

Ostatní tvorba Luboše Y Koláčka publikovaná v Divokém víně:
DV 119/2022: Pocta Filo-Sofii: S Dantem jdouc Peklem Y
DV 103/2019: Bohyně, Je podzim a další