literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Ministerstvo kultury odpojí 2 500 knihoven od internetu. Co dodat?

Ministerstvo kultury dnes, tj. 28. 2. 2012, oznámilo ukončení Projektu internetizace knihoven, viz goo.gl/ETJRx. Přibližně 2500 knihoven provozovaných především malými obcemi bude 28. 2. 2012 odpojeno od internetu.

SKIP - Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR se v této věci opět obrátí otevřeným dopisem na předsedu vlády Petra Nečase, který dne 19. 8. 2011 goo.gl/oQZ1X písemně potvrdil další pokračování Projektu internetizace knihoven. Pokračování potvrdil i ministr kultury goo.gl/NX1od.

Ukončení Projektu internetizace knihoven je v rozporu s usnesením vlády ze dne 11. ledna 2012 č. 28 o Koncepci rozvoje knihoven v České republice na léta 2011 až 2015 včetně internetizace knihoven, která zavazuje ministerstvo kultury k pokračování tohoto projektu.

Zbývá několik otázek:
Je možné věřit slovu předsedy vlády? Je možné věřit slovu ministra kultury? Je možné věřit usnesení vlády? Podporuje vláda rozvoj informační společnosti? Je rozumné garantovat každému občanovi rovný přístup k internetu prostřednictvím knihoven? Jaké jsou priority vlády v oblasti vzdělávání a přístupu ke kulturnímu dědictví?

Pro doplnění: Dopis SKIP předsedovi vlády ze den 1.7.2011 goo.gl/XEhtR

Vit Richter, Svaz knihovníků a informačních pracovníku CR, Klementinum 190, 110 00 Praha 1, Tel: +420/221 663 338, Fax: +420/221 663 175, mobil: +420/603 223 627, email: vit.richter@nkp.cz, www.nkp.cz, www.skipcr.cz/

Rozběhaný Don Juan

Josef „Pepson“ Snětivý je postava současně dynamická a zároveň archaicky rozmáchnutá. Hraje ve dvou rockových kapelách na saxofon, vytváří písničky. Hlavně ale napsal už čtyři romány: Každý král je sám (2006), Hlava plná čertů (2007), Piercing na duši (2008) a Ženy s krátkými nehty (2010) a tři tituly literatury faktu. Dvě z těchto publicistických knížek jsou o fotbale, (který tento zvláštní autor samozřejmě intenzivně hraje). „Pepson“ ovšem také překládá anglickou klasickou literaturu: a to zejména - duši moderního muže zdánlivě tak vzdálené - viktoriánské autorky! Kromě toho učí, neúnavně jezdí po besedách a je majitelem a šéfem nakladatelství, které vydává třeba poezii Miloně Čepelky či povídky Jane Austenové a Charlotte Bronteové.
Jeho vlastní beletristická tvorba je skoro vždy autobiograficky milostná.
„Pokud Pepson ale při svém pracovním zápřahu své příběhy opravdu čerpá z reality, musel by mít jeho den minimálně 48 hodin!“ napadne každého, kdo ho zná blíž a začte se do jeho příběhů. Během dalšího čtení mu však čtenář tento paradox rád odpustí, Snětivého příběhy jsou totiž nápadité, děje autor rozvíjí se záviděníhodnou lehkostí a postavy hrdinů vám nezřídka připomenou někoho, koho dobře znáte. Pepson ve svých prozaických knihách úspěšně uplatňuje znalost divadelního a muzikantského zákulisí, občas do knížky zapojí i hrdiny, které mají reálný předobraz ve světě známých lidí. Není to ovšem žádná filozofická próza – převážně je to takové trochu novinářské psaní, občas je autor i řekněme Danielle Steelovou v kalhotách. Nikdy však nesklouzává do skutečného kýče, v čemž mu pomáhá i všudypřítomná sebeironie. Toto vše platí i o Snětivého nedávné knížce Samolásky a soulásky. Autor tentokrát nabídl čtenářům (a samozřejmě hlavně čtenářkám) místo románu novelu a ještě kratší útvary. Jak napovídá vtipný titul, i tato kniha je hlavně o milování, paradoxně však právě některé krátké prózy, kde o milostnou zápletku jde až ve druhé řadě, napovídají, že Josef Pepson Snětivý má navíc než být „Donem Juanem české literatury,“ jak ho kdosi nazval.
(mk)

Vážený T.!

Vaše reakce na můj článek (viz předchozí materiály v aktualitách DV, pozn. red.) byla asi určena spíše Ludvíku Hessovi - leč dovolte i mně říci své slovo. Ne, s Haló novinami se rozhodně neztotožňuji. Možná s Britskými listy?! Nahlédnutím do kteréhokoli archivu zjistíte, že v komunistickém tisku jsem nikdy nepracoval a ani tam nesměřuji - i když přiznávám, že jsou i komunisté, kterých si vážím. Tak jako jsou mezi mými favority i někteří lidovci, socani či třeba zelení. Lakoničnost Vaší odpovědi mi přijde zavádějící. Opravdu si myslíte, že je jen ano a ne, že se sluší psát jen o zavrženíhodnosti všeho, co bylo v minulém režimu a všech, co nebyli proti?! A že bránit levici znamená být komunistou? Z toho jsem posmutněl já. Myslím, že třeba Váš přítel Egon Bondy, kterého jsem měl také čest znát, by s Vámi nesouhlasil.

S úctou
Dušan Spáčil

Odpověď na předchozí aktualitu

Drahý Ludvíče, trochu jsem posmutněl, DS Vám z toho tak trochů dělá "Haló Divoké víno".
/T/

Nevíte o někom, kdo věří v socialismus?

V roce 1989 jsem se jako novinář snažil přispět k pádu Jakešova režimu, zatímco můj otec patřil k těm, co se jej snažili zachovat. Takových jako on v té době moc nebylo! I když jsme žili ve státě, v němž bylo papírově jeden a půl milionu komunistů a skoro každý občan měl průkaz nějaké společenské organizace Národní fronty, po sametové revoluci to vypadalo, že minulý režim podporovali skoro jen zločinci a blázni.

Vzpomínám si, že se na mě těhdy obrátil zahraniční dopisovatel světové tiskové agentury s prosbou: „Do své reportáže bych potřeboval najít někoho, kdo upřímně věří v socialismus, nevíte o někom?!“ Začal jsem tedy po někom takovém pátrat, ale kromě profláknutých koryfejů typu Fojtíka, Jakeše či Štěpána, a pár značně omezených nižších funkcionářů, jsem přišel jen na svého tátu! Ta prázdnota na straně autentické levice byla až strašidelná. A tak pro Reuters tehdy pohovořil můj rodič...
Tatínek nebyl blázen a už vůbec ne zločinec. Byl vynikající profesionál, jeho práci uznávali na Východě i Západě. V socialismus ale věřil se skoro náboženským přesvědčením, které způsobovalo, že občas mu na očích vyrostly skoro neprůhledné růžové brýle. Očividné nesrovnalosti a nespravedlnosti totalitního režimu díky tomu dokázal nevidět a hrozící konflikty se snažil harmonizovat. Pokud někdo řekne: „To tedy zrovna obdivuhodné nebylo!“ musím souhlasit. Na druhou stranu je třeba říci, že základem jeho víry byla prostě touha po spravedlivé společnosti, založené na solidaritě a altruismu, v níž nebude nikdo trpět. Navíc nikdy netoužil po moci a majetku - lžou tedy ti, kdo šmahem říkají, že všichni komunisté byli nenávistní pragmatici.
V raném mládí jsem s ním ovšem nemalou dobu strávil dokazováním, že reálný socialismus takovým zřízením rozhodně není, že už před mnoha lety ztratil etos, který mu on připisuje, že západní společnost je už dávno humanističtější než to, v čem tady žijeme. Nevěřil mi a zatvrzele hlásal: „Důležitý je humanistický základ a důraz na obhajobu obyčejného člověka. A to tady je. Zatímco kapitalismus je od začátku založen na sobectví, touze po bohatství a morálce vlčí smečky:“ Já jsem se smál a nazýval jsem ho „dogmatikem“ a „zpátečníkem“. Rozpory mezi tím, co mi on tvrdil a co jsem viděl kolem sebe, byly pak dokonce hlavním důvodem, proč jsem se velmi brzy odstěhoval z domova a proč jsme v našich diskusích - které navzdory rozporům naštěstí zůstaly přátelské - pokračovali jen „dálkově“.
Dnes už s ním diskutovat nemohu vůbec, umřel před devíti lety. Nad jeho „uhlířskou vírou“ ale přemítám dodnes. Ne, nepřesvědčil mě, že listopad 1989 byla chyba. Ani že Gorbačov byl jednou ze záporných postav dějin. „Vědecký komunismus“ je podle mého názoru překonaný a asi stejně „vědecký“ jako parapsychologie či homeopatie. Mám radost ze svobody a nemyslím si, že je to jen (jak říkají marxisté)„poznaná nutnost.“ Ale nemohu si na tátu nevzpomenout, když zkouším hodnotit svět, který jsme v Česku za minulých dvaadvacet let vybudovali. Protože máme sice na každém rohu barevnou reklamu a můžeme si koupit místo jarmilek adidasky a místo trabanta BMW, v Praze je ale tři tisíce bezdomovců (zatímco dříve tu nebyl ani jeden) a zdravotnictví v celé republice se pomalu stává supermarketem, v němž se zdraví prodává jak mražené kuře. Protože máme sice možnost cestovat kdykoli kamkoli, ale reálné příjmy klesají tak, že obyčejní lidé už zase jezdí na dovolenou spíš jen na Slapy. Protože někteří komunističtí papaláši osmdesátých let byli sice sobecké kreatury, jejich činy však blednou vedle „šibalství“ stávajících politiků. A konečně - protože s hrůzou zjišťuji, že tátova poněkud komická charakteristika kapitalismu jako společnosti „kde je vše založeno na sobectví, touze po bohatství a morálce vlčí smečky“ je v podstatě pravdivá. Tedy u nás.
Přemítám, že kdyby dnes kolega od Reuters hledal příznivce socialistické cesty, našel by ho na každém druhém rohu. Na rozdíl od táty, který by byl určitě rád, z toho nemám žádnou velkou radost, ale docela to chápu.
Dušan Spáčil
Samozvaný šéfredaktor Divokého vína při korektuře poznamenává, že s autorem souzní.

Zvoník a krysař

Jestliže vám (na stránkách knih) žádná černá není dost tmavá, pokud máte rádi pochmurnou romantiku gotických románů a thrillery na pomezí fantasy a hororu, či pokud se vám nejlépe usíná s děsivými představami Davida Cronenberga a Stephena Kinga, sáhněte po knize Davida Glocknera Osiach.
Glockner (jméno je pseudonym, znamená česky Zvoník) děj svého třetího románu Osiach situoval k rakouskému jezeru a do Německa, v knize se však setkáte i s českými, slovenskými a balkánskými realiemi. (Netradiční pohled například nabízí tato kniha na postavu hejtmana Jana Jiskry). Podobně se v Osiachu mísí i časové roviny – část příběhu se odehrává v současnosti, část v hluboké minulosti. Nebo to není patnácté století, jen jakýsi současný paralelní svět, ve kterém se mísí přízraky, upíří a krutost středověku? Glockner vás o odpovědi nechává ve své knize na pochybách a jako krysař vás vede různorodými zákruty děje. Občas vám jeho svět příjde depresívní, občas si připadáte jako v kaleidoskopu hrůz. Přesto se necháte vést stále temnějšími katakombami příběhu až k překvapivému rozuzlení. Poslední stránky budete nejspíš dočítat s ulehčením – než se uložíte ke spánku sáhnete ale ještě po Saturninovi, Šťastném Jimovi či Babičce. Asi neradi byste se totiž tuto noc dostali do osidel nepříjemného hrdiny Glocknerovy knihy. Ale i v dalších dnech ve vás zůstane po příběhu nepatrná stopa – asi jako po těžkém snu, který zaplaťpánbů skončil, ale který nechcete zapomenout.
(mk)

Pálí mě existence bezdomovců, Dušane. Nechápu stát, který ji nedokáže minimalizovat, moji milí!

Nejsem tak statečný, milý Dušane, abych probral šatník a odnesl jeho větší část bezdomovcům, i když by toho byly nikoli dvě igelitky, ale dva žoky. Ani si nemyslím, že bych jim zásadně pomohl. K čemu by jim byly tmavé obleky do společnosti, z nichž navíc mi ještě jeden budou moji pozůstalí určitě chtít navléknout. Ale nemohu se smířit s tím, že se stát nedokáže s existencí bezdomovectví vypořádat. Nepřivolávám bývalý režim, v němž jsem minimálně rok byl jedním z velice mála bezdomovců. Netoužím po obnově paragrafu o příživnictví. Vím jen jedno - bezdomovci až na malé výjimky neexistovali ani za komunistů ani za první republiky, kdy jim v tom bránil zákaz potulky.
Stát by měl i za cenu nepopulárních opatření bezdomovectví zamezit. Jenže kromě peněz k tomu nemá ani dostatek pohnutek a citu.
Babydědek Lu

Jak jsem byl bezdomovcem

Před časem jsem dělal úklid v šatníku. Co jsem vytřídil, dal jsem do dvou igelitek – a v záchvatu šlechetnosti jsem vše odnesl do Armády spásy. Do její pobočky, která sídlí v holešovickém činžáku.
Byla tehdy zima skoro jako teď – a tak do prvního patra, kde je kancelář a taky se tam servírovala polévka zdarma (či co), vedla dlouhá fronta.
Vzal jsem své dvě tašky – a chystal jsem se vyběhnout podél fronty nahoru. Se zlou jsem ale potázal. „Přišel jsi poslední – tak si stoupni do fronty,“ ozvalo se z davu unisono. Začal jsem vysvětlovat, že naopak nesu do Armády zimní oblečení. Nic to nepomohlo. „Minule tady byl takovej střízlík. A prej, že jde vyřídit nahoru nějaké papíry. Tak jsme ho pustili. No a pak se ukázalo, že to samozřejmě byl taky bezďák a na mě se už nedostalo!“ nepříjemně se na mě obořil jeden šedivák. Chtěl jsem se bránit, že já přece takový nejsem - ale pak jsem se podíval na sebe. Hlavu mám jak koleno, kolem brady prošedivělé fousy, je mi přes padesát. Navíc manželka mi stále vyčítá, že nosím pořád tu starou bundu! A v ruce jsem měl - tak jako bezdomovci - dvě tašky z Billy...
Prostě, když pominu pár opravdu rozklepaných dědků v hadrech a feťáků se zamželými pohledy, od většiny těch gentlemanů kolem jsem byl na první pohled skoro k nerozeznání. Snad jen, že v očích nemám ještě ten výraz beznaděje.
Ale to se těžko prokazuje. Zkrátka frontu jsem poctivě vystál, jen v patře jsem uhnul vlevo do kanceláře, místo vpravo do jídelny. Zatím totiž naštěstí na polívku zdarma nemusím. A hlavně mám kde bydlet. Ale ta hranice mezi „nimi“ a „námi“ je opravdu neznatelná, to jsem si ověřil na vlastní kůži.
Dušan Spáčil

Mirek Huptych a Zdeněk Lebl zvou!

Čtení Leblových veršů a vernisáž výstavy Mirka Huptycha vás jistě přiláká do Mezinárodního PEN klubu v Klementinu. Odehraje se ve čtvrtek 9. února v 17 hodin. Nevím, jak vy, moji milí, ale já přijdu určitě.
Lu

Bližní je blízko! A bezdomovci?

Spisovatel a vědec Stanislav Komárek v jednom rozhovoru připomněl:„Bližní je ten, kdo je blízko!“ Chtěl tím především připomenout, že když projevujeme charitu nedonošeným dětem Šošonů nebo lidem z ostrova klesajícího do Tichého oceánu, je to projev odosobněnosti tohoto „postmoderního“ světa. Nebo jinak, děláme to hlavně z pohodlnosti! Pod vlivem mediálních zpráv o cizích neštěstích totiž potřebuje každý z nás, průměrně soucitných, ulevit svému svědomí - a tak rádi pošleme pár korun na nějaké vzdálené chudáky.
Je ale dobré si připomenout, že je to často charita poněkud instatní! K dosažení ušlechtilého pocitu nám v tomto případě totiž stačí minimum času – a nemusíme se vyrovnávat s osobním nepohodlím, ošklivým prostředím či jinými nepříjemnostmi.
Je to mnohem pohodlnější než pečovat o ochrnutého příbuzného, osobně vychovávat dementní děti, neřku-li se zabývat špinavými, smradlavými a vůbec odpuzujícími bezdomovci, kteří se na nás lepí na Hlaváku či na Palmovce. ¨
Tahle „morální slabost“ se ovšem netýká jen nás – zbabělých jednotlivců - ale i institucí. Příklad? Opakovaná reakce pražských radních na nabídky podnikatele Dalibora Dědka. Tento majitel úspěšné firmy koupil bezdomovcům k ochraně před mrazem obří vytápěnou nafukovací halu. Dokonce nabídl, že bude financovat její provoz! (Možná chtěl zviditelnit své jméno, budiž, ale čin to byl chvályhodný v každém případě) Spojené radnice Prahy však nenašly místo, kam ji postavit! Místo toho Praha vztyčila svůj podstatně menší a spartántější stan - zřejmě aby mohla čelit výčitkám.
Argumentuje se zdánlivě logicky. Koncentrace bezdomovců je nežádoucí, zničilo by to lidem v okolí životní prostředí, nemocemi chudáků by se mohli nakazit děti z okolních škol, velký vytápěný stan představuje riziko požáru. Přiznejme si však, hlavním důvodem je naše docela obyčejné sobectví, strach z narušení našeho dezinfikovaného bezpečí. Co ale tedy s bezdomovci trpícími v mrazech? Možná by stálo za to uspořádat na pozemek pro útulnu pro pražské bezdomovce sbírku třeba v australském Melbourne či v Kapském Městě.
(mk)

65. děťátko v příbramském babyboxu k 65. narozeninám babydědka!

Nejhezčí gratulaci k 65. narozeninám mi dnes ráno přednesla Monika Boušková, tisková mluvčí Nemocnice Příbram. Ve středu 1. února v 10:10 vyjmula sestřička Terezka z příbramského babyboxu hodinu starou holčičku. Třetí příbramské děťátko je zcela zdravá, bohatá nevěsta – byla oblečená do růžového plyšového overalu a měla i čepičku. Kromě toho byla zabalená v ubrusu! Sestřička Terezka donesla holčičku na speciální vyhřívané lůžko babytherm, navážila jí 3 110 gramů a naměřila 48 cm.
Hádejte, jak se holčička jmenuje? Přece Terezka Valentinová!
Babydědek Lu

Hledám básnířku Věru Šípkovou (65)

Obracím se na redakci s prosbou, zda je možné získat kontakt na paní Věru Šípkovou, se kterou jsem spolupracoval při prezentaci souboru jejích básní v letech 1970 až 1972 v Nových Hradech v Jižních Čechách.

JUDr. Jan Vicány
e-mail: jvicany@seznam.cz
-------------------------
Tvá hlava začala hledat
lůžko
na mém těle
(Věra Šípková, úryvek)
??? Ludvík Hess
---------------
Pane Hess,
vážím si toho, že jste tak upřímně reagoval na můj dotaz. Narodil jsem se v roce 1953 a Věra dle mého odhadu tak kolem roku 1947, neboť v době, kdy já jsem studoval na ekonomické škole v Nových Hradech, ona pracovala jako kulturní pracovnice při tamním MěstNV.
Věra při osvětové besedě založila recitační kroužek a s komponovaným programem "Pozorovatelna"- podstatnou část obsahu pořadu tvořila recitace jejích básní Návrat, Strach a kožešiny, Po dlouhém spánku apod. jsme se zúčastnili soutěže Šrámkův Písek v roce 1972. Někdy v roce 1973 se odstěhovala do Prahy. Od té doby o ní nemám žádné zprávy. Její jméno jsem nalezl pouze u odkazu DV.
----------------------------------------- Hlasy vskutku andělské stékaly po zdech
(Nezemská seskupení hvězd)
Tisíce černých ptáků souhlasně
vzlétalo z cest parami
Teplota stoupala jen zvolna
Strom vstal Od řeky znělo
významné pokašlávání
Ruce se mimoděk spekly
v sedmnáct
Rosa
Hvizd
Úprk
Tvá hlava začala hledat
lůžko
na mém těle
----------- (publikováno v Divokém víně 7 / 1969)
Ach přátelé
Kdy vás konečně přitáhnu
do své haluzny se starým
selským stolem
Přinutím vás hádat se a vyprávět
Budu se v skrytu duše těšit
na vaše haranty
krásné haranty slov veselých
a vzrušených
sama v koutku
přikládajíc harfami
do starodávné plotny
-------------------- (publikováno v Divokém víně 5 / 1970)

Reakce na polemiku Tomáše Mazala: Sporné míčky

Už léta hraji - byť nevalně - tenis. Bývaly doby, kdy jsem se hádal o každý sporný míček. „Viděl jsem ho přece v kurtu, tak si ho nenechám upřít!“ tvrdil jsem protihráčům. Už to nedělám. Zjistil jsem, že lidské smysly jsou ošidné. Opravdu jsem někdy viděl míč uvnitř a přitom byl prokazatelně za čarou! Když si totiž člověk něco přeje, oči i uši mu jsou schopny vyjít vstříc...

Totéž asi platí o naší paměti. Takže ano, Tomáši Mazale, možná, že se pan Hrabica v detailech týkajících se Václava Havla někdy mýlí v souladu se svým přesvědčením, že listopadová revoluce bylo předem připravenou hrou. Nevěřím ale, že by vědomě lhal, natolik ho znám.

Problém je nicméně v tom, že kolem osobní role, vlastností a „politického využití“ osoby Václava Havla v minulých čtyřiceti, padesáti letech se zrovna teď (asi pod vlivem nepřiměřené pompy jeho pohřbu) takových „hanopisných“ svědectví vyrojila celá řada. Jsou jich plné emaily a některé pocházejí i od chartistů a bývalých přátel Hradu! Upřímně řečeno - byl bych nerad, kdyby měly pravdu. I pro mě byl a dosud je „Vašek“ příkladem moudrého intelektuála a hrdiny disentu. Ale některé Havlovi nenakloněné vzpomínky zjevně nelžou. A asi není jiné cesty, jak odlišit zrno pravdy od plev pomluv, než věcně hovořit o všech okolnostech, místo adorace neohroženého hrdiny sestavit realistický obraz osobnosti a mapu vývoje. A to i s tím rizikem, že někdy nás bude naše paměť zavádět na falešné cestičky.



Dušan Spáčil

Dva z mnoha čtenářských ohlasů

Divoké víno č. 57 je babybox pro odložené urny básníků.
Čaroděj OZ

Úvodník Tak nám zemřel i Josef Škvorecký je konečně tím pravým pojmenováním událostí, úderem kladívka na hřebík. Škvorecký nikoliv jako nehybná postava hodna pitvy Ústavu pro jazyk český, ale bytost, pro kterou byla literatura něčím jako živoucí hrou na saxofon. Všechny ty adorace spisovatele leda tak námětem pro ironickou povídku Jaroslava Haška, který tu ale už také není.
Jan Lahňovský

Hrabica, Hrabal a svědectví o Havlovi

Můj někdejší  šéf(redaktor) Zdeněk Hrabica  rád objevoval nejrůznější kauzy a spiknutí. Jako jiní jsem se jeho konstrukcím někdy smál, časem jsem však musel uznat, že jeho spekulace měly reálný základ častěji, než jsem čekal. Dnes je Zdeněk čilý důchodce, své články šíří hlavně mailem kamarádům. Po nedávné smrti Václava Havla nám například poslal rozsáhlý materiál o exprezidentovi. O úryvky z něj jsem se rozhodl s vámi podělit, protože obsahují zajímavá Hrabicova svědectví o nástupu ikony sametové revoluce k moci. ¨
(ds)

„V 80. letech jsem se poměrně často potkával v hostinci V Laborce v Praze 1, blízko Pařížské ulice, se spisovatelem Bohumilem Hrabalem. V únoru 1990 na mě rozevlátý Bogan Hrabal s červenobílou šálou a v kulichu mával z protějšího chodníku a zval mě na žejdlík piva. V hospodě se mě zeptal: „Co tomu říkáš? Včera Havel meldoval v Kongresu USA, že splnil úkol, stal se československým prezidentem. Ty nevíš, že v roce 1968 pobýval dlouhou dobu v USA, dostával instrukce a už tehdy padla dohoda, že se stane hlavou státu?“ Nic podobného mi nebylo do té doby známo, a když jsem to vzápětí opakoval v redakci Světa v obrazech, redaktoři ozdobení trikolórami a odznaky s Havlovým portrétem mi sborově vynadali, že mně i Hrabalovi už pořádně měkne mozek.“

„Ve dnech bezprostředně následujících po událostech 17. listopadu ( myslím, že to bylo 20. 11. 1989), mi už do redakce přivezli neznámí česky mluvící lidé ze SRN velkorozměrné ofsetové barevné plakáty Václava Havla, budoucího prezidenta. Jeden z nich si schovávám na památku dodneška. Už tehdy mne poučili, že se jedná o portréty budoucího prezidenta, který brzy vystřídá Gustáva Husáka, a informovali mne, že již před třemi roky na setkáních západních představitelů v Praze s disidenty oslovovali všichni Václava Havla titulem „pane prezidente“.“

„Krátce po 17. listopadu 1989 byly také stále častější „horké“ telefonáty Michaila Sergejeviče Gorbačova představitelům ÚV KSČ, jejichž obsah se dal shrnout do věty: Jediným možným kandidátem na prezidenta ČSSR je Václav Havel. Sovětský tlak byl natolik silný, že mu skoro nikdo nedokázal odolat. Přesvědčil mě o tom i Zdeněk Mlynář, když jsem v jeho pražském bytě v Klimentské ulici jeho prostřednictvím jednal s M. S. Gorbačovem o českém vydání knihy pamětí jeho manželky Raisy Gorbačovové s názvem Žít znamená doufat. Gorbačov pomáhal překonat variantu, aby se kandidátem na prezidenta stal Ladislav Adamec, jehož možný úspěch naznačovaly rychlé, i když nepříliš dokonalé průzkumy.“

„Podle mých informací, které mi potvrdil i zpěvák a básník Karel Kryl, s nímž jsem se spřátelil na Husově kazatelském Kozím Hrádku 6. 7. 1968, pracoval ve stejné době ve prospěch zvolení Václava Havla prezidentem další volební štáb na území SRN, nedaleko našich státních hranic v Bavorsku, blízko Krylova německého bydliště. Tam se detailně zpracovával a upřesňoval harmonogram postupu až do dne Havlovy volby za prezidenta na Pražském hradě.“

Tomáš Mazal odpovídá na předchozí aktualitu

Jak kůň o nohy přichází
Zdeněk Hrabica mě ve svých textech, kterými v posledních letech obšťastňoval nejen media, (ale pravděpodobně stále obšťastňuje kde koho) připomínal třínohého koně na dostihové dráze. O tom, že leccos poplete a leccos domýšlí jsem psal již v Salonu 5/8/1999.Tentokráte svými vývody (byť možná zprostředkovaně) v Aktualitách Divokého vína č. 57 k osobě Václava Havla stává se koněm už jen dvounohým. Kterak neuvěřitelné stalo se skutkem, mohlo by osvěžit leda tak Haló noviny či v rázném sestřihu Blesk, ale již z posledního místa seřadiště startovací dráhy. Dost zahořklý a žlučovitý nápoj, žádné divoké víno.
Tomáš Mazal

Neměl bych toho nechat..? Odpověď přišla vzápětí po rozeslání annonce

Jsem přesvědčená, že bys toho neměl nechat, Ludvíku..!!
Obdivu, vskutku hodné!
Krásný večer, Tvá múza, nosící to nejprostší a nejkrásnější jméno... J.

Přání chlípného staříka do roku 2012 i let dalších!

Dvě dívky letící prostorem jsem fotografoval koncem léta roku 2011 na svědecké hoře Chotuc v Polabí. Na drátě a na nitích mě vodí loutkářka Šárka Váchová a vše výtvarně zpracoval Šimon Blabla z Ateliéru Degas www.degas.cz.Líbí se vám, moji milí? Myslím samozřejmě modelky. Fotografii použil Šimon Blabla na obálce mé poslední knížky Stařec a Kuře.
Lu

Přání od Dušana Spáčila

O baronu Santovi


V masce Santa Clause

jde baron Münchausen

na svatvečer se opije

a venku mrazí, to jsme teda chytli

jediná naděje je teď v jeho pytli

jo, dorazil k nám z Unie


Hezké, české Vánoce přeje Dušan Spáčil

Denně hraju na ČT 1 v seriálu!

Pusťte si před sedmou večerníčkový seriál Šárky Váchové Chaloupka na vršku. Hraju v něm bývalého husara Ludvu, jenž se po odchodu z vojska věnoval kradení koní. Polepšil se a našel si práci jako podkovář. Uvidíte mě každý večer až do Štědrého dne. Můj Matýsek se dnes koukal a povídá: Říkal jsi, že máš koníčky tak rád...
Ano, kopytům svých třiceti koní se věnuju skoro každý den ráno ve vlastní stáji.
Lu