Zdeněk Kolařík

Poetický démon
Text nebyl redakcí korigován

P L A T I T   S R D C E M   Č L O V Ě K A

***

Včera k večeru umřela láska,
a tak jemně jako když dlaň šíji laská,
kladli ji do hrobu z černého kamene.
Na kříži napsáno: „Ten, kdo si vzpomene,
ten ujde zatracení.“
Jak ale vzpomínat na něco, co nikdy nebylo a není?

Chodila v noci, zdávat se, krutá a podlá,
v upnutých džínách a naostro jak televizní modla.
Za sen si dávala platit srdcem člověka,
ale hezká tvář klame a noc už se do dne převléká.
Láska-šejdířka, koupená večer ve městě na chodníku,
falešný anděl nad hrobem na pomníku.

***

Blues Jimiho Hendrixe mně cosi připomíná.
Prastarý rytmus, kdy muž se k ženě vzpíná,
aby skrz zázraky, jež dějí se v jejím klínu,
vzdoroval nepaměti, času, smrti a stínu.

***

Pak přišlo ráno po noci kdy jsi mě chtěla
ale ty jsi nebyla rozechvělá
tak jako já
protože já tehdy nespal abych mohl dýchat
vůni tvojí kůže
a poslouchat tvé srdce
které nebilo moc nahlas ani příliš prudce
spala jsi klidně a o ničem nevěděla
když jsem řekl dvakrát tiše:
„Miluji tě, miluji tě!“
a chytil se tak do své vlastní sítě
slov snění pohádek a přání
co ať se splní nebo ne tak člověka zraní
tys řekla pouze myslím že o půlnoci:
„Chci tě blízko.“
a potom:
„Bojím se, co teď bude.“
a ještě:
„Úzko mi je.“
a já nepochopil že se bojíš sebe
a mě a lásky a manželské policie

***

Ten večer vryl se mi do paměti,
sny s láskou byly v neobjetí,
nocí k ránu střemhlav letí
ke smutku a do prokletí...

***

Když řeklas „Běž!”, krve by se ve mně nedořezal.
Ale musel jsem vstát a dojít ke dveřím.
Za okny pršelo a podzim teplo sebral.
A od té chvíle tvojí tváři prostě nevěřím.

Cos myslela? Cos čekala? Že mě nic nezraní?
Že se klidně vyspím do nového rána?
Padla půlnoc, černá jako peří havraní,
a venku byla radost přísně zakázána.

Tvůj obličej… Tvé oči... Někdy je v duchu vídám.
Prázdné i teď. Ale co na tom dneska záleží.
Mlčím a s nadějí ani s citem si už nepovídám.
Spálil je mráz tvých slov a čas, co neběží.

***

Magnetické siločáry tvé vnímavosti
vedly jen od tebe k tobě
a krátkými dávkami tvrdého záření
začarovaly naději do pólu osamělosti.

Kompas zešílel, střelka se pohnula
do směru Paní v Černé Róbě.
No tak už vypal, kde k čertu vězíš,
kulko z milosti?

***

Chtěl jsem si promluvit,
slyšet tvůj hlas,
ale telefon mlčí,
je porucha tras.
Sbalit pět švestek.
Skoncovat s nadějí,
zvířecím háráním
a debilní touhou.
Když budeš chtít, najdeš mě
v Káhiře,
v Limě,
za řekou Volhou…

***

Nevím, kde jsi a kdo se teď s tebou vodí.
Odjíždím poslední lodí,
směrem, co k tobě nevede, ať jsi kdekoliv.
Kapitán Beznaděj čeká jen na vítr a na příliv.

Čas, který zbývá, krátí si hrou, jak bývá jeho zvykem.
Posměšně povídá: „Hoďme si desetníkem!“
Mince je jeho a padne hřích.
Už letí k zemi.
Loď zvedá kotvy.
Nese mě domů. Do země ne-mi-lo-va-ných.

***

Ze samoty zoufalství a nuda,
pod nohama otvírá se půda.
V děrách zubatě se směje
lačná tlama Polykače Naděje.
Padá do ní tělo, padá do ní duše,
probité střelou z černé kuše.
Zapomeňte na oblohu,
je pustá jak zimní větev hlohu.
A jako když osnovou proplétá se útek,
pramínek po pramínku do žil vteče smutek.

***

Nad jižním obzorem hlásí se Orion o svá práva
říct znovu svůj příběh a den se noci vzdává.
Ale můj dobrý Morfeus si dnes na čas dává,
protože ty jsi do mě vtekla jako žhavá láva,
pálíš za mnou mosty a dech mi zaostává.

***

Jak započítat noci
kdy ani koňské dávky alkoholu
nevedou k odpovědi
a ty sedíš
v kině svého vlastního života
před prázdným plátnem
čas se pohnul
a naděje a touha
teď už zbytečné a hloupé
kdesi v podvědomí svědí
film doběhl
je konec
smích zmrznul.

***

Čistím si hlavu nikotinem,
zapíjím tě bílým vínem,
povídám si se svým splínem,
hořkost je lásce synonymem.

***

Stála jsi u okna, klidně, na krku amulet.
Světlo stékalo po tvém egyptském profilu.
Padalo na cestu, co vede zpět,
tam, kde se vykoupím z viny a omylů.

Hnula jsi hlavou a hříchy mě bodly.
Postavíš svatyni, pak čistý a zut
přijď za mnou, ke mně se modli,
ke svojí královně, ke svojí Hatšepsut.

***

Až zhasne plamínek i poslední svíce,
z těch, co se vzňaly od zimní létavice,
přisunem k sobě dvě lůžka z borovice
a ty u mě usneš – jak malá lvice.

***

Spi se sny krásnými jako ty
šíp z luku naděje ať rozrazí temnoty
až noc spolyká večer k večeři
až měsíc se utopí a voda zešeří
až hvězdy posvítí slavíkům na noty
ty klidně spi se sny krásnými jako ty.

***

Slunko je sotva dvě koňské délky před Měsícem,
západní krajina se už nastavila lícem,
dnešek za chvilku stane se jen vzdáleným strýcem,
naděje se zítřkem…
stojí před sebou jak panna před panicem.

***

Hodil jsem do moře láhev se zprávou, že žiju.
Naděje, že dopluje do tvého srdce, je mizivá.
Protože od doby, kdy se potopila Atlantida,
nejsou už pevniny a listy nedochází.

Na konci světa padá voda do propasti
v místech, kde jsi kdysi měla oči.
Jediný způsob, jak mapy obelstít,
je zapomenout, být zapomenut.

***

Křehké a mylné může být doufání,
tak slabé, že pochybám nic nebrání,
aby v jedné chvíli zatly do něj dráp.
Stačí krátké a jednoduché chňap
a už zlámán důvěře je vaz,
právě v místě, kde zpravidla je kaz.
Tam, kam srdcem nedosáhnem,
kde myšlenky se plaší,
pár kroků od propasti světlo snadno zháší.
Vrchu v tvojí hlavě nabyli zas hadi,
není potom divu, že tě hlava zradí.

***

Sněžilo ticho do duší,
nikdo je nikdy nezruší.
Do srdcí pršelo kamení,
v laskavost se nezmění.
Do myslí vevála samota,
ani láska ji už nespoutá.

A Kristus nucen byl přihlížet tiše,
jak jeho stopa se ztratila v pýše.

***

Voníš jak karavana s vanilkou a stezka středověká,
mírníš výheň, jako když na okraji pouště teče řeka,
budíš přání, dávno mrtvá, co tančívala ve snech,
hřeješ víno se skořicí, když hlava únavou mi klesne.

Držíš klíče k pokladnicím ze dna modrých moří,
zapaluješ plamen svící, který v temných časech hoří,
ležíš blízko na všech mapách ztraceného světa,
bylas moje první a budeš poslední má věta.

***

Když jezeru ve slunci svou krásu nastavíš,
ptala ses někdy, nebo snad víš,
která z těch krás je věčná a pravá?
Tvůj obraz marnivý?
Anebo světlo, co život ti dává?
Dobře si rozmysli, co vidíš v zrcadle,
za špatnou odpověď trestá se na hrdle.
Pocítíš pýchu se do srdce vrývat,
a skála pod tebou začne se kývat.
To v pekle se radují a žádají tebe,
země se otřásá a hněvá se nebe.
Stvořilo čas, on pravda je ryzí,
ke Styxu míří, kde hodiny mizí.
Tam Krásou je žula, co dusí vše živé,
do bezčasí most a zrcadlo křivé.

***

Cizí, cizí, cizí. Cizí.
To slovo mě hrdlo svírá,
jak naděje polehounku mizí
a s ní ztrácí se i víra.

Dal jsem ti všechno, co kdysi bylo moje.
Důvěru, úctu, lásku i vzpomínku.
Teď nemám nic, ale umřít chtěl bych vstoje
se srdcem zamčeným v maličkém kamínku.

***

Místo srdce komora
pro odkládání spotřebovaných zážitků.
Pravá komora.
Levá komora.
Sodoma a Gomora.

***

Jsme jeden druhému cizinci,
někdy i sami sobě,
a svoji bezcitnost, svou slepotu
topíme v blábolech o „takové době“.
Ale pojem času je nepevný
a skoro nic není jisté,
lebku si o něj rozbijí
fyzici, duchovní i ateisté.

Kterýsi papež spočítal,
že svět je starý šest tisíc let,
a věda to popírá a tvrdí,
že čtrnáct miliard a sto dvacet pět.
Co nám to vlastně uniká,
že ztratili jsme míry?
To, co je nad časem.
To, co se nemění.
Co vidí malíři.
Jako ti z Altamiry.

***

Lžeme si proto, abychom se nebáli,
když strach s námi točí jak dětskou káčou.
V hlavách bezcílné myšlenky skáčou,
třebaže do srdcí kompas jsme dostali.

Faleš a podvod si s námi pohrály,
daly nám kluzák s krátkým doletem.
Jak Alcor a Mizar si prsty propletem,
abychom se už nikdy nebáli.

***

Co když se dnes slunko za obzor neskutálí
a my už napořád zůstaneme malí?
Co když z ošklivých káčátek nestanou se labutě,
s dlouhou šíjí, černé oči, bílé perutě…
Ne, neboj se, tebe přece láska chrání.
Ta vládnenejsilnějšízbraní,
jen ona jediná má tu výjimečnou moc
káčatům postříbřit křídla,
slunce popostrčit…
a tobě dát dobrou noc.

***

Spi hezky jak v létě na louce uprostřed kopretin,
sen odnese pachuť dnešních vin,
a zítra ráno, až zbledne stín,
uvidíš možná listopad zapíjet svůj splín.

***

Je noc. Letiště trhá oblohu ohnivými šípy.
Rozbité masy povětří pomaloučku chladnou.
Topoly se kývají a vědí, že už brzy padnou.
Pánbůh se kdesi schoval a ďábel dělá vtipy.

Je noc. Let je klidný a viditelnost dobrá.
Tam dole na zemi světélkují hadi.
Plazí se cestami, tma jim kůži chladí,
a mezi nimi, zavinutá, čeká moje kobra.

***

Prosím tě, pohlaď mě, pohlaď mě dlaní,
protože cit je už dávno zmrzlý a spoutaný.
A naděje zakleté do tajných přání
reziví s mincemi v kameni fontány.

Prosím tě, pohlaď mě, pohlaď mě po spánku,
snad pouta prasknou a ledy roztají.
Pak naber vodu s penězi do džbánku
a dej napít těm, kdo ještě doufají.

***

Naděje se modlívá k ránu půlnočními expresy.
Naivní naděje!
Vlaky do rozbřesku jsou spíš žertem nebo recesí.
Časná jitra zvou kata konat jeho profesi.
Takže toho námořníka z Oděsy,
co zběhl, jel den a noc,
zítra za úsvitu oběsí
pro marnivé „Ne!“
z úst bez úsměvu a noblesy.

***

Jsi moje poslední cigareta, co se někdy dává,
než na člověka vystřelí.
Jsi brána světa, kde zanikají práva
na milost ukrytou pod křídly anděly.

Jsi hlas pro, anebo proti,
když radí se porota.
Dá mně buď naději, či vydá mě smrti.
Tak polib mě dřív, než zlíbá mě prázdnota.

***

Vždycky když muži padnou
životy nemají naději žádnou
v zahradách hoří ořeší
a ženy se s Avary peleší
vždycky když palisády zmizí
do ložnic vpadne svět cizí
nad pasem vyhrnut krepdešín
ženy se s Mongoly peleší
vždy když je obrana prolomena
platí se nejvyšší cena
a srdce sultánovo potěší
jak ženy se s Turky peleší.

Bílá hrdla proříznuta chladnou
vždycky když muži padnou.

***

Nepatřit k vládcům mrtvých oppid
zbořených vpádem rychlých kopyt.
Raději po stopách uprchlých druidů
za světlem v kameni, za tebou, půjdu.

***

Bloudil jsem městem slonovinových věží
vztyčených pýchou na kraji hlubiny.
Kdesi tam na dně srdce leží,
těch, co si mysleli, že budou bez viny.

ZA KATKOU K.

Ještě se zdá být plno slunce, teď ještě ano.
Ale připozdívá se. Už dávno přešlo ráno
a slavnost smutečních vrb se rychle blíží.
Pak nebude nic, jenom vina, která tíží,
za lásku, co marně čekala, až ji někdo zvedne,
jak tretka ztracená na pouti v neděli odpoledne.

Rád bych tě obejmul a plakal ti do vlasů.
Ale slzy už nejsou.
Červená změnila se v černou.
Je tma a mlha a blízké tváře polehounku blednou,
jak plují pryč na zlomených křídlech mrtvých Pegasů.

***

Blesky dělily krajinu
na část mou a tvoji,
až uťaly hodinám ručky
a daly klid nepokoji.

Obraz se zastavil a kulička rulety strnula v letu.
V banku je klíč od nás dvou,
červí díra od tvého k mému světu.
Hraje se hra, ze které mrazí.
To o nás teď běží, to o nás se sází.

Boží společnost vstoupila do děje.
Žongluje s ohni a metá naše losy.
Tak podej mi ruku, jsi jediná naděje.
Bez tebe zůstanu slepý, nahý a bosý.

Nad městem dalo se
do drobného deště.
Co chtěla bys vědět víc,
řekni, co ještě?

***

Až květy se uzavřoujak brány Tróje
a v přístavech rozkvetou večerní bóje,
přivaž k nim pevně všechny své nepokoje,
pak tiše lež a poslouchej anděly, jak hrají na hoboje.
Dobrou noc, lásko moje.

***

Je srpen.
Noc se vaří ve vlastní šťávě.
Perseus pálí po všem, co se hne.
Ale nebe je rychlejší a svoje rány,
ze kterých by mohla uniknout naděje
na splněná přání,
stačí s klidem zkušeného chirurga
zašívat černou nití.

***

Snad jsi šťastná aspoň na chvíli
a všichni starci, kmeti, moudří, ti se mýlili,
když soudili tě a řekli, že ses provinila
odmítnutím lásky, o které jsi snila,
muže, který tě miloval a platil za růže,
za noci bez tebe, kdy spát se nemůže,
za šperky z jantaru a zlata od moře.

Nebyl nikdo, kdo učil by tě pokoře
a chápat, že lež člověka zraní.
Tys nikdy nevěděla, co je milování.
Ale kdo to kdy věděl a kdo by hlavu dal,
možná jen ten, kdo si srdce rozerval,
kdo vyrovnal ztráty do posledního haléře
za tvoje účty psané v pekle na dveře.
Jemu zamčela jsi na klíč bránu do léta.

Tak tedy...
Na tvé zdraví, lásko prokletá!

***

Jsem pouhým klaunem života,
pierot, co lidem byl jen k smíchu,
šašek, tulák, zkrátka holota,
bavil dámy, rozdal duši, tím dopustil se hříchu.

***

Lžeme si všichni, protože není pravdivého citu,
mluvíme o lásce, podvodnici z nejstaršího mýtu,
spáváme spolu, těla spletená, se srdci od sebe,
berem se za ruce a prázdně hledíme nahoru do nebe,
lámem si vazy a páteře, když krademe pitomou naději,
jedeme ve vlaku, co končí vždycky na slepé koleji.

***

Představ si, milá, co se stalo, v nula patnáct,
pár vteřin před tím, než se nebe sesypalo.

Odjel jsem v noci.Spala jsi. Nebylo rozloučení.
Jak vzdálenost rostla, ucítil jsem chvění.
Seismografy rozkmitala tektonická bouře,
do trhliny mezi námivalilo se moře.

A potom, v osm třicet, v ten samý den ráno,
elektronická pošta řekla: „Dokonáno!“

***

Nic nechtít, zapomenout, klid, spát.
Nemyslet, necítit, neprožít pád.
Vem si mě, zabij, zastřel mě kuší,
obrať mě naruby a vyrvi mi duši.
Sečti mě, podtrhni a přiznej už konečně,
že jsem tu na světě chybou a zbytečně.

***

Je noc.
Bouřka bez deště.
Sucho.
Prázdnýmulicím se stýská.
Tak jako mně.
Dlouho nepršelo.

Spal jsem a měl jsem sen.
Byl o smutku, o samotě, o lásce a něze.
To ty ses mi zdála tak skutečná, tak milá, a tak blízká.
Ale kdybych se tě dotknul,přišel byhned den.
A jábych potřeboval kořalku a cigaretu a pak kněze.
Protože jinak milost ani odpuštění asi nedostanu.
A dojdu až na konec jako tulák, jako žebrák, jako pes.

Za dne jsi mi lhávala.
Já v tebe věřil.
A tys mě vedla jen tam, kam jsi chtěla.
Ale noc je dobrá.
Když se tě nedotknu, nevydám tě ránu.
Nebude už zítra, ani jindy, ani nikdy, bude jenom dnes.

Modlím se za tebe a proklínám tě a čekám…
Že milost přece přijde…
Jednou…
Možná…
Na konci…
Až všechnozmizí…
Až všechno se rozpadne…
A s tím i naše těla…