Archiv divoké vinice

Jak vzniká jezdecká socha hřebce Marco Polo!

Můj přítel, akademický sochař Milan Vácha, tvoří předlohy pro kamennou jezdeckou sochu hřebce Marco Polo, mnou odchovaného vítěze Velké jarní ceny. Milan trpí při mých návštěvách a připomínkách k vznikajícímu dílu. Děkuju, Milane!
L. H.

Pískovec určený pro zmenšenou podobu jezdecké sochy.
Pískovec určený pro zmenšenou podobu jezdecké sochy.
Skica a sádra.
Skica a sádra.
V sedle hřebce Maco Polo je žokej Milan Klučka.
V sedle hřebce Maco Polo je žokej Milan Klučka.
 

Karel Friml - Žil jsem s justicí, velkolepá kniha známého právníka!

Karel Friml je znám především jako právník v oblasti motorismu. Vydal mimořádnou knihu svědčící o jeho celoživotní pouti. Čítá skoro šest stovek stránek formátu 210 x 250 mm tištěných na křídovém papíře v pevné vazbě s přebalem. Vzpomínky známého pražského advokáta, ale také autora televizních scénářů a dlouholetého spolupracovníka časopisu Svět motorů nebo Automotorevue, jsou pravdivou sondou o jeho životě, životě v justici a ohlédnutím za zajímavými soudními případy. Autor se poutavou formou kriticky zamýšlí nad stavem současné i minulé spravedlnosti. JUDr. Karel Friml, CSc. (1935) advokát, specialista právní pomoci v silniční dopravě, člen Syndikátu novinářů, člen Rakouské vědecké společnosti pro dopravu, spolupracovník Rakouského kuratoria pro bezpečnost silničního provozu, mnichovského Institutu fürOstrecht. Promoce PF UK 1958 a 1975 – Advokát. Studijní pobyty Rakousko, Švýcarsko, vždy bezpartijní. Rezortní vyznamenání. Knihy: Automobil a paragraf I. a II. díl, Děti, silnice, paragrafy, Čas běží i za volantem. Spoluautor Rádce majitele automobilu. Články pro Bulletin advokacie, Svět motorů, Motoristickou současnost, Lidové noviny, Květy, Trucker, Mladý svět aj. Autor scénáře filmu Jak napálit advokáta, seriálu ČT Paragrafy na kolech, spolupráce na pořadech ČT Auto-moto-revue. Lektor Ústavu soudního inženýrství při VUT v Brně, autor skript Občanské právo pro znalce. Knihu lze objednat tištěnou nebo elektronickou (formáty PDF, ePub a MOBI) na www.kosmas.cz/knihy/284101/zil-jsem-s-justici//>

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

216. děťátko bylo odloženo do babyboxu v Nemocnici Slaný!

Je to holčička, jak mi telefonoval ředitel nemocnice a můj přítel Štěpán Votoček, a tak jsem ji hned pojmenoval Štěpánka. Byla velmi pečlivě oblečená - zabalená v kožíšku, zavinovačce s žirafami a na hlavě měla bílou čepičku. Malý zádrhel spočívá v tom, že zdravotníci se domnívají, že je to holčička, která se v nemocnici před týdnem narodila. Takový případ jsme ještě neměli! Kdo ví, co maminku vedlo k rozhodnutí odložit holčičku hned po propuštění z porodnice. Ať tak nebo onak, štěpánka dostane zlatý dukát do kolébky od České mincovny www.ceskamincovna.cz. Česká mincovna obdarovává dukátem všechna děťátka z babyboxů. Děkuju České mincovně a jejímu marketingovému manažerovi Jaroslavu Černému.
Štěpánka je druhé letošní děťátko v babyboxu a druhé odložené ve Slaném. Skóre holky versus kluci zvýšila na 118:98. Slánský babybox jsem otvíral 3. února 2011 u příležitosti 90. narozenin své maminky Jaroslavy, která se narodila kousek od Slaného v městečku Libušín.
Ve středu 17. března instaluje Zdeněk Juřica, MONTEL Náměšť nad Oslavou, babybox nové generace v Nemocnici Teplice. Kdo bude jeho hlavním dárcem? Jednáme intenzivně s Nadací Komerční banky, a. s. – JISTOTA.
Ať žije Štěpánka! Ať žije Štěpán Votoček, ředitel nemocnice a její kmotr!

Zlatý dukát do kolébky od České mincovny.
Zlatý dukát do kolébky od České mincovny.
 

Nemocnice Prachatice otvírá 8. března 2021 na Mezinárodní den žen 79. babybox

Zdeněk Juřica, MONTEL Náměšť nad Oslavou, vyrobil a instaloval 79. babybox za korunky od Nadace Agrofert, jejíž ředitelka Zuzana Tornikidis je projektu velmi příznivě nakloněna. Přispěli také regionální dárci a mnozí další. Děkuju všem, nebýt dárců, nebyl by babybox ani jeden.
Slavnostního otevření se tentokrát zúčastnil pouze ředitel Nemocnice Prachatice Michal Čarvaš. Významnou postavou je jihočeská lékařka Zuzanka Roithová. Jako europoslankyně iniciovala podporu Evropské unie proti námitkám Výboru pro práva dítěte při OSN. Děkuju!
Ostatní „okresní“ jihočeské babyboxy jsou již plodné, kromě babyboxu v Českém Krumlově, ten zůstal bezdětný.
V roce 2021 pokračujeme instalací babyboxu nové generace v Nemocnici Teplice. Hlavním dárcem je Nadace Komerční banky, a. s. – JISTOTA, která přispěje i na babybox v Jablonci nad Nisou, který otvíráme 15. května. Děkuju Nadaci.
K 16. výročí otevření prvního babyboxu v Hloubětíně, tedy 1. června, symbolicky na Mezinárodní den dětí, otevřeme babybox v Praze 6 Jilemnického ulici na radnici. Hlavním dárcem je tentokrát šlechetný Petr Bečička a jeho brněnská společnost 100MEGA Distribution. Petr Bečička podporuje babyboxy od roku 2007. Děkuju, milý Petře!
Všechny babyboxy pomohly vstoupit do nového života 215 nechtěným lidským mláďatům. Letos zatím jen jednomu – klučíkovi Vojtěchu Novákovi v Nemocnici Kolín.
Babydědek Lu

Michal Čarvaš, ředitel Nemocnice Prachatice ''slavnostně otevřel babybox''. Byl přítomen sám s fotografem
Michal Čarvaš, ředitel Nemocnice Prachatice ''slavnostně otevřel babybox''. Byl přítomen sám s fotografem
Dárcovská listina
Dárcovská listina
 

Zlata Hálová mi poslala dvě své hezké knížky!

Zlata Hálová se v Divokém víně objevila a snad bude publikovat častěji. Poslala mi poštou! dvě své knížky Na povrch Bílý a Zelená Modrá někdy Růžová s obálkou Kurta Gebauera. O grafiku se postaral Jan Brychta a knížky vydal Milan Hodek - Paper Jam.
Knížky jsou příjemné na pohled i na dotek, jak známo, mám rád tištěné knížky. Jednu zrovna chystám, bude se jmenovat Mám víc kamrádů nebožtíků než živých. Formát mé knížky bude 195 x 275 a bude mít 304 stran svázaných v pevné vazbě s přebalem, vytištěná bude čtyřbarevně na křídovém matovém papíře. Zkrátka mě Zlata Hálová pobídla k intenzivní práci!
L. H.

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

215. děťátko, první letošní, je zcela novorozený kluk Vojtěch Novák v babyboxu v Oblastní nemocnici Kolín!

Klučík Vojta Novák je po dvouměsíční přestávce třetím kolínským děťátkem. Do babyboxu vstoupil ve žluté dece zcela nahý a úplně čerstvě narozený ve 23:07 v pondělí 22. února 2021. Je v pořádku! Potvrdila mi to doktorka z novorozeneckého oddělení. Jméno dostal podle hlavního dárce a šéfa Květiny Novák Praha, a. s., který je mým přítelem a dárcem trvalým.
Maminka Vojtu do světa vybavila dekou. Česká mincovna, a. s. Vojtovi daruje zlatý dukát do kolébky! Dukátem obdarovává všechny děti odložené do babyboxu, a tak je už dostalo 15 dětí loni a dostanou je všechny děťátka letos a v dalších letech, prostě dokud Česká mincovna a její Jaroslav Černý existovat budou. Děkuju zdravotníkům z novorozeneckého oddělení v Kolíně! Děkuju Vojtovi Novákovi a všem dárcům. Bez nich by nebyl babybox ani jeden.
Babydědek Lu

Zlatý dukát do kolébky.
Zlatý dukát do kolébky.
 

První děťátko z babyboxu - Sonička - má 15 let!

Byla odložena do prvního babyboxu v Hloubětínském zámečku, kde jsem díky statečnosti tehdejších majitelů Petra Píchy a Zdeňka Mayera 1. června 2005 - Mezinárodní den dětí - slavnostně otevřel. Konalo se za mimořádného mediálního zájmu a účasti významných osobností. Přítel Miloň Čepelka básník a herec oblečený jako "mamka" z první hry Žižkovského divadla Járy Cimrmana předvedl, jak se děťátko odkládá a pronesl: "Kdybych to věděla, že bude babybox, odkládala bych děti jenom do něj!"
Sonička byla první z 29 dětí, jež dvířky hloubětínského babyboxu vstoupila do nového života. Probudila obrovský zájem sdělovacích prostředků a mimořádně sympatie přátel dětí. Sonička ovšem byla odložena zcela netypickým způsobem - s rodným listem! Sociální pracovníci tak snadno našli maminku a spolu s lékaři ji přesvědčili, aby si Soničku vzala zpět, že jí pomohou. Sonička byla z dvojčat, dvou holčiček, pojmenovaných po dvou tetách. Nevím, do jaké míry mamince Soničky byly tety nápomocny, ale jisté je, že maminka porodila ještě třetí holčičku a tu už nechala v porodnici. Sonička je nejtlustším opatrovnickým spisem. Mám pro tebe návrh, Soničko, kdybys potřebovala, ozvi se!
V roce 2005 se k prvnímu babyboxu přidal druhý v Nemocnici Milosrdných bratří v Brně, jeho vznik iniciovali primářka novorozeneckého oddělení Ludmila Brázdová a ředitele nemocnice Daniel Rychnovský. Za 15 let pomohla brněnská bedýnka 19 dětem. Děkuju, milá Ludmilo! Děkuju, Danieli!
Za dalších více jak 15 let jsme zřídili celkem 79 babyboxů, poslední z nich je instalován v Nemocnici Prachatice a slavnostní otevření za účasti bývalé europoslankyně doktorky Zuzanky Roithové se uskuteční 8. března ve 12 hodin, pro změnu tedy na Mezinárodní den žen. Zuzanka Roithová iniciovala v Evropské unii odpověď Výboru pro práva dítěte při OSN, když se postavil proti zřizování babyboxů. Děkuju, Zuzanko!
V babyboxech bylo nalezeno 214 nechtěných lidských mláďat, z nich 15 v roce 2020, letos ještě žádné. Děkuju, nešťastné maminky, že jste svá děťátka měly sílu donést do babyboxů.
Babydědek Lu

Ludmila Brázdová předvádí odložení děťátka do druhého českého babyboxu v Nemocnici Milosrdných bratří v Brně.
Ludmila Brázdová předvádí odložení děťátka do druhého českého babyboxu v Nemocnici Milosrdných bratří v Brně.
První babybox v GynCentru v Hloubětínském zámečku byl po přemístění kliniky zřízen ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady vlevo od hlavního vchodu. Zleva ředitel nemocnice profesor Petr Arenberger, L. H., Zuzana Isabella Tornikidis, ředitelka Nadace Agrofert, za jejíž korunky jsme nový babybox na Vinohradech zřídili a tehdejší předseda Městkého soudu v Praze Libor Vávra.
První babybox v GynCentru v Hloubětínském zámečku byl po přemístění kliniky zřízen ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady vlevo od hlavního vchodu. Zleva ředitel nemocnice profesor Petr Arenberger, L. H., Zuzana Isabella Tornikidis, ředitelka Nadace Agrofert, za jejíž korunky jsme nový babybox na Vinohradech zřídili a tehdejší předseda Městkého soudu v Praze Libor Vávra.
 

V Nemocnici Prachatice instaloval Zdeněk Juřica 79. babybox!

Nemocnice Prachatice je v posledním jihočeském okrese, který byl dosud bez babyboxu. V úterý 16. února namontoval Zdeněk Juřica MONTEL, Náměšť nad Oslavou, se svým pomocníkem Radkem 79. bedýnku na nechtěná lidská mláďata. V Jihočeském kraji bylo odloženo 11 dětí z celkových 214, které vstoupily do života dvířky babyboxů. Zdá se, že v Jihočeském kraji jsou maminky na své děti více fixovány než třeba v kraji Středočeském. I když je nezbytné vzpomenout na tatínka a maminku, kteří svého jedenapůlletého syna odvezli z Českého Krumlova až do Pelhřimova ve snaze zamaskovat stopy, které ovšem odhalil dědeček klučíka, jehož jsem pojmenoval po svém příteli Karlu Spěváčkovi z autoservisu TUkas. Dědeček svého vnuka postrádal.
Členkou představenstva Nemocnice Prachatice je Zuzanka Roithová, jež iniciovala podporu europoslanců proti připomínkám Výboru pro práva dítěte při OSN. Patří jí za to díky a nehynoucí vděk!
Hlavním dárcem je Nadace Agrofert, jejíž ředitelka Zuzana Isabella Tornikidis je obdivuhodnou ženou a protagonistkou babyboxů. Děkuju Nadaci a regionálním dárcům, bez nich by babybox v Prachaticích nebyl!
Slavnostní otevření se koná v pondělí 8. března ve 12 hodin symbolicky na Mezinárodní den žen. Jsem si jist, že babyboxy pomáhají maminkám, které se o děťátko nechtějí starat a ženám, které své vlastní děťátko mít nemohou. Všechny vás srdečně zvu!
Babydědek Lu

Zdeněk Juřica a Ludvík Hess.
Zdeněk Juřica a Ludvík Hess.
Michal Čarvaš, ředitel Nemocnice Prachatice, nám vyšel vstříc.
Michal Čarvaš, ředitel Nemocnice Prachatice, nám vyšel vstříc.
Prachatičtí novináři Zdeněk Přibyl a Jana Vandlíčková.
Prachatičtí novináři Zdeněk Přibyl a Jana Vandlíčková.
 

Martin Červíček otvíral babybox nové generace v Oblastní nemocnici Náchod!

Hejtman Královéhradeckého kraje se v Náchodě narodil, je členem Kolegia spolku Babybox, přispěl k otevření několika babyboxů. Je tedy zcela logické, že úvodní proslov patřil právě jemu. Hejtman mi předal medaili, které si velmi vážím.

Dárcem původní bedýnky z roku 2009 byla svobodná pražská maminka Hanka Hornochová, později provdaná Kelly. Hlavním dárcem babyboxu nové generace je síť drogerií ROSSMANN, spol. s. r. o., tradiční mecenáš babyboxů. Za společnost se zúčastnila Václava Svobodová, protože Olinka Stanĺey, která má babyboxy na starosti, byla současně v karanténě.

Datum zvolené na 4. února se zdaleka netýkalo jen mých narozenin, ale v duchu jsem si jím připomněl nedožité sté narozeniny maminky Jaroslavy, můj nejmladší syn Antonín Václav Hess bude mít 10. února deset let.

Děkuji řediteli nemocnice Janu Machovi a jeho spolupracovníkům za vlídné a vstřícné přijetí, s nímž nám umožnili instalaci babyboxu na pravém křídle vchodu do nemocnice v okně do prodejny občerstvení. Děkuji všem dárcům všech babyboxů, bez nichž by žádný babybox nebyl.

V Nemocnici Prachatice slavnostně otvíráme 79. babybox 8. března symbolicky na Mezinárodní den žen, protože babyboxem chceme pomáhat maminkám, které z nejrůznějších důvodů se nemohou o děťátko postarat a zároveň pomůžeme předat děťátko rodičům, kterým se nepodařilo si pořídit děťátko vlastní.

Za patnáct a půl roku existence babyboxů pomohlo 78 babyboxů vstoupit do nového a snad lepšího života 214 děťátkům, 15 z nich v roce 2020.

L.H.

Hejtman Martin Červíček mi předává medaili.
Hejtman Martin Červíček mi předává medaili.
Certifikát k medaili.
Certifikát k medaili.
Václava Svobodová, zástupce hlavního dárce společnosti ROSSMANN, spol. s. r. o.!
Václava Svobodová, zástupce hlavního dárce společnosti ROSSMANN, spol. s. r. o.!
 

Rosťa Opršal mi přeje k narozeninám!

Rok se s rokem sešel
tak tedy oba byli sešlí.
Říkám jim však nežli
se kvůli tomu věšet
(do toho bych nešel)
ať si dají do nosu,
radši vstoje nežli vleže.

Taky musím poslat malou glosu
tomu, kdo se sešel s těmi roky
a komu radím stejné kroky:
Zvedněmež výš číš!
Ať Vám zdraví plná díž
podpoří životní sílu.
VŠE NEJLEPŠÍ, LU!

Kliknutím zvětšíš
Kliknutím zvětšíš
 

Můj přítel profesor Milan Nakonečný mi k narozeninám složil báseň!

Ženy a koně jsou jeho lásky
a nedělá si vrásky
když nežerou a serou na kytky
Ke klínu ženy touha se mu kloní
láska jeho však patří jen koni
a boxům na dítky

 

Věra Kulišová vydala knížku Epigramy a říkanky.

Ve sbírce epigramů nahlížím s pobaveným i rozhořčeným pohledem na aktuální dění v naší společnosti. Toto vše vyjadřuji výrazovými prostředky, typickými pro tuto formu sdělení, tj. ostrou satirou, ironií i sarkasmem.
V knize jsou použity reprodukce obrazů a jejich části výtvarnice Mirky Mádrové.

Knihu je možno objednat v nakladatelství Nová Forma, s. r. o., Písecká 413,375 01 Týn nad Vltavou.

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Zemřel Pavel Jasanský.

Pavel Jasanský byl můj přítel a zásadním způsobem se zasloužil o podobu Divokého vína od roku 1965. Spolupracoval také na Antologii Divokého vína 1964-2007. Pavel Jasanský mi prodal můj první automobil Aero 18. Bylo to v roce 1966. Dvoumístným kabrioletem jsem vjel do světa dospělých. Pavel zemřel 21. ledna 2021. Salve, Pavle. Luděk

 

Sochař Milan Vácha pracuje na soše mého nejúspěšnějšího koně Marco Polo.

Akademický sochař docent Milan Vácha se ode mne nechal přemluvit a stal se jedním ze dvou desítek sochařů, kteří v české a moravské zemi vytvořili jezdeckou sochu. Bude stát na zahradě v Hájku a připomínat vítězství tříletého Marco Polo ve Velké jarní ceně, můj největší dostihový úspěch. Socha bude vytvořena z hořického pískovce. Děkuju, Milane.

 

Karel Hvížďala - ukázka z knihy Věta jako povolání/Nezapomínky

Když se Karel Hvížďala začal ohlížet a vzpomínat hlavně na svou moudrou babičku Bohumilu Maštalířovou, rozenou Mallottovou, bylo mu přes sedmdesát a disponoval dosti obvyklou vyhraněnou zkušeností českého intelektuála s kultivovaným rodinným zázemím. Komunistický převrat rodiče ani prarodiče nevítali, ale podobně jako velká část střední třídy nepředpokládali, že dojde na diktaturu proletariátu sovětského typu. Doufali, že to tak nějak po česku i s těmi komunisty půjde. Míru odstupu a jistou bezstarostnost ilustruje babiččin výrok z roku 1948: „Já vím, že teď se říká něco jiného, ale tvé děti se o tom už budou učit, Jan Masaryk neskočil z okna, ale vyhodili ho.“ (Jaké bylo moje dětství?)
Do budoucnosti dohlédla, ale téhle podoby se dočkali až její vnuci. Záhy bylo naopak jasné, že k přežití bude nezbytné konformní zapouzdření a taky trochu štěstí, aby si vás nová moc nevyhlédla k exemplární exekuci – jako důkaz, že nepolevuje v revoluční ostražitosti. Infekce měla podobu společenské schizofrenie, které položila základ už německá okupace – jinak si povídáme doma, jinak mluvíme mezi lidmi.
Karel Hvížďala se odhodlal k emigraci v roce 1978, tedy po deseti letech od okupace. Ten odstup může sloužit jako charakteristika husákovské normalizace – tlačila na lidi nekrvavě, ale neodvratně jako utahující se lis. Postupně odcházeli nebo byli donuceni odejít ti, na něž Hvížďala vzpomíná: Arnošt Lustig –1968, Karel Kryl – 1969, Antonín Brousek – 1969, Josef Škvorecký – 1969, Václav Bělohradský – 1970, Milan Kundera – 1975, Jan Tříska – 1977, Pavel Landovský – 1978, Pavel Kohout – 1979, Jiří Gruša – 1980, Jiří Kolář – 1980, Jiří Němec – 1983, Karol Sidon – 1983.
Na tyto lidi, často blízké přátele, a jejich a svou dobu Karel Hvížďala vzpomíná a zároveň přemítá, kam spěchá svět současný. Přesněji: vzpomínal a přemítal před „vejbuchem“, který nakonec přišel v úplně jiné podobě, než jaké se lidstvo bálo od začátku studené války. Pravda – že přišel z totalitní země, zas tak překvapivé není.
Karel Hvížďala psal své fejetony a vzpomínky před pandemií, která změní dosavadní pořádky v míře, jakou si dnes, kdy píšu tento doslov, nedovedeme představit. A stávají se tak bezděčně epilogem za odcházejícím světem podobně, jako je melancholickým ohlédnutím za věkem páry a šněrovaček kniha německého novináře a spisovatele Floriana Illiese 1913. Léto jednoho století (česky 2013). Na rozdíl od Illiese, ročník 1971, tedy vrstevníka Hvížďalova syna, který rok 1913 rekonstruoval, jsou ale Hvížďalovy vzpomínky autentické. Takhle to chodilo ve světě před „vejbuchem“, takhle to autor zažil a takhle na to vzpomíná, aniž by cokoli jen tušil o pandemii, která teprve přijde.

Dr. Zdenko Pavelka (ukázka z doslovu)

Jako ilustrace přikládám fotografie z šedesátých let od Pavla Váchy s Janem Zrzavým, o kterém v knize rovněž píši.

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Karel Hvížďala vydal knihu vzpomínek Věta jako povolání/Nezapomínky!

Významný český novinář a spisovatel brzy oslaví své 80. narozeniny. K této příležitosti vychází mimořádné souborné vydání jeho úspěšných knih.
„Když jsem tuto knihu psal, v hlavě jsem měl obraz svého vybledlého, oprýskaného a již bezmála osmdesátiletého života, jehož výřezy se mi nahodile promítaly na zavřená oční víčka. Nezapomínky, které jsem zahlédl, jsem se snažil obtisknout na papír a dát jim zřetelnější kontury. Tomu, kdo tuto knihu otevře, nabízím možnost zahrát si ping-pong na stole složeném jako puzzle z let, o nichž jsem slýchal nebo která jsem zažil. Nabízím možnost zúčastnit se imaginativního divadla, komediální kontaktáže, slavnosti konfrontace se mnou i s mými přáteli a souputníky, z nichž některé nejspíš dobře znáte. Mé nezapomínky se zprávami o mně i o světě vás možná místy rozzlobí, urazí, rozbrečí, rozteskní, dovedou k zamyšlení či se při nich od srdce zasmějete nebo i hurónsky zařičíte. Přistoupíte-li však na tu hru, nemůžete nikdy prohrát: posunete si totiž, byť jen maličko, své oko, a tudíž i preambuli svého vlastního desatera." Karel Hvížďala

Ukázka z knihy:
Duševní geologie
Minulost jsou slova a budoucnost obrazy. Tato kategorická věta mě vyvedla z míry. Co to znamená, když v mé duši je to opačně?
Nejstarší obraz z mé minulosti je nejspíš z jara roku 1944 a vypadá jako od Kamila Lhotáka. Vidím na něm kovovou tříkolku se zvonkem od firmy Heko, s. r. o., s červeným, kůží potaženým a dobře tvarovaným sedlem, vedle níž stojí zářivě nablýskané černé holínky. Sedím na bobku na pískovišti a hraji si s autíčkem zn. Mercedes. Pohledem sjedu z holínek na maminku a v jejích tmavých očích vidím hrůzu a děs. Křečovitě si tiskne kabelku k hrudi a mlčí. Zvednu oči, nad černými holínkami vidím černou uniformu a brigadýrku s lebkou. Neznámý blonďatý muž se na mě přívětivě usmívá. V zátylku ještě dnes cítím ustrašený matčin pohled, který ostře kontrastuje s milým úsměvem muže v černém. Nejdál ve mně je uložen obraz spojený s nepochopitelnou svíravou úzkostí.
Druhý obraz je z roku 1945: hořící Gröbeho vila v Praze na Vinohradech. Šedovlasý, štíhlý a vysoký děda v obleku mě u okna na půdě drží v náručí, abych lépe viděl. Dnes mi zpětně připomíná Vittoria De Sicu. Zbytek rodiny odešel do krytu. Vidím anglická letadla a slyšímpískání bomb, které vypadají jako padající tužky. Děda se usmívá. Jeho padnoucí a nažehlený oblek, čistá košile a motýlek ostře kontrastují s pohledem na hořící dům. Tento obraz voní dědou a tu vůni si dodnes umím vybavit: byla jarní, svěží, s odérem mandlí.
Třetí vzpomínka je z téhož roku: Vystrašený otec dorazil na naši chatu v Lukách pod Medníkem. Měl rozervané kalhoty a odřenou ruku. Mlčel. Těhotná maminka se ho na nic neodvážila zeptat. Nalil si trochu vody, pohladil mě a zase mlčel. Po chvíli řekl: Na Pankráci hnali ženy a děti před tanky a u Jílového mně Rusové ukradli hodinky. Každý z nich měl na rukou alespoň patery. V těchto dvou letech jsem si poprvé uvědomil, že i dospělí se mohou bát.
Tříkolka, holínky a úzkost. Oheň, pískot bomb a úsměv. Ticho a hnané ženy a děti, vyjukaný otec s roztrženou nohavicí, Rusové s vyhrnutými rukávy, kteří mají ruce až po lokty plné hodinek. Na těchto obrazech stojí můj život. Těmito vzpomínkami ho poměřuji, protože jsou tak hluboko, že se jich nemohu zbavit. Mám je srolované jako staré pergameny na dně duše. Vše, co nemá srovnatelnou intenzitu, propadá sítem mého mozku do kanálu zapomnění: Muži v černém vyvraždili část mé rodiny, u Gröbeho vily téhož dne při bombardování zahynula teta a vojáci s hodinkami přemalovali dvě třetiny mého života.
Jediné vysvětlení, které pro svou obrácenost mám, je, že slova jsou pro mé vzpomínky příliš veselá. Nepatřičně veselá. Nedostatečná. Písmena se mým vzpomínkám vzpírají a stále přede mnou utíkají. Ke psaní se nutím, protože nejstarší obrazy mě bolí či alespoň svrbí. Naopak čtení je pro mne stále jistou formou štěstí asi proto, že dobré texty jsou nedostižné a člověk z nich cítí úžas z uhranutí. Taková je moje duševní geologie.

Z doslovu Zdenka Pavelky:
„Karel Hvížďala psal své fejetony a vzpomínky před pandemií, která změní dosavadní pořádky v míře, jakou si dnes, kdy píšu tento doslov, nedovedeme představit. A stávají se tak bezděčně epilogem za odcházejícím světem podobně, jako je melancholickým ohlédnutím za věkem páry a šněrovaček kniha německého novináře a spisovatele Floriana Illiese 1913. Léto jednoho století (česky 2013). Na rozdíl od Illiese, ročník 1971, tedy vrstevníka Hvížďalova syna, který rok 1913 rekonstruoval, jsou ale Hvížďalovy vzpomínky autentické."

Karel Hvížďala (*16.8.1941)je významný český novinář, dramaturg a spisovatel.Vystudoval Strojní fakultu na ČVUT (1963), později studoval politické vědy v Moskvě (1967–1968) a němčinu a německou literaturu v Německu (1978 - 1979).
V letech 1966-1970 pracoval jako redaktor v časopisu Mladý svět, v období po normalizaci 1971-1974 byl redaktorem v nakladatelství Albatros, kde založil a řídil edici Objektiv.V letech 1978–1990 byl v exilu v SRN, kde žil v Bonnu, pracoval v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem a spolupracoval jako žurnalista s rozhlasovými stanicemi RFE (Radio Svobodná Evropa), Deutschlandfunk, DeutscheWelle, BBC, psal rozhlasové hry a přispíval do exilových časopisů.
Od roku 1990 bylšéfreportérem (do 1992) Mladé fronty/MF Dnes, v roce 1993 šéfredaktorem Mladého světa, v letech 1994 až 1999 šéfredaktorem a spoluvydavatelem zpravodajského týdeníku Týden.Od roku 1999 je svobodným žurnalistou a spisovatelem.
Je autorem dvou až tří desítek knih rozhovorů (spolu s dalšími), románů, novel (Raroh, Nevěry, Výpověď), knížek pro děti (Fialoví ježci) a více než dvou desítek rozhlasových her (m.j.Rekonstrukce začínajícího básníka, Vzkaz, Veverky na tři řádky, Tři výpovědi).
Za rozhlasové hry obdržel dvě ceny v Rakousku, za Dálkový výslech Václava Havla řadu cen v zahraničí a jednu doma, za povídku EulebeimAugenarztcenu Goethe Institutu a naposled za Rozhovory na přelomu tisíciletí (2002), obdržel Cenu Egona Erwina Kische Za rok 2007 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. Napsal také novelu Vzkaz, která patří do žánru sci-fi.

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Babydědek chystá do tisku svoji devátou knížku Mám víc kamarádů nebožtíků než živých!

Novoročenku vytvořil můj dvorní grafik Šimon Blabla z titulu chystané knížky o kamarádech, kteří mě opouštějí.
Novoročenku vytvořil můj dvorní grafik Šimon Blabla z titulu chystané knížky o kamarádech, kteří mě opouštějí.
 

Vašek Neckář poslal velkorysý dar!

Vašek Neckář, můj dávný přítel, mi zavolal a řekl mi, že chce věnovat finanční dar na babybox v Nemocnici Most, k níž má osobní vztah. Léčili tam nejen jeho, ale také tatínka, v mostecké porodnici se také narodila Vaškova snacha Hanka.
Vašek mě zavázal mlčením o výši daru, ale napíšu vám aspoň, že se jedná o částku vysokou, velmi šlechetnou.
Vašek Neckář s bráchou Honzou přišel zcela spontánně na otvírání babyboxu ve Zlíně v roce 2007 a zazpívali spolu pár veršů – verzi své populární písničky přizpůsobenou bedýnce ne děti.
Děkuju, milý Vašku!

Vašek Neckář s bratrem Honzou při otvírání babyboxu ve Zlíně.
Vašek Neckář s bratrem Honzou při otvírání babyboxu ve Zlíně.
 

Spáčilovo k. o. smrti smrťoucí

Šestá sbírka veršů svého autora EXISTENCIÁLNÍ KAKAO (nakl. Čas, b.m., 2020, ilustrace a grafická úprava Jan Gabler, bez paginace) je zarámována delší – titulní – básní na začátku a lakonickou Povzdech starého kabátu na konci. První báseň končí verši o kanárkovi poklidně se zpívajícím bez ohledu na to, co se v bytě neblahého trapného děje malému chlapci, jemuž to jako Kainarovu chlapečku u holiče začalo; báseň o kanárkovi je básní o lidech; kanárek netuší, „že ani my lidé / se ze své klece / nikdy nedostaneme“. V poslední básni o pouhých čtyřech verších, ve skutečnosti hořkém epigramu, stýská si starý kabát, že „kdyby měl trochu více sil, / určitě by se… i pověsil“, jenže jak dodává básník, „tak to chodí v naší skříni / Když na to nemáš, pověsí tě jiní“.

Žijem (?) zavřeni v kleci nebo ve skříni.

Že by si takto Dušan Spáčil nad svým a naším zatraceným osudem zanaříkal, že by Existenciálním kakaem napsal svou malou Osudovou?

Ani náhodou. V básni Kola osudu píše Spáčil o komsi (o sobě?), že ze spánku ho probudila jitřenka, za níž se kdysi nadšeně rozběhl, „teď však už věděl, / že je to jen koncové světlo / Velkého vozu“, a tak se už chystal jít pěšky, ale „v tu chvíli / se hvězda na obloze zastavila / a začala couvat“, neboť se ten Velký vůz bezpochyby rozhodl smilovat se nad bláznivým stopařem a vzít ho na cestu nastávajícím dnem s sebou. Tohle není žádná Osudová, to není, abychom zůstali u metaforiky z hudby, žádný Beethoven, ale Berlioz, to je přece Spáčilova malá Fantastická.

Spáčil moc dobře od samého dětství ví – „postrčen devátou vlnou Šostakovičovy hudby“ – o tom, co nazývá vlnobitím „existenciální hrůzy“, ale jako v tom dětství běží s tím neromanticky s odpuštěním na záchod. Jak nevzpomenout Karla Čapka, který za pohnutkami tradovanými nadneseně romanticky hledal obyčejné všednodenní motivace, obyčejný život. Spáčil si virtuózně hraje se slovy a v kakau slyší kakání malého chlapečka, ale taky dobře ukryté budoucí k. o., knock-out, rozhodující boxerskou ránu, jak to ká ó identifikuje Anglicko-český slovník Osičky a Poldaufa.

Komu tu rozhodující boxerskou ránu uštědřuje Existenciální kakao?

Sbírkou obchází strašidlo smrti obcházející planetu, ve které „život je rokenrolek“, „rockec – to byl spolek!“, leč léto neléto „Easy go… in the ghetto“. Spáčilův černý humor, těžící z úsloví jako „do nejdelší smrti“, posmívá se reklamním klamům špatně maskujícím „tlamu / té smrti smrťoucí“, a u vědomí zlého neúniku smrti naslouchá podpatkům múz, „co klepou do rytmu Blue Suede Shoes / jako ti, co jim Elvis zamodřil duši“. A jak je ironický a realistický, neváhající říci, že „dáreček“ v rozbalených plínkách líbezného dítěte smrdí „jak od tchoře“, umí napsat i „andělskou“ báseň, domyslev, rozvinuv známé rčení: „Venku se čerti žení / s bílými anděly / Čekám v tom chumelení / co nám kdo nadělí. // Čerti se skryli s kočkami / za našim komínem / A anděl líbá vločkami / večerem ztichlou zem.“ Pravá idyla vánoční!

Ohromující objevnost Spáčilových hříček vyvěrá z umění naslouchat věcem, třeba Nářku posledního vařeného bramboru nebo nenasytné prázdné popelnice: „Ne nemusíš mě litovat, nejlepší na mně je můj hlad, / jsem milenka všech povalečů / Co trochu hnije, z toho teču / žiju tím, co je bez života: / Tak neváhej a vraž mi ho tam!“ Není Spáčilovo Porno prázdné popelnice perfektní parodie soudobého sázení na dobře prodejné knížky co nejvulgárnější?

Existenciální kakao míchá staré fantastické příběhy s nedávnými fantasmagorickými dějinami i s absurdní současností, představuje si barona Prášila na výpravě na východ za druhé světové a nazývá to jeho nejhorší cestou, neboť „když se jmenujete Münchhausen / je těžké přesvědčit místní / že jste nepřišel do Ruska s divizí Totenkopf“. Reaguje dokonce už i na mor z jara 2020: chtělo se mu dát si panáka, „ale v saloonu mají teď zavřeno / A tak jsem s tím hadrem přes pusu / raději zašel do supermarketu / (doba mezi osmou a desátou je pro důchodce)“, koupil si pití a posléze usilovně přemýšlel: „zda se skutečně / místo plánovaného souboje s Bilem Hickokem / utopím v čínské polévce“.

Spáčilovo básnické k. o. smrti smrťoucí zní závěrečnými verši básně Bouře, které porozumí i sportovní fanoušci, protože Pucciniho Nessun dorma, tu nikdo nespí, zpíval sám Pavarotti při jakémsi sportovním mistrovství: „Slunce však nabírá své síly / z přádelny života nití / zní zase slavné Nessu dorma.“

Jen aby znělo i z našich přádelen a prádelen života a abychom se jím řídili.

MILAN BLAHYNKA
převzato z časopisu LUK/49 2020


 

Přibyla nová kapitola do mé knížky Mám více kamarádů nebožtíků než těch živých.

S Ladislavem Mrkvičkou jsme byli přátelé, učil jsem ho jezdit na koni a on vystupoval v exhibičních dostizích, které jsem pořádal na závodišti v Chuchli. Namluvil recitativy do písničky Velká pardubická, k níž jsem napsal text na albu, jež vyšlo na albu s názvem Country kolotoč 3. Najdete ji na internetu www.youtube.com/watch?v=XmIiR9cZYHE.Písničku nahrál Karel Vágner, a jak se jmenoval sbor kluků, kteří zpívali refrén, to už vám nepovím.
Písničku vysílala Česká televize při přenosu 100. Velké pardubické. Salve, Ladislave Mrkvičko!
L.H.

Ladislav Mrkvička na Marylandovi a Pavel Zedníček na Marokenovi v mém hřebčíně v Hájku. Fotografie Dáša Hájková
Ladislav Mrkvička na Marylandovi a Pavel Zedníček na Marokenovi v mém hřebčíně v Hájku. Fotografie Dáša Hájková
 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 >