Archiv divoké vinice

KROTITEL ZOMBIE

Tak Gorbačov nezemřel, byla to kachna! Doufám, že mu to prodlouží život, měl jsem ho koncem osmdesátek fakt rád. Já vím, je to dnes nepochopitelné - bolševici ho nesnášejí, protože pohřbil "reálný socialismus", a pro pravičáky je to bývalý komouš, který už prostě nemohl imperium udržet. Ale pro mě - a myslím, že pro hodně lidí mé generace, to byl první živý člověk v čele zakleté říše jinak ovládané podivnými zombíky! To jak dokázal SSSR otevřít, byl nesmírně odvážný a potřebný čin. Škoda že se to přelilo do nejtvrdšího kapitalismu, nicméně změna to byla nutná a potřebná. Vážím si i toho, že se stal sociálním demokratem.Pro bývalého komunistu to byla jediná čestná volba. Pozdravljaju Vas Miša!

Dušan Spáčil

 

Policejní důstojník zestřelil sebe a pak ještě ženu!

Titulek článku ve včerejším Blesku mě nadchnul, a tak chci potěšit i vás, moji milí. Více čtěte na
http://umsle.peklo.biz/img/1375901549.png
Lu

 

88. děťátko v babyboxu je Šárka v Krnově!

Úterý 6. srpna je od rána vyhrazeno Šárkám, což vysvětlím, jakmile popíšu svoje setkání s nejmenší Šárkou, 88. děťátkem odloženým ve 21:52 do krnovského babyboxu. Ohlásila se mi nejprve smskou do mobilu, pak mě prozvonila a nakonec mi poslala svoji první fotografii v životě. Je na ní zabalená v ručníku malinko ušmudlaném a spokojeně si lebedí v klimatizovaném babyboxu v Krnově. Zavolal jsem nejprve Zdeňkovi Juřicovi, s nímž jsme krnovský babybox před jedním rokem a sedmi dny otvírali, pravda, se skřípěním zubů. Prodělali jsme na něm totiž kalhoty, přiznávám, krnovští mecenáši se příliš neodvázali. Všechny naděje skládané do místního výrobce sladké hnědé vody, jejíž jméno jsem si zakázal byť jen vyslovit, a do moravského silničáře, dvou místních boháčů, se ukázaly jako liché. Malinká Šárka se pro mne stala satisfakcí k prodělaným korunkám. Z krnovského finančního debaklu jsme se dodnes nevzpamatovali. Po roce.
Zavolal jsem Šárce Tavandzisové, náměstkyni krnovské nemocnice, jež byla od počátku zásadní protagonistkou babyboxu, a potěšil jsem jí informací, že má děťátko. Měla upřímnou radost!
První mojí dnešní Šárkou byla loutkářka Šárka Váchová, jíž jsem gratuloval a přál hezké narozeniny. Potěšila mě informací, že druhá knížka podle jejího televizního pohádkového seriálu pro děti zvaného Chaloupka na vršku, chystaného ČT na letošní Vánoce, už je v prodeji. A že je v ní jedna kapitola věnovaná mně - kováři Ludvíkovi, husarskému vojenskému zběhovi.
Všem třem Šárkám děkuju, udělaly jste mi radost! Vy, moji milí, se koukejte o letošních Vánocích - budu pro vás hrát každý večer v České televizi.
Lu, babydědek, husarský vojenský zběh, nyní podkovář

Na kovářské scény jsem dohlížel při animaci osobně. Pro jistotu!
Na kovářské scény jsem dohlížel při animaci osobně. Pro jistotu!
 

Vernisáž obrazů Zuzany Sváčkové v Anežské 5 v Praze 1

Od pondělí 5. srpna vystavuje malířka Zuazana Sváčková svoje obrazy ve vinárně Sv. Anežky v pražské Anežské ulici číslo 5. Ptáte se, moji milí, jestli se mi líbí? Jinak bych o nich nepsal, samozřejmě. Líbily by se i Sigmundovi Freudovi, to si pište.
Lu

Malířka se svými obrazy.
Malířka se svými obrazy.
Žlutý na ochutnávku.
Žlutý na ochutnávku.
Červený na dochucení!
Červený na dochucení!
 

Volej (knižní) pohotovost!

Prožil jsem šok. Zjistil jsem, že má zavřeno moje oblíbená Městská knihovna! Všechny pobočky! A že bude mít dovolenou ještě řadu dní! V zoufalství jsem se vydal do Národní knihovny – a tam bylo také zavřeno! Najednou, jako by se mi zhroutil svět. Ne, nechodím do knihoven příliš často, jednak mám doma velkou a nabitou skříň knih sám, jednak mi chodí z různých nakladatelství novinky, o nichž píšeme. Přesto ve mně ale společná dovolená knihoven vyvolává vždy lehkou nevolnost. Je to, jako když vám doma vypnou vodu! Víte, že už zítra na 99,99 procent voda zase nepoteče. Vody máte navíc doma ve skutečnosti dost - na mytí jste si naplnili vanu, na jídlo vám do té doby stačí připravené pet lahve. Přesto zažijete iracionální strach a hrozně se vám chce právě v TUTO chvíli dát si pořádnou sprchu - i když jindy byste v poledne na koupel ani nepomysleli.

Přesně tak mi bylo ve chvíli, kdy jsem si ověřil, že knihu si teď prostě nepůjčím. V hlavě se mi vyrojilo asi deset důvodů, proč bych potřeboval do knihovny zajít – od dávného slibu, že si konečně přečtu Joyceova Odyssea, přes podklady k článku o Hrabalovi, až po vzpomínku na Hanýžku a Martínka, kteroužto knihu jsme půjčili moravské tetě a já si teď najednou nemohu ověřit, jak se slavily dožínky.

Ovládla mě zkrátka mírná panika, která skončí až 11. srpna. To knihovny zase otevřou. A tak se přimlouvám, neměla by vzniknout nějaká knižní pohotovost?! Kam by se mohli obrátit čtenáři s knižním absťákem?!

Dušan Spáčil
(převzato z www.literarium.cz)

 

Zuzka Sváčková zve na výstavu svých obrázků!

Vernisáž první výstavy malířky - právničky Zuzany Sváčkové se koná v pondělí 5. srpna v 18 hodin ve vinárně Sv. Anežky v Anežské ulici 5 v Praze 1. Nevím jak kdo, ale já přijdu. Pustí-li mě koně...
Lu

Klikni na mě!
Klikni na mě!
 

57. babybox v Uherském Hradišti v provozu!

V sobotu 27. července jsme prezentovali veřejnosti a uvedli do zkušebního provozu 57. bedýnku na děti v Uherskohradišťské nemocnici. Slavnostní otevření za účasti hlavního dárce Nadace SYNOT založeného před třinácti lety majitelem SYNOT TIP Ivo Valentou se uskuteční ve čtvrtek 15. srpna ve 12 hodin. Nadace SYNOT již před třemi roky podpořila darem babybox v Kroměříži. Bylo to v době, kdy bývalý ředitel nemocnice v Uherském Hradišti nechtěl o babyboxu ani slyšet. Děkuju Nadaci SYNOT a ostatním dárcům!
Babydědek Lu

Děkuju Magdě Pekařové, tiskové mluvčí SYNOT.
Děkuju Magdě Pekařové, tiskové mluvčí SYNOT.
Gratuluju svému synkovi Matýskovi k desátým narozeninám, jež shodou okolností vyšly právě na otevření 57. bedýnky na děti. Gratulaci zespodu přihlíží Tonda, Matýskův dvou a půlletý bratr.
Gratuluju svému synkovi Matýskovi k desátým narozeninám, jež shodou okolností vyšly právě na otevření 57. bedýnky na děti. Gratulaci zespodu přihlíží Tonda, Matýskův dvou a půlletý bratr.
Při prezentaci nescházeli počítačoví mágové babyboxů Hanka a Slávek Dittrichovi. Hanka předvedla, jak odkládá děťátko.
Při prezentaci nescházeli počítačoví mágové babyboxů Hanka a Slávek Dittrichovi. Hanka předvedla, jak odkládá děťátko.
 

Recepty automobilové závodnice Elišky Junkové. Vařil Petr Cincibuch.

Jak si užíval Petr Cincibuch své úctyhodné jubileum? Vydal knížku receptů své životní lásky Elišky a stravuje se podle nich. Kuchařka Elišky Junkové jsou autentické recepty slavné závodnice, jež s Jaroslavou Adamovou a Klárou Cincibuchovou uvařil, vyfotil a nyní předkládá kulinářským fajnšmekrům. Za cenu 250 Kč / v knihkupectvích o stovku víc/ určitě hezký dárek pro manželku, milenku, tchýni... možno objednat na adrese Petr Cincibuch, Gruzínská 12, 100 00 Praha 10.

 

Jak ses dožil tak vysokého věku, milý Petře Cincibuchu?

Otázku jsem položil mladému básníkovi 28. června 2013. S Petrem jsem se seznámil koncem roku 1964, když jsem začal vydávat Divoké víno, v té době ne zcela typický literární či umělecký časopis. Mladý básník jej objevil ve Viole, kde Divoké víno prodával Václav Hrabě. Představte si! Ve třetím čísle už Petr Cincibuch četl svoje básničky otištěné.
Petr mě pak provázel Divokým vínem až do roku 1972, kdy bylo i se mnou zapečetěno. Pod mým tlakem píše básničky i do jeho současné internetové podoby www.divokevino.cz. Za život mu vyšly dvě desítky knížek a zrestauroval do dokonalé podoby sedm automobilů značky Zetka. Pečlivě je oprašuje v automobilovém muzeum „Z“. Poblíž muzea si postavil hrobku a na ni nechal vytesat svůj verš: Láska je věřit, že láska je. Na stará kolena si pořídil vlastní časopis Medicína a Umění, v němž nepublikuje vlastní verše. K sedmdesátinám si vydal knížku Kuchařka Elišky Junkové, sestavenou z receptů naší nejznámější automobilové závodnice, a chystá sbírku básní Zimní zahrada.
Níže otištěnou Petrovu básničku si kdysi holky psaly do památníčků. Možná ještě dnes..?

Medový kámen
Hladil jsem se tvou rukou,
když jsi řekla:
Ten kámen v prstenu
je medový.
Je to medový kámen a tmavě
se leskne,
když se mi touláš.
A ty se touláš,
ty se mi touláš.


Petr Cincibuch o sobě:

"Před 28 let jsem se stal otcem povedené dcery Kláry, dnes lékařky. No a dožil se 70 let. Starám se o dům u Berounky, v němž mám taky muzeum automobilů Zetka. Od Divokého vína, kde jsem byl hrdě pasován do role redaktora, jsem pak prošel jako šéfredaktor časopisy Literární revue, Almanach autorů, Dotyk, Sanquis. Od roku 2009 vydávám časopis pro lékaře Medicína a umění. Miluji hysterické ženy a sladké pivo.“

L. H.

 

Co si myslí Karel Sýs

Žižka byl taky zeman

Tak máme dvě vlády, pane Švejku!
Zaplať pánbůh, paní Müllerová!
Kdyby nic jiného Zeman nezpůsobil, než že jsme mohli vidět smečku vypelichaných vlků, jak se třese do kamer, jak soptí s knedlíkem v krku, stálo by to za to!
Všichni ti vyžírkové, bába od vychladlé plotny, vrchní skokan na vysychajícím prameni, kníže trpící spavou nemocí, kamarádi z mokré čtvrti, kmotři, strýčkové, fridolíni a dětřichové se sčuchli do houfu a zaujali děravou kruhovou obranu.
Nikdo je už nechce, ale oni nemohou pochopit, proč musí od koryta, když ještě není vyžrané do dna!
Hoří jim koudel u prdele a ta už nezhasne!

Karel SÝS

 

Jak jsem k novým džínám přišel!

Díky své publicitě a zveřejněným fotografiím, zvláště pak těm, kde vedle sebe stojíme či sedíme s Milanem Štěchem! Zatímco předseda Senátu je vždy dokonale oblečený, já naopak ve špinavých a otrhaných džínových laclácích a bundě. Majitelka módního Ateliéru NOI Marcela Kučerová mi sama zavolala, že se už nemůže dál dívat, jakou ostudu babyboxům dělám. Pozvala mě na zkoušku do svého salónu v Praze 10, Nad Košíkem 8, vzala mi míry a už mi šije nové oblečky. Máme to k sobě blízko, oba jsme z Prahy 10, a tak už jsem byl i na zkoušce. Chcete taky něco ušít, moji milí? Volejte 604 64 89 53 nebo pište atelier.noi@email.cz. Marcela vás oblékne od hlavy k patě!
Babydědek Lu

 

86. děťátko – čtrnácté v Nemocnici Milosrdných bratří v Brně – se jmenuje Marcelka!

V pondělí 10. června v 19:43 hod vyjmula sestřička novorozeneckého oddělení Marcela Hrdličková a MUDr. Dan Wechsler holčičku z babyboxu. V tu chvíli jsme byli se Zdeňkem Juřicou, jenž babybox nové generace v Brně instaloval, jen jeden kilometr od nemocnice. Vraceli jsme se z jednání o babyboxech v Uherském Hradišti a ve Vsetíně. Děťátko v bedýnce jsme viděli na displeji svých mobilů. Řítili jsme se k nemocnici v Polní ulici. Holčička čerstvě porozená, ani ne hodinu stará, si už hověla na vyhřívaném lůžku. Pochovali jsme si ji oba – já i Zdeněk Juřica. Váží 3 330 gramů. Chudá nevěsta měla ve výbavě jen zakrvácený ručník. Za pár minut přijela primářka neonatologie MUDr. Ludmila Brázdová a ujistila nás, že děťátko je zcela v pořádku. Mně nabídla pobyt na jednotce intenzivní péče, abych se vzpamatoval ze svého životního setkání – po osmi letech jsem byl poprvé přitom! Ať žije Marcelka!

Babydědek Lu

 

Karel Sýs poslal Divokému vínu text prof. dr. George E. Glose J. S. D. (Yale), experta mezinárodního práva u federální vlády USA, a dopis prezidenta Edvarda Beneše spoluobčanům z května 1947.

Základ k odsunu tzv. sudetských Němců položil Neville Chamberlain. Navrhl, aby po válce byly odsunuty do Německa německé menšiny z Československa a Polska, aby se vyřešil tento problém jednou pro vždy, tak jak se stalo mezi Řeckem a Tureckem. Anglická konzervativní strana přijala tuto myšlenku a provedla ji. Britská vláda přesvědčila USA a SSSR o výhodách tohoto řešení a výsledkem byl Protokol Postupimské Konference z 2. srpna 1945.
Odsun byl proveden na jeho základě. Prezident Beneš by nebyl vůbec nic docílil, kdyby zde nebyla vůle britské vlády z vlastní iniciativy odsun přednést spojencům a dosáhnout jejich souhlasu. Jinými slovy, bez britské vlády by se byl prezident Beneš namáhal marně. Je samozřejmé, že Československo nemohlo Němce vyhostit, poněvadž je museli přijmout spojenci, kteří vládli v Německu a Rakousku.

Odsun připravila Mezispojenecká komise v Německu. Němci byli odsunuti do americké a ruské zóny podle přesného plánu v roce 1946. Československo odsun nezpůsobilo a nemá za něj odpovědnost. Odsun se konal pod dohledem Mezispojenecké komise a Československu se dostalo uznání za jeho humánní provedení.

Jakékoliv nároky ohledně odsunu by německá vláda měla předložit USA, Velké Británii a Rusku. Není ovšem tak naivní, a tak periodicky vznáší nároky na Českou republiku, ale pouze prohlášeními politiků, nikoli úřední cestou. Předpokládá zřejmě, že Češi si nechají cokoliv namluvit, a budou jednat proti vlastním zájmům.

Německo a Němci nemají žádné nároky z vysídlení, poněvadž Německo je vázáno smlouvou mezi ním a spojenci z 26. května 1952, doplněnou v Paříži 23. října 1954 (Convention on the Settlement of Matters Arising out of the War and Occupation, signed at Bonn on 26, May 1952, as amended by Schedule IV to the Protocol; on the Termination of The Occupation Regime in the Federal Republic of Germany, signed in Paris on 23. October 1954) 332UNTS 219.

Podle kapitoly 6 článku 3 Německo neuplatní námitky proti spojeneckým státům ani jednotlivcům vzhledem k použití německého majetku, který převzali spojenci či jednotlivci jako reparace nebo jako následek války. Podle kapitoly 8 článku 1 němečtí příslušníci neuplatní žádné nároky proti spojencům a jejich občanům a takové nároky nebudou projednávány německými soudy. Podle článku 3 téže kapitoly Německo nebo jeho příslušníci neuplatní žádné nároky proti spojencům a jejich příslušníkům, které vznikly z jejich činů nebo opomenutím mezi 5. červnem 1945 a nabytím platnosti této smlouvy 5. května 1955.

Jak patrno z uvedené smlouvy, veškerý majetek německé vlády a jednotlivých Němců na území Československa přešel do vlastnictví Československa a jeho občanů jako splátka na reparace za škody způsobené Němci. Československé nároky za škody způsobené Němci vysoko přesahují
zmíněný německý majetek. Německo nikdy nezaplatilo Československu jakoukoliv náhradu a je dlužníkem České republiky, nikoliv naopak.
Prof. Dr. George E. Glos J. S. D. (Yale)
http://www.lidice.cz/obec/historie/komentar.html



Vážení spoluobčané,

v nedávné době jsem podepsal historicky významné dokumenty pro naši Československou republiku, to jest dekrety prezidenta Československé republiky. Tyto dokumenty nám dávají naději, že se již nikdy nebudou opakovat tragické události let 1938 a 1939.

Vědom si neblahých zkušeností národa zejména z druhé světové války, zanechávám vám odkaz, ve kterém vás varuji před možnými dalšími požadavky za znovuosídlení našeho pohraničí sudetskými Němci, kteří byli po právu na základě mých dekretů z naší republiky odsunuti.
Může se stát, že mé dekrety vydané z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války budou odstupem času revanšisty prohlašovány za neplatné. Může se stát, že se najdou "čeští vlastenci", kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat, a že budou nakloněni otázce jejich návratu. Nenechte se oklamat a jejich návratu nedopusťte. Hitlerové odcházejí, avšak snaha o ovládnutí Evropy Německem zůstává. Mohou se najít i vlastizrádci, kteří budou opět usilovat i o odtržení Slovenska od České republiky. Bylo by to pošlapání odkazu našeho prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka a spoluzakladatele M. R. Štefánika. Vedlo by to k zániku obou našich národů. Nezapomeňte, že mé dekrety se týkaly i potrestání vlastizrádců, že mají
trvalou platnost, a potrestejte všechny případné vlastizrádce, ať je to kdokoliv, a v kterékoliv době.

Váš dr. Edvard Beneš

Praha, květen 1947

 

Mirek Huptych zve na výstavu!

Mirek Huptych vystavuje v Národním pedagogickém muzeu od 21.6 do 30.9 2013 cyklus koláží Labyrint světa a ráj srdce. Virtuálně si můžete výstavu prohlédnout na www.huptych.cz/vystavy/labyrint-sveta-a-raj-srdce-2013 Kdo by si chtěl přečíst rozhovor Mirka Huptych s redaktory literárního měsíčníku Host, může tak učinit na: www.casopis.hostbrno.cz/cs/archiv/2013/05-2013/co-by-to-bylo-za-cestu-kdyby-nevedla-ke-chramu

 

Odpověď panu Karlu Sýsovi

Pan Sýs je obdivuhodný básník, ale nepozorný čtenář, když tvrdí, že jsem Edvarda Beneše nepojal historicky. Leda, že by..., ale to byla jen hypotéza. Takže těch historických aspektů je tam až až, co tam chybí jsou další fakta svědčící o tom, že Beneš byl ministr zcela postradatelný, na rozdíl od Masarykova názoru.
S p. Sýsem se shodneme v tom, že Beneš se zasloužil o budování státu, který byl kdysi označován jako "socialistický", ale ve skutečnosti to byl,
odborně řečeno, multisimensionální průser, úpadek netušených rozměrů, ale v tomto hodnocení se už asi neshodneme. A pokud se Benešova charakteru týče, kádrový posudek mnohem horšího typu než já mu vystavili právem jiní, např. Karel Kramář (Můj soud nad Benešem, 1938) a řada dalších.
K reakci p. Sýse na svůj článek o Benešovi mám tedy zásadní výhrady, ale to je snad v době, kdy nám přibývá nouze, a ubývá svobody, dobře.

Milan Nakonečný


 

Strážce v příboji

RECENZE I na nejlepší básníky občas příjde období, kdy verše skoro nepíšou. Třeba Jiří Žáček tvrdí, že už dva roky nevytvořil kloudnou básničku! Nevím, zda je to pravda. Jsem si ale jist, že přesto rozhodně nezahálí. Poezii pro své nové sbírky možná opravdu teď píše málokdy, zato se nyní zjevně soustředil na půvabné pohádky pro děti. A pro dospělé nedávno sestavil knížku Strážce majáku. Kdybyste ji v knihkupectví hledali: na obálce si strážce majáku Jiří Žáček hoví na lavičce - za zády moře a zámek Frýdlant. Na frontispisu ovšem tato idyla končí – lavička se strážcem se topí v příboji!

Obojí je pro tuto knížku příznačné. Proč? Začněme ilustracemi a grafikou. Zábavná metafora Žáčkovy chalupy v pohraničí coby majáku nad trochu kalným českým mořem předznamenává výtvarné řešení celé knihy. Byl to dobrý nápad. Koláže a fotky mají vtip a kouzlo. Tam, kde by sklouzávaly do rodinného sentimentu, zachrání je surrealismus a přismutnělý humor, kde by slibovaly humor až příliš třeskutý, pomůže kapka poezie. Dodejme, že autoři ilustrací Miroslav Huptych a Jakub Žáček měli zdatnou spolupracovnici v Kateřině Bobkové, která knihu zlomila s poetistickou nápaditostí. Zřejmě právě díky této trojici knížka nechá pamětníky vzpomenout na podobně lehce působící knižní skvosty Mladé Fronty a Albatrosu z šedesátých a sedmdesátých let minulého století.

Teď už se ale věnujme textu knihy Jiřího Žáčka z roku 2013. Koláže ji neilustrují náhodou. I celá publikace se totiž dá charakterizovat jako koláž. Někde je to skládačka až rafinovaná, někde možná až příliš rozvolněná. Tvoří ji fejetony, glosy, hesla a výkřiky, některé části jsou svou formou dokonce rozhovor. Občas nás tu Žáček, navzdory tvrzení o svých básnických prázdninách. potěší nádhernými verši (Sluneční sonet pro dvě malé divoženky, Milosti, Sen o strakapoudovi, Kdybych byl strážcem majáku). A občas až marnotratně hýří aforismy. (Tady bych si ovšem dovolil jedinou výtku ke grafickému řešení knihy – kapitoly nazvané Mlčeti zlato by si zasloužily lepší vizuální rozčlenění. Čtenářovo oko tu totiž poněkud tápe.)

Zmíněné koláže a grafika vás na první pohled naladí vesměs pozitivně a optimisticky. Na druhý ale zjistíte, že pro Strážce majáku je příznačný i onen frontispisový melancholický obrázek Jiřího Žáčka zaplavovaného mořem. Strážce majáku totiž není knížka přehnaně veselá. Ano, obsahuje vtipné texty a myšlenky – vždyť Jiří Žáček patří k lidem, kteří bez humoru snad ani nedovedou žít. Zároveń ale autor nezastírá, že mu v posledních letech pořádně nateklo do bot, a taky že to, co vidí ze svého majáku, není zrovna radostné. Občas vás až zaskočí svou skepsí! Není to ale důchodcovská naštvanost – spíš naštvání rebela, který mimo jiné říká i „zatuchlý vzduch se nejlépe vyvětrá nikoli ventilátorem ale defenestrací!" Pro někoho mohou být Žáčkovy názory na bídu současné společnosti až příliš radikální. Pro čtenáře je ale nejdůležitější, že Žáčkův poetický maják stále svítí a svítí krásně.

Dušan Spáčil
(vyšlo i na www.literarium.cz)

 

Tentokrát jsem fotil nohy bez rajtek!

Je to snadné, moji milí, potkáte-li čtyři přibližně stejně dlouhé a štíhlé ženské nohy, není nic snazšího. Postavíte je vedle sebe a mačkáte spoušť foťáku. Zažíváte přitom velmi příjemné pocity - vizuální, lovecké (mačkání knoflíku na fotoaparátu se podobá mačkání spouště lovecké flinty) a dotykové. Musíte samozřejmě občas rukou poopravit postoj fotografovaných pánevních končetin. Moc vám to doporučuju. Na své si v mém případě přijde i pocit, že tvořím umění, jež mohu vzápětí publikovat.
Lu

Tři páry nožiček.
Tři páry nožiček.
Neuškodí, přiřadíte-li nad nohy i kousky zadků.
Neuškodí, přiřadíte-li nad nohy i kousky zadků.
Dvojitá slavobrána.
Dvojitá slavobrána.
 

Jak jsem fotil jezdecké rajtky...

Udělal jsem si radost a přijal reklamní zakázku od firmy Jezdecké rajtky, s. r. o. Jako vždy jsem slíbil, že zakázku dodám kompletně, fotografiemi počínaje, publikováním konče. Níže vyfocené rajtky si můžete objednat buď mým prostřednictvím, nebo mailem na adrese info@rajtky.com. Jsou k mání za příznivou cenu, samozřejmě bez modelky. Aha, chcete vědět, kde je k mání dívka se zobrazenou siluetou? Zavolejte, prosím!
Lu

Nejprve jsem rajtky fotil zezadu. V duchu jsem jim záviděl.
Nejprve jsem rajtky fotil zezadu. V duchu jsem jim záviděl.
Při focení z boku jsem začal závidět Petřinu tričku.
Při focení z boku jsem začal závidět Petřinu tričku.
Pak už jsem věděl zcela jistě, že nejvíc závidím jejímu sedlu.
Pak už jsem věděl zcela jistě, že nejvíc závidím jejímu sedlu.
 

Úspěšná výprava za pelargonauty

Druhá sbírka je zásadní prubířský kámen, říkají literární praktici. A opravdu, mnohý adept múz, který zprvu sliboval být „majákem“, se svou druhou sbírkou odhalil jako „bludička“. Úspěchem bývá často už jen skutečnost, že básník na úbočí skleněné hory poezie dál balancuje v místech, kam se vyškrábal se svou prvotinou. Že nesklouzne do hlubin, kde číhají bažiny opakování, pasti komerce a smrtící ticho nudy.
Retroperspektiva, která je druhou básnickou knížkou svérázného literáta a muzikanta Josefa Pepsona Snětivého, ovšem tezi o tomto obvyklém autorském vývoji nepodporuje. Ukazuje spíš, že Snětivý patří k nemnohým poetům, pro něž byla první sbírka jen generálkou na knihu druhou, zásadnější. Jeho prvotina Z deště pod opak byla milým, ale vcelku ničím nevybočujícím příslibem, Retroperspektiva ale sděluje každému milovníkovi poezie docela pádně: ano, je zde nový básník žáčkovského typu i letory. A je ho třeba brát vážně, byť právě toto slovo se k Pepsonovi moc nehodí.
Proč? Přestože se sbírkou Retroperspektiva nese lehká bluesová melancholie z pomíjivosti času, i když častým tématem Snětivého jsou rozchody a jiná vztahová trápení, mezi verši čtyřicátníka Pepsona totiž skoro vždy probublávají dvě sestry – radost a hravost. Někdo by možná řekl, že je v ní toho zastydlého klukovství až příliš - to by však musela v knize chybět Pepsonova typická sebeironie, která jeho pozdnímu puberťáctví poskytuje spolehlivou záchrannou síť.
Klukovská imidž je navíc vyvažována i Pepsonovou vzdělaností a až pedantským přístupem k češtině. Snětivý se také až trochu marnivě rád pochlubí cizím slovem, citátem či rafinovanou asociací. To by zas mohlo zavánět až jistým školometstvím, u Pepsona to však rozhodně nehrozí, protože tento básník je zároveň člověk, který ze své překladatelské a nakladatelské praxe až moc dobře ví, že někdy je méně více. A tak své básně dává dohromady s přesností architekta.
Znalce jazyka potěší, že Snětivý dobře ovládá klasické poetické formáty – od sonetu, přes haiku až po limeriky – a že si vynalézavě hraje nejen s významy, ale i se slovy. V knize proto najdete třeba i zábavné (sex tet/sextet) či nezvyklé (o ničem /o Nietzschem) rýmy, občas Pepson pro potěchu čtenáře dokonce vytváří i svá vlastní slova. (například pelargonauti). Metaforické obrazy jsou také vesměs neotřelé, a když básník výjimečně sklouzne pod svůj standard (třeba v legrácce Praktická nevěsta), vše obvykle vynahradí chytrou sentencí hned v následující básni.
Retroperspektiva je zkrátka sbírka, která se povedla – a ač název napovídá obrat do minulosti, ve skutečnosti je to svým způsobem příznačná knížka poezie doby „Belle epoque 21. století“. Nabitá současným jazykem, trefně odrážející pocity člověka, který má inženýrské vzdělání, hraje v rockové kapele, má dvě děti z rozvedeného manželství a komunikuje na Facebooku – ale zároveň křehkého literáta a muzikanta, v němž cítíte i ohlas nostalgie po kráse a hloubce umění a života století minulých.

Dušan Spáčil

 

Karel Sýs - K hodnocení Edvarda Beneše

Osobnost Edvarda Beneše je natolik složitá, že ji nelze hodnotit měřítky a la géniu versus zrádce národa. Ostatně žádného člověka nelze hodnotit, aniž bychom vzali v potaz dějinné okolnosti, v níž mu bylo dáno se pohybovat a působit. Edvard Beneš byl mistrem umění možného. Pokoušel se rovněž prostor pro „možné“ zvětšovat. Byl ovšem představitel malého státu, obtíženého tehdy neřešitelným problémem menšin. Ostatně s menšinami si nikdo neví rady ani dnes. Není pravda, že nebojoval. Československo se zhroutilo mnohem později než sladká Francie, hrdý Albion se schoval za kanál a Německo nakonec prohrálo. Čili Československo bylo státem vítězným. Beneš dobře věděl, že svět půjde po válce doleva a tím se řídil. Čecháčkové doma i v Londýně, zvyklí na své „pětky“ a jiné koaliční triky a intriky, ho nepochopili a padli na hubu. Proti rozdělení světa na dvě poloviny se nemohl postavit, to rodák z chudé rodiny z Kožlan chápal lépe než nadutí političtí bonviváni, jejichž době odzvonilo.
Benešovo hodnocení z pera Milana Nakonečného je ahistorické a apriori zaměřené na výsledek: Beneš byl neštěstím národa. Neštěstím národa jsou však naopak tyto neustále se opakující jednostranné, objektivnosti neschopné soudy.

 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 >