Archiv divoké vinice

Jindra Štreit zve na nový film!

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Úvaha o beďaru aneb proč už nejsem korektní



Asi se shodnu s přáteli i odpůrci, že opravdu žijeme v hyperkorektní době. Sluší se v ní projevovat třeba respekt sebebizardnějším menšinám – namátkou od transsexuálů po vyznavače vůdů.
Sluší se po křesťansku nastavovat tvář případné ráně. Sluší se být optimistou.
Někomu se to líbí, někomu ne. Patřím k těm, co to spíš děsí. A přitom - to mi snad potvrdí většina lidí okolo mne – sám jsem se snažil většinu života korektní být. Proč mi to tedy vadí?
Osobně mám dva zásadní důvody. Tím první je velmi častá falešnost této proklamované korektnosti - zcela v duchu trefného sloganu, který jsme si šeptali za totáče: „Všichni jsou si rovni – ale někteří si jsou rovnější.“(Souhlasím, tak to za komunistů opravdu bylo - a idealisty zleva k nímž jsem patřil, to na tomto systému štvalo snad nejvíc.)
Nepopírám, že žijeme v značně bohatší společnosti a větším komfortu než za Husáka a spol . A také v nesrovnatelně větší svobodě vyjadřování – a jsem za to velmi vděčen. Bohužel i dnes existují skryté limity. Se smutným překvapením třeba už málem třicet let zjišťuji, že zmíněná „ rovnice o (ne)rovnosti“ stále platí. I teď především záleží na tom z jakých pozic kritizuješ. Jen vybízení k „férové diskusi, která ale nesmí překračovat rámec socialistické demokracie“ vystřídaly například výzvy „ k diskusi bez nenávisti a xenofobie.“ Zůstává i nálepkování, jen s opačnými znamínky. Zůstává i komický „historický optimismus“, i když se už nikdo neodvolává na Marxe. A kvete nový newspeak, díky kterému se znovu a znovu naivně přesvědčujeme, v jak báječné době žijeme - a neuvědomujeme si, že jsme se jen přesunuli do soft verze totality. Totality neřízené státem, ale zakotvené v nedotknutelnosti bohatství a v síle peněz.
Druhým důvodem, proč se straním současné politické korektnosti je fakt, že mi přibývající roky na mém hřbetě napovídají: dlouhodobě se nedá žít v iluzi! Není možno příliš dlouho tvrdit jedno, a myslet si jiné. Potvrdil to pád „reálného socialismu“ . Možná je to dáno právě zkušeností z režimu, kde se mluvilo o svobodě a přitom právě svobody byl nedostatek, o míru a přitom společnost byla militarizovaná, a kde se chválil socialistický blahobyt - a přitom všichni museli vystačit s málem. Snad proto máme (a nejen my, ale hlavně třeba Němci, kteří prošli nejen zkušeností socialismu, ale i nacismu) tendenci znovu sklouzávat do autocenzury a zakazovat si pochybnosti. Důvody takového chování mohou být pragmatické (jako tomu asi většinou bylo za socialistické totality) i idealistické, jak je tomu možná často dnes. Problém je ale v tom, že v obou případech je takové lhaní do kapsy stejně rizikové. Výsledkem je vědomé prosazování radostné vize na úkor neradostné pravdy. Jenže takto ukrývaná skutečnost obvykle stejně vytryskne na povrch – asi jako když praskne kosmetikou umně zakrývaný „beďar“ na tváři roztomilé dívky.
(mk)

 

Jiří Altmann zve!

kliknutím zvětšíš!
kliknutím zvětšíš!
Jiří Altmann s chotí Janou, alias babičkou s drdůlkem.
Jiří Altmann s chotí Janou, alias babičkou s drdůlkem.
 

Vzdor!

Tuhle cedulku jsem vyfotografoval na dveřích do restaurace v jedné severočeské obci. Zákaz kouření jsem uvítal, leč vzdorující hostinský mi udělal radost. A vařil taky dobře.
Vzápětí mi Méla Machálek napsal: Teplický Kubera by na něj mohl být hrdý. A v jeho hospodě by nemusel kouřit na zápraží. L. H.

Projev vzdoru přečteš, klikneš-li na obrázek..
Projev vzdoru přečteš, klikneš-li na obrázek..
 

Novoroční klučík v babyboxu Orlickoústecké nemocnice!

První letošní děťátko vstoupilo do světa babyboxem, který jsme zřídili před deseti lety. Chlapeček se jistě narodil na Nový rok, ale do babyboxu Orlickoústecké nemocnice vstoupil až ve 2:36 2. ledna. Váží jen 2200 gramů a do života vešel zabalený v modrém župánku s kapucí zděděném zřejmě po starším dítěti. Stará se o něj dětská lékařka Katka Hrouzová, která mi o děťátku vlídně vyprávěla. Spolu se sestřičkami klučíka pojmenovaly Petr Nový.
Babybox jsme zřídili v roce 2008 a jeho hlavním dárcem se stala Nadace Komerční banky, a. s. - JISTOTA. Před rokem jsme jej vyměnili za babybox nové generace znovu za korunky od Nadace JISTOTA. Přispěli i místní dárci. Děkuju Sylvě Floríkové, předsedkyni Nadace JISTOTA, milé dámě, jež babyboxy pro Komerční banku objevila už před dvanácti roky.
Petr Nový je čtvrtým orlickoústeckým děťátkem a 163. celkově. Skóre kluci versus holky upravil na 71:92. Ať žije Petr Nový! Ať žije Sylva Floríková, jejíž Nadace nám pomohla zřídit dvacet babyboxů a devět z nich vyměnit za nové! Děkuju!
Babydědek Lu

 

Pátrám po Aranovi

Bylo to v polovině osmdesátek. Šansoniérce Věře Wajsarové na jednom koncertě vypadl text - zpívala zrovna nádhernou píseň Dobrou noc, liško. "Když lovci začnou pouštět psy, lapenou lišku potrápí..." Hudba hrála dál, ale zpěvačka se zasekla. Tu z publika povstal obtloustlý pán a doplnil: "...a do bedýnky potupné, pouštějí za ní postupně, hafany řvoucí."
Věra v tu chvíli naskočila, a když písničku triumfálně dokončila, ukázala na vousáče: "Toť autor textu Pavel Aran!"
Ten se v ale tu chvíli už klidil a jen mávl rukou. Jak jsem zjistil posléze, světla ramp neměl moc rád.
Ve skutečnosti se jmenoval Pavel Zvěřina, a v následujících měsících a letech se stal mým dobrým kamarádem. (Aranem byl kvůli cenzuře - psát pod svým jménem neměl povoleno.) Chodili jsme za ním s dalšími přáteli do zaprášeného archivu ČVTS, kde pracoval jako knihovník.
Tenhle sklep, kam jinak skoro nikdo nepřišel, se pak měnil v poeticko, filozoficko, alkoholické doupě - Pavel byl neuvěřitelně štědrý a milý hostitel a nikdy neopomněl vytáhnout zpoza nějakých technických příruček lahvičku myslivce či jiného moku.
V letech po listopadu Pavel pochopitelně pookřál - a pár let byl docela úspěšným a čtenáři vyhledávaným redaktorem (myslím, že Lidovek, ale možná to byla Mladá fronta). Novinařina ho ale zas tak nebrala, odváděla ho od básniček, literárních studií a muziky.
Když proto Zvěřinovi (měl bráchu, který byl tuším nějakým technickým kádrem), restituovali barák na Letné, Pavel se z médií rychle vytratil. A... A nic!? Proto to připomínám - protože by mě zajímalo, kam zmizel! Už před pár lety jsem totiž zjistil, že o něm nikdo nic neví! A co je nejvíce znepokojující, chybí i jakékoli elektronické stopy tohoto pozoruhodného autora, moudrého myslitele a hlavně milého kamaráda! Po tomto psavém a talentovaném literátovi jako by nezbyla než ta jedna (na začátku zmíněná) písnička na dávné desce V. W. Země Delfinie. Nevíte o něm někdo náhodou něco? Žije, nežije?! A pokud už tento svět opustil (moc by mě to mrzelo, ale měl už svá léta) kde a jak ten Pavel vlastně skončil? Poraďte.
Dušan Spáčil

(úryvek z písničky možno vyslechnout na připojeném linku)

http://www.deezer.com/cs/album/3236821

 

Škoda, že Michal Olšiak zatím nevytvořil jezdeckou sochu!

Sochu koně s dvoukolákem jsem spatřil z auta na silnici mezi Žďárem a Hamrem. Teprv pak jsem na internetu vyhledal jejího tvůrce - Michal Olšiak je čtyřicetiletý rodák ze Žďáru a podobnými monumenty ozdobil okolí města. Tvoří prý z mořského písku a cementu, tedy z betonu, sochy jsou natřené. Jako "znalce" jezdeckých soch mě samozřejmě mrzí, že Olšiakova koně nemohu zařadit mezi české jezdecké sochy, jež s oblibou hodnotím. Na druhou stranu, uznejte sami, moji milí, že vás s plastikou seznámit musím. Obrázky přijměte jako novoroční pozdrav.
L. H.

Kůň táhne vozík ze země.
Kůň táhne vozík ze země.
Oř patří mezi plemeno širokorozchodných.
Oř patří mezi plemeno širokorozchodných.
Vůz jsem puvodně zařadil do období starého Říma. Teprve později mi došlo, že podle čalounění je historicky mnohem novějšího typu.
Vůz jsem puvodně zařadil do období starého Říma. Teprve později mi došlo, že podle čalounění je historicky mnohem novějšího typu.
 

162. děťátko v babyboxu v Krnově je kluk Václav! Letošní desátý klučík a šestnácté děťátko roku 2017!

V pátek 29. prosince v 7:36 se otevřela dvířka krnovského babyboxu a zdravotníci z něj vzápětí vyjmuli zcela novorozeného chlapečka, navážili mu 2600 g a Šárka Tavandzi, náměstkyně pro ošetřovatelskou péči, mi řekla, že je na pohled zdravý a do babyboxu byl odložený nahý, zabalený ve dvou dekách - modré a žluté. Václav je třetí děťátko odložené v Krnově za pět let existence babyboxu a skóre kluci versus holky upravil na 70:92. Letos poprvé počet odložených kluků přesáhl počet odložených holčiček.
Jméno Václav jsem mu dal po majiteli společnosti ALPINE PRO, s. r. o., Praha Václavu Hrbkovi, vícenásobnému a spontánnímu dárci. Přiznávám, že Václav je také druhé jméno mého synka Antonína.
Ať žije Václav Krnovský! Ať žije Václav Hrbek! A nešťastné maminky prosím, aby letos už děťátko do babyboxu neodkládaly a v příštích letech raději méně než více.
Babydědek Lu

 

Muži proti ženám?

Přečetl jsem si na Novinkách slova jakéhosi přemýšlivého pedagoga Marka Hermana na "genderové téma". V jeho článku je o tom i ledacos rozumného - třeba připomíná, že vazba dítě matka je ve zdravém vztahu přirozeně mnohem důležitější, než vazba dítě otec. Ale následující hodnocení mě nadzvedlo: „Začalo to průmyslovou revolucí, pokračovalo první světovou válkou a následně první hospodářskou krizí. To všechno jsou zlomy, kdy docházelo k masovému selhání otců. Tehdy jsme nedokázali ochránit svoje ženy a děti. Nejhorší ale byla druhá světová válka. Tu označujeme jako ,definitivní zúčtování s otcem‘. To totiž byla apokalypsa, ve které muž ženu fatálně zradil: vraždil, ničil a znásilňoval v naprosto nepředstavitelných rozměrech, které se vymykají jakémukoli chápání lidskosti. Popřeli jsme princip života, popřeli jsme ženu jako dárkyni života, zradili jsme ji!“
Nezlobte se, ale nesouhlasím. Nemůžu přijmout vizi nedávné minulosti evropského lidstva jako diktatury mužů. Tenhle postoj je konstrukt pomíjející fakt, že žádný ze špatných ani dobrých režimů nebyl jen mužský. Vždycky byly v pozadí i Lady Macbeth, paní Heydrichové a Evy Braunové, všichni diktátoři měli matky a byli patologičtí vrazi i vražedkyně. Jen muži byli ve viditelných rolích, které jim dnes u feministek (a citlivých chlapíků jako pan Herman) přináší hysterická hodnocení jako "zrušte otce". Ale ve skutečnosti tu odpovědnost za to co bylo, není možno přisuzovat jen mužům. Je to stejně hloupé jako kdyby v živém organismu někdo chtěl oddělit čistý mozek od špinavého břicha. Vztah mužů a žen je jistě možno reformovat, ale společenské modely, které současní pohlavní narovnávači nabízejí místo tradičního rozdělení, vyvolávají jen otázky, znepokojení a v nejlepším případě smích.
(ds)

 

Do nového roku přeji nekonečně nesplnitelné přání!

 

Miroslav Vejlupek

Nové příběhy literatury (1)
Bývávalo... Jak dlouho tomu?
Toho času sliby či přísahami plýtvá ledasjaký lékař tak nestoudně volnomyšlenkářsky, se skrupulemi k ničemu nezavazujícími, až to jednoho ponouká k reflexím.
Nuž, všimli jsme si zrůdné svobodomyslnosti ředitele léčebny ve Lnářích. Všimli jsme si téhož v nemocnici v Horažďovicích. Ti všichni vytvořili příběh. Je to příběh povídky Sezona strachu.
*
... Přísahám a volám Apollóna lékaře a Asképia a Hygieu a Panakín a všechny bohy a bohyně za svědky, že budu tuto smlouvu a přísahu dle svých možností a dle svého svědomí dodržovat.
Toho, kdo mě naučil umění lékařskému, budu si vážit, jako svých rodičů a budu ho ze svého zajištění podporovat. Když se dostane do nouze, dám mu ze svého, stejně jako i jeho potomkům dám a budou stejní jako moji bratři. Pokud znalosti tohoto umění (lékařského) zatouží, budu je vyučovat zdarma a bez smlouvy.
Seznámím své syny a syny svého učitele a všechny ustanovené a na lékařský mrav přísahající s předpisy, přednáškami a se všemi ostatními radami. Jinak však s nimi neseznámím nikoho dalšího.
*
Povídku Sezona strachu autor napsal a jako elektronickou knihu vydal v roce 2014. V roce 2017 si ji přečetl na literárním webu (www.v-art/mvc/male-dejiny-zdani/Sezona!_strachu1.pdf) ředitel léčebny-psychiatr konkrétně ve Lnářích a usoudil - vztahovačný společensky nadobyčej nebezpečně -, že povídka je o něm. A zosnoval plány: autor musí do jeho blázince, kde jej ON sobě vlastním ztýráním vyléčí; povídka musí z webu zmizet, lékaři v horažďovické nemocnici neposkytnou autorovi sebemenší léčbu.
Aby toho nebylo tak málo: Znepokojilo lékaře v horažďovické nemocnici, že Sezona strachu má v autorově internetovém projektu setrvalé místo a to je podle mínky falešných mravců takřka trestný čin. Co kdyby povídka někoho společensky ohrozila?! Zosnovali: autor do nejdelší smrti nesmí do tamních ordinací.
Suma sumárum je nevhodné, aby autor napsal a dokonce publikoval literární texty, aniž by požádal o dovolení nemocného paranoika-ředitele lnářské léčebny či (pseudo)morální veličiny z horažďovické nemocnice.
Soudíme však: Autoři žádným podobným zvrácenostem nepodlehnou. Literatura nepřipustí, aby ji omezovali bohorovní nadutci - ať už v lokalitě horažďovické, ať lnářské. V jiné další lokalitě ať.
*
Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Svůj život uchovám v čistotě a bohabojnosti, stejně tak i své lékařské umění.
Do všech domů, kam vstoupím budu vstupovat ve prospěch nemocného, zbaven každého vědomého bezpráví a každého zlého činu. Zvláště se vystříhám pohlavního zneužití žen i mužů, svobodných i otroků.
Když tuto přísahu dodržím a neporuším, nechť ve svém životě i ve svém umění skromně dopředu postoupím. Tak získám si vážnost všech lidí po všechny ty časy. Když ale zákazy přestoupím a přísahu poruším, nechť stane se pravý opak.

 

Dušan Spáčil mi poslal vánoční básničku!

Vánoční zázrak
Ve skutečnosti
byli jen dva!
Ten první král
mu daroval zlata,
až se v chlévě
rozsvítilo.
Pak jej ještě přikryl
nádherným hávem
až z daleké Číny.
Panovala tropická noc
a v té chatrči,
kam se sběhli
z širokého okolí všichni,
co se chtěli nahoře dostat
až na Desku cti,
bylo horko k nepřečkání.
Dítě nespokojeně zavrnělo
a odkoplo hedvábí na zem.
Dav znepokojeně zamručel.
Druhý mudrc přinesl
tlusté svazky vázané v saténové kůži,
psali je nejmoudřejší muži světa
a sám Šalamoun do nich vepsal
své Schvaluji!
Ale to bylo dávno.
Když knihu před dítětem otevřeli,
vyvalilo se mračno prachu,
chlapeček kýchl a rozbrečel se.
Dav se rozvrčel jako vlčí stádo.
V tu chvíli ale chuďas,
který jim to všechno harampádí
celou tu cestu z Východu táhl,
přišel k miminku a poklekl u něj.
Pak vzal jemně do ruky
jeho nožičku,
a přičichl k maličkým prstíčkům.
„Smrdí, smrdí,“
zašeptal mazlivě
tak jako to dělal své holčičce.
Ježíšek se konečně usmál.

 

Lumír Slabý posílá své přání!

 

161. děťátko v Děčíně!

Vážený pane Ludvíku Hessi, Dovoluji si vás informovat o 161.děťátku nalezeném v ČR v babyboxu. Novorozený chlapec byl objeven dne 19.12.2017 v 18:45 hodin v babyboxu Dětského oddělení nemocnice v Děčíně a pojmenován po lékařce MUDr.Marii Michálkové, která měla ten den na oddělení službu. K chlapci byl připojen stručný dopis, že se narodil dne 16.12.2017. Michálek byl dobře oblečen, nejevil známky podchlazení ani násilí, celkově jej hodnotíme jako zdravého novorozence. Celá situace nás pediatry emočně zasáhla. Díky úzké a trvale velmi dobré spolupráci s místní OSPOD je velmi pravděpodobné, že se zdaří přímá adopce. Myslím si, že přes veškeré rozsáhlé diskuze a pochybnosti kolem smyslu babyboxů je dobře, že chlapec není právně vázán a jeho pobyt v nemocnici se již nyní počítá na minuty. S vřelým poděkováním a přáním klidných vánočních svátků, pevného zdraví v příštím roce a zejména dostatkem síly, trpělivosti a odhodlanosti k nekonečným diskuzím s odbornou i laickou veřejností, Renata Přibíková

Michálek je 161. děťátkem odloženým do babyboxu, patnáctým letošním, druhým děčínským a skóre kluci versus holky upravil na 67:92. Ať žije Michálek! Ať žije doktorka Marie Michálková a primářka Renata Přibíková! Babydědek Lu

 

Simona Bártová nabízí dům bez dveří

Knihu Dům bez dveří si objednejte na www.kosmas.cz/knihy/212628/dum-bez-dveri/ Abyvás, milí čtenáři, trochu naladila, přikládá Simona pár svých veršů: Marná lásky snaha. Stojím před tebou nahá. Na polštáři infantilních snů samá krev. Už to nejsem já. Nikdy jsem nebyla. Tvrdým penisem maluješ po mých zdech. Perverzní obrázky z naší zimní procházky. Roztírám se ti ve vlasech. A ty mi utíráš nádobí. Tak začíná nový rok. Tolik něhy v našich pohledech. Bylo, nebylo? Strach z nicoty mi běhá po zádech. Věčný neklid otázek. Já a ty? Ozvěny prázdnoty. Jedeš vlakem do Brna. Já busem do Zlína. Tam a zpátky. Pořád stejné psychohrátky. Kostra s černou kabelkou. Hraju si s tvou lebkou. Zahraj si s mými rty. Zpijme se do němoty. Splyňme svými jazyky. Než vyskočíme z 15. patra. Než odložíme tělo. Neodkládejme lásku na potom. Můj osamělý jazyk na tvém zápěstí si chce s tebou povídat. Ale ty raději mluvíš na kameru. Potřebuješ publikum. A tak se dívám na tebe. Trochu s humorem a trochu s obdivem. Lízám tě. Líbám tě. Ale jen ve snech. Jako bych se rozpadala. Nauč mě plavat v slzách. Ať můžu pro tebe plakat. Bereš mi dech. Sním o neexistenci. Existuje? Trpím pro tebe. Ničím se pro tebe. Plazím se pro tebe. Šílím po tobě. Chci tvé rány do sebe. Sliny, vlasy, sperma. Rozkousaná ramena. Zabij mě svým chladem. Miluju to. Dokonči to.

 

Jindřich Štreit zve na své výstavy!

 

Blanka Kovaříková pokřtila svoji další knížku Příběhy domů slavných i zapomenutých

Ve čtvrtek večer proběhlo krásné přátelské setkání, které zorganizovala neuvěřitelná Helena Bendová. V útulné podskalské kavárně Cafe Ad Astra jsme se sešli, abychom pokřtili mou novou knížku Příběhy domů slavných i zapomenutých, které mi vydalo Nakladatelství Brána. Zároveň jsme uvítali do života nový soubor Divadla Na Slupi, stánku Thalie, který skutečně v Podskalí stál, hráli v něm V+W i Semafor ve svých počátcích, a Helena Bendová se rozhodla navázat na tradici a pod tímto jménem nastudovat nové inscenace. Knížku mi pomohly pokřtít báječné kmotřičky Aťka Janoušková, Giovanna Roklová a Melanie Vančurová. Všimněte si - každá má jinou barvu vlasů, každá je docela jiná, a právě proto došlo k jedinečnému propojení. Knížku jsme nepolévali, ale vystříkli na ni pár kapek parfému Arpége, který používala Dana Medřická. V knížce totiž píšu i o jejím domě a parfém, který herečka milovala, jsem celá šťastná sehnala přes internet. Vyrábí se již 90 let. Večerem provázel stále veselý a galantní Patrik Rokl, podívat se přišel i přes svůj nabitý program Daniel Dvořák /jeho vzpomínky se v knížce také objevují/, Blanka Chocholová /která do knížky poskytla fotku svého tatínka Václava Chocholy/, zazpívala Heidi Janků a měli jsme se moc hezky. Děkuji za podporu Městské části Prahy 2, děkuji Helence a svému domovskému nakladatelství Brána. A pak taky mnoha lidem, kteří mi pomohli při sběru podkladů a samozřejmě nejvíc těm, kteří poskytli své vzpomínky.

P.S.: Ještě snad dodám, že Podskalí je kraj mého dětství, a krásná kavárna nahradila prodejnu potravin-navíc v domě, kde žil jeden z mých spolužáků Marek Loštický...

 

NEUČESANÉ VZPOMÍNKY VLADIMÍRA BYSTROVA

Z dochovaných rukopisů, publikovaných článků a jiných dokumentů vybral a sestavil MICHAL BYSTROV za přispění Marty Bystrovové a Vladimíra Bystrova ml. NEUČESANÉ VZPOMÍNKY VLADIMÍRA BYSTROVA přinášejí shrnutí půlstoleté tvorby významného publicisty, filmového novináře, překladatele, spisovatele, pedagoga, politického komentátora a v neposlední řadě zakladatele výboru Oni byli první, shromažďujícího svědectví o osobách zavlečených po druhé světové válce z Československa do sovětských koncentračních táborů. Kniha vznikla na základě nedokončených pamětí Vladimíra Bystrova a byla doplněna o velké množství archivních materiálů z jeho pozůstalosti. Mnohé z těchto dokumentů jsou publikovány vůbec poprvé – například protokol z moskevského procesu s Vladimírovým otcem Nikolajem, odsouzeným za „protisovětskou činnost“ na deset let nucené práce v sibiřském GULAGu, jeho dopisy z lágru a zoufalé, leč neúnavné apely Nikolajovy ženy na zástupce československé vlády. Rovněž poprvé je zde v celém rozsahu uveřejněn zakázaný rozhovor s Janem Werichem z roku 1959 (včetně jeho zvukové podoby), scénář kabaretu Polotrapno, který Bystrov napsal v roce 1960 s Miloslavem Šimkem a při jehož realizaci se dala dohromady dvojice Šimek & Grossmann, vyprávění o pražské návštěvě Shirley Temple-Blackové v okamžiku okupace „spřátelenými“ vojsky v srpnu 1968 (včetně série unikátních snímků), vzpomínky na setkání s Jevgenijem Jevtušenkem, dcerou Fjodora Šaljapina, malířkou Toyen na ostrově Île Saint-Louis či s živou předlohou sochy Karla Dvořáka Čtrnáctiletá. Za zmínku stojí rovněž vzpomínky na Vladimíra Bystrova z pera Jiřího Menzela, Jiřího Stránského a dalších přátel. Základ první části knihy tvoří bezmála dvě stovky rozhovorů s filmovými tvůrci (Radok, Kadár a Klos, Vláčil, Trnka, Brdečka, Zeman) včetně prakticky všech režisérů tzv. nové vlny (Menzel, Forman, Němec, Schmidt aj.). Mezi lety 1964 a 1968 Bystrov spoluvytvářel Festivalový deník MFF Karlovy Vary, pro který zpovídal hvězdy formátu Henryho Fondy, Elii Kazana, Tonyho Curtise či Blakea Edwardse. S dalšími zahraničními herci a režiséry (Jeanne Moreauová, Claude Lelouch, Sophia Lorenová, Andrzej Wajda) se setkával nejen z pozice tiskového tajemníka Filmového studia Barrandov, ale i poté, co byl z této funkce po čistkách v roce 1969 odvolán. Velký prostor byl věnován třem kauzám: případu Bystrovova bratrance Vladivoje Tomka, jednoho z posledních lidí popravených na našem území z politických důvodů; případu Vladimírova otce Nikolaje Bystrova, ruského emigranta, odvlečeného v roce 1945 do GULAGu; a případu Bystrovova prastrýce Nicholase Johnsona, jenž byl pobočníkem bratra cara Mikuláše II., velkoknížete Michaila II. Alexandroviče. Vrcholem obsáhlé publikace je stať Vladimíra Bystrova mladšího, který se vydal proti proudu času a s mravenčí pílí mapuje dramatické životy svých předků. Galén 2017, 954 stran

 

Zavěšuji na přání Jiřího Žáčka. L. H.

Pětatřicátníci, hoši jako květ!

Jméno nejčtenějšího českého básníka Jiřího Žáčka zná kdekdo. Ale už málokdo ví, že patří do básnické generace "pětatřicátníků", která byla po roce 1989 sametově zadupaná do země. Především kritiky, kteří na ni dřív pěli chválu.


Někteří z těch literárních krtků (ta dvě "i" mi nevypadla omylem) před listopadovým převratem nazývaným sametová revoluce často publikovali v oficiálních časopisech a novinách, podíleli se na organizování čtenářských konferencí o knihách Leonida Brežněva a i jinak se snažili prosadit v normalizační kultuře, ale po 17. listopadu se rychle vzpamatovali, převlékli své dresy a postupně zaujali rozhodující místa v soudobých periodikách, rozhlasu a televizi, kde tvůrčím způsobem rozvíjejí odkaz samozvaného papeže naší polistopadové literární kritiky Milana Jungmanna. Ano, toho kritika, jenž svého času prohlásil na semináři zahraničních bohemistů, že představitelé "oficiální literatury" byli bez odporu zatlačeni do bezvýznamnosti.
Měl pravdu ten malý velký muž. Nakladatelství odstupovala od uzavřených smluv, vracela autorům jejich k vydání schválené rukopisy, a pokud už byly vysázené a ilustrované, prostě sazbu rozmetala. Polistopadoví revolucionáři se zkrátka chovali stejně jako jejich předchůdci normalizátoři o dvacet let dříve.
Ddědicové a učedlníci M. J., literární krtci druhé kategorie, už jen ryli pod zemí a snažili se vyhrabat na" pětatřicátníky" co nejvíce humusu. Vem, kde vem! Třeba i z úplně jiných zahrádek.
Ale světe div se, devět básníků z generace "pětatřicátníků" se jim přes veškerou dodnes trvající ostrakizaci a cenzuru mlčením zlikvidovat nepodařilo. Měli totiž svého času tisíce a občas i desetitisíce čtenářů, o čemž se lze přesvědčit nahlédnutím do tiráže jejich nejúspěšnějších předlistopadových knih, vesměs rozebraných během několika málo týdnů po vydání. O takových nákladech (a vyprodaných!) si mohou dnešní básníci většinou nechat jen zdát.
Pravda, ne všichni z oné devítky zůstali za dané situace poezii věrní. Někteří přešli k nakladatelování jako např. Josef Šimon, jiní k pedagogické a literárně-vědné činnosti jako Josef Peterka, další k levicové žurnalistice či próze.
Nějaký oslnivý comme back nezažil žádný z nich, to si soudobá literární mafie dobře hlídá, ale na literaturu nerezignovali, to ani náhodou. Přesvědčivě to dokazuje kniha Milana Blahynky "Byla jednou jedna... básnická generace takzvaných pětatřicátníků" s podtitulem "disertatio apologetica", která je vybavená i úctyhodnou bibliografií a bohatou fotodokumentací, zachycující kromě jiného tvůrčí kontakty pětatřicátníků s takovými osobnostmi české kultury, jako byli Jan Werich, spisovatelé Bohumil Hrabal a Jaroslav Foglar, malíři Kamil Lhoták a Vladimír Komárek, muzikanti Vladimír Mišík a ETC, režisér Zdenek Potužil a mnozí další.
Blahynkova kniha je bohužel neprodejná, protože vyšla v nevysokém nákladu, na který přispěli poslanci Evropského parlamentu, sdružení v politické skupině GUE/NGL, ale čtenářům bude dostupná ve velkých a významných knihovnách.
Řekl bych, že zejména pro studenty, kteří se zajímají o necenzurované a neokleštěné dějiny české literatury, může znamenat "pecku" svého druhu.

Autor: Jaroslav Čejka | neděle 19.11.2017 10:54 | karma článku: 7.86 | přečteno: 116x


Zvyšte článku karmu!

https://jaroslavcejka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=634608

 

Píše mi RSDr. Jaromír Pelc

P. S. PRO LUDVÍKA HESSE

Jen pro přesnost – poprvé jsme se setkali v roce 1971 V Jirchářích, když jsem tam dělal s Cincibuchem rozhovor o Divokém vínu pro Svět práce. Byl jsem fanda DV od roku tuším 1966, kdy mi ho moje máma, která učila na gymnáziu v Kollárově ulici v Karlíně, začala nosit. Měla mě k tomu, abych ho šířil i u nás ve škole v Jesseniově ulici na Žižkově. Tak jsem asi třikrát vyzvednul za rohem v Domě pionýrů na Karlínském náměstí balík, odtáhnul ho tunelem nahoru a rozhodil po třídách.
Cincibuchovo jméno mi utkvělo z jedné televizní diskuze nebo spíš hádky, kterou měl s Kabešem. Ohrazoval se proti tomu, že Sešity pro mladou literaturu na nějakou mladou literaturu v zásadě kašlou, ale dělají si svou politiku dost úzké Svazové sekty. Proti tomu Kabeš nadřazeně namítal, že autoři Divokého vína jsou samí nýmandi. I když jsem neusiloval o to v DV tisknout, dával jsem zapravdu Cincibuchově filozofii: že časopis má být otevřený všemu a všem. Že jakmile co do stylu začne preferovat tohle nebo támhleto, tak si osobuje moudrost, kterou žádná redakce nemůže mít. Nebylo nutné milovat Reynka nebo T. R. Fielda, ale bylo fajn cítit, že ho nějací lidé milují a vžívat se do jejich pohledu. Taky nemusel být mým výtvarným ideálem Hudec-Ahasver nebo Jasanský, ale mohl jsem se přes ně identifikovat s texty, které by jinak třeba unikly mé pozornosti.
Přes DV jsem zaregistroval Hraběte, kterého jsem přirozeně nemohl znát osobně, protože v roce 1965 mi bylo třináct. A po rozhovoru ve Světě práce za mnou přišel Sýs, čímž všechno tehdy začalo.
Doporučoval bych každému, aby si tu knihu přečetl, protože je tam vlastně manifestován tenhle tolerantní a dost svobodomyslný přístup k literatuře, který se později stal nenapsaným programem „Pětatřicátníků“. Společnost je nevyléčitelně rozesrána. Ale my ji nerozesrali, my ne!

Jaromír Pelc

 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 >