literární časopis založený v roce 1964

Kristýna Fixlová

Kronika malýho zloděje

Exhibicionismus vypravěče v první osobě. Promiňte mi, pokud přeceňuju vlastní sílu. Za chyby se neomlouvám. Co je komu do příběhů dokonalejch týpků? Ne, tohle není kousek pro modrou knihovnu. Ani pro červenou.

I.

Jsem malý pako, zlodějský pískle.

Je snadný krást na Knižnim veletrhu, v Levnejch knihách, u Fischera… a to je to, co dělám. Na co stačim.

Mezi stánkama v barevnym mumraji odtančim beze spěchu s knihou větší než moje hruď a vypadám jak jeden z těch šťastlivců, co právě za tu věc vyklopili všechny úspory. Nevšímaj si mě, neviděj mě. Ztrácim se v davu spokojenejch zákazníků.

U Fischera vítězí směs studentskýho zaujetí a slušnosti; dozor sleduje, jak listuju a pročítám, laskám každou stránku a v očích nic než spořádanej zájem… s klidem jde o pár kroků dál pokecat s kolegyní. Odcházim do metra s Nietzcheho Duševním aristokratismem za pasem a Antikristem pod paží a při cestě tunelama putuju mezi ostrovy těch tvrdejch slov.

V Levných knihách ukládám pod bundu zlevněný klasiky, knihy tištěný na levným papíře, co se vršej v komíncích vedle brakovejch detektivek. Skrz tenký plátky papíru, bludištěm chyb tiskovejch cestuju zpátky časem, džunglí zvláštních slohů.

A pak chodim ve světlejch dnech po Staroměstským náměstí, kde vousatej mečíř prodává svoji práci, z magnetofonu zní muzika vakantů a pere se s jazzem nedaleko hrající kapely. Čepele mečů se lesknou ve slunci a vzduch kolem voní svařenym vínem a klobásama.

Kolem se tlačej lidi, co v ruce železo nikdy neměli, caparti a rodiny, a moje ruka se svírá. Snad touhou po jílci jedný z těch zbraní. Je to kvalitní práce, to je vidět, a vyvážený budou snad taky dobře. Nad hlavou se mi houpaj cenovky: Tři tisíce šest set. Tři tisíce osm set. Čtyři tisíce dvě stě.

Cejtim pot. Meče jsou dobře připevněný na svejch místech; než by se mi povedlo uvolnit kožený poutko z rukojeti a vyndat meč ven, trvalo by to tak tři vteřiny. Tři dlouhý, nekonečně protažený mžiky. A pak ještě skrejt úlovek před věčně otevřenejma očima všech kolem… a řev, dusot pronásledování… Běžim ulicema Starýho Města a ostří přede mnou tančí ve známejch obrazcích, obloucích, seká do těch, co se stavěj do cesty…

Ne, sakra. Setřásám tu představu ze sebe jak mokrej pes. Na tohle nemám. A navíc… jsou věci, který chci získat jinak. Nejsem zloděj srdcem, jestli rozumíte.

A tak zas tančim, vrávoravě utíkám ulicema bez pronásledovatelů, co by se mi lepili na paty, a baví mě každej nádech sytýho vzduchu. Čeká mě práce v Luxoru, mamutim knihkupectví, co bují vprostřed Václaváku; práce za peníze.

Muj meč mě bude stát jedno sto a patnáct hodin doplňování knížek do prázdnejch regálů.

Sto patnáct.

Je ale jistý, že v Luxoru mám čistej účet.

II.

Zvoní. Odcházíme ze školy, okrovýho gymplu, jdem kolem parků a autobus nás odváží šedočernejma ulicema k metru. Plníme ho zvukem řeči, unavený a čerstvý zároveň, natěšený na volný odpoledne. U metra se skupinka trhá do různejch směrů. Vyrážim směrem do centra, na lov nevimčeho. Mám tři hodiny, než mě zas bude potřeba; vzduchová bublina uvnitř hmoty, to, co by šlo snadno odepsat jako ztracenej čas.

Vzpomínám na cestu na Hůrku, když jsem sháněla bokken…

Čtyři hodiny chůze mezi blyštivejma panelákama, kterejm barvy omítek ještě nevybledly, leskem skla a kovu. Sluneční náměstí prozářený zlatavym světlem. Nový místo, svět ve světě, s vlastníma zvukama a atmosférou, hudbou mírnýho větru pod modrou oblohou. Prochodila jsem ho tehdy celý, tiše jak napjatej biolog na expedici, proklouzávající v měkkym šeru mezi provazci lián, našlapující opatrně a dejchající zhluboka. Prostředek tehdy hravě přerostl cíl. Nenašla jsem ten obchod a odjížděla domu bez tréninkovýho meče, ale na rtech hřál úsměv a po hodinách přemejšlení byla moje hlava čistá jak duhová skleněnka.

Stejně tak dneska jdu po dlaždicích podzemního nástupiště, koukám do někam, koukám na lidi a je mi dobře.

Vystupuju na Náměstí Republiky; Obecní dům, Prašná brána, barevný spousty v horkým dni nově zrozenýho června. Jeptiška na tramvajový zastávce s hnědejma brejlema a klidem v pohybech, žebrák s očima jak bolavý kousky ledu, turisti v hloučcích, osmahlí sběratelé s foťákama, a pak koně, skřípot postrojů, rachocení kol a motory aut. Jsem v týhle hře jak kousek skládačky — modrý triko, černý džíny, hnědý vlasy se střapatěj nad šedejma očima a na zádech se houpe černej batoh.

Když vcházim do knihkupectví, jsem ještě pořád civilista a oheň dravce doutná v hloubce skrytej, hejčkanej. Jsem dílek ve skládačce, proto mě vnímaj jen letmo. Necejtěj žádný ohrožení. A tak hraju tuhle hru… a stejně jako si to namlouvá spousta jinejch, i já tvrdim, že jsem světlej stín Prahy, hraničář ve hvozdech budov, kradu velkejm a nechci se nechat omezovat.

Proplejtám se mezi knihama, těžkou vůní tyčinek a vzhůru po vrzajících točitejch schodech, až stojim před regálem u okna a listuju slibně vyhlížející Moudrostí samurajů. Zároveň se rozhlížím po něčem kvalitním a vhodnějšího formátu. Vítězem se stává kniha Mistra Suna O válečném umění, nejstarší literárně doložená vojenská doktrína na světě. Prohlížim si malý flétny, náhrdelníky barvy ohně a nefritu, tygrovaný kameny a křišťálový koule, co duhu pijou a přetvářej ve svým vypouklym těle.

Strážce-soupeř stojí za kasou nalevo, vnímám jeho ostrej profil, jak se sklání pod vlnou zákazníků.

Nejdřív jenom nervy a rozhlížení, pak přichází změna stavu: svaly jsou stažený, ale hlava chrlí množství kombinačních možností jak ve strategický hře. Je to strategická hra. Odhodlávání…

A najednou je hotovo, cejtim dotek knihy na horký kůži… a svět se nezastavil, vracim se jako překvapenej kosmonaut.

Je to tak snadný…

Stisk na zápěstí, prudkej, až sebou trhnu. Druhá ruka toho člověka sjede k mýmu krku a nahmátne kovovej amulet, pokrytej zářezama a slovama, prací čepele v mejch rukou.l. Přiblíží se k mý tváři; už nejsem stínem, ale přistiženym puberťákem, znehybněnym pakem, co se řítí do Problému. „Hmmm. Co myslíš, že děláš?“

Hlas v mojí hlavě dozněl. Obraz, co přelítnul před očima, aniž by zpomalil mý pohyby, byl pryč a zanechal jen jiskry v očích. Mohl by zrovna takhle vypadat začátek obrovský ostudy, nebo by mě snad chytil za ruku další z mistrů, u kterýho bych byla učedníkem?

V tomhle světě možností a bizarnosti není nic nemožnýho. Nevim, co bude, ale teď je sledem událostí, teď žije a já s ním. A právě nyní je všechno v pořádku, jedna nula pro mě.

Pohled znovu kmitá, krouží jak káně nad polem, hladí řady knižních hřbetů. Zastavil se při okraji zenovýho oddělení u tenký umělohmotný krabičky.

Nikdy jsem neslyšela zenovýho mistra mluvit. To cédéčko se jmenovalo dost podezřele — „Co je to zen,“ a tak mě popadl zájem, jak bude jeden člověk slovama vysvětlovat to, co druhej vykládá řevem a ranama holí.

I tahle věc zmizela pod džínama-mrkváčema, který žádnejm očím neprozrazovaly, že mi nepadnou ani zdaleka tak na tělo.

Odcházim nesená na hřebeni první vlny euforie, klid se mísí se šimravou, příjemnou ostražitostí. Smysly jsou nabuzený a každej krok je tónem symfonie. Nejdřív chůzí, pak lehkym klusem se vzdaluju, držim se u zdí a co nejdřív mizim v davu. Ve stínu výklenku o pár zatáček dál pak ukládám tu zbytnělou porci informací do batohu a pokračuju směrem k Václaváku.

Když o tom přemejšlim… nevim, snad mě chrání to, že kradu bez úmyslu škodit. Snadný tvrzení. Uvidíme, co mě spasí, až bude někdo rychlejší než já. Je spousta výmluv, kterejma se můžu ohánět: že hledám vědomosti, testuju svý schopnosti ohněm.

Když se mi někdy v noci zdá pronásledovací sen, ten druh, kterej lidi rádi nazývaj noční můrou, nemám vůbec strach. Tyhle honičky jsou plný barev; není tam žádná zloba nebo úzkost, je to souboj ducha, kdy jeden má úlohu lovce a druhej utíká s kořistí. Stejně vnímám i tichej zápas mezi prodavačem a zlodějem, nima a mnou. Když jsem ale na jedný straně čáry, nebo spíš za čárou, hráč proti zákonu, musim umět pochopit a přijmout porážku. Porážka je součást, jedna z možností… přesto si jí nedovedu představit.

Následky… S úsměvem debila tvrdit kamenejm ksichtům, že sbírám materiál pro povídku… to by byl úlet, páni!

Směju se jako vždycky.

A rodina… co, odsoudila by mě?

Jdu Prahou se srdcem lehkym, jako by mi svět ležel na dlani. Mam pocit, že dokážu, cokoli si usmyslim. Mý ego bují jak hnusná, vše pohlcující houba a nezbejvá než bejt před nim na pozoru.

Vim, že to nemůže bejt věčný… nejsem zloděj srdcem. Konec přijde, až si budu moc věřit a splašenej tepot spolu s výčitkama zmlknou.

Jedu z Muzea na Kačerov a odtamtud busem. Vzduch je vlahej. Cestou vytahuju poznámkovej sešit a na koleně zaznamenávám první zlomky tohohle příběhu.

Babička bydlí v paneláku s modrym proužkem, a právě tam mám namířeno.

Něco ve mně udiveně sleduje, jak ráda mě přijímá do svejch dveří. Dělá mi to moc dobře; mam sílu i elán a chuť do další hry jak gambler.

III.

Jedu autobusem, metrem a lověj mě stínový zvěsti o těch, co neměli štěstí a chytli je… novinový články a slova všude, kam se posunu po rozžhavený ploše města. Je to jako vracet se po vlastních stopách, pronásledovat zrcadlovej odraz v podivný schíze.

Deru se tim vedrem ve volnejch černejch hadrech zloděje a je mi na zvracení z úvah, rozhlížení, neustálýho podvraťáckýho taktizování. Nebe padá na hlavu… a v obchodech prázdno, ostražitý pohledy mě prošpikovávaj, jako by se obrátily role.

Jdu trhem a zbrojíř neudělá ani krok navíc, aby mi nabídl šanci; cedulka VYSTAVENY JEN PRÁZDNÉ OBALY v CD bazaru je jenom dalším střepem do rozbitý hlavy…

U Fischera jsou všichni podivně vyplašený, rozhořčeně blejskaj očima a příběh o tom, jak před necelou hodinou nachytali postaršího zloděje s plátěnou taškou, se odráží mezi stěnama znovu a znovu.

Jsem odraz odrazu, ohař na čerstvý stopě, lež jedný strany zrcadla.

Jsem odlesk v jejich očích. A zatraceně cejtim, že tam nemam co dělat.

Jinde čeká prodavač ve tmě krámu a já se tisknu ke světlý omítce baráku, smažim se v tetelivym vzduchu s kamennejma očima jak nehybnej lučištník, vyčkávám.

Můj šíp je šípem běhu; popadám jemnou látku do prstů levačky, halena sklouzává z ramínka a končí mi v náručí. Není na co čekat, za mnou se vynořuje soupeř-prodavač. Jsem tanečník v rytmu bubnů, cejtim tu hudbu, zápas je v plným proudu. Běžim síťkou ulic ve zběsilym tempu, oči rozšířený, a žlutá látka s tmavě červenýma znakama za mnou vlaje jak plášť v rukou skotskýho šermíře.

A svět zas září, tak bezprostředně…

Nezbejvá než dejchat.

Krást v antikvariátu je dětská hra, dost nezáživnej matroš pro slova… ale stejně mi to nedá a odcházim s jedním postarším Eddingsem.

A pak zas jdu a zvídavym pohledem zkoumám hned tu, hned další ulici a nechávám instinkty, ať rostou a raděj. Svět je sfinga s tajemným úsměvem — a stejná roste i ve mně, divně flegmatická šelma, co klade otázky a pak hltá.

Spěchám a nevim kam, dokud neuvidim černej obrys Prašný brány.

Jo, jasně. Vracim se.

Tentokrát už to neni lov, ale nákup ve velkým.

Vzpomínám na včerejší podráždění, když jsem musela znovu za věci platit… a to je těžký, když vim, jak relativní jejich cena je. Překvapilo mě, jak nepříjemná je nutnost sebeovládání v týhle oblasti.

A teď je to možná lačnost, co ovládá mý pohyby, ne instinkt.

Zatracený, blbý hovado, co se vrací stokrát stejný řeky…

IV.

Vychutnávám ostrej vzduch. V oknech stěn paneláků tam na Lužinách se odráží oranž úsvitu. Je to kýčovitej obrázek… vždyť ho taky nehodlám malovat. Je to jedno z pozadí návratů, cest domů. Domů…

Domov je tam, kde máme zrovna složený krabice.

„Ne. Ne, to si jenom namlouváš.“ Oponoval mi před časem otec.

Domov zůstal na druhý straně a žije samotnej, vystřiženej, mimo mě. Dejchá jako dřív poklidně, zádumčivě. Mlčenlivý černozelený lesy okraje. Vylidněný ulice.

Vim, odkud jsem.

A teď… odjíždim od Tkáče, je ráno a matrace chladnou. Ještě pár hodin mi bude teplo, ať už budu kdekoli. Jemu taky. Jsme feťáci blízkosti, slinama a potem lepíme škvíry ve vlastních hrudích. Asi si lžeme, ale ne nahlas. Jdem z chvíle do chvíle, už nepopíráme jednoduchost, a naše fantastický objevy jsou dočasný. Mlčíme. Roky jsme mluvili… Tisícovky vět. Stamilióny slov.

JEIieDhHIZeERAHAWGFFDXcYCMMDYSSPOJKsiSZPIKGhklZSFFKXHSKjDHuKUsuSUIXuTEWGKuUTfJ IZ ZIOZzJKhp! KLLHgUUTGkiIIO HhG… KRjUIRSdDT? ZTIKi. KHIiighjogIHGKFDEWSDGHJIZ? JkHUIO. „IoUiOI!“

GJUIITGGIDSDT.

Jdu městem a řemen s mečem mám křížem přes záda. Jsem beze zbraně. Dech se zvedá silně jako neviděný, poklidný vlnobití. Změnilo se něco?

Vraní navrátilci zakroužili nad Prahou. První sněhový vločky budou už brzo tát žárem našich těl. Zahalí nás čerň zimních kabátů.

Ve škole tázaj se s výrazem chápavym:

Na zájmy a záliby, na představy budoucí, a co dělat bychom chtěli a jak život si lajnujem. Divěj se, že mluvim málo. „Asi neví, co chce.“ Myslej si. Vložili naději do těch, co otročej, slepí svojí kariérou v dálce.

Jako vždycky chci bejt jen rybkou, co proklouzne sítěma systémů. Pryč z jejich představ. I kdyby o hladu, jediný, co chci a dovedu, je cestovat mezi světama. Jsem poutník, chodec, rozčepejřený tmavooký hovado.

Už si v tom tolik nelibuju. Necejtim se lepší díky týhle nátuře. Koneckonců není ve zdejších krajích zrovna výhodná.

Mam ráda dost z těch, co jsou zakotvený ve svym jedinym světě. Znám lidi z různejch subsystémů. Některý z nich křižujou vod břehu ke břehu jako já, a občas mívaj blbý otázky. Obvzlášť nad ránem, kdy už únavou nedokážu lhát.

„Copak?“

„Mam strach.“

„Z čeho?“

TICHO

„Z čeho máš strach? Zformuluj to, jinak tě sežere.“

Vzpomínám si na střepy a krvavý cáry. Duhově lesklá plocha se zachvěla, rozpadla a mý oči byly jenom překvapený, nechápající. Bylo mi asi pět a nit při stezích v mase šimrala a škubala. Rozbitý zrcadlo. Jizva zůstala — snad zkušenost, snad blbost. Ale co mě na ní tak uklidňuje? Je to jako obhajoba… Ale proč? Před kym?

Čepel meče je jednim zrcadlem, odráží všechny věci světa klidně, i když seká a obrací se jako pstruh v proudu. Kroky a seky. Svíčka, co se mihotá na hranicích soumraku. Snažim se něco pochopit… anebo jenom pózuju.

V.

Svět, skrz kterej mám teď den za dnem chodit, voní ještě novotou stejně intenzivně jako tehdy, když jsem ho viděla poprvé při shánění bokkenu. Paneláky pod bouřkově temnou oblohou mi znova zkrásněly a cejtim tolik síly a krásy kolem, až mam pocit, že mě to roztrhne. Jdu klikatou cestou mezi školama, zelení tenisovejch kurtů a hřišť. Kolem mě spěchaj pestře oděný děti. Přestávám je nesnášet, rány se konečně hojej.

Zdá se mi, že zlodějskej čas je pryč. Ne že by mě opustil plamínek dravosti, cejtim ho. Jenže přišlo taky něco novýho, lehoučký ozvěny, co mym obrazem otřásly.

Nevim, kdo by vyhrál tentokrát, kdybych přišla na hřiště minulejch dnů krást znovu.

Vim, co mě pohánělo. Síla okamžiku… Svět bejval náhle naprosto přítomnej, přímej a nádhernej. Pro takovej pocit spěchaj týpci na všechny strany a platěj za něj v desetiletích.

Neopouštím cestu samotáře ze soumračnýho kraje stínů. Mam partu a lidi, za který bych dejchala, ale mý kroky vedou dál vždycky cestou divnosti. A tak jednou obdivuju stabilitu řádu a jindy se ho děsim, spěchám radovat se z nepředvídatelnosti chaosu.

Základ problému s návratem je právě ve změně, která se odehrála. Nemohli mě chytit, protože jsem byla zlodějem, přijala tu roli a hra mě těšila. Teď už mi nesedí. Riziko tim značně vzrostlo. A přesto se musím vrátit a něco uvidět. Bylo by ale šílený dostat trest teď, za to, čim už nejsem…

Zatraceně reálná možnost. Tohle všechno mě v rozhodující chvíli zpomalí. Ale co, možná se ani do lovu nepustim, musim vidět a slyšet a cejtit a podle toho se rozhodnout. Každopádně tam vejdu pro pár nádechů známýho vzduchu…

Nebylo to vůbec těžký. Právě že to nebylo vůbec těžký. Jak poklidnej čirej týpek vcházim dovnitř a mý kroky jsou známý — nahoru po schodech ze dřeva, pološerou spirálou, a pak jen projít do určenýho oddělení a vybírat jednu knížku za druhou. Bušidó. Mnich bojovník, Cesta samuraje a jako třešnička na dortu Magické střípky.

Jasný vědomí trestu — tvrdýho, konečně neidealizovanýho — mě nezastavovalo. Je to divný, ale… dovedlo mě to do nový části hry, beze strachu z pohybu, bez děsu z improvizace. Vědomí cíle, hranic i rizik. Poprvý v tomhle světě černobílý šachovnice.

Jo, jsem střelec, jsem jezdec v nekončící síti smrtonosnejch L…

A když vcházim do metra, necejtim zadostiučinění ani jasnozřivost jako dřív, jenom smutek. Jdu šedavym horkym světem, jako by mě laskaly bílý křídla vánice, která všechny ostatní promočila a zahnala… Samota uprostřed pohybu, znova hořkosladká.

Můj nestrach mi v obchodě umožnil to, čeho bych se dřív neodvážila. Tehdy jsem jen stála a čekala strnule na hozenou příležitost. Teď ji umím vyhledávat, hraju si a cejtim vážnost, ačkoli neberu nějak vážně sebe. Lítost mi olemovala cestu jak vánoční pentle. Chodec ztichlym řvoucím světem… Světlo tu je, září, a já jdu tunelem s očima bolavě jasnejma.

Lesklá obdélná věc vklouzla do mý ruky… pod mikinu. Prodavačka se otočila o vteřinu pozdějc a usmála se na mě mile. Precizní.

Už se mi nechce mizet od krámu rychle a hbitě. Nechci kličkovat, krokama vytepávat další melodii v písni, která zní kolem a svědí mě pod kůží.

VI.

Na mejch tvářích pomalu roztávaly dopadající sněhový vločky. V horách tak trochu chumelilo a ostatní zůstali schovaný, takže jsem byla na cestě sama. Šumění v borovejch lesích znělo klidně, kolem uší se ale vítr hnal v poryvech s divokym syčením. Došlo mi, že se pod jeho náporama hrbim… možná nejen kvůli větru. Hned jsem se zas narovnala, v koutcích mi bezděčně zacukalo a usmála jsem se.

Ta několikatejdenní izolace od všeho známýho — všeho, kromě Vesny, dětský léčebny, která se v mejch starších vzpomínkách vyskytovala spíš pod názvem koncentrák — a návrat do zdí, kde čekala konzerva starýho děsu pod nánosem všeho jinýho… Jo, to mi prospělo. Přesnost vlastní paměti mě překvapila hned po prvním překročení hranic oddělení. Stačilo nasát vzduch, nenapodobitelný aroma toho místa, a do očí mi skoro vhrkly slzy. Tolik k veledrsnosti.

A teď se mi tu líbí… Svět je divnej.

Vrátila jsem se, protože před pěti lety jsem přísahala, že mě tu už v životě nikdo neuvidí. Na vztekání jsem byla vždycky talent. Krásný na tom je, že člověk se vždycky může změnit.

Podrážky bot skřípaj vstříc zasněženejm střechám v údolí, procházim širokou cestou, která zatáčí kolem kostela, a po pravici mlčky stojí řada vzrostlejch listnáčů jako netesaný totemy. Reliéfy na jejich kmenech se nezměnily, je tu býk a oko a všechny ostatní, který je těžší pojmenovat. Viděly nás všechny přijíždět i odjíždět, pamatujou si mě.

Jdu do města na kafe, poslouchat, jak zní rádio v poloprázdný kolonádě, spočítat zmrzlý obrysy stop u pošty, a zjistit ještě další důležitý věci. Až se vrátim, budem s Denisou a jejím chodítkem rázovat po chodbě až do druhý večeře. Denisa je starší než já, a když se narovná, tak taky vyšší. Jenom ty kapající sliny jsou trochu nepraktický, ale s tim jí pomoct neumim. Vozit vozejk, pomáhat vstávat a sedat si, smát se s ní, to zvládnu. Když budem dost cvičit, tak do dvou tejdnů bude moct vyzkoušet berle. Já odjíždim za tři.

Na šťastný konce mám alergii. Mravoučnejm koncům se směju. Fakt je, že až přijedu do Prahy, budu mít plnou hlavu naprosto jinejch věcí, a taky zajdu k Prašný bráně. Paní s orlím profilem si mě zas nevšimne. Budu procházet a zkoumat, vybírat instinktivně, jako dřív. Až budu platit, zkusim zachytit její pohled. Aspoň letmo. A pak půjdu dál.

(současná tvorba)