na další stranu
Andrea Vašáková
Zkostnatělé čekání
Přede dveřmi
s mosaznou klikou
ustlala si na zemi.
V ruce s otěžemi
a zrezlou harmonikou
pod hlavou
vyčkává
v smyslech
s hudbou jímavou.
Hudba jímavá
v notách zakletá
v jejích mastných vlasech
líně se proplétá.
Hodiny ve dny,
dny v týdny mění se.
Prach houstne
na římse
a kostra na prahu
stále čeká
až někdo zjeví se.
Hostů však
bylo málo,
jimž času
na soucitnou návštěvu
by pozbývalo...
Kůl v plotě
Pletivem obalený
tvrzený panelem
sloup v poli stojí
sám se svým údělem.
Po kolena v hlíně
myšími dírami
semknutý
vyhlíží líně
v rezavém kabátě
ke krku zapnutý.
V pase
protnutý železnou tyčí.
Pod palcem
hlízný květ
zakřiknutě klíčí.
Hlíza smířeně
smysl vyhřezla,
nit osudu
tak v půli přeřízla
sloupu,
jenž nesmyslně
již nebude SÁM.
* * *
Vnímám
ač tonu v deliriu
Tonu
ač nestydatě unáší mne spása
Skláním se
nad klenbou tvého těla
Neustále nesmyslně hledám
kde vzkvétá
hluboko v tobě zarytá krása
* * *
Průvanem snů
smáčím své manžety
napůl v písku ponořené
Manžety korzetem duše utažené
bezmocně se na lůžku klátící
tisícerými pohyby
zkracující si cestu...
* * *
Volbou proti světu
odrazuji odbarvení noci
a na víčka líbám
něžnou svou kastanětu
k jejímuž procitnutí
od ďábla
získala jsem
plné moci...
* * *
Vyhnanství v jablku
jako červ se choulí
podlostí prohnilý
hněvem nasytil
bezpočet boulí
Kolaps bez rány
slavnostně oděn
v plesový šat
pohroužen
odchází pryč
od prokletí těch rajských blat
* * *
Kolibřík v písni své
usnul docela
s iluzí v zobáku
vyhroceném to chřtánu
Umrlec
trpělivě čekající na klaku
ač v tupost její věřil
neztupil zvonící svou hranu
|
