Karel Hvížďala

Milý Ludvíku,
jak jsem potkal Divoké víno a tebe si již nevzpomínám, ale moc dobře
si vzpomínám, jak jsem potkal poezii: Ungarettiho,
Morgensterna, Koláře, Hrabala, pak Istlera a Medka a Janáčka někdy na
konci padesátých let. Slovo mě ale fascinovalo nejvíc a báseň mně
tehdy připadala jako nejsvobodnější verbální vyjádření a naivně jsem
si tehdá myslel, že i nejsnažší, a proto jsem se o tento žánr
pokoušel. Taky jsem si myslel, že báseň jsou zvláštní brýle, kterými
je možné vidět i to, co není před očima. Byla to pro mě asi také
trochu šamanská činnost, která vyžadovala soulad mysli s místem a
časem a přiváděla mě do zvláštního stavu, v němž mě napadalo, že
tento druh práce má něco společného s litováním. Že vůbec soustředěné
myšlení je trochu spojeno s jistým druhem lítosti. Později mně to
přišlo hodně postpubertální a všechny básničky jsem zničil. Zbývá jen
to, co je u tebe a několika mých bývalých lásek, tedy dnešních
starších dam. Otevírat webové stránky, kde jsou vystaveny, si
netroufám, jako jsem si nikdy netroufl říci o ty básničky, které mají
dámy uschované, protože se trochu stydím. Počkám si na papírové
vydání: vytištěné slovo je pro mě důraznější a postaví mě přesněji
před mou minulost. Nebudu moci před ní uhnout. Nevymažu ji
stisknutím jednoho umělohmotného knoflíku. I když nedávno rabíni
dovolili v počítači vymazat i slovo Bůh, a to představuje větší kotvu
než naše dětství. Naštěstí tento druh mazání ale jde jen v počítačích.

Zdraví Tvůj souputnik

Karel Hvížďala