Archiv divoké vinice

Žáček nad všechny mistry

V druhé polovině loňského roku uvedlo Nakladatelství Šulc–Švarc na trh výbor z básní Jiřího Žáčka s příjemně jednoznačným názvem Sonety. Ten také říká, podle jakého klíče byly zařazené básně voleny. Mistr formy se představuje v jedné z těch nejoblíbenějších, sonet se od pre-renesančního Petrarcy neomrzel dodnes.
Knížka je strukturovaná tematicky, 87 sonetů se dělí na 18 lyrických, 29 delirických a 40 melancholických. Naopak pominuto je hledisko časové, do bezprostředního sousedství se tak dostávají sonety, které od sebe dělí i několik desítek let.
Pozná to však jen ten, kdo je před těmi skoro třiceti lety (Než ti napočítám stou a prvou pihu – str. 16) četl. Ty staré i ty současné jsou pořád stejně svěží a hravé a mají stále tu jiskru, na niž jsme u autora zvyklí už od 70. let.
Je to samozřejmě věc talentu, ale také autorské kázně. Žáčkovy básně jsou jako cukrářské pusinky, které se pečou z vyšlehaných bílků. Čím intenzivněji, déle – a ano: pracněji sníh šleháte, tím jsou lehčí a vzdušnější. Jiří Žáček je pro mne jedním z nemnoha básníků, kteří jsou ochotní na básni odvést skutečnou práci. Zvažovat synonyma. Poslouchat rytmus. Opakovaně posuzovat melodii otevřené či zavřené samohlásky na konkrétní pozici. Udržet metrum – a něco jím sdělovat. Zachovat atmosféru básně, záměrně pro ni i oslabit pointu. Usilovně pracuje, aby stvořil báseň lehkou jako dech.
S tím také souvisí fakt, že Jiří Žáček nedělá čtenáři žádné naschvály. Neustoupí ani o píď v poetické konstrukci básně, jeho obrazy ovšem nemají ambici smysl problematizovat či zastřít, ale naopak ozřejmit jeho podstatu. Artistní zaumnost svědčí špatným básníkům, kteří se svou nejistotu pokoušejí schovat v temných koutech účelově komplikované řeči. Jiří Žáček se prochází po stolové hoře jazyka a všechny čtenáře tam zve – do přímého slunce poezie. Pojďme. Pojďme!
Petr Kukal

 

Karel Sýs vydal Básně všeho druhu!

A na mně, známém Karlovu obdivovateli, zůstává snadný úkol - doporučit vám je, milí čtenáři!
L. H.

Titulní strana knížky.
Titulní strana knížky.
 

První pokus o knižní biografii, příběh Honzy Krejcarové - Černé

„Ani víru ani ctnost člověk nepotřebuje ke své spáse“ se jmenuje kniha mladé polské bohemistky Anny Mlitzové. Jak je uvedeno v podtitulu, zabývá se „příběhem Jany Černé“

Nic neříkající, zbytečně dlouhý název brožované knihy a především nepřesně uvedené jméno, zažité a známé naopak jako Honza Krejcarová-Černá čtenář na pultu knihkupectví v produkci jiných titulů ke škodě vlastní lehce přehlédne.
Anna Militzová se osudem Honzy Krejcarové-Černé s urputností zabývala několik předchozích let. I když se jí vytčený cíl podařilo završit vydáním knižní monografie, sama autorka skromně hovoří jen o „příběhu“ tedy pouze „pokusu o biografii“. Má to svoji logiku – od smrti Honzy Krejcarové uběhlo třicet pět let a svědectví i vzpomínky lidí, kteří Honzu důvěrně či s odstupem znali, ze kterých je kniha převážně sestavena (na 132 stran textu 441 odkazů), je jen variantou pravd a možných výkladů jejího komplikovaného života. Tak jako tomu bylo u její matky Mileny Jesenské. Rozhraní mýtů a skutečností, stále časem posunovaných a košatících legend.
Je obdivuhodné, že Anna Militzová nefabuluje příběh veskrze své subjektivní představy a emotivní vývody, jak tomu mnohdy bývá u jiných monografií, kdy se převážnou většinou mladá autorka vžívá a promítá do role objektu. Militzová svůj osobní názor smlčí. Pečlivé rešerše dostupné literatury a drobných časopisecky roztroušených textů Krejcarové jsou doplněny dosud neznámými Militzovou objevenými archiváliemi (např. pečovatelské spisy, rozvodové spisy, chorobopisy a zdravotní spisy, protokoly z Archivu bezpečnostních složek, doklady z Okresni prokuratury v Archivu hl. města Prahy atd.), ale také osobní korespondencí dnes privátních majitelů i verbálních výpovědí.
Ano, lze podotknout, že v archivu PNP v dosud nezpracované sloze korespondence Bohumila Hrabala lze nalézt doklady žádostí o poskytnutí finanční výpomoci Janě i o její realizaci. Že tentýž Hrabal o Krejcarové napsal již v knize Domácí úkoly v roce 1970 i v textu „Černá lyra“ v roce 1991, kde Krejcarovou poeticky nazývá „bílou labutí s poraněnou perutí“, který se stal předmluvou ke knize Jany Krejcarové Clarissa /Concordia, 1991/, že existuje celý spis Zemského úřadu pro duševně choré v Praze z 12. 3. 1949 vedený na jméno Zbyněk Fišer, jehož přílohou je zásadní dopis jeho otce popisující závislost Zbyňka na Honze (jen částečně citovaný v Haňťa Pressu č.9/1991). Jsou to ale již nic neměnící marginálie.
Na základě Militzové takto sestavených podkladů lze se nejen faktograficky dobrat příběhu Honzy Krejcarové, neboli Jany Černé, ale především přibližně ukostřit její velmi svérazný a krkolomný životní osud plný tragických zvratů. Anna Militzivová v této knize odvedla velký kus časově náročné a trpělivé práce (podotýkám, že Militzová je původem z Varšavy, od roku 2011 žije v Praze a knihu o Krejcarové napsala v polštině) .
Navíc Honzu Krejcarovou –Černou o něco přesněji a blížeji zařadila k souvislostem jmen jako je Mikuláš Medek, Zbyněk Fišer, Zbyněk Havlíček ad.
Knihu v překladu Jana Jeništy vydala „Knihovna Listů-13-záznamy“ nakladatelství Burian a Tichák, s. r. o. v roce 2016. K bezmezné škodě nejen autorky, především ale celé knihy jako takové v naprosto odpudivé (a dovoluji si napsat) v přímo odporné (!) podobě ztvárnění obálky za použití kresby Barbory Krobové. O již zmiňovaném nic neříkajícím názvu knihy i podtitulu s téměř universálním jménem Jany Černé je to ze strany nakladatelství nejen zásadní marketingová chyba, ale i jistým způsobem degradace práce Militzové, která by si zasloužila důstojnějšího vydání.
TM


 

130. děťátko v babyboxu v Chebu!

Je to holčička, kterou jsem pojmenoval Ondřejka, na počest chebského primáře Ondřeje Čapka. Řekl mi, že holčička je čerstvě narozená, nevykoupaná, s nepodvázaným pupečníkem a zabalená jenom v dece. Váží 2800 g a měří 48 cm, v tuto chvíli se vyhřívá v inkubátoru. Chebský babybox byl až dosud bezdětný, na svoje první děťátko si počkal čtyři roky a deset dní. Je první z řady babyboxů nové generace zhotovený Zdeňkem Juřicou a jeho MONTELem z Náměšti nad Oslavou.
Hlavním dárcem chebského babyboxu byla Nadace České pojišťovny, jež se posléze stala mnohonásobným mecenášem. Děkuju!
Ondřejka je 18. letošním děťátkem, celkově 76. holčičkou oproti 54 klučíkům. Připomínám, že před dvěma roky na Silvestra se počet nechtěných lidských mláďat, jež prošla dvířky babyboxů do nového života, zaokrouhlil na stovce. Bylo to v Pardubicích a holčičku jsem pojmenoval Ria podle manželky největšího pardubického mecenáše Jiřího Křemenáka.
Ať žije Ondřejka, 130. děťátko v babyboxu!
Babydědek Lu

 

PF 2016 od Dušana Spáčila


Blahoslavená Marie,
zkus na něj chvíli nemyslet
vždyť mrzutý a starý je,
a ty slavíš svých dvacet let.


Bylas s ním chvíli, Marie,
prý měl takových povíce.
však od té doby žárlí jen,
na Boha ve tvé kolíbce.


Můj letošní apokryf je trochu kacířský.... Nicméně přeji všem přátelům i známým Vánoce křesťansky požehnané - a šťastné. A taky pohansky veselé.A ať se nám ten příští rok vydaří.

Dušan Spáčil

 

Kauza Jan Miškovský vs. Ludvík Hess!

Jan Miškovský je syn Václava Hraběte. Divoké víno bylo prvním vydavatelem básní Václava Hraběte v šedesátých letech. Bylo taky jediným časopisem, který otiskl v roce 1965 básníkovi nekrolog. Jsem si jist, že zásluhou Divokého vína se na Václava Hraběte upřela pozornost dalších vydavatelů, a že časopis, který vydávám od roku 1964, má velký podíl na Vaškově literárním věhlasu.
Internet je dnes plný veršů Václava Hraběte, přesto jsem je publikoval ve spolupráci s Vaškovým spolužákem z vysoké školy Jiřím Růžičkou v ucelené podobě ještě jednou. Stalo se tak při příležitosti 50. výročí Vaškovy smrti a 75. výročí jeho narození. Jiří Růžička je nesporně největším znalcem Hrabětových veršů, v šedesátých letech byl také jejich prvním čtenářem. Básním dal původní podobu, kterou během padesáti let mnohé z nich přepisováním a korekturami ztratily.
Jan Miškovský si přeje, abych básně jeho otce z Divokého vína odstranil, přestože ode mne přijal částku 5 000 Kč poukázanou na jeho účet 5. června 2015. Částku si sám písemně a dvakrát vyžádal a číslo jeho účtu jsem si pochopitelně taky nevymyslel. Je to málo peněz, ale vezměte v potaz, milí čtenáři, že na publikování veršů Václava Hraběte jsem nikdy nevydělal ani korunu. Je jisté, že od jiného vydavatele na internetu by Jan Miškovský nedostal ani to.
Suďte sami, moji milí, zda je spravedlivé pět desítek básní pečlivě upravených do původní podoby z www.divokevino.cz. smazat.
Ludvík Hess

Scan převodního příkazu.
Scan převodního příkazu.
Zadní strana převodního příkazu.
Zadní strana převodního příkazu.
Divoké víno 4/1965, stránka 13. Dále tohle číslo DV přineslo Vaškovu básen Blues na památku Vladimíra Majakovského.
Divoké víno 4/1965, stránka 13. Dále tohle číslo DV přineslo Vaškovu básen Blues na památku Vladimíra Majakovského.
 

Píše mi advokát Jana Miškovského. Co mi radíte, milí? Aktualizováno 1. 10., dále 3. 10.

K dětem svých kamarádů mívám podobný vztah, jako ke svým vlastním. Jediný syn Václava Hraběte, Jan Miškovský, se ale chová, jako bych mu chtěl ublížit, a utrácí peníze za advokáta. Ten po mně chce takovouhle omluvu za něco, co jsem za padesát let, po které vydávám Vaškovy básně, nikdy neudělal: "Já, Ludvík Hess, jsem na stránkách Divokého vína i jinde v minulosti uveřejnil sérii bulvarizujících článků o osobě Jana Miškovského, jeho otce Václava Hraběte, jeho rodině a jejích jednotlivých členech, kterou jsem navíc doplnil o sérii ryze intimních dopisů jeho babičky, Magdaleny Hrabětové, to vše navíc s úmyslem Janu Miškovskému a jeho rodině způsobit značnou újmu. Za své jednání se tímto Janu Miškovskému a jeho rodině omlouvám. Ludvík Hess."

Svoji otázku, co mi radíte, myslím vážně.

PŘIŠEL DALŠÍ DOPIS

Vážený pane Hessi,
obracím se na Vás v zastoupení pana Jana Miškovského, a to ve věci Vašich posledních kroků na stránkách www.divokevino.cz.
Dne 26. září 2015 jste na uvedené stránce publikoval předžalobní upomínku, kterou Vám naše kancelář 23. září 2015 zaslala s výzvou stáhnout dříve publikované znevažující texty a kopie intimní korespondence babičky pana Miškovského. Když odhlédnu od skutečnosti, že se i v případě této výzvy jedná o soukromou korespondenci a vy nejste oprávněn ji bez dalšího publikovat na internetu, zejména je v ní uvedeno i datum narození a přesná adresa bydliště pana Miškovského. Spolu s tímto dopisem jste tak bez jakéhokoliv oprávnění uveřejnil i detailní osobní údaj o osobě pana Miškovského.
Vyzývám Vás tedy touto cestou, abyste neprodleně tento dopis z internetové stránky www.divokevino.cz odstranil nebo přinejmenším začernil osobní údaje Jana Miškovského, včetně adresy a data narození.
Pokud tak neučiníte, vezměte prosím na vědomí, že jsme zmocněni ochranu práv pana Miškovského vymáhat soudní cestou i v tomto dílčím případě.
S pozdravem,
Adam Zahálka
Advokátní koncipient | Vyskočil, Krošlák a partneři s.r.o., advokátní kancelář

POKUS O HRU S NULOVÝM SOUČTEM
Právě jsem dopsal recenzi na dvě vynikající knížky Paula Watzlawicka, jedna z nich se jmenuje Úvod do neštěstí, a jal jsem se čísti Divoké víno. A hle, nápadná shoda mezi tím, co jsem právě recenzoval, a případem Miškovský versus Hess. Ať všechno, co tam Hess napsal o básníku Hraběti a p. Miškovském čtu stále dokola, nenalézám nic, čím by se mohl dotknouti cti Václava Hraběte či Jana Miškovského, který jak se zdá, zvolil v interakci s Hessem hru s nulovým součtem, v níž se usiluje o úplné vítězství, o zdeptání protivníka. Pochybuji však, že by se konala zdrcující porážka Hesse, neb důvod pro naprosté vítězství p. Miškovského nenalézám a nenalezne je nepochybně ani případný soud.
Skončí to nepochybně nenulovým vítězstvím, kdy jisté nesrovnatelné ztráty utrpí obě strany. Pro jednu to bude ztráta času, pro tu druhou kromě ztráty času možná i ztráta důvěryhodnosti účelu podané žaloby. Nejvíc získá ovšem strana třetí, právní zástupce p. Miškovského, a nebude to zřejmě málo, advokátní honoráře jsou dost vysoké.
Milan Nakonečný (autor je univerzitní profesor)

Druhá strana. Text požadované omluvy kurzívou.
Druhá strana. Text požadované omluvy kurzívou.
 

JIŘÍ ŽÁČEK: 70!

KAREL SÝS
5 minut v balóně
Psát paměti – na to je ještě brzy. Ale je docela možné, že pravý okamžik už minul. Napadají mne pouhé historky, anekdoty, teskná zastaveníčka nad rozsypaným životaběhem.
Nikdy jsem netušil, jak brzy nám jednou bude sedmdesát, a když se tak stane, přijde mi to jako zlomyslnost kalendáře, jenž byl špatně sepsán a teď se mstí.
Správně, milý čtenáři, nepíšu o sobě, ale o jubileu jiného básníka. Ale jak prohlížím kupu fotografií, černé na bílém spatřuji, že můj život je s životem Jiřího svázán víc, než jsem si myslel.
První setkání v Písku, poznávací cesta do jeho Strakonic, chata v Krkonoších, kde strašili sudetští kostlivci, Paříž, Apollinairův byt, kde jsme si oba zkusmo lehli na básníkovo úmrtní kanape, kde jsme za laskavé nepozornosti Vilémova synovce otvírali zásuvky a kde Jiří vytáhl poslepu srdcové eso, hospoda Au chien qui fume – U psa, který kouří, v níž jsme si museli odepřít ústřice, ale před níž jsem vyfotografoval kuřáka Jiřího, jak nekouří a on mne nekuřáka, jak kouřím, a ovšem Ždáň, veršorodá Ždáň, kde vyrostly naše děti, kde Jirkův syn Jakub – vybaven mnou vystavenou policejní legitimací na jméno komisař Moulin – zatýkal Jana Pilaře, podezřelého z únosu kulečníkové koule, a kde jsme do mrtě okousali cikánku, již si Josef Nesvadba neprozřetelně držel v lednici, poloostrov Ždáň, kde se samoprašné básně rodily samy od sebe…
Tak aspoň tohle:
14. června 1989 slavil Československý spisovatel 40. výročí založení. Do převratu chybělo pět měsíců a tři dny. Významný nakladatelský dům vyprodal své renomé, v roce 1993 přišel o Slováky, o střechu nad hlavou, v roce 1997 zanikl, aby v roce 2008 vstal jako vypelichaný Fénix z popela pod přílepkem Levné knihy! Nomen omen.
Ale onoho letního dne, ověnčen zásluhami o českou literaturu, se sebevědomě a hrdě připomněl jak se sluší a patří.
Na kraji dobříšského parku vyrostla balónová ohrada. Balón opatřili logem a číslicí a každý, kdo přišel a vyčekal frontu, mohl se na chvíli vznést. Balón byl ovšem upoutaný, takzvaný balón captif. V roce 1891 podobný aparát lehčí vzduchu sloužil k obveselení návštěvníků Jubilejní výstavy ve Stromovce. V Dobříši bylo lze si představit, že na slovo vzatí francouzští vzduchoplavci čili aeronauté – statečný Surcouf a odvážný Godard – majíce přístroj pod kontrolou, co chvíli rázně pronášejí kouzelnou formuli „Lachez-tout! Pusťte vše!“, po níž se koš obtěžkaný vždy dvěma spisovateli či dvěma básníky vydá na několik metrů dlouhou pouť ke středočeským výšinám.
Jiří Žáček a já jsme nemohli zůstat při zemi. Za letu jsem musel myslet na Kamila Lhotáka, který namaloval a nakreslil stovky balónů, ale v žádném se nesvezl.
Žel všechno má svůj konec a brzy po našem šťastném přistání bylo nutno balón vypustit a odvézt.
Akt se neobešel bez drobné příhody, která poslouží i jako vysvětlení, kdo je šťastný básník a kdo ještě šťastnější.
Splasklá směsice látky a lanoví se snesla na Jiřího a na jednu z přihlížejících slečen z aeronautického družstva, respektive Svazarmu. Instinktivně jsem uskočil a mohl jsem s četným obecenstvem jen pozorovat, jak se pod impregnovaným plátnem či hedvábím odehrává přátelský zápas dvou Řípů. Tu byl jeden nahoře, tu druhý dole a naopak, pod tenkou čtvrtohorní slupkou zuřil horotvorný proces, rodila se sopka, už už se vyronila láva…
Děj netrval tak dlouho, aby došlo k početí malého vzduchoplavce, ale ne tak krátce, aby neprobudil závist, nostalgii, veselí, podle povahy diváků, na které se nedostalo.
A místo dalšího povídání a vzpomínání dvě básničky. První líčí výše uvedenou příhodu z Apollinairova bytu, druhou, inspirovanou našimi překlady Préverta, věnuji Jiřímu Žáčkovi k 70. narozeninám.

Saint-Germain 202
Apollinaire před smrtí kouřil
Vzal jsem si z jeho stolu
tři vyhořelé sirky
I já – než umřu –
prožiju nějakou rozkoš
A pak
ani nevím jak
octlo se mi v kapse Apollinairovo pero
Krásně skřípe po papíře
jako když stará poezie odchází
a skřípe zuby
Jako když přichází nová poezie
a ještě jí vržou klouby

Ale ty jsi poslepu vytáhl ze zásuvky srdcové eso
Nebudeš vědět co s láskou
A dobře ti tak!

Pondělí v Zlatnické ulici
Apollinaire nám shůry klepal na ramena
a Rimbaud z pekla žen tam dole
nám sirným květem zapaloval lýtka
Ve vzduchu se tetelila nová láska
Jarní únava? Leda z přemilování
Krásná podstročnice Yveta
pro nás až moc chytrá
možná by se dala kousat z obou stran
Co myslíš? Zkusíme to Jirko?
Nevídáno! Věrných překladů
i nevěrných básní je až dost!
Na smrt nebylo ani pomyšlení
Na každou Mařenku čekal za oponou Jeník
a na Jeníka tucet zakouzlených Růženek
jen se píchnout o prs
Široko daleko nám nikdo neumíral
naopak se všichni rodili
naše nevěsty se dosud batolily
dosud si sušily na věno
zelené lístečky Aljoši Karamazova
poupě přehlasovalo doupě
jarní vzduch jsme pili naležato
zakřiknuté pianissimo nemocí
v zárodku překřičelo furiantské forte
Hannibal stál denně ante portas
a verše měly koule šťávu ocas

Nová knížka k narozeninám
Nová knížka k narozeninám
Pozvánka na její křest
Pozvánka na její křest
 

129. děťátko v babyboxu!

Mikulášská nadílka v babyboxu v Ústí nad Labem - 129. děťátko, je to novorozená holčička Andělka!
V půl sedmé večer 5. prosince 2015 ji přinesl zřejmě Mikuláš, kdo jiný, do babyboxu v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem. Sestřičky a lékaři ji prohřívají, je na pohled zdravá, páté děťátko za šest let existence tamní bedýnky. Zprávu mi podal mobil a vzápětí ji potvrdila milá ústecká hlavní sestra Markéta Svobodová. Ať žije Andělka!
Babydědek Lu

 

Polská autorka Anna Militz pokřtí knihu o Janě Černé!

15. ledna bude se konat křest mé první knihy "Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse. Příběh Jany Černé". Velmi ráda bych Vas všechny na tuto akci pozvala, velmi ráda Vas všechny uvídím! Přijďte se mnou oslavit konec mé pětileté práce, na které ostatně se někteří z Vas i podíleli.

O knize: www.listy.cz/profil.php?text=militzova_anna

Křest se bude konát od 19h v Kavárně Liberál (Heřmanová 6, Praha 7) v dolním sálu. Budu tam já, bude tam překladatel Jan Jeništa a nakladatel Tomáš Tichák. Během akci bude samozřejmě možné knihu koupit, stejně jako ostatní knižky z Knihovny Listů..

Těším se na Vás!

Anna Militz

 

Proč věrozvěsti vytvořili dvě písma?

Navázali jsme spolupráci s kamarády ze spolku Slovanská unie - a díky tomu můžeme i čtenářům Divokého vína nabízet ukázky z toho, co se objevuje na jejich pozoruhodných webových stránkách. Zatím vám přinášíme článek pana Mgr. Lubora Mojdla (autora Encyklopedie písem světa) o problémech vzniku a priority staroslovanských písem:

Otazníků je v případě slovanských písem, jejich počtu, původu a vývoje více, než si běžně dokážeme představit. Jedním z prvních otazníků je, odkdy vlastně Slované svá slova zapisují. Existují sice takzvané runy z pobřeží Baltu, záhadné nápisy (jde-li skutečně o nápisy) ze slovenského Smolníku a Velestúru, popřípadě nerozluštěné symboly z Balkánu a severního Černomoří. Každopádně by tyto památky zasluhovaly větší pozornosti, neboť nikoli všechny jsou falsifikáty. Je tedy možné, že jde skutečně o památky skýtsko-slovanské, alansko-slovanské, gótsko-slovanské, popřípadě i normansko-slovanské. Každopádně se na nich projevují jak náznaky pozdější cyrilice a hlaholice, tak i fragmenty turkických či skandinávských run. Tyto nápisy jsou obtížně datovatelné a v některých případech je téměř jisté, že i v „balkánských runách“ byly použity řecké či cyrilské znaky.

Otázka venetského písma ze severní Itálie také zůstává otevřená, neboť slavinita Venetů je pouze teoretická. Venetské písmo je ovšem potomkem etruského písma a rovněž zdrojem germánského písma runového (futhark).

Slovanskými písmy jsou bezesporu písma cyrilská, tedy hlaholice a cyrilice. Obě písma jsou založena na řecké alfabetě a několika přidaných znaků jiného původu. Záhadou zůstává, proč byla vytvořena téměř současně písma dvě, navzájem odlišená vzhledem, ale téměř shodná svými principy, pořadím hlásek v modifikované řecké řadě i názvy jednotlivých písmen.

Celý článek najdete na adrese slovane.org/index.php/z-domova/132-mojdl-otazniky

 

127. děťátko v babyboxu ve Frýdku-Místku!

Děťátko mi oznámil mobil 20. září v 11 hodin 16 minut a chvilku na to mi volala dětská primářka frýdecko-místecké nemocnice Ivanka Röschlová, protagonistka babyboxů a kamarádka. Na její přání byl otevřen babybox ve Frýdku-Místku jako první v Moravskoslezském kraji 7. listopadu 2008. Pamětníkům asi datum připomene Velkou říjnovou socialistickou revoluci a nebudou se mýlit. Vzpomínám si, že můj žert s datem nepřijali všichni s úsměvem.
V babyboxu byla novorozená holčička s pupečníkem zavázaným na uzel, lehce podchlazená na 34 0C. Zatímco já píšu tiskovou zprávu, Ivanka Röschlová holčičku prohřívá. Za chvilku mi Ivana poslala sms: Ahoj Ludvíku! Holčička se úspěšně prohřála a je jí dobře. Zdraví Iva.
Je šestnáctým moravskoslezským děťátkem odloženým do bedýnky a třetím frýdecko-místeckým a zvýšila skóre holky vs. kluci na 74:53. Holčička by se měla jmenovat Ivanka, jenže Ivanky už máme tři. Pojmenuju ji tedy Sylva po předsedkyni správní rady Nadace Komerční banky – JISTOTA Sylvě Floríkové, která se mnou babybox před sedmi lety otvírala. Nadace JISTOTA je největším dárcem babyboxů. Financovala dvacet historických bedýnek a z nich čtyři nejstarší už pomohla vyměnit za babyboxy nové generace. Ať žijí obě Sylvy!
V pondělí 21. září instaluje Zdeněk Juřica, MONTEL Náměšť nad Oslavou, 67. babybox v Nemocnici Třinec. Slavnostně jej otevřeme ve čtvrtek 1. října ve 12 hodin.

 

Trestní oznámení na tvůrce a distributory filmu Pan!

Synek Matyáš mě přemluvil, ať s ním jdu do kina na pohádku. Vybral film Pan. Překvapilo mě, že ve velkém sále je nás diváků jen asi desítka. Nicméně jsem si již dříve na internetu přečetl, že na premiéře byl i Jiří Menzel se svojí dcerkou nedcerkou, a tak jsem očekával...
Film začíná odložením děťátka v košíku maminkou na schody londýnského sirotčince. Ejhle, film pro mne! Následují scény se zlými jeptiškami, jež zastávají role výchovných pracovnic. To taky sedí! Pak odložený Pan, již dvanáctiletý, najde dopis přiložený jeho maminkou do košíku. Pokouší se najít svoji identitu. Je vykořeněný! Největší námitka odpůrců babyboxů - zase trefa do černého!
Pak prodají jeptišky několik chovanců pirátům, kteří se snesou s historickým námořním čtyřstěžníkem nad sirotčinec. Zvítězí nad britskými válečnými letouny a s chlapci odlétnou za svým krutým velitelem Černovousem. Pan možná stále očekává svoji maminku, hledá identitu. Od té chvíle se odehrává ve filmu střelba, sekání šavlami a meči, svrhávání Pana do propasti... Jen agrese a násilí. Proto podám trestní oznámení pro narušování mravní výchovy mládeže. A vás, moji milí, varuju - nechoďte do kina na rodinnou pohádku Pan!
L. H.

Černovous a Pan plus jediní dva kladní hrdinové filmu.
Černovous a Pan plus jediní dva kladní hrdinové filmu.
Návod k použití kina. Mám víc než 120 kg, neměl jsem tam co dělat!
Návod k použití kina. Mám víc než 120 kg, neměl jsem tam co dělat!
 

Africké dobrodružství české diplomatky

RECENZE Nejen samotný název knihy Poslední nosorožec - ale také označení kapitol jako „Ďábel v Zimbabwe“, „Krvavá kaše“ či „Pytlácká past“- dávají tušit dobrodružný příběh z afrického prostředí, okořeněný nicméně láskou a erotikou. Je tu ovšem také místní magie („Věštba“) a problémové oblasti (kapitoly „Lékař“, „Cholera“ a k tomu všudypřítomný smrtonosný AIDS.) A to celé se odehrává v kontextu nekompromisního diktátorského režimu („Soudruh Sandza“, „Diamanty“, „Zakrvácená kulovnice“). Nedejme se však mýlit názvy vybraných kapitol.Zmíněná témata se prolínají celou knihou, kterou - s výjimečným citem pro ženskou i mužskou psychologii - napsala zkušená novinářka a dnes již také spisovatelka (např. literární příběh slavné opavské rodačky Joy Adamsové „Setkání se smrtí“, jenž před časem vyšel česky i v angličtině) Zuzana Beranová.
Řadu let působila na českých ambasádách v Nigérii, Keni a Zimbabwe. V současné době pracuje pro EU v Namibii, kde žije se svou rodinou - a tak není divu, že svůj román napsala s neobyčejně hlubokou znalostí místních reálií brutálně vládnoucího diktátorského režimu se všemi negativními projevy násilí a ekonomické inflace. Zároveň příběhu dominuje nemocniční a také farmářské prostředí, kde ochránci přírody často marně bojují s nekompromisními vražednými pytláky, kterým není svaté absolutně nic. Jakmile tedy známe uvedený kontext, už nám nebude připadat selankový příběh, uvedený na hřbetu knihy: „Eva přijíždí do Zimbabwe se svým manželem Vladimírem, ošetřovatelem zvířat, který sem převáží poslední zdravý pár vzácných nosorožců bílých, jimž hrozí vyhynutí. Afrika je poslední záchranou pro Evu, která si od exotického dobrodružství slibuje vyřešení svých problémů...“ Zejména jde tedy u ní o ty vztahové, jenže přes ně se ihned dostáváme do strhujícího děje, kdy nás autorka téměř nenechá vydechnout, když s nekompromisním naturalismem ukazuje tvrdý africký život takový, jaký je. Zcela bez příkras, mnohdy až téměř přepáleně syrově. Vyprávění probíhá ve více rovinách, a jedním ze zajímavých kontextů, je ,jak erotika zvířat v knize koresponduje a prolíná se s erotikou lidí.
Eva prchá od svého ignorantského a nevyrovnaného manžela, zamiluje se do černošského lékaře, s nímž prožije neobyčejný románek; mezitím otěhotní, potratí, znovu otěhotní – a nechtějte vědět, jak tohle celé skončí! Vlastně chtějte, ale to neprozradím, protože byste přišli o mnohé...

Luboš Y. Koláček

(Poslední nosorožec

Zuzana Beranová

Nakladatelství JOTA, Brno 2015)

 

Najdi rozdíl!

Nahoře zabalený trabant- tak jak si ho vždycky chrání před zimou sousedka paní Merhautová, dole jsou stromy v Paříži, které před časem takhle zabalil proslulý výtvarník Christo.Jo, tak to má být, umění do života!

 

No a co vy na to, Otče Františku?

Mladá úspěšná spisovatelka nás v literární příloze Práva uklidňuje, že není třeba bát se uprchlíků. Brazílie prý je plná uprchlíků z Evropy i z Afriky. Jsou jich milióny, staví si boudy ve slumech a "vytvářejí chaos, který si Evropan posedlý spořádaností nedokáže představit. Brazilci jsou ale zvyklí na to, že život je ve své podstatě divoký a neuspořádaný." Ona je to prostě taková banalita. Mladé dámě, vybavené evropským univerzitním vzděláním, slušným bankovním kontem a solidaritou mnoha institucí civilizovaného světa, připadají milióny uprchlíků ve slumech normální: "Uprchlíci, no a co." Čekal bych, že mladá inteligentní Evropanka poděkuje Pánubohu za to privilegium, které osud milionům nešťastníků nedopřál, ale nejspíš se jí ten divoký a neuspořádaný svět slumů líbí. Je tak pestrý a plný fascinujících příběhů! Čekal bych aspoň povzdech, že takový svět není férový. Špetka empatie mi v té informaci schází. Taková marxisticko-anarchistická zpozdilost, že nespravedlivý svět je třeba změnit, napadá snad už jen papeže Františka.
Jiří Žáček

 

Islamizace Evropy a falešný humanismus.

V divokých diskuzích proti „kvótám“ chybí poněkud uspořádaná fakta, která jsou následující. Za prvé: Pokračuje islamizace Evropy, v níž dnes žije nejméně dvacet milionů muslimů. Za druhé: S islamizací narůstá zločinnost (např. ve Švédsku o 80 %), kterou lze připsat na vrub islámským přistěhovalcům, neboť jejich kulturní návyky jsou neslučitelné s evropskými zvyklostmi (např. v Německu je to několik desítek vražd mladých žen vlastními rodiči, protože se chtěly provdat za křesťany). Islám je náboženství radikálně politizující, které se vyznačuje tím, že je vůči křesťanství netolerantní a agresivní, vyžadující, aby i v zahraničí byla plně respektována práva muslimských menšin, aniž by státy s islámským režimem byly ochotny respektovat stejná práva křesťanů. Islám je jako agresivní a vůči Západu otevřeně nepřátelská politická ideologie odvozená z netolerantního islámského náboženství naprosto neslučitelný s křesťanským náboženstvím a kulturními tradicemi Západu.
Zásadní problém nyní spočívá v tom, že EU je primárně politicky motivovaná organizace, za níž stojí dva činitelé - bankovní oligarchie s německo-francouzskou politicko-ekonomickou hegemonií. Ve službách této hegemonie bylo placenými intelektuály vytvořeno „náboženství humanismu“ či závazná ideologie falešného humanismu (politicky motivovaného morálního masochismu – musíme se přizpůsobit etnickým menšinám a zatratit jakékoli národovectví - tvrdý anti-nacionalismus). Tato povinná doktrína (uzákoněná jako „demokratická samozřejmost“ „humanismu“ a multikulturalismu se projevuje prakticky tím, že etnické menšiny a imigranti dostávají nezřídka větší práva, než má původní národní většina, jejíž práva jsou sebemrskačsky potlačována, a že jsou zločinci zvýhodňováni proti svým obětem a další). Tento „pozitivní rasismu“ je vydatně financován z veřejných finančních prostředků na úkor národní většiny. Tento fakt je využíván se stále se zvyšující imigrací a to nejen ze zemí, kde hrozí jejich občanům nebezpečí politické perzekuce, ale i ze zemí „bezpečných“, jako je např. Kosovo (v Německu je 50 000 tisíc imigrantů z Kosova), takže většina imigrantů, tzv. „ekonomických“ je motivována dosažením vyššího životního komfortu v ekonomicky vyspělých zemích (Německo, Švédsko, Anglie), které jsou v poskytování podpor velmi štědré a v uznávání práv velmi benevolentní.
V ČR se ze dvou tisícovek islámských imigrantů stane během deseti let při jejich veliké porodnosti a příjezdu příbuzných početná menšina, která si bude osvojovat práva (např. aby v každém krajském městě stála mešita a byly školy pro tyto menšiny), která budou nepříjemně narušovat život většiny, ruinovat státní pokladnu a sníží tak životní pohodu a úroveň, vyplácení podpor v nezaměstnanosti a důchody všeho druhu. Česko poslouchá příkazy EU, tu ovládají Merklová a Hollande, kdo řídí je?
To jsou fakta, která vedou k těmto závěrům. Za prvé: Šíření islamizace v Evropě je politicko-ekonomicky nepřípustné, protože za druhé: Ohrožuje pokojný život evropských národů v rámci jejich historických kulturních tradic právem odmítaným soužitím s „nepřizpůsobivými“ občany, přinášejícími četná rizika.
Závěr: O tom, zda chtějí evropské národy spáchat sebevraždu v drtivém náručí islámu, či chtějí-li plně a právem žít v rámci svých kulturních tradic, si musí rozhodnout ve všeobecném referendu tyto národy samy. Rozhodovat o tom nemůže utajovaná garnitura intelektuálů s koncesemi na „humanitu“, které jim neprávem vydala oligarchie motivovaná rozmnožováním svého bohatství a posilováním své politické moci. Lidové referendum musí také rozhodnout, zda budou i nadále platit etické normy falešného humanismu, anebo normy přirozené lidské solidarity.
Milan Nakonečný (autor je univerzitní profesor)

 

Jindřich Štreit zve!

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!
 

Jaroslav Svěcený slaví a zve!

 

Přečetl jsem Babičku!

Po několika desítkách let, kdy jsem knížku četl jako povinnou školní četbu, přečetl jsem ji za jediný den. Knížka má dramatické postavy, tři z nich - Viktorka, Hortensie a babička - dokonce umřou. Příběh Viktorky je pro mne jako odborníka v oblasti odkládání dětí poučný. Možná taky první v české zemi literárně zpracovaný. Výraz "povinná školní četba" bych nepoužíval a ponechal na učitelích, čím přesvědčí žáky, aby Babičku četli. Musí je ovšem upozornit, že gramatické chyby, jež v textu najdou, nesmějí v češtině opakovat. Božena Němcová nedodržovala vždy tvary přechodníků přítomných či minulých, nerozeznávala slovesa dokonavá a nedokonavá, dělala chyby v zájmenu já a ona. Dokonce i v příčestí. Budiž jí odpuštěno vzhledem k její německé výchově. Odpustit nelze českým vydavatelům a jejich korektorům.
L. H.

Adolf Kašpar - babička.
Adolf Kašpar - babička.
Adolf Kašpar - Hortensie.
Adolf Kašpar - Hortensie.
Adolf Kašpar - Viktorka.
Adolf Kašpar - Viktorka.