Archiv divoké vinice

Drsné příběhy pražského pochůzkáře

Očekává-li dnes někdo od takzvané „detektivky“, potažmo kriminálního románu nějakou velikou literaturu, je obvykle naivní. Takový žánr má být nicméně (v tom lepším případě) čtivý, strhující, zábavný, nejlépe pak tématicky lehký (bez ohledu na počet či brutalitu a rozmanitost nezbytných vražd, které dnes společenská objednávka přímo vyžaduje),nezatížený zbytečným intelektualismem, a když už, tak snad jen v jakémsi humorném podtextu: to abychom se tímto tradičně odpočinkovým textem co nejpohodlněji prokousali, nechali se unést, jen maličko si lámali hlavu, ale ani to snad není nutné, neboť rozuzlení na konci je zaručeno, nejlépe pak s nějakým bonusovým překvapením. Na druhou stranu tu však mnohý zhýčkaný moderní čtenář přece jen nehodlá postrádat jistou literární úroveň, osobitý jazyk, schopnost autora vystavět chytlavé dialogy, neotřelost scén a vlastně – proč si to nepřiznat – přece jen tak trochu i té intelektuálštiny, byť jako nenucené podtržení plynulého, hladce plynoucího děje. Především však dostatečný vhled do moderní kriminalistiky či spíše do aktuálního reálu, problematiky a konkrétních problémů, potíží neb jiných nuancí soudobé české policie, je-li už tedy příběh zasazen do takového prostředí. Kopřiva se do něj takto mnohostranně ponořil a vůbec se nedá říci, že by se svým textem skončil na štítě. Však se jedná o zkušeného a čteného autora, dosud však převážně sci-fisty či žánru fantasy, dnes tedy už i benjamínka detektivkáře. Jeho oborová prvotina „Rychlopalba“ je nicméně pozoruhodná, a to zdaleka nejen tím, že se odehrává v jakési pravé, nijak nepřikrášlené, zbytečně „neředěné“ realitě české policejní praxe (byť nepatrné sci-fi, potažmo fantasy náznaky si užijeme i zde). Přestože jakýsi ideový základ tvoří aktuálně čtenářsky nejoblíbenější severský styl moderní detektivky, onou reálnou bází je syrová pražská policejní scéna, kde se navíc hlavním hrdina (a vypravěč v jednom), kriminalistický outsider z běžné pražské pochůzkové služby, dokonce snaží tvářit jako pravý „hloupý“ policajt, „neznalý“ kriminalistického myšlení, natožpak praxe, sám sebe prezentujíc jako nudného „průměráka“. A tady je drobná slabina Kopřivovy knížky, protože autorova nesporná sečtělost, schopnost dedukce a mnohé další znalosti či jeho psychologické závěry příliš vyčnívají ze stylizovaného „prosťáčka“, jakého se nám v osobě svého samozvaného vyšetřovatele, především však vypravěče (!), snaží představit. A zatímco tohle Kopřivovi neuvěříme (Anebo se snaží naznačit, že hrdina každým dalším krokem roste?! Ne, ani tohle vysvětlení neobstojí!), všechno ostatní už od něj bereme až do posledních důsledků, byť Kopřiva se ani se svým čtenářem, natožpak s postavami, rozhodně nijak nemazlí. Už samo ústřední kriminální téma zapůsobí prudce na emoce: nechutně týraná dvanáctiletá holčička výkaly píchanými do žil, dokonce snad prý vlastní matkou, nejspíše opakovaně zneužívaná otčímy, která nakonec zmizela a snad že byla zavražděná někým hodně blízkým...?! V průběhu pátrání zažívá hlavní hrdina nejrůznější brutální příhody, popsané s bezohlednou naturalitou, je opakovaně krvavě zbit, ale i on sám umí být nekompromisní (kdy například v bitce hodně zblízka ukousne odpornému bezdomovci nos i s kusem obličeje, přičemž polyká jeho odporné soply – ale tím si zachrání život), je nucen zabíjet (a tady potkáme scény na samé hranici fantasy), být nemírně násilnický, aby se však znovu a znovu vracel do běžného unylého reálu pražských pochůzkářů, kde si tragiku své nudné existence špatně zaplacené policejní ficky rozpouští v ironii i ve vzteku, zejména pak vůči ješitným, tu a tam úplatným a vůbec nafoukaným „kolegům z vyšších pater“, ale také třeba v perlustraci drobných přestupníků či domácích násilníků, v pudové střelbě i v sexu. A když už tedy sex u Kopřivy, pak nemůžeme čekat nic jiného, než opět extrémní vztah jeho maličko poživačného, lehce ignorantského hrdiny (jehož právě opouští manželka), tedy obecného otloukánka, řadového uniformovaného policisty, s jakousi vyhraněnou emo-punkerkou, která mu svým opirsingovaným jazykem zvolna sjíždí dolů po nahé hrudi a břiše, aby... Do toho nicméně pátrá po oné zmizelé dívence, v případu zjevně špatně uzavřeném namyšleným(!) kriminalistou z „tamtoho“ prestižního oddělení, užívá nejrůznějších „zakázaných“ metod, dokonce tedy i zabíjí, neboť musí, a přitom celém mu ani tak nejde o to získat prestiž, jako snad prostě jen zalepit nudu svého nesmyslného existenciálního bytí. Hledá smysl života, útěk z nudy, své nic neříkající reality „ode zdi ke zdi“, anebo se prostě jen tak placatí – a přitom se zvolna posouvá kupředu v rámci svého svérázného vyšetřování, snad aby alespoň jednou v životě dotáhl něco smysluplného. Znělo by to celé jako příšerná nuda, odrazující již apriori od toho, aby člověk Kopřivovu Rychlopalbu vůbec otevřel. Jenomže když to udělá, bude prudce atakován jeho strhující vypravěčskou schopností, jiskřivými dialogy, svérázným jazykem a oním patřičným humorem v kontextu, obvykle samozřejmě černým, stejně jako osobitě, nesporně pak moderně pojatým sociálně-psychologickým reálem, ve kterém se příběh odehrává, mnohdy patřičně ujetým, plným vyvrženců, šílenců a psychopatů – až čtenář pomalu ztrácí pojem, co je vlastně normální. Chvílemi nám Kopřiva doslova vyrazí dech, pak nás na chvíli ukolébá svérázným humorem, abychom vzápětí dostali další pecku, teď pro změnu navýsost hororovou, načež doslova fyzicky zabředneme do nechutných hlenů, prosáklých fatální krví či do nejrůznějších psychopatologických zákoutí lidské duše, kde i sám hlavní hrdina hledá svou vlastní cestu kudy dál. No - a i když člověk tuhle knihu občas odloží, a třeba i znechuceně, nezbude mu, než se k ní zase brzy vrátit: příští ráno, za hodinu, o tři minuty později – po návratu z toalety, kam si skoro zapomněl odskočit. „Mrtvola ležela v kuchyni.“ začíná se akčně Kopřivova „Rychlopalba“. „Nebyla to pěkná kuchyně a mrtvola taky nebyla nic moc...“. To samo už naznačuje mnohé.
LUBOŠ Y.KOLÁČEK


(Štěpán Kopřiva

Rychlopalba

nakl. CREW, 2015)

 

Zpěv talentovaného ševce

Josef Pepson Snětivý vytváří povídky a romány, které se mi - upřímně řečeno - moc nelíbí a básně, které se mi líbí moc. Čím to je? Moje teorie je tato: Pepson je postmodernou poučený romantik. Takže v próze i v poezii píše pochopitelně stále hlavně o jednom. O lásce. Nic proti tomu. Protože je to však také českou knižní praxí ostřílený nakladatel, při psaní románů a povídek mu to nedá a v zájmu komerčního úspěchu přece jen trochu přijme diktát poptávky od rozmazleného masového publika ovlivněného Rowlingovou, Danem Brownem, E.L. Jamesovou a podobnými komerčními tutovkami. Jeho prózy jsou díky tomu na můj vkus až příliš apartní. Navzdory pikantním zápletkám a inteligentnímu humoru autora.
Pepson je však skutečný básník, takže takové taktizování mu kradmo drásá srdce. Tak jako švec v Pyšné princezně si musí občas zaběhnout do vedlejšího království a zazpívat si, tak Pepson občas potřebuje zalézt do své „tajné komnaty“ a napsat tam pár pěkných sonetů nebo jiných dílek v řeči vázané. A protože poezie se dnes "nedělá" proto, aby se dobře prodávala, ale prostě proto, aby byla, nenechá se v této disciplíně nikým a do ničeho tlačit.
Z pera mu díky tomu vycházejí básně opravdu kvalitní. A protože - jak už bylo řečeno - jej nic nebrzdí, dovede být velmi osobní a až nemilosrdně upřímný. Narozdíl od některé Pepsonovy prózy, jeho verše přímo voní autentickým prožitkem. Navíc je to poezie vytvořená kultivovaným znalcem jazyka - ne nadarmo je Pepson i zdatným překladatelem klasické anglické literatury. Důkazy pro mou teorii najdete v jeho předposlední sbírce Exuperymenty. Autor Malého prince by měl určitě ze svého žáka radost.
(ds)

 

Studenti Literární akademie drží stávkovou pohotovost

Praha: V pondělí 23. 3. 2015 proběhla stávka studentů Literární akademie. Požadovali odstoupení jednatele firmy MUDr. Miroslava Doležala, který od nástupu do funkce akademii jednoznačně destruuje.
Arogantní přístup, neochota vyjednávat, finanční nejasnosti, porušování akademických svobod a dokonce i šikana a zastrašování. To vše se skrývá za osobou MUDr. Miroslava Doležala, jednatele společnosti International Art Campus Prague, s. r. o., Literární akademie.
V pondělí byl jednatelem za nejasných okolností a bez platného dokumentu z valné hromady firmy odvolán rektor doc. Mgr. Petr Kaňka. Studenti považují jeho odvolání za neplatné, rektor má jejich plnou podporu. V reakci na odvolání rezignovali všichni prorektoři na své funkce. Škola se tedy ocitá bez akademického vedení, čímž je ohrožen její další chod.
Stávkový výbor, složený ze studentů LA, pořádá ve středu 1. 4. 2015 happening s bohatým programem, jehož cílem je veřejně vyjádřit podporu rektorovi i všem pedagogům LA, obhájit dobrou pověst této školy a vyzdvihnout její exklusivitu a nesporné kvality nabízených oborů a především jejích pedagogů. Také chtějí upozornit na mezery v zákoně o vysokých školách, který dopustí, že se soukromá VŠ může takto snadno stát pouhým nástrojem v rukou investora.
Studenti vyzývají všechny, kterým záleží na budoucnosti českého vysokého školství, akademických svobodách a demokratických principech, k vyjádření podpory: „Zúčastněte se našeho happeningu a dokažte, že vám cizí bezpráví není lhostejné. Teď jsme v této situaci my, ale příště se v ní může ocitnout kdokoli z vás.“
Barbora Podaná

 

119. děťátko odložené do babyboxu je kluk Dionýz v Ústí nad Orlicí!

Orlickoústecký klučík mě na minutku trochu zneklidněl. Ze špinavé bundy, v které byl zabalený, totiž nebylo vidět vůbec nic. Je středa 25. března 2015 pár vteřin po druhé ranní a klučík už na mě křičí do telefonu, zatímco sestřička povídá: Počkejte, já vám ho zvážím. Má 3 530 gramů. Narodil se před chvilkou!
Druhé děťátko odložené do babyboxu v Orlickoústecké nemocnici si jako výbavičku kromě špinavé bundy přineslo ještě ručník a tkaničku do bot, kterou mělo zavázaný pupečník. Jinak bylo nahé. První nechtěné lidské mládě v Ústí nad Orlicí byla holčička Lucinka, moje kamarádka. Ta byla ještě v původní staré bedýnce, klučík už si užil komfort babyboxu nové generace Zdeňka Juřici.
Aha, chcete vědět, jak se jmenuje? Přece Dionýz Zakál po primáři Orlickoústecké nemocnice a mém příteli, který se zásadně zasloužil o zřízení babyboxu v Ústí nad Orlicí. Ať žijí Dionýz Zakál junior i senior!
Babydědek Lu

 

Zemřel Josef Kučera Kobra

Josefovi jsem napsal 19. března přání k svátku, přišla mi nejsmutnější odpověď od jeho manželky Růženy Kučerové: ...bohužel mu to už nemůžu vyřídit, protože 22. 2. 2015 odešel z tohoto světa.
Kobra byl po Janu Vyčítalovi posledním redaktorem Divokého vína, jenž měl na starosti kreslený humor. Vyčítal složil svůj redaktorský post v roce 1971 a jako svého nástupce mi přihrál Kobru. Teprve mnohem později mi došlo, že Vyčítal se distancoval, když se od své letité milenky Marie Štěpánkové dozvěděl, že po mně jdou policajti.
Portrét Josefa Kučery Kobry vyšel na titulní stránce posledního čísla Divokého vína v roce 1972. Existuje jediný výtisk, přechovávám jej ve svém trezoru. Tohle číslo se mi už nepodařilo rozeslat, policajti je zapečetili ve sklepní tiskárně v domě číslo 7 v Kralické ulici v pražských Strašnicích, kde jsem je sám vytiskl.
Poslední mail jsem od Kobry dostal 4. 10. 2014. Vyhledal jsem ho v archivu mailů a rozdělím se s Vámi o něj: Nemám v mobilu ani fotoaparát, ani kameru, ani vodotrysk. Naposledy jsem fotil čb zrcadlovkou Fokaflex hluboce v minulém století. Ale cikánský babybox mi dorazil do počítače mezi záplavou, ve většině rasistickou, cikánskou problematikou. Tohle mně ale připadalo poetické, když jsem naví ještě emeritní tramp a mám rád fšechno kolem stromů. Tedy ejen šišky, nebo v Čechovově sadu višně. Ahoj Kobra
Budiž Ti země lehká, dobrý muži Kobro!

L.H.

 

Před padesáti lety - 5. března 1965 - zemřel Václav Hrabě!

Ta chvíle stačila
Zhoupnul se svět
Je to vždycky taková malá chvíle
Tak akorát
na jeden tulipán


Verše Václava Hraběte otištěné jako nekrolog v Divokém víně 4/1965. V tomtéž čísle jsem publikoval jeho báseň Blues na památku Vladimíra Majakovského, přiloženou fotografii a Vaškův podpis.

Václav Hrabě
Václav Hrabě
 

Plzeň proklatě kulturní

Zaznamenali jste projekt Evropské hlavní město kultury, v němž Českou republiku reprezentuje město Plzeň? Na TV obrazovce jsem sledoval zahajovací večer a vstávaly mi vlasy na hlavě z té megalomanské show se světelnými efekty, popíkovou hudební kulisou, bikery skotačícími na trampolínách, provazochodcem a dalšími špumprnákly. Místo kultury cirkus.
Uznávám, že i lidé odkojení televizními dojáky si zaslouží porci duševní potravy, ale čekal bych aspoň, že se při té příležitosti Plzeň pochlubí zdejšími rodáky, že i tu estrádu bude režírovat člověk s plzeňským domicilem, že vystoupí plzeňští herci, zazpívají plzeňští pěvci a i ten provazochodec bude Plzeňák. Co jsem spatřil, se však spíše podobalo dávné misionářské výpravě, která kdesi v rovníkové Africe triumfuje nad lidožrouty pomocí zrcátek a korálků. Ano, realizační tým české části tohoto projektu se - alespoň při zahájení - držel zásady: Teď vám ukážeme, vy divoši, co to je kultura!
Plzeň ovšem není zaostalá rovníková Afrika - žije v ní dost zajímavých umělců, nikdo je však do úvodní show nepozval. Měli by se přinejmenším urazit a ptát se: Copak takhle se dá pěstovat kultura? Jednou za sto let utratit majlant za pouťovou kampaň - a pak, až zhasnou reflektory a dozní fanfáry, autentickou kulturu nechat živořit bez dotací a zájmu vrchnosti?
Ano, místní malíři budou ve vší skromnosti i nadále malovat, spisovatelé psát, hudebníci koncertovat, herci hrát a zpěváci zpívat, ale škoda těch stamilionů, které se rozfofrují za evidentní nesmysly. Jenže - šlo vůbec o kulturu? Vždyť i ministra kultury nejvíc okouzlil onen provazochodec - a od českého exprezidenta víme, že “o peníze jde až v první řadě“. Ten europrojekt je prostě slepice, která snáší zlatá vejce. Ale komu? Můžeme v Česku očekávat něco jiného, než profesionálně připravenou tuneláž?
Jiří Žáček

 

116. děťátko je novorozený chlapeček v Nemocnici Vyškov!

Zatímco jsme montovali 64. babybox v Nemocnici Znojmo, dvířky bedýnky na nechtěná lidská mláďata vstoupil do nového života klučík odložený v Nemocnici Vyškov. Chlapeček je čtvrtým letošním děťátkem, druhým vyškovským, 46. klukem proti 70 holčičkám. Je zcela zdravý a pojmenoval jsem ho Dominik, křestním jménem syna Borise Deketa – zástupce pražských společností podporujících babyboxy. Babydědek Lu

 

Jindřich Štreit zve na výstavy

 

Jindřich Štreit zve na výstavy

 

115. děťátko v babyboxu v Hradci Králové!

Do nového života vstoupila nechtěná holčička v poslední den podivně krátkého měsíce února v půl čtvrté ráno. Je zdravá, jenom v babyboxu plakala. Nebo křičela: Jsem tu! Nebylo jí přesně rozumět. Holčička je čerstvě narozená a oblečená do hadříků asi po starších sourozencích. Něco o ní totiž tuším, a proto ji pojmenuju Zuzanka.
Královehradecký babybox vznikl díky Janě Třešňákové, radní pro zdravotnictví a za korunky od Josefa Štajera z Prahy. Na svoje první děťátko čekal tři a půl roku.
V pondělí 2. března instaluje Zdeněk Juřica a jeho MONTEL z Náměšti nad Oslavou 64. babybox v Nemocnici Znojmo. Bedýnka v Hradci Králové nese číslo 46. Hlavními dárci znojemského babyboxu jsou město Znojmo a pražské společnosti, jež zastupuje přítel dětí mecenáš Boris Deket.
Děkuju starostovi Znojma Vlastimilu Gabrhelovi. Děkuju příteli Borisi Deketovi a ostatním dárcům ze znojemského regionu.
Ať žije, roste a vzkvétá Zuzanka z Hradce Králové, 70. holčička v babyboxu!
Lu, babydědek

 

Jaroslav Svěcený zve na Koncerty pro zasvěcené!

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!
 

Židovská křídla v Iluzi

Slova mají křídla jsou tentokrát věnována autorům, kteří se hlásí k židovským kořenům. Na večeru vystoupí prozaik Ivan Klíma, básnířka Sylva Fischerová a záhadný autor Chaim Cigan ( známý i jako Karol Sidon) Více najdete na plakátě. Vzhledem ke slovutným jménům bude asi plno - doporučujeme proto váženým návštěvníkům přijít už po šesté, dát si kafe - a zajistit si tak místo u stolu.
Dušan Spáčil a Lubor Falteisek

 

Karel Sýs a Jarda Holoubek získali významnou literární cenu!

Cesta života
Mezinárodní literární cena Jugra byla založena v roce 2007 Chanty-Mansijskou bankou za podpory Vlády Chanty-Mansijského autonomního okruhu. Laureáty se dosud stalo více než 40 spisovatelů, básníků, kritiků, literárních vědců a překladatelů z Ruska, Běloruska, Ukrajiny, Srbska, Bulharska, Řecka, Makedonie a Ázerbájdžánu, například Valentin Rasputin, Jurij Poljakov, Daniil Granin, Jurij Kozlov… Ceremonie udílení cen se odehrává v Chanty-Mansijsku, Moskvě a Sankt-Peterburgu. V poslední době věnuje velkou pomoc organizaci ceny literární fond Doroga žizni (Cesta života) v čele s básníkem Dmitrijem Mizgulinem.
Mezi letošními laureáty jsou i čeští básníci Jaroslav Holoubek a Karel Sýs.
Přinášíme projev Karla Sýse, proslovený rusky 20. února 2015 v městě Chanty-Mansijsk při předání mezinárodní literární ceny Jugra v nominaci Slovanská kniha.
K ceně Jugra se ještě vrátíme podrobněji.

Drazí přátelé,
rusky jsem se učil ve škole, ale bohužel jsem už mnoho z ruského jazyka zapomněl.
Slovo „bohužel“ dnes vyslovím ještě několikrát.
Slované bohužel neznají jeden druhého tak, jak by bylo zapotřebí.
V revolučním roce 1848 – v době slovanského sjezdu v Praze – se mezi sebou domlouvali německy.
U nás v Čechách žije jen deset milionů lidí a skoro polovina obyvatel už nečte knihy. Čte, ale leda detektivky nebo horory, a především kouká na televizní seriály bez konce i bez ducha.
Proto vám chci říci: velice vám děkujeme za udělenou cenu, za zájem o českou literaturu a především o poezii. Není to ocenění jen mé a mého přítele, českého básníka Jaroslava Holoubka, ale je to ocenění celé české literatury. Doufáme, že žije a bude žít.
Tuto cenu dostáváme ve vašem městě, v kterém – bohužel – můžeme pobýt jen jediný den.
Doma jsem se díval na mapu a zjistil, že hrdina mého milovaného románu Julese Verna
Michail Strogov putoval Sibiří bohužel o mnoho kilometrů jižněji. Kdyby tak kráčel po Čechách, už by šel jinou zemí.
Z mapy jsem rovněž zjistil, že slavný tunguzský meteorit spadl na zem mnoho kilometrů východně odsud, a tak ho – bohužel – nemůžeme spatřit.
Nu, nevadí, snad nejsme ve vašem městě ani ve vaší vlasti naposledy!
U básníků je to už tak: není třeba vidět, ale je třeba vzít na pomoc fantazii. A tak spatříš Michaila Strogova, jak kráčí za svým snem, i spatříš tunguzský meteorit, jak přináší lidem všech zemí vzkaz z dalekých hvězd.
Ještě jednou – drazí přátelé – velice vám děkujeme!
Jmenuji se Karel – Charlie, ale neřeknu „J‘suis Charlie, ale j‘suis Rossija!

Karel a Jarda na Sibiři v teplých čepicích.
Karel a Jarda na Sibiři v teplých čepicích.
 

Kde by měly být instalovány varhany?

Člověk by nevěřil, co všechno se dá stihnout za pouhých pět minut, během nichž Ludvík Hess otáčel svůj bourák v uličce, kde ještě nikdy nikdo auto neotočil. V těch pěti minutách jsme stačili probrat začátky pražské Violy, dramatické osudy jejích zakladatelů, americké beatniky, Ginsbergův majálesový happening v roce 1963, české beatniky, založení Divokého vína, smrt Václava Hraběte a Ladislava Landy a také pohlavní život západních Slovanů v čase velikého zmatení myslí. Ale hlavně mi stačil předat vzácné dvouCD s představením Violy Komu patří jazz z roku 1963, z něhož se dozvíte odpověď na otázku uvedenou v záhlaví tohoto článečku. Čtenáři Václava Hraběte to ovšem vědí zpaměti: „tak jako v jiných katedrálách / i na nádraží by měly být / instalovány varhany“.
Jiří Žáček

 

Před padesáti lety - 18. února 1965 - přiletěl do Prahy Allen Ginsberg!

Na ruzyňském letišti se ocitl poté, co jej z kubánské Havany vyhostili a posadili do prvního letadla, které právě odlétalo - do Prahy. Když si Ginsberg povšiml, že přistál v Praze, vzpomněl si, že má v notýsku telefon na Jana Zábranu a Josefa Škvoreckého. Po krátkém telefonátu ujížděl Škvorecký pro Ginsberga do Ruzyně. Na Svazu československých spisovatelů zařídil Ginsbergovi stipendium.
Allen Ginsberg se v plátěnkách a baloňáku vydal rozbředlým sněhem po pražských ulicích a nejvlídněji byl přijat ve Viole na Národní třídě. V nejbližších dnech se spojily osudy mých známých, kamarádů a přátel. Ve Viole recitoval můj pozdější kamarád Jiří Ostermann, mimo jiné i Ginsbergovy básně. Viola byla domovem Vladimíry Čerepkové, zvané milá sedmi loupežníků. Byl jsem jedním z nich. Jako osvětlovač a holka pro všechno pracoval ve Viole Václav Hrabě, který tam mj. prodával Divoké víno. V Divokém víně č. 2 roku 1965 vyšel rozhovor s Allenem Ginsbergem podepsaný Hrabě & Machálek & Hess. Vaška Hraběte dělily od smrti jen hodiny.
Mladým básníkům Divokého vína Pavlu Beranovi a Janu Samohelovi se podařilo přivést Ginsberga do malého pokojíku, jakési komory bez oken, jenom s ventilací do chodby činžáku ve Štěpánské ulici v Praze. Helenu Pěknou, Samohelovu novomanželku, z kumbálu vystrnadili a vychutnávali si ve třech s Ginsbergem tepla svých těl. Detaily popíšu v rozsáhlejší vzpomínce.
Allen Ginsberg byl hostem našeho sklepního Klubu poezie v domě číslo 4 v libeňské Krejčího ulici a setkání s mladými básníky v Divadle S. K. Neumanna na třídě Rudé armády, dnes v Divadle Pod Palmovkou na Zenklově třídě. Potkal se tam s Ladislavem Landou, sedmnáctiletým nadaným básníkem, kterého od smrti dělily jen dny. Podrobnosti taky příště.
L. H.

Snímek Allena Ginsberga ve Viole, který vyšel v Divokém víně 2/1965. Foto Josef Choutka.
Snímek Allena Ginsberga ve Viole, který vyšel v Divokém víně 2/1965. Foto Josef Choutka.
Svatba Heleny Pěkné (mé milenky rovněž z roku 1965) s Janem Samohelem, později Ginsbergovým milencem.
Svatba Heleny Pěkné (mé milenky rovněž z roku 1965) s Janem Samohelem, později Ginsbergovým milencem.
Allen Ginsberg s Pavlem Beranem.
Allen Ginsberg s Pavlem Beranem.
 

Právě před padesáti lety

Je 17: 20 hod. čtvrtek 18. února 1965. Na pražské ruzyňské letiště dosedá letadlo společnosti Aeroflot letící na své pravidelné lince Havana-Praha. O pár minut později z něho vystupuje spolu s ostatními cestujícími i 39letý divoce vyhlížející vousatý a černovlasý muž s lysinou na čele oblečený v lehkém šedavém baloňáku a ošmajdaných teniskách – americký básník Allen Ginsberg. Byl právě vyhoštěn z Havany, kam byl před tím pozván jako vážený porotce literární soutěže, kterou organizovala havanská vládní nadace Casa de las Americans. Na „ostrově svobody“ se Ginsberg na veřejnosti choval tak „svobodně“, že jej jednoho rána na konci pobytu státní úředníci přistěhovaleckého úřadu rovnou z hotelu posadili do prvého letadla do Prahy coby nežádoucí osobu.
Ruzyňské letiště sloužilo v té době pro lety z Kuby do USA (v důsledku blokády Kuby) jako přestupní místo. Přímé lety z Havany neexistovaly a Ginsberg tedy v Praze čekal na své letecké spojení do New Yorku. Ale pak si vzpomněl „že má v Praze dva známé. Jednomu tedy zavolal. Ten známý si myslel, že básník telefonuje z New Yorku. Básník ho vyvedl z omylu. Potom strávil noc ve společnosti dvou pražských přátel a ráno se rozhodl, že si pražský pobyt do neurčita prodlouží,“ popisuje Josef Škvorecký (v knize Hlas z Ameriky, Toronto 1990) nečekanou situaci.
Oním druhým známým byl básník a především překladatel Jan Zábrana, který již v roce 1959 ve svém překladu uvedl ukázky z proslulé sbírky Ginsberga „Kvílení“ ve Světové literatuře.
Kde onu noc společně všichni tři strávili, však již nevíme, i když v té době nočních podniků v Praze bylo skutečně minimum.
Následující den vzal Škvorecký Ginsberga do sídla Svazu československých spisovatelů, aby mu pomohl s formalitami k povolení pobytu. Navíc Ginsberg měl v Praze sdostatek finančních prostředků za honoráře z otištěných básní a tantiemy za pořady jeho poezie v Poetické vinárně Viola. Ginsberg se proto ubytoval v luxusním hotelu Ambassador na Václavském náměstí a jeho první pražská etapa (až do 19. března 1965 kdy odjel vlakem do Moskvy) mohla tedy započít….

Tomáš Mazal

 

Bronislava Kuzica Rokytová a Oskar Kokoschka zvou na výstavu!

Kurátorka výstavy Bronislava Kuzica Rokytová je čerstvou maminkou malého Jonatána. Jeho tatínkem je akademický sochař Milan Kuzica, tvůrce Keltky, jež mi byla zapůjčena na převýchovu do Hájku. Keltku můžete do své sbírky získat za pakatel. Nádherná nahá holka je k mání za pouhých osmdesát tisícovek. Stačí napsat Milanu Kuzicovi na spr@volny.cz. Sbohem, Keltko!

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!
Keltka přechodně v mém domě na Hájku
Keltka přechodně v mém domě na Hájku
 

Profesor Milan Nakonečný, největší postava současné české psychologie, má narozeniny.

Blahopřeju k Tvým třetím narozeninám, milý Milane! Je mi velkou ctí, že jsi mě osobně přijal ve svém táborském domě a doporovodil mě do Husitského muzea v táborské radnici. Tvoje vzpomínka, jak Ti Daniel Ladman a Jana Černá alias Honza Krejcarová, přivezli knihy z jakési pozůstalosti, potvrzuje teorii, že všechno souvisí se vším. Těším se, že historku v Tvém literárním podání přinesu čtenářům Divokého vína. Jsem hrdý, že jsem v druhé polovině šedesátých let mohl být Tvým studentem a některá Tvá moudra užívám i dnes po pěti desítkách let. Tvůj Lu

Milana Nakonečného jsem vyfotografoval u plakátu s jeho dávným heslem.
Milana Nakonečného jsem vyfotografoval u plakátu s jeho dávným heslem.
 

Tomáš Mladějovský zve na výstavu svých obrazů!

Dobrý den, vážený pane Lu,
dovoluji si Vám dáti plaše na vědomí, že krom básní, které mi laskavě uveřejňujete, též mé malování snad doznává v poslední době jistých určitostí...
Mám totiž svou první samostatnou výstavu v Praze a jsem zaskočen a hrd...! Chtěl jsem vám to dáti na vědomí, neboť vás považuji bezesporu za svého uměleckého guru a duševního podporovatele, který mi dává, krom mé laskavé a tolerantní ženy, naději, že tvorba má smysl... Vím, že bez mého vnitřního motoru by toho nebylo, ale vědomí, že někdo, kdo ví, mi fandí, mi nejenom pomůže a mě podpoří, ale dodá bezesporu i nadrozměrného elánu a síly! A za to vám velice děkuji a připojuji srdečně pozvánku.
Pěkný víkend přeji, Tomáš Mladějovský





Kliknutím se zvětší.
Kliknutím se zvětší.
 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 >