literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Zavěšuji na přání Jiřího Žáčka. L. H.

Pětatřicátníci, hoši jako květ!

Jméno nejčtenějšího českého básníka Jiřího Žáčka zná kdekdo. Ale už málokdo ví, že patří do básnické generace "pětatřicátníků", která byla po roce 1989 sametově zadupaná do země. Především kritiky, kteří na ni dřív pěli chválu.


Někteří z těch literárních krtků (ta dvě "i" mi nevypadla omylem) před listopadovým převratem nazývaným sametová revoluce často publikovali v oficiálních časopisech a novinách, podíleli se na organizování čtenářských konferencí o knihách Leonida Brežněva a i jinak se snažili prosadit v normalizační kultuře, ale po 17. listopadu se rychle vzpamatovali, převlékli své dresy a postupně zaujali rozhodující místa v soudobých periodikách, rozhlasu a televizi, kde tvůrčím způsobem rozvíjejí odkaz samozvaného papeže naší polistopadové literární kritiky Milana Jungmanna. Ano, toho kritika, jenž svého času prohlásil na semináři zahraničních bohemistů, že představitelé "oficiální literatury" byli bez odporu zatlačeni do bezvýznamnosti.
Měl pravdu ten malý velký muž. Nakladatelství odstupovala od uzavřených smluv, vracela autorům jejich k vydání schválené rukopisy, a pokud už byly vysázené a ilustrované, prostě sazbu rozmetala. Polistopadoví revolucionáři se zkrátka chovali stejně jako jejich předchůdci normalizátoři o dvacet let dříve.
Ddědicové a učedlníci M. J., literární krtci druhé kategorie, už jen ryli pod zemí a snažili se vyhrabat na" pětatřicátníky" co nejvíce humusu. Vem, kde vem! Třeba i z úplně jiných zahrádek.
Ale světe div se, devět básníků z generace "pětatřicátníků" se jim přes veškerou dodnes trvající ostrakizaci a cenzuru mlčením zlikvidovat nepodařilo. Měli totiž svého času tisíce a občas i desetitisíce čtenářů, o čemž se lze přesvědčit nahlédnutím do tiráže jejich nejúspěšnějších předlistopadových knih, vesměs rozebraných během několika málo týdnů po vydání. O takových nákladech (a vyprodaných!) si mohou dnešní básníci většinou nechat jen zdát.
Pravda, ne všichni z oné devítky zůstali za dané situace poezii věrní. Někteří přešli k nakladatelování jako např. Josef Šimon, jiní k pedagogické a literárně-vědné činnosti jako Josef Peterka, další k levicové žurnalistice či próze.
Nějaký oslnivý comme back nezažil žádný z nich, to si soudobá literární mafie dobře hlídá, ale na literaturu nerezignovali, to ani náhodou. Přesvědčivě to dokazuje kniha Milana Blahynky "Byla jednou jedna... básnická generace takzvaných pětatřicátníků" s podtitulem "disertatio apologetica", která je vybavená i úctyhodnou bibliografií a bohatou fotodokumentací, zachycující kromě jiného tvůrčí kontakty pětatřicátníků s takovými osobnostmi české kultury, jako byli Jan Werich, spisovatelé Bohumil Hrabal a Jaroslav Foglar, malíři Kamil Lhoták a Vladimír Komárek, muzikanti Vladimír Mišík a ETC, režisér Zdenek Potužil a mnozí další.
Blahynkova kniha je bohužel neprodejná, protože vyšla v nevysokém nákladu, na který přispěli poslanci Evropského parlamentu, sdružení v politické skupině GUE/NGL, ale čtenářům bude dostupná ve velkých a významných knihovnách.
Řekl bych, že zejména pro studenty, kteří se zajímají o necenzurované a neokleštěné dějiny české literatury, může znamenat "pecku" svého druhu.

Autor: Jaroslav Čejka | neděle 19.11.2017 10:54 | karma článku: 7.86 | přečteno: 116x


Zvyšte článku karmu!

https://jaroslavcejka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=634608

Píše mi RSDr. Jaromír Pelc

P. S. PRO LUDVÍKA HESSE

Jen pro přesnost – poprvé jsme se setkali v roce 1971 V Jirchářích, když jsem tam dělal s Cincibuchem rozhovor o Divokém vínu pro Svět práce. Byl jsem fanda DV od roku tuším 1966, kdy mi ho moje máma, která učila na gymnáziu v Kollárově ulici v Karlíně, začala nosit. Měla mě k tomu, abych ho šířil i u nás ve škole v Jesseniově ulici na Žižkově. Tak jsem asi třikrát vyzvednul za rohem v Domě pionýrů na Karlínském náměstí balík, odtáhnul ho tunelem nahoru a rozhodil po třídách.
Cincibuchovo jméno mi utkvělo z jedné televizní diskuze nebo spíš hádky, kterou měl s Kabešem. Ohrazoval se proti tomu, že Sešity pro mladou literaturu na nějakou mladou literaturu v zásadě kašlou, ale dělají si svou politiku dost úzké Svazové sekty. Proti tomu Kabeš nadřazeně namítal, že autoři Divokého vína jsou samí nýmandi. I když jsem neusiloval o to v DV tisknout, dával jsem zapravdu Cincibuchově filozofii: že časopis má být otevřený všemu a všem. Že jakmile co do stylu začne preferovat tohle nebo támhleto, tak si osobuje moudrost, kterou žádná redakce nemůže mít. Nebylo nutné milovat Reynka nebo T. R. Fielda, ale bylo fajn cítit, že ho nějací lidé milují a vžívat se do jejich pohledu. Taky nemusel být mým výtvarným ideálem Hudec-Ahasver nebo Jasanský, ale mohl jsem se přes ně identifikovat s texty, které by jinak třeba unikly mé pozornosti.
Přes DV jsem zaregistroval Hraběte, kterého jsem přirozeně nemohl znát osobně, protože v roce 1965 mi bylo třináct. A po rozhovoru ve Světě práce za mnou přišel Sýs, čímž všechno tehdy začalo.
Doporučoval bych každému, aby si tu knihu přečetl, protože je tam vlastně manifestován tenhle tolerantní a dost svobodomyslný přístup k literatuře, který se později stal nenapsaným programem „Pětatřicátníků“. Společnost je nevyléčitelně rozesrána. Ale my ji nerozesrali, my ne!

Jaromír Pelc

Divoké víno - babybox pro pětatřicátníky

Karel Sýs mi věnoval knihu Byla jednou jedna básnická generace takzvaných pětatřicátníků. Do jaké role mě postavil její autor, uvádí titulek. Jiří Žáček, Michal Černík, Karel Sýs a Petr Cincibuch opravdu v Divokém víně publikovali a píší pro ně i dnes. Vyplašilo mě, když jsem při listování knihou zjistil, že ve společnosti výše jmenovaných chlapíků je jmenován Kamil Mařík, jenž jako vedoucí oddělení literatury Ministerstva kultury o mně prohlásil: "Ten krmič vepřů se nám už zase sere do literatury." Pravdou je, že jsem v polovině 70. let krmil krávy a přitom vydával Almanach mladých autorů, jenž jako kdyby z oka vypadl tištěnému Divokému vínu. V knize je k vidění fotografie svědčící o tom, že jsem se sešel s RSDr. Jaromírem Pelcem, a polehával ve svém domě na Hájku na lavici, na níž Pelc seděl. Má hlava se důvěrně blíží k jeho pravému rameni. Proboha! Bylo to naše jediné setkání. Milan Blahynka osvětlil i vysoké stranické posty některých dalších pětatřicátníků, jež jsem nepublikoval, a nikdy ani nepotkal.
Děkuju, Milane Blahynko, Vaše kniha mi otevřela oči!
L.H.

„Pětatřicátníci“ mají monografii!

Dějiny – i dějiny literatury – se vždycky nějak vykládaly, jak to v téhle nebo v jiné době zrovna vyhovovalo oficiálnímu zadání. Vykládat je odlišně, případně vynést na světlo různé dokumenty, podle kterých leccos bylo složitější a leccos jinak, do toho se „akademikům“ moc nechce. Mohli by snadno přijít o granty a platy. Milan Blahynka akademický plat nebere a o granty nežádá, proto si mohl dovolit luxus i rozkoš plavat proti proudu. Napsal a kupodivu dokázal i vydat knihu „Byla jednou jedna… básnická generace takzvaných pětatřicátníků (dissertatio apologetica). První solidní, nepředpojatou, bohatě dokladovanou (79 fotografií a faksimile) monografii o literární skupině, která vesměs začínala v Divokém víně (Petr Cincibuch, Karel Sýs, Jiří Žáček) nebo v jeho blízkosti (hrabětovský editor Jaromír Pelc). Bývalo a je jich devět, k jmenovaným patří ještě Jaroslav Čejka, Michal Černík, Josef Peterka, Petr Skarlant a Josef Šimon).
V osmdesátých letech si moderní českou poezii bez „Pětatřicátníků“ nebylo možné představit, aby naopak v letech devadesátých si plno revolucionářů nedokázalo literaturu představit s nimi. Blahynka, znalec české avantgardy a zejména Nezvala, nejen obhajuje, polemizuje a vyvrací různá klišé, ale především s velkou noblesou a brilantním stylem vykládá, jak se věci opravdu měly a jak byly a jsou dnes zkreslovány. Knihu (352 stran) na křídě vytiskl Typos Klatovy a vyšla s podporou klubu GUE/NGL v Evropském parlamentu.
Ještě o ní podrobněji napíšeme.
Jaromír Pelc

Pavel Hudec Ahasver, fotograf slovenský a český se dožívá 75 let!

Jeden z nejvýznamnějších fotografů Divokého vína v 60. letech žije v legendárním domě Hanzlberk pod pražským Vyšehradem, pečuje o svého vnuka Adama, syna své dcery Dity, jež doufám, že se o Pavla na oplátku dobře stará. Dita prodává starožitnosti v malostranské Prokopské ulici v obchodě pojmenovaném Ahasver. V nabídce jsou i Pavlovy fotografie. Ať žije Pavel!

Krištof Kintera vystavuje v Rudolfinu Nervózní stromy!

Synkové Matyáš a Tonda projevili zájem navštívit výstavu v Rudolfinu, a tak mě potěšili, že jsem nemohl odmítnout. Tuše zradu, potvrzenou bezplatným vstupným, zíral jsem na "plastiky" vytvořené z desítek, možná stovek rozbitých elektronických přístrojů, pyramidu z praček a třesoucí se stromy, v jejichž koruně byl zavěšen globus. Mates to všechno vyfotografoval a mně nezbývalo, než abych kluky varoval: Umění to jistě není. Téměř tříměsíční expozici financuje J&T Banka a Nadační fond Avast, a tak je zkusím požádat, jestli by nepřispěli na babybox.
L.H.

Jiřímu Žáčkovi k narozeninám 6. 11. napsal Rostislav Opršal!

Petrův zdar Jiřímu Žáčkovi!


Kdo z básníků
by nechtěl býti Žáčkem
z večerní školy věčně mladých poetů!
Zlaté rybky rýmů
tahat rybářským háčkem
na žížalu lyriky
z rybníka
místo kapra zaseknout
třeba štičí kus sonetu

(Asi tak <---------------------------------------------> hle veliký!)


Gratuluju, milý Ji (tak Jiřího oslovuji)! Lu

Jakub Fišer zve!

Profesor Milan Nakonečný je jediným letošním laureátem Ceny města Tábora!

Milan Nakonečný před dvěma dny získal cenu hejtmanky Jihočeského kraje Zlatá šupina a dnes 28. října mu předal starosta Tábora v sále Střelnice nejvyšší městské vyznamenání Cenu města Tábora. Stalo se to ve stejném místě, kam Milan jako mladíček chodil do tanečních. Cena je za přínos městu a regionu, Milan byl dokonce označen za nejvýznamnější osobnost Tábora! Gratuluju!
L. H.

Profesor Milan Nakonečný obdržel od jihočeské hejtmanky Ivany Stráské vyznamenání Zlatá šupina!

V Alšově galerii zámku Hluboká nad Vltavou se 26. října 2017 konalo slavnostní vyznamenání šesti nejvýznamnějších jihočeských osobností. Mezi vyznamenanými byl prof. PhDr. Milan Nakonečný (85), psycholog, spisovatel, znalec hermetismu a odborník v mnoha dalších profesích. Bylo pro mne velkou ctí, že jsem mohl Milana Nakonečného na slavnostní předání doprovodit a sedět po jeho pravé ruce - být tedy prvním, kdo mu blahopřál.
L.H.

Zdeněk Janas posílá poslední kousek k volbám.

Ještě naposled dobrý den, pane Hessi. Pokud by to šlo použít jako poslední kousek k "volbám", byl bych rád. Má to mít název Století pokroku, ale nedokážu odinstalovat ten původní. Děkuji za vše. Zdeněk Janas Oříšek jménem Česko/ Masaryk je na rozpacích/ Nervózně se drbe na pytlíku/ Papež připravuje encykliku/ Roosevelt zase projev k světu/ A zas vnitřní Mnichov je tu/ Meleme a semeleme/ jako boží mlýny všechno/ Běhny běží po nábřeží/ rozkročené v rozkroku/ vstříc předlohám ctnostných věží/ Holt - století pokroku/

Rostislav Opršal zve!

Galerie Fotografie Louvre Praha 1 nabízí v aukci fotografie Vlastimila Kuly!

Moderní, poválečné a současné umění
Fotografie 20. a 21. století
ONLINE KATALOG je k dispozici na našich webových stránkách www.artkunst.cz/cz/katalog/

Předaukční výstava potrvá od soboty 28. 10. do pátku 3. 11. 2017
denně od 12 do 19 hodin (v sobotu 4. 11. od 10 do 12 hodin)
v prostorách artkunst / galerie, Vojtěšská 11, Praha 1

Aukce se koná v sobotu 4. 11. 2017 od 13:30 hodin
v Galerii Fotografie Louvre, Národní 22, Praha 1

Fotografie Vlastimila Kuly najdete pod položkami 407-410.
L.H.

Karel Sýs zve!

Láska a volby

Letošní předvolební dění má tedy fakt grády. Třeba by mě zajímalo, jak to bylo s tím "nuceným" coming outem Matěje Stropnického ve finále volební kampaně. Posteskl si ten jeho milec, že Matýska málo vídá, jen proto, že je mu moc smutno? Udělali to s Matějem schválně, aby si šplhli u nekonvenčně založených mladých voličů? Nebo toho Daniela Krejčíka podplatila opozice, aby Zeleným naopak sebrala hlasy tradičně zaměřených měšťáků? To bude téma na román(ek)!
(mk)

Milan Kuzica vystavuje v Austrálii!

Dobry den Vazeny pan Hess,
tak daleko letia zpravy o dalsom dietati v krabici.
...Co ma prinutilo, aby som si nasiel chvilu, a prihlasil so za Sydney. Posielam fota z piatku 13:

V pondelok instalujem sochu na vystave:
http://sculpturebythesea.com/bondi-2/exhibiting-artists/
utorok a stredu finisujem / vyladujem
stvrtok zahajenie vystavy
Uroven prac je tu vysokaaaaaa, organizacia absolutne perfektna, ludia fantasticky...
Snazim sa co mi sily a skusenosti dovolia, chvilami vsak premyslam, ze som v tejto spolocnosti absolutnych profesionalov omylom :-(
:-) uz neni cesty spat, musim to zvladnut (-:

Z domu ma Brona silne podporuje a kazdy den mi nieco prida na instagram

@milankuzica

...tiez tam mozete instantne nakukovat, davame i vselico co postretavam v Sydney :-)

Este raz srdecne pozdravujem,
M:-)nK

160. děťátko bylo odloženo do babyboxu v Nemocnice v Krnově!

V pátek 13. října ve 21:05 vrzla dvířka krnovského babyboxu. Vzápětí zde zdravotníci vyjmuli zcela novorozenou holčičku. Byla pečlivě oblečena a zabalena v peřince. V přiloženém vzkazu nešťastná maminka uvedla, že se narodila dnes ve 13:10 a že ji pojmenovala Andrea. Děťátko je na první pohled zdravé.
Za pět let existence babyboxu v Krnově je to druhá odložená holčička. Letos byla Andrea odložena jako 14. děťátko, 160. celkem. Je to 92. holčička versus 68 klučíkům.
Ať žije Andrejka!

Babydědek Lu

O Bezručovi jinak

Rád bych Vás pozval na literární večer, který se uskuteční 12.10. v Sále Boženy Němcové v Památníku národního písemnictví na Strahově. V pořadu, který mám tu čest spolumoderovat, by Vás mohla zaujmout například dosud nevyřešená detektivní kausa : "Napsal Bezručovy verše skutečně poštovní úředník Vladimír Vašek nebo to byl jeho zemřelý kamarád? " Mezi diskutujícími bude řada zajímavých osobností .... mimo jiné i písničkář Jarek Nohavica..
Dušan Spáčil

Podle rozsudku Městského soudu v Praze jsem urazil Jana Miškovského, syna Václava Hraběte!

Městský soud v Praze mě ve středu 27. září odsoudil k zaplacení "zadostiučinění" 25 000 korunek a úhradě části nákladů (přesně jedné pětiny) Janu Miškovskému, jedinému synu Václava Hraběte, který zemřel v roce 1965! Také musím vymazat na www.divokevino.cz svůj článek "Jediný syn básníka Václava Hraběte nosí příjmení Miškovský! Proč?" www.divokevino.cz/9117/archiv_aktualit.php?pg=8A tři stránky dopisu Magdaleny Hrabětové, matky básníka a babičky "Janečka" Miškovského, který na mne podal žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 10. Tento soud po dvou letech rozhodl, že žalobu Jana Miškovského na Ludvíka Hesse v plném rozsahu zamítá. Pro ilustraci přikládám první stránku rozsudku.
Senát Městského soudu v Praze s předsedkyní Veronikou Křesťanovou rozsudek změnil v můj neprospěch, aniž by provedl další důkazy. Zkrátka pohled dvou soudců na jednu kauzu je zcela protichůdný.
Teď si vzpomínám - Veronika Křesťanová, dcera mého známého novináře, byla spolužačkou mých dcer na základní škole a samozřejmě jsem ji jako malou holčičku znal. Zdá se, že jedno i druhé mi neprospělo. Podobně jistě ani fakt, že soudkyně byla donedávna advokátkou. Specializovala se na stejný obor jako právní zástupce Miškovského, učila s ním na stejné škole a její jméno figuruje ve stejném společenství jako jméno advokáta Miškovského i jeho koncipience.
Po dvou letech jsem pracně na internetu vyhledal zapadlý článek, který mě bude stát 25 tisícíkorunaček a ještě pár tisícikorunaček k tomu, křížem krážem text přečetl a nenašel nic, co by nebylo pravdou, navíc pravdou všeobecně známou. Dopisy babičky mě znovu po padesáti dvou letech dojaly k slzám, nešťastná stará žena si stěžuje, že po smrti svého syna už nikdy neviděla svého malého vnoučka "Janečka" dříve Hraběte, nyní Miškovského. Příjmení získal po svém nevlastním otci, který jeho maminku Olgu přebral básníkovi Václavu Hraběti, a pak jeho syna osvojil.
Paradoxem zůstává, že jsem byl v 60. letech prvním vydavatelem básní Václava Hraběte a nepochybně jsem přispěl k jeho oblibě u čtenářů. Ke vzpomínce 50. výročí Vaškovy smrti mě inspiroval můj a Václavův společný přítel Jiří Růžička, básníkův spolužák. Po Vaškově smrti mu bývalá básníkova manželka Olga dala všechny rukopisy, Jirka je přepsal na stroji a verze jednotlivých textů upravil do podoby, o níž jen on jako nejbližší Václavův přítel věděl, že ji básník přepsal jako poslední verzi. Vašku a Jirko, děkuju Vám, že jsem mohl básničkám pomoci na svět a literární historii uvedl do objektivního světa. Co je proti tomu 25 tisícikorunaček?!
Ludvík Hess

P. S. Není co tajit, zprávu, že jsem urazil syna básníka, přinesl deník Blesk 30. září 2017. Napadá mě, že v mém případě dostala svoboda slova po desítkách let zase na frak

Staša Fleischmannová Jílovská, přítelkyně Mileny Jesenské.

Navštívil jsem dámu, jež znala a fotografovala všechny - Bretona, Pasternaka i Milenu Jesenskou. Před třemi roky vyšla její kniha Vrstvami, a tak jsem byl na setkání dobře připravený. Staša Fleischamannová (98) pomáhala Milenině dceři Janě Černé alias Honze Krejcarové v její sociální nouzi, v šedesátých letech se snažila vykrmit její syny Jana a Martina.
Schůzku s maminkou mi domluvil její syn Petr Fleischmann, filozof a historik, vlídný a vstřícný muž, jenž mě seznámil i se svou chotí malířkou Galinou www.ggalina.cz. Léta se znám i s druhým synem Staši Michelem Fleischmannem z Evropy 2 a Frekvence 1. Náhle se všechno poskládalo a snad budu mít možnost čtenáře rozsáhleji informovat. Děkuju Staše za milé přijetí.
L. H.