Archiv divoké vinice

Inventura Karla Sýse

Básník Karel Sýs přichází na předvánoční trh s hravou knížkou básní, říkanek a veršovaných minipohádek pro děti od šesti do devadesáti let.
Kniha příznačně nazvaná Malá inventura je doplněna více než devadesáti barevnými ilustracemi Vojtěcha Kolaříka.
Kniha plná fantazie je pastvou nejen pro oči.

 

Jiří Žáček a Adolf Born: Hrůzostrašné pohádky pro malé strašpytlíky

Kniha, jež právě vyšla v nakladatelství Slovart www.slovart.czje pro mne zvláště přitažlivá. Pohádky převyprávěl Jiří Žáček, tradiční autor Divokého vína, obrázky jsou dílem Adolfa Borna, jehož kresby jsem v 60. letech taky publikoval, graficky ji upravil Šimon Blabla, dvorní grafik mých knížek, a jeho spolupracovnice Ilonka Málková z Ateliéru Degas www.degas.cz,jež má na starosti reprodukovat i moje fotografie, redigovala ji Jana Steinerová, která korigovala slovenské texty v mé knize Antologie Divoké víno 1964-2007, vydalo ji stejné nakladatelství a vytiskla dokonce i stejná tiskárna Graspo ve Zlíně. Knihu představím dokonce v televizním pořadu Knižní svět, připravovaném jedním z mých mladičkých autorů Ivo Šmoldasem.
Už chápete, moji milí, proč vám ji doporučuju?
Lu

Titul s ražbou
Titul s ražbou
 

Pavel Hudec Ahasver dospěl!

A 14. listopadu to oslavil. V Divokém víně 56, vycházejícím 19. listopadu, si prohlédnete, moji milí, galerii několika desítek Ahasverových známých i méně známých fotografií. Dnes ještě připomenu v detailu, jakou má hezkou nohu a jakou ruku. Na obrázku své končetiny přizdobil Drahuškou ze Šumperka, jež v šedesátých letech působila na Akademii výtvarných umění jako modelka. Záhy emigrovala a proslula jako Lea Vivot, světoznámá sochařka bronzových laviček. Mediálně nejznámější je díky Aleši Hušákovi lavička umístěná vlevo od hlavního vchodu do budovy Sazky. Jsem si jist, že na lavičce ztvárnila Drahuška svého Pavla a ona sama mu klečí mezi roztaženýma nohama, i když mnozí tvrdí, že muž s knírkem je někdo mnohem známější. Lea a její obrovská prsa tvoří i střed fotografie na obálce Antologie Divoké víno a je to ona, kdo objímá spodní část Pavlova těla na fotografii na zadní straně obálky.
Ludvík Hess

Lea s Pavlovou nohou
Lea s Pavlovou nohou
Lea s Pavlovou rukou
Lea s Pavlovou rukou
Pavel klaun
Pavel klaun
 

Žáčkovy připínáčky

Ve škole kde učí Žáček
je to samý připínáček!
a k tomu tahle šikana
není dezinfikovaná!
Vždyť takhle chytíme, propána
bacil od Aristofana?!!
(zdá se, že už ho též šířím!)
Vše nejlepší,pane Jiří!

Dušan Spáčil

 

Jiří Žáček má 6. 11. rovných 66!

Gratuluju, milý Jirko. Děkuju, že jsi mi dal do mé poslední knížky Stařec a Kuře svůj Sonet o smrti. Ano, je třeba si ji uvědomovat. Jsem rád, že jsme s Karlem Sýsem, taky autorem jedné básničky v mé knize, společně ve třech knížku Stařec a Kuře pokřtili, a na důkaz toho přikládám fotografii.
Gratuluju k Tvé nové knížce Hrůzostrašné pohádky pro malé strašpytlíky ilustrované Adolfem Bornem a graficky upravené naším společným přítelem Šimonem Blablou www.degas.cz.Knížku vydal Slovart http://www.slovart.cz.

Náš aktuální trojportrét!
Náš aktuální trojportrét!
K narozeninám Ti posílám obě holky tak, jak vyšly na fotografii v knížce. Jsou Tvoje!
K narozeninám Ti posílám obě holky tak, jak vyšly na fotografii v knížce. Jsou Tvoje!
Stařec a Kuře s mojí fotkou vytvarně upravenou Šimonem Blablou.
Stařec a Kuře s mojí fotkou vytvarně upravenou Šimonem Blablou.
 

Karel Sýs a jeho ilustrátoři

Tak se jmenuje výstava otevřená 1. 11. 2011 v 16 hodin v Galerii Futura v pražské ulici Politických vězňů 9.
Karel mi napsal:
Milý Ludvíku,
posílám na ukázku kresby Kamila Lhotáka (ohrada 1-3), ale co o tom mám sám napsat?
Je to výstava knih a jejich ilustrátorů - samozřejmě ne všech - tam by se nevešli: Kamil Lhoták, František Gross, František Doubek, Stanislav Vajce, Vojtěch Kolařík, Miroslav Houra, Vladimír Komárek, Josef Velčovský...
Je to výstava uspořádaná k mým 65. narozeninám. Většina ilustrátorů je už mrtvých, což mne deprimuje. Ale někteří ještě žijí, stejně jako já, a to už je veselejší.
Tvůj Karel

Kamil Lhoták, Ohrada 1
Kamil Lhoták, Ohrada 1
Kamil  Lhoták, Ohrada 2
Kamil Lhoták, Ohrada 2
Kamil Lhoták, Ohrada 3
Kamil Lhoták, Ohrada 3
 

Moje nová knížka - Stařec a Kuře

Zrovinka vyšla v nakladatelství Petrklíč. Nic nového pod sluncem - koně, babyboxy a nezbytná erotika. Kdybyste po knížce zatoužili, moje milé čtenářky, vážení čtenáři, získáte ji přímo u Petrklíč, s. r. o., Praha 3, Pod Jarovem 18, 604 608 127 nebo prostřednictvím www.petrklic.info,emailu petrklic@petrklic.info. V knihkupectvích už taky. Ty z vás obzvláště nedočkavé osobně ode mne i s věnováním. Váš Lu

Tahle fotka mi dala dost práce. Podobně i ty uvnitř knihy.
Tahle fotka mi dala dost práce. Podobně i ty uvnitř knihy.
 

Krev Páně a flákota vezdejší

Dost často se mi v poslední době stává, že mi přijde po internetu prosba, zda nevím o nějakém místě. A to prý žijeme čím dál líp. Práce ovšem ubývá alarmující rychlostí. Zřejmě až budeme bez práce všichni, bude blahobyt největší! Ale k věci... Teď mi napsal známý o svém kamarádovi - faráři. Cituji: „Jeho církevní obec ho propustila, on teď nemůže sehnat práci a je na pracáku. Má průmyslovku, bohosloveckou fakultu v Prešově a v Soluni a je vysvěcený pravoslavný kněz. Mluví různými slovanskými jazyky, řecky, romsky, trochu anglicky a francouzsky. Prosím Vás, nevěděl byste o jakékoliv práci pro něj? Snad učitel, sekretářka, výchovný poradce, knihovník, muzejník, fakt nevím. Ti blbci na pracáku v Praze mu nabídli rekvalifikaci na řezníka a když to odmítl, tak mu sebrali dávky!“ Že by nějaký chytrý úředník usoudil, že když se někdo zabývá „beránkem božím“, bude něco vědět i o flákotě? Bylo by to jen smutně bizarní, kdyby to nemělo i další rozměr. On ten duchovní je Rom. Zajímalo by mě, jestli by podobnou rekvalifikaci nabídli i „bílému.“
(mk)

 

Sochař Milan Vácha doplní Jana Nepomuckého v Uhříněvsi.

Tři výjevy ze sousoší Jana Nepomuckého před starou uhříněveskou radnicí se před lety přemístily do soukromé sbírky neznámého milovníka barokního umění.
Přesvědčil jsem Úřad Městské části Uhříněves, aby sochu jednoho z nejvýznamnějších pražských barokních sochařů Matěje Václava Jäckela nechal opravit.
Výběrové řízení vyhrál můj přítel sochař Milan Vácha a ve svém ateliéru v pražských Lysolajích vytváří hliněné modely jako předlohy pro výjevy z konce života nejznámějšího českého svatého.

Milan Vácha modeluje z hlíny podle starých fotografií.
Milan Vácha modeluje z hlíny podle starých fotografií.
Předloha a hliněný model, který se odleje do sádry a pak vytesá do kamene.
Předloha a hliněný model, který se odleje do sádry a pak vytesá do kamene.
 

Miroslava Oberreiterová vystavuje!

Samozřejmě své obrazy. Mirka je renomovaná akademická malířka. www.miraart.czOdkud já ji jenom znám? Jak asi vypadá? Půjdu se podívat na vernisáž u Zlatého melounu v Michalské ulici v Praze 1.
Lu

Klikni na pozvánku! Zvětší se.
Klikni na pozvánku! Zvětší se.
 

60. děťátko v babyboxu ve Strakonicích!

Mobil mi o něm podal zprávu v pátek 7. října 2011 ve 12:53:28. O necelé 3 minuty později držela děťátko v náručí sestřička strakonické nemocnice a pager mi o tom poslal sms ve 12:56:14. Vzápětí mi volal MUDr. Tomáš Fiala, ředitel nemocnice ve Strakonicích. „Co máme udělat s kočárkem, nechali jej stát před babyboxem?“ ptal se. „Je to zdravý šestidenní kluk,“ dodává.. „A na vaši počest jej křtím na Tomáše! Tomáše Švandu!“ odpověděl jsem.
Babydědek Lu

 

Vašek Bárta vydal Prahu očima dětí!

Můj starý mecenáš Václav Bárta mi v roce 1965 daroval svoje džíny. Zachránil mě před holým zadkem. Doslova. Dodnes jsem mu vděčný.
Vašek Bárta vybral nejhezčí obrázky dětí o matičce měst a soustředil je do knihy Praha očima dětí. V pondělí 3. října jsem měl tu čest nádhernou knížku pokřtít v hornopočernickém zámku Chvaly spolu s primátorem Bohuslavem Svobodou a Karlem Gottem.
Primátor mě ujistil, že je pro babyboxy. Na oplátku jsem mu slíbil, že u něj na radnici nebudu chtít žádný další otvírat. Tři v Praze stačí.
Lu

Vydavatel knihy Václav Bárta zcela vpravo.
Vydavatel knihy Václav Bárta zcela vpravo.
Docent Bohuslav Svoboda byl jedním z prvních protagonistů babyboxů.
Docent Bohuslav Svoboda byl jedním z prvních protagonistů babyboxů.
Co máme společného, pane primátore? Přece oba máme malé kluky!
Co máme společného, pane primátore? Přece oba máme malé kluky!
 

Proč mají tramvaje přednost?

Živá pražská ulice. Skupina turistů ověšená hromadou zavazadel se bezstarostně sune přes „zebru“. Auta před přechodem poslušně zastavují - a dva z Japonců se důvěřivě vydávají přímo do cesty tramvaje! Její řidič má naštěstí ke křižovatce ještě asi padesát metrů. Místo aby přibrzdil, však přidává.

Cizinci se rozprchnou jako hejno slepic, bok tramvaje však naráží do chvatem opuštěného zavazadla. Naštěstí jen lehce, kufr se jen převrátí.„No jo, cizinci,“ uleví si tramvaják a jede dál. O pár stanic dál podobně skoro smete belhajícího se důchodce. Tentokrát si postěžuje na „pitomýho dědka“....

Ne, nechci se strefovat do bezohlednosti zaměstnanců pražské MHD. Pan řidič se mohl zachovat lidumilněji, pravda, na druhé straně jel v podstatě podle předpisů. V tom pes zakopaný není.

Jde mi spíš o to, že výjimka, podle které má tramvaj přednost i na přechodu, kde všichni ostatní zastaví, mi přijde jako nepraktický nesmysl.

Jasně, že jsou pro ni argumenty! Tramvaj je mimořádně velká a těžká a má tedy obrovskou setrvačnost. Navíc veze spoustu stojících lidí, ti můžou při neplánovaném zastavení spadnout. A žádoucí je i zachovat plynulost dopravy.

Neměli by ale teoreticky mít podobnou výjimku i kamióny a velké autobusy? Ty mají přece také obrovskou hmotnost.

Já vím, když něco takového říkám, čelím nebezpečí, že se na mne vrhnou různí experti. Vysvětlí mi, že tramvaj jako kolejové vozidlo má mnohem delší brzdnou dráhu a pohovoří o koeficientech tření. Jak je ale možné, že tramvaj dobrzdí třeba na semaforech? A že někde v zahraničí skutečně mají přednost chodci i před tramvajemi? A mimochodem, zažil jsem v tramvaji použití rychlobrzdy. Pěkně to cuklo, pár lidí se bezmocně třepotalo na tyčích. Ale „elektrika“ zastavila skoro na fleku! A auto, které nám pár metrů před námi zablokovalo koleje, nemělo ani škrábanec. Pokud takhle „zašlajfuje“ autobusák, popadá minimálně stejně lidí jako v tramvaji.

To tramvajové privilegium je podle mě nesprávné – a příliš rizikové! Dopravní podniky si to ostatně uvědomují – informační kampaň upozorňující na přednost tramvají je zrovna v plném proudu. Nepochybuji nicméně, že její sdělení se ke každému stejně nedostane. Třeba k statisícům turistů skoro určitě ne!

Nebylo by tedy lepší upravit dopravní pravidla a vnitřní pokyny pro řidiče tramvají a přednost na přechodu pro chodce prostě sjednotit? Možná, že by na to doplatila plynulost tramvajového provozu, možná by v centru tramvaje musely jezdit pomaleji, jistě by se tak však zachránilo pár životů.
(mk)

 

Automat Svět už není

Navazuju na předchozí aktualitu o knížce Tomáše Mazala. Dnes jsem projížděl Libní, po levé ruce Zámeček, gymnázium a poslední metry dolního toku říčky Rokytky, po pravé palác Svět nebo Dukla, chcete-li. V jeho dolní části v Automatu Svět popíjel pivo Bohumil Hrabal s Boudníkem a Bondym a my jsme se tam cestou z gymnázia stavili na deset deka bramborového salátu s rohlíkem - 1,90 Kčs nebo chleba s hořčicí - 0,20 Kčs.
Jenže Automat Svět už nestojí. Zbyla po něm díra na chodníku.
Lu

Je to jisté, sem už na pivo nezajdeme.
Je to jisté, sem už na pivo nezajdeme.
Automat Svět v roce 1960, archiv Tomáše Mazala.
Automat Svět v roce 1960, archiv Tomáše Mazala.
Automat Svět - Hrabalova devadesátka, foto Tomáš Mazal.
Automat Svět - Hrabalova devadesátka, foto Tomáš Mazal.
 

Tomáš Mazal - Cesty s Bohumilem Hrabalem

V literárním průvodci Cesty s Bohumilem Hrabalem zavádí Tomáš Mazal čtenáře na rozličná místa Čech a Moravy spjatá se spisovatelovým životem a dílem. Poutník pozná rodný domek Bohumila Hrabala v Brně-Židenicích, pivovar v Polné i Nymburku, kde Hrabal prožil dětství, navštíví pražskou uličku Na Hrázi (Věčnosti), ve které stál dům číslo 24 a v níž na začátku padesátých let minulého století Bohumil Hrabal s básníkem Egonem Bondym a grafikem Vladimírem Boudníkem prožívali bohémské období „něžných barbarů“. Genia loci lze doposud zachytit i v krajině bývalé libeňské periferie, před židovskou synagogou i dosud stojícím Automatem Svět. Pochopitelně nechybí návštěva chatařské oblasti v Kersku či nedalekého Nymburka. Navštívíte hospody hojně navštěvované Bohumilem Hrabalem a jeho přáteli. Kniha-průvodce navíc přináší řadu zajímavých fotografií Bohumila Hrabala a dosud nepublikovaných unikátních dokumentů z archivu Tomáše Mazala.
Unikátem je kapitola o lomu – dějišti předposledních stránek románu Obsluhoval jsem anglického krále. Jeho obyvatelé Vráťa Hlavatý a Jarmila Nejdlová vzpomínají na spisovatelovy pijácké návštěvy.
Lu

Titul nové knížky nakladatelství Academia
Titul nové knížky nakladatelství Academia
Tomáše Mazala jsem vyfotil vedle stroje popisovaného Hrabalem v knížce Obsluhoval jsem anglického krále.
Tomáše Mazala jsem vyfotil vedle stroje popisovaného Hrabalem v knížce Obsluhoval jsem anglického krále.
Tom s Vráťou Hlavatým a Jarmilou Nejdlovou, hrdinkou mého románu Čtyřúhelník, probírají archiv fotek v lomu.
Tom s Vráťou Hlavatým a Jarmilou Nejdlovou, hrdinkou mého románu Čtyřúhelník, probírají archiv fotek v lomu.
 

Policie v akci

Tuhle jsem se v noci vzbudil kolem čtvrté.Vyhlédnu z paneláku a spatřím,jak se vedle fronty zaparkovaných vozidel plíží dvě tmavé postavy. Než jsem se rozkoukal, štíhlý mladík praštil čimsi do okna právě mého auta. Sklo zapraskalo.
Zakřičel jsem z okna jakoby lump místo mého motorového miláčka praštil mne. Chlapec se polekal a i s komplicem zmizel za rohem. Zkrátka banální pokus o vyloupení auta kterému zabránil proti své vůli bdělý – ale pořádně naštvaný –občan.

Proč o tom ale píšu? Protože následovalo pár hodin, kdy jsem nahlédl do "policejní práce". A i když policisté byli milí a v podstatě rozumní, něco nechápu.

Hned poté, jakmile zloději prchli, zavolal jsem na 158. Referent mi konejšivě sdělil, že posílá na místo policejní auto. Ani ne za pět minut přijela policejní oktávka! Úžasné.
Na místě ovšem jen přibrzdila – a chtěla zas odjet. Vyběhl jsem ven, příslušníci mě zaznamenali s lehkým despektem. Co jako otravuji. Nedal jsem se odradit a statečně jsem volal: „To jedete na to auto? Máte ho před sebou!“ Policajti se na sebe podívali. „Už to řešíme,“ opáčili. Koukli na rozbité okýnko a na mou občanku. Vyslechli mé vyprávění a zapsali si ho.„A kam utíkal?“ ptá se uniformovaný vazoun. „Támhle za roh!“ „Tak se tam půjdeme podívat,“ rozhodl strážmistr.
Brzy se pochopitelně vrátili s prázdnou a tak jsem čekal, že alespoň něco sepíšeme. „Ne, na to dorazí kolega. My jsme hlídka, tohle není naše věc. Ale nebojte, už jede,“ odtuší posádka oktavie a zmizí za rohem.
Dochází mi, že to nebyli policisté, které jsem volal. Že jen jeli kolem. O mém voze ale zjevně byli informováni předem.
Čekám ještě dobrou půl hodinu.Konečně dorazí úsměvavý maník ve služební fabii.„Tak kde to je?“ Ukážu na vůz a dodám, že už to vyšetřovali kolegové. Policajt mé řeči moc neposlouchá a pečlivě zkoumá mou hondu. „To nemusíte, jen praštil do skla,“ chci mu ušetřit čas. Polda nicméně ohledá i odřené nárazníky a zapíše si je do bloku. Pak prohlásí, že mám výjímečnou smůlu, „Japonci se tady přece nevykrádají!“ Pokrčím rameny. Vyšetřovatel mě nicméně ještě laskavě poučí, že prostě nesmím nechávat nic na sedadlech (byť jsem tam nic neměl) a nafotí vozidlo ze všech stran. Jeho zápis do sešitu je docela podrobný, poznamená si málem i mé číslo bot. Pak chce nasednout do auta.„A vy mi nedáte nějaké potvrzení pro pojišťovnu?“ „Ale to já nedělám, to musíte do sedmi ráno dorazit k nám na okrsek!“ Velmi slušně se rozloučí a odjede.
Za další půlhodinu se tedy svou pochroumanou hondou vydávám na místní oddělení. Tam mě další holohlavý třicátník vyzpovídá z téhož, co už jsem řekl dvakrát jeho kolegům. I on je velmi zdvořilý a docela hezky si povídáme.I od něj chci papír, dozvídám se však, že mi ho pošlou poštou.

Někdy o půl deváté ráno konečně odcházím a nestačím se divit. Sakra proč kvůli takové prkotině musí utrácet tolik času tolik lidí? To by opravdu nemohla první policejní posádka,která dorazila na místo, oznámit kolegům, že si to berou na triko? A to by policisté v terénu opravdu nemohli sepsat to úžasné lejstro, které bývá obvykle o rozsahu jedné stránky? Zároveň mi začíná být jasné, že to s těmi plánovanými úsporami, před kterými se tak často varuje jako před zkázou policie, zdaleka nemusí být tak hrozné. Možná,že by dokonce mohly přispět k tomu, aby se i u policie pracovalo jednoduše a efektivně!
(mk)

 

Zdeněk Janas: Bylo to silnější než já.

Dobrý den, pane Hessi. Hodonín, srpen 2011

Také bych se rád vyjádřil, když už tu možnost v Divoké vinici poskytujete, k tomu všemu kolem nás.
Myslím si, že je velice zlé, že jsme naše někdejší tradiční české kulturně společenské hodnoty po „sametové revoluci“ až pohříchu s klidným svědomím dokázali velice snadno směnit za „ty světové“.
Přesně podle zákonitostí kyvadla se pendl přehoupl z východní na západní stranu, aniž by zůstal v optimální poloze tak, jak se nám snažili namluvit všichni ti vizionáři a lídři hnutí
a stran za světlejší zítřky (podle tohoto zákona to ani není možné).
Ještě se asi musíme pořádně párkrát zhoupnout.
Národ obhroubl, zchamtivěl a totálně zmagořil, ať už jde o výchovu dětí a jejich práva v rodinách a ve školách, o sociální sféru a její odnož začleňování-nezačleňování nepřizpůsobivých do majoritního společenství a v mnoha dalších směrech. Nejvíc mne štve paralýza filmové produkce a prezentace „kvalitních děl“ v médiích. Před tradiční českou a světovou humánní tvorbou pro děti a mládež upřednostňujeme americké militární škváry a horory plné krve, násilí a nenávisti člověka k člověku.
Prdelkujeme - dnes pro změnu zase Západu - s klapkami na očích, bezohlední, chamtiví a chtiví úspěchu děj se co děj jak ve společenském životě tak v byznysu, a pak se divíme, jak nám ty naše děti rostou... Je to až příliš vysoká cena za nabytou svobodu...


Ještě poměrně slušný dopis „nahoru“

V době se šťouráme jak ve psím hovně
Doba ta za nic nemůže
To my co rostem bohorovně
daleko máme od růže

Daleko máme od odéru
růžových lístků voňavých
A já už hoši na vás seru
Na mne svět slibným dechem dých

Už unavujete mne vskutku
když člověk musí v potaz brát
že půtka stále střídá půtku
Nad tím vším rozum zůstal stát

A také proč? A koho? Nač?
To raděj dám si pivko v šenku
Dvě pivíčka a zavináč –
u plotu je vychčím venku…

(Omlouvám se, ale bylo to silnější než já. Srdečně zdraví Zdeněk Janas)

 

Oldřich Damborský a jeho Vlci dne a beránci noci

Vinař z Bořetic Oldřich Damborský, moravský básník, mi poslal svoji novou knížku. Básníka znáte z Divokého vína, a tak jej nebudu představovat. Jisté je, že je dobrý jako archivní víno. Rád ji zájemcům pošle za dvě stokorunačky i s poštovným, stačí si o ni napsat na Oldřich Damborský, 691 08 Bořetice 39 nebo na email roy50@email.cz.
Stojí za víc.
Lu

Titul knížky
Titul knížky
 

Zve nás Mirek Huptych a Zdeněk Lebl

Mladíčka Mirka Huptycha jsem poznal v polovině sedmdesátých let jako básníka pořádajícího umělecké večírky v pitevně Nemocnice Bulovka, kde tou dobou pracoval. Tolik mrtvol pohromadě jsem od té doby nikdy neviděl. Nevím, jestli na party na patologii byl už tenkrát i Zdeněk Lebl.
Třeba nám to poví 8. září v 18:30 v kavárně Černá Labuť v Praze 1, Na poříčí 26, kde budou křtít svoji knížku Ticho a spol. Kavárna je v 8. patře. Pojede výtah či nic? Lu

 

Martin Černý, syn Jany Černé alias Honzy Krejcarové, vnuk Mileny Jesenské - zemřel

Asi jsem byl poslední z jeho přátel, s kým mluvil. Telefonovali jsme si ve středu večer před desátou. Když jsem se ve čtvrtek 25. srpna ráno ptal v nemocnici lékařky na jeho zdravotní stav, nevesele mi oznámila, že Martin Černý dnes v noci zemřel. Jeho srdce nevydrželo tlouct déle než 59 let.
Martina Černého jsem poznal jako kluka na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, když jsem jeho mamince Janě Černé (Honze Krejcarové) publikoval texty v Divokém víně a vydal její knížku vzpomínek na maminku Adresát Milena Jesenská. Martin mi za to dodnes, leč zbytečně, děkoval.
U Martina v šuplíku psacího stolu zůstaly rukodělně kreslené karty, které přivezly Mileniny spoluvězeňkyně přeživší Ravensbrück. V Martinově pozůstalosti je i zub, o němž si myslel, že patřil jeho babičce Mileně. A taky vyznamenání, které dostala Milena Jesenská od českého prezidenta a od státu Izrael In memoriam.
Milena Jesenská, adresátka Dopisů Mileně Franze Kafky, je ve světě druhou nejznámější Češkou po Martině Navrátilové.
Martin říkal, že je synem Janina celoživotního milence Egona Bondyho. Myslím si, že měl pravdu.
Šťastnou cestu, milý Martine.
Lu

Martin Černý s rodinou
Martin Černý s rodinou
Martin se soškou, které vyráběla jeho matka a podomně prodávala.
Martin se soškou, které vyráběla jeho matka a podomně prodávala.
Karty z Ravensbrücku, izraelské vyznamenání a hodinky Jany Černé.
Karty z Ravensbrücku, izraelské vyznamenání a hodinky Jany Černé.
 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 >