Archiv divoké vinice

Návrh koňalice

Chápu i Tvé rozhorčení velký náčelníku. Můžeme bojovat společně za společné cyklo-koňostezky (Stejně nám tu tu od dob studené války za Česko-Slovensko zůstalo pár pomlček) Jen trvám na tom, aby na nich byly pravidelně rozmístěny koše k odkládání kobylinců.
MK

 

Tradice?

A v koších se skybaly (kobylinci) si budou promrzlí cyklisté ohřívat prokřehlé ruce, jak bývalo starým zvykem vozků?
Matěji, proboha, jsme v literárním časopise! Vzpamatujme se!
Lu

 

Žádná koňostezka

Chápu Tvé rozhořčení, milý Matěji. Ale co my - jezdci na koních? Jak se s tím máme vyrovnat? A co koně?!
Ludvík Hess

 

Cyklostezky od Potěmkina

Zase už jsem si někde přečetl, kolik v Praze přibylo cyklostezek. A dokonce jsem je i viděl – červené cyklopruhy vypadají u ulic tak elegantně! Jako aktivní cyklista mám ale pocit, že je to z velké části jen imitace.
Ano, v Praze je pár opravdu bezvadných cestiček pro cyklodopravu. Hlavní město se dá třeba podél řeky docela pohodlně projet ze severu na jih (uskakovat před auty musíte vlastně jen mezi Rudolfínem a Mánesem- ale tam za to skutečně vydatně ), dobře se dá jezdit třeba po Letné. Tyto spojky už ale existují řadu let.

Většina opravdu nově vzniklých cyklocest je ale podle mě skoro na houby, Proč? Protože jde o červené pásy, které kolaře vesměs jen nalákají a vzápětí vrhnou do nejtvrdší konkurence s auty. Navíc nechápu ani to proč některé cyklopruhy vlastně jen dublují jiné cyklostezky – například u čtyřproudovky směrem od Karlína na Palmovku. Přitom jinde jakákoli cyklostezka akutně chybí. Všechno to na mě zkrátka působí jako Potěmkinova vesnice. Jde prostě o to, aby kdosi mohl tvrdit – my že se nestaráme o cyklisty? Koukněte co kilometrů nových cyklocest vzniklo! Ale kolaři budou dál jezdit mezi autobusy a náklaďáky a končit pod jejich koly.
Matěj Kouba

 

Zavěšená kniha

Výtvarník Jan Gabler a básník Dušan Spáčil (jejichž tvorbu dobře znají i čtenáři Divokého vína) představují v pražské galerii Carpe Diem ukázky vzájemné umělecké spolupráce.
Jan Gabler, osobitý malíř a uznávaný knížní grafik, si pro prezentaci svých kreseb a Spáčilových básní vymyslel originální koncept. Na panelech ve výstavním suterénu, který najdete v Jičínské ulici na pražské Flóře, předložil návštěvníkům zvláštní expoziční verzi Spáčilovy básnické sbírky. Výstava má vernisáž 1. března v 18 hodin, "zavěšená kniha" Jana Gablera a Dušana Spáčila pak bude v Carpe Diem k vidění až do začátku dubna.

 

Milá Pavlo Vašíčková!

Milá Pavlo Vašíčková,
být na vašem místě a to i přesto, že jakési slovutné nakladatelství se odhodlalo potisknout papír a rozšířit vaše verše, uctivě a pěkně bych panu Hessovi poděkoval za to, že jim poskytl místo i ve velmi čtené a vážené literární revui s dlouhou tradicí, jakou je Divoké víno.
Přemohl jsem lenost a vrátil jsem se zpět k číslu, na něž si stěžujete, a ujišťuji vás, že vaše verše, které jsem tam četl, a o něž se tak srdnatě bojíte, vám těžko mohou ublížit. Ač jsem se snažil, po jejich přečtení jsem si nebyl schopen vzpomenout ani na jeden z nich. Přeji Vám úspěch, slávu i mnoho knih, leč, bude někdo vědět, co je v nich?
Stanislav Vávra
stanislav@stanislav-vavra
24.2.2010

 

Zádušní mše za Psychiky

Milí přátelé, ČRo3-Vltava vysílá tuto neděli (28.2.) ve 20 hodin literární pásmo zádušní mše za Psychiky. Dává nám tak příležitost vzpomenout na básníky, kteří i v dobách, kdy se krása, láska a poezie musely ukrývat kdesi v postranních uličkách a v přítmí tichých zákoutí, se jich nechtěli vzdát a v jakési pochmurné bublině psali svoji trochu smutnou poezii. Ze čtyř básníků libeňské periferie již tři zemřeli. Sborníku, který vyšel loni v květnu díky Nakladatelství Concordia, se již nedočkali, a tak by si snad zasloužili, abychom na ně v tichý nedělní večer aspoň zavzpomínali. Několik básní budou recitovat Vladimír Javorský a Martin Hofmann.

Stanislav Vávra

 

Kdo posílá básně, ten seje vítr

Vážený pane Hessi.
Máte můj souhlas publikovat moje básně i přes můj nesouhlas. Pokud s tím ale nesouhlasíte, souhlasím s tím, že je to porušení. V opačném případě je to přesně tak, jak jsem napsal. Týká se to mých básní, které jste publikoval v DV 29/07 pod pseudonymem Elefen Bozsko.
Zdraví Leopold F. Němec


 

Kde jsem se jen k těm básničkám dostal?!

Pane Hessi,
v dohledné době budu v zavedeném pražském nakladatelství vydávat knihu. Bude v ní použito i několik málo textů, které jste přes můj jednoznačný nesouhlas publikoval v DV 29/07 a porušil tak autorská práva. Nadále mám pochopitelně špatný pocit z toho, že jsou umístěny někde, kde se jim dostalo nepoctivého zacházení, a budu-li kdykoli vyzvána, vůči jejich umístění na vašem webu je budu pravdivě obhajovat. Nejde o hrozbu, jen o konstatování. (Ostatně tím, že jste porušil autorská práva a ani po následné výzvě jste neučinil nápravu, se ohrožujete jen a jen vy sám.) Znovu vás nicméně vyzývám k vyřazení svých básní z vašich www stránek.
Pavla Vašíčková
Pavla.vasickova°post.cz

 

Čtenářka o Čtyřúhelníku

Dobrý večer, pane Hessi,
děkuju za knížku Čtyřúhelník. Musím Vám říct, že jsem ji přečetla jedním dechem, celý den a půl jsem úplně ignorovala rodinu (Pavla, Kristinku i všechno zvířectvo) a momentálně nemohu než přemýšlet o tom, do jaké míry je to román a jak moc biografie. Co ve mně hlodá nejvíc, řekněte mi prosím, že ten konec se nestal!!! Kniha je jinak úchvatná, děkuji.
Hezký večer,
Květa

Jezero v lomu Chlum, kde se děj knížky odehrává.
Jezero v lomu Chlum, kde se děj knížky odehrává.
 

Akvárium a zásah unie

Máme doma akvárium a tak občas špehuji, co si ty rybky povídají. Že ryby nemluví? Ale prosím vás, to jsou jen klevety - rybičky jsou malinké a tak je pochopitelně skoro neslyšíte. Ale když je ticho a zaposloucháte se, zjistíte, že toho nakecají až moc!
Tuhle při krmení jsem si třeba všiml, že se tu stále pošťuchují dva statní samečkové. Jeden je červený a jeden černý mola. Žádnou samičku jejich rodu nemám, a tak mi dlouho nebylo jasné, proč to dělají. Pochopil jsem až když jsem se naklonil k hladině. Koukám -o ba chlapáci se stále natřásají a nedají si pokoj. Kde jsem to jen viděl? Aha, to je přece volební debata! . Každý ze samečků byl zřejmě šéfem jedné rybí strany.

Nejprve bylo víc slyšet černého. "Milé ryby", nechal se slyšet. "Každý den dostáváte dokonalé krmivo. Nechybí v něm žádné živiny, dokonce vám ukazuje náš rybí svět v nejlepších barvách". ." Má pravdu!" uvědomil jsem si. Už několik týdnů totiž krmím ryby z krabičky, na níž je napsáno, že tato potrava obsahuje karoten, který zlepšuje vybarvení ryb. Krabičku nechávám vedle akvárka. "Sečtělá rybička," řekl jsem si a poslouchal co poví kolegyním dál. Molák pokračoval: "A kdo se vám postaral o tuto skvělou stravu? No přece já a moji černí přátelé!"

Ryby krmím pravidelně, nikdo mi do toho dosud nemluvil - a najednou, že by to byla jen zásluha jejich samozvaného náčelníka? Trochu mě to naštvalo. No vyslechneme si konkurenci. Červený boss měl bradavici na tlamě. . Do soupeře se pustil zostra. "Tady předřečník, řekl " si tady dovoluje tvrdit, že se o něco zasloužil. Pravda je však jiná - plné huby máme jen proto, že nás krmí člověk." "Hm, to už zní lépe," pomyslel jsem si. Netušil jsem však co bude následovat.Bradavičnatý pokračoval: "A ten človíček nás krmí takhle dobře jen proto, že respektuje naši samosprávu. Nemáte představu co lidsko- rybích jednání na nejvyšší úrovni muselo proběhnout aby nás vzal vážně, kolik ryb muselo zaplatit životem za to, abyste se mohli takhle cpát? Dávno předtím, než se černí dostali k moci. A tenhle černý ňouma vám bude tvrdit, že je to jeho zásluha!? "(Vzpomněl jsem si na dvě ryby, které mi vyskočily z akvárka - tak takhle, že by to bylo? Ale jsem si jist, že jsem s nimi nevyjednával!)

Volební schůze v akváriu pokračovala, ostatní ryby se pochopitelně tvářily znuděně. "Jen ať kecají, stejně je jedno kdo tam bude. Nic se nezmění," bylo jim vidět na ploutvích.

To se ale mýlily. Několik minut na to jsem začal akvárko vypouštět a čistit. Všechny ryby se polekaně shlukly do hejna. Najednou bylo jedno, kdo byl kdo! A naší unii, totiž mě a manželce , bylo také jedno co si ty naše ryby myslí. Jediné co nás zajímalo, bylo zbavit akvárko žabince a vyčistit svinstvo, které se nahromadilo u dna.

Matěj Kouba foto cheche.wz.cz

 

Milý ohlas čtenářky Hanky Nechvátalové

Přečetla jsem Čtyřúhelník téměř obratem (docela ráda čtu) a Vaše knížka je "čtivá". Začala jsem hned ten den v autobuse a již jí nepustila (doufám, že je to pro Vás jako autora pocta).
Příběh je velmi emotivní. Četla jsem ji jedním dechem a nevěřila, že je něco takového vůbec možné - tím nemyslím vlastní děj, osoby, jejich city....., ale tu neuvěřitelnou shodu okolností a náhod.
Abych pravdu řekla, konec byl smutný a mrzelo mě, že skončil tak nešťastně, i když ve finále - "pragmaticky řešeno" , vyřešil malinko komplikovanou situaci. Jen osud malého Péti si můžeme dle své fantazie domýšlet a já vím, že byl ten nejlepší.

Děkuji ještě jednou za krásnou citovou knížku a přeji hodně štěstí v dalším psaní i další práci s babyboxy.

Nina
Nina
 

Jarda Holoubek přečetl Čtyřúhelník

A je to tady. Po Satyrovi a nymfičkách, dějinách a pozadí babyboxů v Čechách a také po Baladách o koních a romancích o holkách přichází s novým rokem Ludvík Hess, aby čtenářům znovu připomněl svůj bohatýrský milostný, chovatelský a šéfredaktorský život v autobiografickém románu Čtyřúhelník.
V dramatu tří žen komentovaném stárnoucím mužem se s poetickými literárními pasážemi plnými touhy, nostalgie a milostností střídají téměř žurnalistické dokumentární záznamy o otevírání babyboxů. Text je poznamenán ať už vrozenou či získanou chlípností a také zvláštní posedlostí nastupující úctyhodností svého věku, třebaže se v něm občas mihne pocit studu nad ošklivostí stáří. Zdá se, že tímto románem se Ludvíkovo dílo nikterak neuzavírá a je patrně otázkou blízké budoucnosti, kdy tento muž přijde s myšlenkou budovat po naší krásné zemi oldiesboxy pro odložené stařenky a starce.
Jaroslav Holoubek

Nina
Nina
 

Volej Pavel, i v noci!

Když mi bylo asi patnáct, veřejné záchodky představovaly místo, kde se člověk vcelku pobavil ba i poučil. Záklaďáci sem pravidelně psali odkud jsou a za kolik jdou do civilu, případně, že to mají už „na salámu“, roztoužení puberťáci si tu malovali orgány svých snů a gayové tady inzerovali svá telefonní čísla. Zejména zdatný byl jakýsi Pavel – jeho sdělení i s důrazným, „volej kdykoliv i v noci“ zdobilo kabinky a urinály asi stejně často, jako se dnes před volbami vyskytují bilboardy KDU-ČSL.

Jiné sprosťárny byly méně osobní, ani ty ovšem nepostrádaly prvek opravdové vášně, který v dnešních médiích většinou nenajdete. Například svůj vztah k režimu tu kdosi opakovanně vyjádřoval slovy: „ Aspoň tady to držíte pevně v rukou!“. Vzpomínám si i na šibeničku s postavičkou jakéhosi Kiše, zjevně však nešlo o politiku, ale o projev vzdoru repetenta vůči řediteli školy.Za to jednoznačně politický obsah měl zoufalý výkřik: „Vraťte nám Slezsko a Lužici!“ …

Teď o třicet let později jsou veřejné záchodky překvapivě prázdné a pusté. Čím to je? Že by to to bylo jen intenzivnější péčí „hajzlbabek“ se mi moc nezdá, čitelné nápisy se sice moc nevyskytují, nemálo kabinek však zdobí negramotná sprejerská díla. Spíše bych řekl, že se chrliči vulgarit přesunuli na internet. Proč by psali své výlevy po WC, a riskovali minimálně ránu mokrým hadrem, když si mohou verbálně ulevit na síti a ještě vypadat jako diskutující intelektualové? A navíc si mohou v anonymitě ještě ověřit dopad svých prasárniček? Budiž jim přáno - každý přece potřebujeme nějaký ventil. Jen mi přijde, že ty nápisy na pražských kadibudkách byly vtipnější.

Matěj Kouba

 

Evangelium sv.Vandase

Zatímco z radia,(vlastně ne z radia, ale z rozhlasu), vyrobeného v české továrně Tesla (ne Tesla to už taky nebude, to byl taky cizák) tedy z rozhlasu z továrny Křižík zaznívá původní etnicky čistá zábavná hudba (dechovka) Mařenka se jako správná národovecká dívka oblékne do slušivé a typicky české jupky s halenkou v národních barvách a nalíčí se poctivým českým krémem Maryla. Na ulici rozpustile pozdraví strážníka. Je to pan Novák, který má tento činžák na starosti každý den a má přehled opravdu o všem co se tu šustne. Ramenatý muž v uniformě se na pohledné děvče krev a mlíko otcovsky usměje: „Ale to ti povídám, buď doma do půlnoci,jinak bych tě musel poslat na ten náš převýchovný kurs!“ zahrozí jí šelmovsky. „Ale to víte že ne, jdeme s Jeníkem do kina na tu novou arijskou Babičku!"

Když to Marie říkala, byla už ale v duchu u svého milého. „Jen aby na mě taky stále myslel jako já na něho,“ říkala si a aby to měla posvěcené i shora, lomeně se pokřižovala u kapličky s obrazem svatého Vandase. (Maminka jí sice říkala,že by měla chodit spíše do křesťanského kostela,když se ale nedávno v mládeži dozvěděla, že Kristus a apoštolové byli vlastně Židé, už jim nedokázala věřit tak jako dřív).

Cestou ke kinu před ní poslušně smeklo několik Romů – Mařenka si cesto pomyslela že to těm primitivním hochům v nových stejnokrojích s našitým kolem s loukotěmi docela sluší. Ale pomyslela si to pochopitelně bez jakéhokoli nemravného tónu – jako správná nacionalistka dobře věděla, že mísit rasy je proti národním zájmům, a že těm chlapcům je dobře tam,kde díky vůdci žijí nyní -v těch Komunách práce a radosti v něž se změnily ty odporné přistěhovalecké tábory.

To už ale přicházela za Jeníčkem – plavovlasý hoch ji už čekal. „Máme ještě dost času,nezajdeme na staročeskou meltu?" Vybrali si typickou pražskou nealkoholickou hospodu (soukmenovci z vedení právem doporučují mladým lidem rozšířit zákaz drog i na zákaz alkoholu).
Jeník pocítil hlad. Naštěstí cizácké hamburgery už byly z Prahy dávno vymýceny a na pizzu museli dekadentní asociálové chodit to do okrajových putyk. Tady v centru si proto pochopitelně posloužili pravou českou tlačenkou. S nealkoholickým pivem Vlastenec chutnala skěle, šibal Jeník však přece jen zareptal- měl bych náčelníkům připomenout že pivo k naší kultuře přece jen patří, genossen z Německa to také říkají. Spolu pak šli ke kinu městem zbaveným snědých přížnivníků i turistů a říkali si jak je v té liduprázdné Praze hezky. Matěj Kouba

 

Čtyři věty o Čtyřúhelníku

(Čtyři věty o Čtyřúhelníku)

Náruživý jezdec na klisnách čtvernohých i dvounohých svým Čtyřúhelníkem čtenáře hravě přesvědčí, že není člověk, ale hřebec v lidské podobě. A protože má něžnou zvířecí duši, zachraňuje odložená lidská mláďata svými babyboxy. Ale že má vedle té koňské ještě druhou, ješitnou lidskou duši, píše o tom knížky, aby se pochlubil. Co mu taky zbývá, když my ho málo chválíme?
Jiří Žáček

Nina, fotografie z Hessova Čtyřúhelníku
Nina, fotografie z Hessova Čtyřúhelníku
 

Milý pane Matěji Koubo,

neznáme se, jako se osobně nezná většina zde publikujících autorů. Ale řekl jste to i za mne. Hledíme dopředu, nikoliv dozadu. Dozadu čumí jen blbci, kteří hledají omluvu vlastních pochybení. Budiž jim odpuštěno. Nikoliv však srozuměno.
Zdravím a přeji, pane Koubo
Břetislav Kotyza
PS. Žiť so mosí, říkali naša stařenka. (pozn.red. dopis se týká předchozího článku My dva ... a anonym)

 

My dva .. a anonym

Šel jsem tuhle za svou osmdesátiletou maminkou.Moc se nemůže hýbat a tak jí nosím nákupy a vybírám poštu. Také tentokrát jsem jí ze schránky vybíral tisk. A ejhle- vedle rozhlasového týdeníku a letáků z Lídlu jsem tam objevil anonym. Byl na výstřižku z novin. Nějaký neznámý kolega se v něm pustil do mé ženy. Manželka je totiž taky novinářka. Na rozdíl ode mne hodně pravicová, což mi leze na nervy, ale už dvacetlet to akceptuji jako nezměnitelný fakt. I tak jí mám rád. Ona zase ale bere jako danost, že mě asi nepřesvědčí o tom, že vše vyřeší ruka trhu a že platím měsíčně 70 korun na greenpeace.
Z rodinného hnízda jsem vylítl před třiceti lety. Mohl bych říkat, že to bylo dáno tím, že otec byl komunista – ale ne. Táta byl fajn. Vypadl jsem z domova tak jako to synové dělají. Chtěl jsem se postavit na vlastní nohy. A nejvíc mě vlastně štvalo mě, že jsem nemohl mít dlouhé vlasy (což mi rodiče zakazovali ne z komunistických pozic, ale prostě jako lidé ze starého světa) a že mi furt říkali abych studoval, zatímco já jsem chtěl chodit do hospody a hrát Dylana.
Pak jsem se seznámil s manželkou. Politiku jsme neřešili, i když žena měla naopak tatínka pétépáka. Pořídilijsme si potomka,šetřili na Jugošku ale nedostali příslib. Zkrátka normální rodina. Naštěstí to rozsek listopad, máme se teď rozhodně líp.
A teď nám přišel anonym, omylem do schránky mé mámě, která je taky Koubová. A bylo štěstí, že to nečetla, protože by jí mohlo klepnout.V tom anonymu totiž kdosi připsal k článku „proč si ta Koubová vzala syna komunistů? Asi jí nikdo jiný nechtěl, babu hnusnou.“ A bylo tam i spousta dalších ošklivých slov.
Četl jsem to a naštvání ve mně bojovalo s pohrdáním ba i soucitem s nepodepsaným autorem. Tak představte si, tomu člověku ještě po tom dlouhém čase stojí za to připomenout, že tu došlo k politické „mezalianci“. Naše dítě už je dospělé, my jsme se stačili sejít, rozejít a zase sejít, každý máme jiný názor, ale ani jeden nemá nic společného s komunismem,táta bolševik navíc už ani není na světě. Ale někomu stojí za to napsat anonym , "fuj modrá si vzala rudého potomka"! Co to musí být za chudáka? Nic jiného než lítost k němu cítit fakt nemohu. A taky mu chci takhle přes Divoké víno vzkázat. Neměj o nás strach, srabe. Nám se to líbí, že jsme každý jiný! Myslíme si, že je přirozené tolerovat cizí názory a že je zrůdné zavírat lidem ústa jen proto, že jsou odlišní. A věříme tomu, že tohle co žijeme je - normální. Ty máš potřebu i dnes kádrovat lidi? Tak si udělej přihrádky a piš si tam lidi na lístečky jako za stara. Ale nás ani nikoho jiného s tím neotravuj.

Matěj Kouba

 

Kentaurova radost

Ludvík Hess má doma reliéf kentaura,který nese vlastníkovy rysy. Kdybych Ludvíka neznal osobně, řekl bych, že je to prostě taková legrácka, kterou chtěl výtvarník potěšit kamaráda. U šéfredaktora DV je to ale jinak. Tato plastika je ve skutečnosti pouhý záznam skutečnosti.Pan Hess opravdu představuje jiný živočišný druh než my ostatní!
Už tím jak své dny dělí mezi koně,krásné ženy,děti a poezii.Takováhle kombinace přece jinak funguje jen v řeckých mýtech! Pan Ludvík ale takhle dovede -a s grácií- léta žít i kousek od Jižního Města. Přitom mu je přes šedesát a má ještě větší pleš než já,sakra.Jenže já bohužel nejsem moudrý Cheirón.
Hess je naopak mýtická osoba jako vyšitá, co na tom, že mu jeho koňské nohy pobíhají po světě zcela samostatně!(Naposledy jsem je zahlédl s bílým poníkem na pastvině u Hessova domu.)
Jak tedy žije takový český kentaur za periférní zámeckou zdí? Ledacos se čtenář dozví z jeho románu Čtyřuhelník. Je to báječné kratochvilné čtení a samozřejmě z velké části Hessova soukromá báje.Ale na druhou stranu,už jsem přece říkal, že Ludvík je v pohádkách (pro dospělé) doma, ne?
Tím ovšem neříkám, že mýtické bytosti jako on to mají v životě lehké. Naopak,i z Čtyřuhelníku je zřejmé,že přísní arbitři lidem jako on občas pořádně zavaří. Ale Radost,ta rozmarná bohyně,ho má přesto ráda.

Dušan Spáčil

 

Novinářský tetris

Novináři už moc nelžou. Vážně Pomíjím ovšem bulvární média,vím – ale upřímně řečeno kdo by bral jako žurnalisty autory z Plesku, Haha nebo Rytmu pivota !?Tam jsou redaktoři spíš škodolibými scénáristy se zrůdně atrofovaným svědomím.
Ale novináři v běžných médiích jako Snes, Klidové noviny, Trávo nebo třeba na TV Sova opravdu skoro nelžou. V tom se už žurnalistika od dob totáče opravdu dost změnila. Jen mnozí z nich dost často neříkají plnou pravdu. Zjednodušují a zplošťují.Nebo dávají přednost jen jedné části pravdy.

Proč to děláme? Je za tím několik velmi různorodých faktorů. Nejnevinnější důvod je objektivní nedostatek času. Redaktoři v denících a v rychlých zpravodajských médiích jsou v neustálém termínovém stresu. Nic vlastně nemají čas pořádně analyzovat, jen před sebou hrnou masu informací, kterou musí dostat „do novin“. Je to trochu jako když hrajete tetris - je vám jedno, zda vám padá čtverec nebo obdelník,. Hlavní je aby dílek zapadl, protože jinak vás hromada zavalí. (Proto mě vždy velmi baví moudří „brouci Pytlíci“ v diskusích pod články, kteří upozorňují , že „Pí je přece 3,1415926 a ne 3,1415927“ a posílají za takové trestuhodné chyby redaktory do výslužby. Někdy ( zdaleka ne vždy) mají mají Pytlíci i pravdu - ale rád bych je viděl v situaci onoho nebohého editora! Dám ruku za to , že 99 procent z nich by se na jeho místě za hodinu nervově sesypalo.

Podle některých lidí zase novinové zjednodušování a polopravdy souvisí s tím, že novináři jsou prodejná cháska. Uráží nás to jen trochu, kus pravdy na tom je. Ne, není to tak, že by žurnalisti běžně prodávali své bližní a ideály za čočovici. Tak jednoduché to není. Možná ,že by člověk našel mezi davem novinářů i klasické prodejné Jídáše - objektivně ale mohu říci, že my ostatní ale chceme být ve velké většině ušlec htilí a neúplatní. Faktem ale je, že kolem nás stále pohybují desítky píár agentíků, což jsou přívětiví ďáblíci s hlavním úkolem tuto novinářskou nestrannost nahlodat a získat jednostranné výhody pro své klienty . Často se jim to nepodaří, heč. Nejsme žádné děvky. Ale mnohdy ano, „píáři“jsou ve své profesi dobří.

Co třeba , když na vašem stole přistane pozvánka na atraktivní zájezd jen za to, že napíšete o tom. jak jste se v té Africe měli? A šéfredaktor navíc řekne, „Jeď tam, aspoň ušetříme! A víš co, ty tam ještě uděláš rozhovor s tím ministrem, co už ho tak dlouho sháníme!“ Pojede tam redaktor? Ale jistě, dokonce mu nic jiného nezbude. A napíše obvykle korektní článek - ovšem přesně podle představ investora. Nebo máte na starosti zdravotnictví a oni vám při návštěvě superkliniky jen tak mimoděk poskytnou dvoudenní relaxaci. Pak jen napíšete hezkou reportáž.Je takový redaktor prodejný šantala? Není-. Ale... Kdyby nebylo relaxace, asi by nevznikl v těchto novinách žádný materiál na toto téma.. Nebo by to byl článek, v němž by byly rovnoměrně obsaženy i informace o konkurentech této kliniky.

A to nemluvím o tom, že novinář je jako každý jiný člověk je přirozeně líný. Takže dárkem od píárů může být i prostě jen dobře přichystané téma článku! T. Nemusíte shánět reakce lidí, nemusíte koumat nad obrazovým doprovodem. Agentura vám někdy doporučí i to , že by tam mohl být i protinázor, ovšem od „prověřeného zdroje.“ Napíšete to ale vy sám, nikdo vám do toho nemluví! Vznikne z toho objektivní článek? O tom se dá často dost pochybovat.

Jako novinářský starý pes mám nicméně pro kolegy , kteří v umírněné míře podlehnou zmíněným svodům, vcelku pochopení. Nejsem lepší než oni. Jen si myslím, že někteří z nich by měli znát míru - je skutečně tristní, když si člověk přečte časopis, kde je PR úplně všechno a zaplatíte za něj stovku. ¨

Ještě horší jsou podle mě ale kolegáčkové , kteří zasvětili svou kariéru jedinému evangeliu.. Být vždy za dobře s těmi co jsou u moci. Politické´, ekonomické i jakékoli jiné. Já vím, že to není celospolečensky nijak mimořádný postoj, u novinářů mi to však připadá problematické dvojnásob. . A to dokonce i když nejde o korupci. Jen o řiťolezectví či dokonce třeba jen o pouhou touhu být in a úspěšný. Problém je prostě v tom , že novináři přece dělají profesi, která by měla odkrývat nedostatky a nabízet nové cesty. Být pro občana třeba ne soudem, ale alespoň garantem posledního odvolání. A místo toho jsou to často ti nejkonformnější ze všech! Divíte se pak, že jsou noviny plné půl pravd a čtvrt pravd, ze kterých často vymizí hlavní viníci?

A tak bych chtěl podobné novináře vyzvat, aby zvážili, jestli by jinde nevyrejžovali víc. Váš přístup přece vyžaduje specifický talent, který dá ještě lépe využít jinde. Budte si lobbisty, buďte si píáristy. Podnikejte si, dělejte reklamu. Buďte si radními, buďte si poslanci ,buďte si třeba i členy vlády. Ne, že byste na takových místech taky neškodili. Ale když zůstáváte novináři, likvidujete často všechnu naději, že by se to mohlo změnit k lepšímu.
(mk)

 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 >