Archiv divoké vinice

Jaroslav Holoubek uvádí autorská čtení českých spisovatelů LITERÁRNÍ ÚTERKY NA NOVOMĚSTSKÉ RADNICI

I v době internetu a sociálních sítí se úspěšně ujal projekt básníka Jaroslava Holoubka a fotografa Alana Pajera nazvaný Literární úterky na Novoměstské radnici v Praze. Někdy v konšelském salonku, jindy zase ve svatební síni Novoměstské radnice na Karlově náměstí vždy třetí úterý v měsíci čtou čeští spisovatelé a básníci ze svých nových nebo teprve připravovaných knih. Součástí večera je hudební doprovod, v únoru hrál na saxofon Petr Kroutil, v březnu na hoboj Julie Frýbertová, v dubnu zpívala jazzová zpěvačka Eva Emingerová. Díky stolové úpravě v příjemném prostředí lze během pořadu ochutnávat vína z vinařství Spielberg. Po čtení z rukopisů a vydaných děl následuje beseda se spisovatelem, hosté si mohou zakoupit autorovy knihy a nechat si je podepsat. Hostem úspěšného únorového pořadu byl textař, prozaik a gourmet kritik Vladimír Poštulka, četl ze svého románu Hřbitovní kvítí na smetaně. V úterý 19. března 2013 v Konšelském salonku představili svou tvorbu básnířka a překladatelka Jana Štroblová (básně ze sbírky Rouhavé zpovědi) a básník a prozaik Petr Prouza (četl úryvky z románu Muž noci). Hostem dubnového setkání (23. dubna v 19 h) byla spisovatelka Dana Emingerová, která četla ukázky z knih Živel Lustig a In flagranti. Pořad byl i vzpomínkou na Arnošta Lustiga, který byl dobrým kamarádem jak Jaroslava Holoubka, tak i Dany Emingerové. Pozvání přijala a vyprávěním přispěla i sestra A. Lustiga Hana Hnátová. Hostem velmi navštíveného květnového pořadu (21. 5.) byla spisovatelka Barbora Nesvadbová, která četla ze svého románu Pohádkář, na klasickou kytaru zahrála Anička Vebrová. V červnovém (25. 6.) autorském pořadu četl prozaik Luboš Palata.
V říjnovém pořadu vystoupí prozaička Inna Rottová a bude číst ze svých románů A na hlavu se snášejí dějiny a Muž, který četl. V úterý 26. listopadu bude ze svých próz číst spisovatel Lubor Falteisek a v úterý 10. prosince bude hostem autorských čtení Jiří Dědeček. V příštím roce se na Novoměstské radnici setkáme s Petrem Šabachem, Jáchymerm Topolem a Ivou Procházkovou.
Lidé mají rádi veřejná čtení a besedy s autory. Večer autorského čtení stojí za návštěvu. Živá atmosféra veřejného čtení a fyzický kontakt s autorem se nedá nahradit. Daří se tak oživit nevšední místa staré Prahy, která zase na oplátku svou neopakovatelnou atmosférou dodávají čtenému textu jedinečný otisk živé události a magičnosti v konkrétním prostoru a čase. Aby každý čtenář pochopil, že myšlení není zbytečným obtěžováním, ale cestou k pochopení světa a poslání člověka v něm.
Ve spolupráci s Novoměstskou radnicí, Obcí spisovatelů a knihovnami pořad připravuje, režíruje a večerem provází básník Jaroslav Holoubek, člen Rady Obce spisovatelů.
Těšíme se na vaši návštěvu!





Klikni, zvětší se.
Klikni, zvětší se.
 

Bílkova Chaloupka v Chýnově s Pavlem Eybertem a Milanem Nakonečným

Splnil jsem si zase jeden dávný sen a navštívil chýnovský atelier Františka Bílka, jenž sochař, grafik a malíř něžně nazýval chaloupka. Doprovod jsem měl královský - senátora a starostu Chýnova Mgr. Pavla Eyberta a prof. PhDr. Milana Nakonečného, svého učitele psychologie. Taky samozřejmě své děti.
Děkuju, milý pane senátore, za tři TŘI hodiny vašeho času. Děkuju za osobní dar a dar města Chýnova na babyboxy. Děkuju, milý profesore, za tvá moudra. Škoda, že jsem tak hluchý...
Lu

Milan Nakonečný (vlevo) a Pavel Eybert u Bílkova reliéfu, jenž mi připadá, že není prost erotiky.
Milan Nakonečný (vlevo) a Pavel Eybert u Bílkova reliéfu, jenž mi připadá, že není prost erotiky.
Pavel Eybert ukazuje Milanu Nakonečnému školu v Chýnově, kde skoro dvě desítky let učil matematiku. Radnice, kde teď působí, je vlevo od školy.
Pavel Eybert ukazuje Milanu Nakonečnému školu v Chýnově, kde skoro dvě desítky let učil matematiku. Radnice, kde teď působí, je vlevo od školy.
Koně v Bílkově chaloupce. Ten na reliéfu má netopýří křídla.
Koně v Bílkově chaloupce. Ten na reliéfu má netopýří křídla.
 

Pohřeb paní Evy Žáčkové

Jasně že ti dlužím
spoustu hezkejch slov
Se mnou děvče na ně nemáš kliku
Dávno už je všecky
umím nazpaměť
jenomže mi váznou na jazyku

takový ty slova jako čmeláčci
huňatý a milý s kapkou medu
Vždycky ti je v duchu šeptám do ucha
ale znáš mě
Řečnit nedovedu

Tak mi promiň děvče
všek to napravím
můj ty smutku já si dám tu práci
Vyklopím je všecky
aspoň naposled
až si pro mě přijdou funebráci

V pondělí 7. října ve 13:20 v malé obřadní síni strašnického krematoria.
V pondělí 7. října ve 13:20 v malé obřadní síni strašnického krematoria.
 

Umřel Zdeněk Rytíř. Titulky jsou si nápadně podobné...

Se Zdeňkem jsme v roce 1965 vytvořili společenství dvou čekatelů. Čekávali jsme oba před Umělecko-průmyslovou školou na Žižkově. Zdeněk Rytíř čekal na Valérii Chmelovou, já na Helenu Pěknou. Zdeněk s oblibou popisoval Valériina prsa, že prý jsou do špiček jako prsa černošek. Jednou jsme se Zdeňkem Rytířem strávili noc čekáním na obě mladé dámy na nádraží Praha Střed (Masarykovo). Byly se školou na výletě a vlak měl zpoždění. Velkolepým zážitkem se Zdeňkem bylo rozesílání Divokého vína. Neměli jsme na obálky a tak jsme se rozhodli, že časopísky zabalíme do papíru a zalepíme. Od hodné úřednice na poště jsme získali vědro hnědého lepidla, jímž jsme postupně pomazali celý náklad, sami sebe i vypůjčenou kancelář Kulturního domu v Bráníku. Všechna čísla se nenávratně slepila k sobě, my k nim, poštovní úřednice k nám… Šli jsme tak jednou se Zdeňkem po Praze kolem hračkářství, požádal mě o pětikorunu, že si chce koupit foukací harmoniku. Nedivte se, stála opravdu pět korun. A že si tu harmoničku přidělá na dráty kolem hlavy, bude na ni foukat a přitom hrát na kytaru. A skutečně, opravdu tak pak hrál, a nejen on.
Je mi Tě upřímně líto, milá Heleno Rytířová, nejstarostlivější manželko.
Lu


Svítání po probděné noci
Krvelačná noc stíná stíny...
dnes už nikdo neumí popravovat
se vznešenou nenávistí
ale několik tvých dobrých přátel...
Ostatně noc jako noc
ale tato již důvěrně známá svou zuřivostí
připomíná mi můj jazyk
přibitý ke stěně vědomí
Tak otálíme s odpovědí...
Proč při chůzi pozpátku
nenapadá nás lepší slovo než Návrat?
Proč jedinou odpovědí je otázka Kam?
Ó ubohé křehké maso vteřin
nevinné tělo času
kamkoliv jdeme po hrobech
A přesto
někam bych odešel
někam pryč od zvracejícího přežraného dobrodiní
lidí kteří se sytí už jen zbytky z pohřebních hostin
pryč od šilhající nenávisti motorů
pryč až třeba k průsvitným andělům nelásky
třeba dokáží zodpovědět tento jednoduchý příklad
z učebnice matematiky pro nižší postupné ročníky
středních škol
Pozor děti
Je-li na světě o jednu žalářní celu více
než je lidí
Kdo je tedy svobodný?
Kdo je tedy svobodný?
Kdo je tedy svobodný?

(publikováno v prvním čísle Divokého vína, 1965)

Zdeněk Rytíř na Hájku při setkání básníků Divokého vína
Zdeněk Rytíř na Hájku při setkání básníků Divokého vína
 

Umřela Eva Žáčková

Nadaná malířka, manželka básníka Jiřího Žáčka, Jirku namalovala s kočkou. Kočka si na obraze hoví, jako by nemohly přijít horší časy. Na fotografiích si Eva připíjí, směje se, zkrátka žije. Horší časy přišly, ty nejhorší. V pondělí 30. září 2013 paní Eva Žáčková umřela.

Obraz Evy Žáčkové
Obraz Evy Žáčkové
Eva Žáčková
Eva Žáčková
Eva Žáčková s Jirkou a Karlem Sýsem, autorem řádek
Eva Žáčková s Jirkou a Karlem Sýsem, autorem řádek
 

Modré básnické střevo

Z předvolebního veršotepectví ODS mě nejvíc zaujalo „dvojverší“:
Chci mít prvňáčky anglicky mluvící,
proto volím pravici.
Nevím, kterého poetu strana do svého předvolebního blábolení zapojila, zřejmě nějakého chcíplého ptáka, ale možná bych se divil. Peníze nejenže nesmrdí, ale taky zbavují soudnosti.
Výsledek jeho tvůrčích muk napovídá, že absolvoval 1. třídu, jak ji plánuje ODS. Možná umí žvatlat anglicky, leč neovládá mateřštinu.
K tomu ovšem režim směřuje: nadělat ze zbytku národa, který dosud odolal masážím, naprosté blby. A musí se začít od děcek.
Jenže proč tak nákladně? Čecháčkům přece plně postačí basic english. Hlavně když rychle pochopí, co Massa Bob žádá, a servilně splní ctěné přání.
Kolik těch přání bude? Asi šest. Ale možná jenom jedno: Nedumat a držet hubu a krok.
Že jste napočítali dvě? To jste určitě normalizační prvňáci! Pozor na vás!
Karel SÝS

 

Výstava fotografií Jana Reicha v Portheimce.

Pozvánku na ni mi poslala Jana Reichová, Galerie Nový Svět. Jana Reicha považuju za jednoho z nejlepších fotografů Prahy. Publikoval už v tištěném historickém Divokém víně.
Lu

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
Jan Reich ve svém ateliéru na Novém Světě.
Jan Reich ve svém ateliéru na Novém Světě.
 

Do třetice Jindra Štreit. Kdy ten chlap spí?

 

Jindra Štreit mi poslal pozvánku!

Milý Jindro, škoda, že je to tak daleko. Lu

Další výstava Jindry Štreita.
Další výstava Jindry Štreita.
 

91. děťátko v babyboxu v Havlíčkově Brodu!

V neděli 15. září v 1:57 se otevřela dvířka babyboxu v Havlíčkově Brodu a v místnosti stálé služby novorozeneckého oddělení signalizace oznámila odložené děťátko. Mě vzbudil telefon a došla mi stejná zpráva do mobilu i do počítače. Spolu s ní fotografie děťátka zabaleného v ušmudlaném ručníku. Totéž se událo v Náměšti nad Oslavou Zdeňku Juřicovi, jehož MONTEL babyboxy nové generace vyrábí.
Službu držel primář Michal Pipek stejně jako v den, kdy se v Havlíčkově Brodu našla první holčička Hana, a ten mi potvrdil, že děťátko je zdravá dívenka a váží celých 3 220 gramů. Na své druhé miminko si havlíčkobrodská bedýnka počkala deset měsíců a dva dny svého provozu. První získala za sedm měsíců na den od otevření, tedy 13. června 2013. Holčičku jsem pracovně pojmenoval Rita, v nemocnici jí říkají Jana, ale těch už máme moc, jmenuje se tak po starostce Janě Černochové i 90. děťátko odložené na radnici v Praze 2 před deseti dny. Jan říkají i klukovi odloženému v Opavě 4. září. Děťátka se odkládají v trojčetných skupinách, tvrdí grafik Šimon Blabla, webmaster těchto stránek, autor loga babyboxu a všech našich tiskovin. Potvrzuji, že má pravdu.
Zprávou o Ritě jsem potěšil i Josefa Štajera, šéfa OSDK, a. s. www.osdk.cz,hlavního mecenáše babyboxů v Neratovicích, v Hradci Králové, v Havlíčkově Brodu a v GynCentru v Praze 9, kde vzal na svá bedra tíži výměny původního praděda babyboxů otevřeného 1. června 2005 za babybox nové generace. Novináře a příznivce zvu na pracovní prezentaci babyboxu nové generace do Hloubětínského zámečku (Praha 9, Hloubětínská 3), jež se koná v pátek 20. září v 11 hodin dopoledne.
O den dřív ve čtvrtek 19. září ve 12 hodin slavnostně otevřeme 58. babybox v Nemocnici Česká Lípa vpravo u hlavního vchodu, všichni jsou zváni.
Babydědek Lu

 

92. děťátko v babyboxu v Mělníku!

Ptáte se, co cítí starý zřizovatel babyboxů, najdou-li se v jeden den dvě odložená děťátka..? Je to poprvé v historii českých babyboxů a mísí se v něm rozporuplné pocity. Jeden z dosud bezdětných babyboxů v Mělníku potvrdil svůj smysl a po čtyřech letech (otevřeli jsme jej 3. listopadu 2009) pomohl bezbrannému novorozenému děťátku vstoupit do nového života. Z chudoby a sociálního podzemí překročila holčička pojmenovaná Julinka Mělnická práh do standardního světa. Byla ani ne dvě hodiny stará, neumytá, pupečník neměla podvázaný, oblečená ve špinavém triku. Ale je zdravá, váží 3 160 gramů a měří 50 centimetrů. Druhý pocit zřizovatele babyboxů se dotýká státu a společnosti, kde se odložení dítěte z chudoby stává tak často. Nekritizuju rodiče či nešťastnou maminku, ta podle mne udělala možná nejserióznější krok, který učinit mohla. Vinu přikládám spíš společnosti a státu, v nichž k takovému zoufalému kroku maminka přistoupí. Možná je ale všechno jinak, vím, že příběh každého dítěte má jiný scénář.
A na tolik dotazovanou stovku odložených dětí a její oslavu znovu odpovídám - bude to den smutku!
Babydědek Lu

 

Devadesáté děťátko bylo odloženo jako první do radničního babyboxu Jany Černochové!

Devadesátku – věřím, že šťastnou – získala holčička odložená do babyboxu na radnici Městské části Praha 2 na rohu Náměstí Míru a ulice Jugoslávské. Protože hlavní protagonistkou prvního radničního babyboxu je starostka Jana Černochová, nemůže se jmenovat jinak, než Janička. Starostka Janička Černochová seběhla pár schodů, byla u babyboxu první a holčičku si pochovala: „Je krásná, růžová!“ hlásila mi po telefonu. Bylo 17:14, čtvrtek 5. září 2013.
Janičku odvezla sanitka do Dětského areálu Karlov vzdáleného jen pár set metrů od radničního babyboxu. Není novorozená, takže její odložení pro mne znamená jedinou jistotu – každý příběh odloženého děťátka je jiný, ale pokaždé smutný!
Babydědek Lu

 

Účastníci zájezdů

Dovolené na pláži jsou nuda. Ale na druhé straně, příjemné prázdninové lelkování je mnohdy jediným obdobím roku, kdy sáhnou po literatuře i zapřisáhlí odpůrci knížek!

Rodinka takového nečtenáře vyráží na pláž brzy ráno. Jde o to, aby zabrali výhodná místa! Zatímco ostatní ještě dospávají, oni se už uvelebí na lehátkách - a s výjimkou občasného smočení ve vlnách z nich do večera neslezou. Žena si obvykle vezme s sebou pletení, křížovky, mobil a i„něco na čtení“, tatík ale přijde s prázdnýma rukama. Místo literatury si nese chladící tašku s pivem. “Dejte mi pokoj s knížkama, já chci jen klid,“prohlásí.

Nicnedělání si nicméně pochvaluje jen první den dopoledne. Po obědě se už začne vrtět a k večeru alespoň postaví se synkem hrad z písku. Druhý den se jeho nuda prohloubí. Když ho přestane bavit sledovat Němky nahoře bez, vyžádá od manželky křížovku. Pak zkusí sudoku. Pletení pochopitelně odmítne -a konečně k večeru už to nevydrží: „Mařko, půjč mi tu kníhu.“

Pokud má Mařka s sebou detektivku nebo thriller, přelouská jí do večera a vyžaduje další. Pokud si ale drahá polovička vzala jen nějakou úžasnou červenou knihovnu, prokouše se přes prvních pět stránek a pak knihu znechuceně odloží. O den později ale stejně rezignuje - a přečte i zbytek.

Obvyklá plážová dovolená ale trvá sedm dnů a Máňa se nechce z pláže hnout a knihy došly. Co tedy se zbytkem pobytu? Zoufalý muž se začne vrhat po odhozených novinách, dokonce si s odporem přečte i čísi Rytmus života. Českých tiskovin ale bývá na Krétě či v Bibione sakra málo. A tak si znovuzrozený čtenář dokonce pokusí osvěžit znalost azbuky ze ZDŠ a pustí se do časopisu, zbylého po „nových Rusech“... .

Ke konci dovolené takový znuděnec obvykle žebrá u sousedů. „Až tu knížku přečtete, mohl bych si jí půjčit? „A náhle je mu – člověku, který během roku nepřečte ani řádku a mužně pohrdá intelektuálskými slabochy – najednou jedno, že kýžená publikace je překomplikovaný román Virginie Woolfové či Hegelova Fenomenologie ducha. Autorovi tohoto sloupku se takový zoufalec jednou svěřil.“Pomozte mi. Já už čtu i návody k lékům v naší příruční lékárničce.“ Půjčil jsem mu Účastníky zájezdu.

Dušan Spáčil
www.literarium.cz

 

O Janě Černé alias Honze Krejcarové vypráví ve vysílání Českého rozhlasu Vltava v pátek 6. září ve 20 hodin Tomáš Mazal.

Titulek říká vše, poslouchejte Vltavu! Čtenářům Divokého vína připomenu, že Jana Černá byla jedním z mála honorovaných autorů časopisu, v němž jsem jí otiskl několik vyprávění o jejích kamarádech. Hrdinou jednoho z nich byl i Jirka Ostermann, zakladatel Violy, a snad i můj kamarád. V Divokém víně vyšla i Janina reportáž o pobytu v ženské věznici pod názvem Otisky duší a knížka vzpomínek na její maminku Milenu Jesenskou nazvaná Adresát Milena Jesenská. S odstupem času pohlížím na Janinu tvorbu i osobu kriticky. Ostatně jsem nebyl nikdy jejím obdivovatelem, ale měl bych jí být vděčný, že jsem se vydáním knížky, jež už svým názvem připomíná, že Milena byla adresátem dopisů Franze Kafky, zařadil do skupiny těch, kteří se přiblížili k literárnímu fenoménu FK. Ujišťuju čtenáře těchto řádek, že jsem tak neučinil zištně, leč toho ani nelituju. Přesto prohlašuju, že jsem se k dočtení Dopisů Mileně, musel hodně nutit.
A teď se přiměju k přečtení textu Jany Černé o Jiřím Ostermannovi v historickém čísle Divokého vína.
Lu

Fotografie z OP, který měla Jana Černá v den své smrtelné nehody v autě 5. ledna 1981.
Fotografie z OP, který měla Jana Černá v den své smrtelné nehody v autě 5. ledna 1981.
 

Anketa aneb Popelka je muž

Buďme chvíli pragmatičtí materialisté a zapomeňme na to, že kniha má mít i duchovní rozměr! Že je to umělecká disciplína a že nám má třeba rozšířit obzory. Protože kniha je samozřejmě hlavně zboží a o tom, kdo jej koupí, rozhodují prostě - zákazníci..

Po jaké knize ale zákaznící - čtenáři zatouží tak intenzivně, že má šanci stát se bestsellerem? Babo raď.

Redakce Literária se proto rozhodla, že alespoň udělá malou anketu mezi čtenáři, a zjistí pro zoufající a tápající autory námět. Jak jsme to udělali? Kolemjdoucím z ulice, potencionálním čtenářům, jsme "dali k dispozici" fiktivního autora, "který napíše knihu jen pro ně. Jediné, co po nich chce, je téma." K potěše redakce z necelé stovky oslovených nás nikdo neodmítl a všichni zodpovědně, až urputně vymýšleli téma „té své nej knihy“!
A jaký byl závěr? O životě by chtěli čtenáři číst! Jak si s životem poradit, jak přežít lásky, manželství, vzestupy a pády. Jak přežít srážku s blbcem a že to prý nemusí vždy končit dobře, ale vše se má zvládnout s humorem a s nečekaným rozuzlením. A trochu sexu by prý také neškodilo.
Je to tak prosté. Když něco nevíte, tak se zeptejte. Léto pomalu končí a za chvilku tady máme podzim. Budou se konat knižní veletrhy a Vánoce na sebe také nedají dlouho čekat. Nejkrásnější doba jak pro autory, nakladatele i čtenáře. Téma na bestsellery bychom tedy měli, teď už zbývá je jen objevně formulovat, napsat a vydat. A my, čtenáři, se budeme o Vánocích hezky těšit.

Kateřina Čechová

P.S. Tady jsou jsou z naší ankety „nej kniha pro mě“ nejzajímavější návrhy knižních námětů:
Jan z Brna: Humorná knížka o mezilidských vztazích, třeba na exotickém ostrově, kdy čeští Hujerovi vyjíždějí na expedici do Latinské Ameriky.
Walter, G: Popelka je muž.
Petr,K.: Porno, sex, drogy a rokenrol.
Martin, IT: Život s rybami, ale musí to být trilogie.
Michal, K: Filozofický pohled slavných osobností na život.
Alena, F: O životě, a zpětně se podívat, kde se stala chyba. Něco jako kronika mé osoby.
Pavlik, K.: Komiksový příběh. Svalnatý hrdina na mašině zachraňuje prsatou blondýnu ze spárů mutantů, nebo zloduchů, musejí tam být i lehce erotické scény, prostě něco o mně.
Věra, V: Humorné historky ze života, vztah muže a ženy klidně po dobu 60 let.
Karolína, Č: Sbírky neuvěřitelně absurdno-vtipných příběhů života. Taková tragikomedie.
Lucie, B: Já a mí muži.
Lenka, Kroměříž: Cyberpunk, lehce strašidelný až děsivý román na pomezí reálného života a trocha utopie.
Klárinka, P: O holčičce, co měla problémy doma, ve škole, s kamarády a pak se dostala do kouzelného světa, zjistila, že má nějakou super kouzelnou moc, zachránila ten svět, vyrostla, zkrásněla a zmoudřela. Ale nemusí to být jenom happy, klidně ať je to i smutný s nějakým dramatem.

převzato z www.literarium.cz

 

Ptáci z podzemí, almanach české poezie L.P. 2013,

Na mém stole přistála pozoruhodná publikace „Ptáci z podzemí“. Je to almanach soudobé české poezie sestavený básníkem Vladimírem Stiborem. Útlá nenápadná kniha obsahuje 111 básní od 54 autorů.
Almanachy poezie znám ze svého mládí. Vycházely každoročně jako prémie pro členy Klubu přátel poezie. Pár jich mám dosud ve své knihovně. Letošní Ptáci v podzemí jsou almanachem tak trochu jiným. Ne snad proto, že knižní prémie byly kdysi zadarmo. Ona totiž byla ta bezplatnost vykoupena četným smetím z pera režimu poplatných poetů. A tak kontrastovalo několik velice pěkných básní s téměř padesáti procenty děl, které na tváři dnešního čtenáře budí úsměv místy shovívavý, častěji však sarkastický.
S pokorou a ostychem jsem přijal úkol napsat na zmíněný almanach L.P. 2013 krátkou recenzi. Rozhodně mne k tomuto úkolu neopravňuje postavení nějakého znalce. Jedinou kvalifikací je snad pokročilý věk a vzpomínky na doby, kdy jsme ve škole povinně vytrhávali z čítanek stránky, jejichž autoři upadli v politickou nemilost. Byla to vlastně v našich očích jejich význačné zvýhodnění. A je to snad také příčinou toho, že dodnes umím Seifertovu Píseň o Viktorce celou zpaměti.
Ano, my jsme se ještě ve škole učili přednášet básničky. A dokonce ještě v hodinách češtiny na gymnáziu, kterému se tenkrát bohužel říkalo Jedenáctiletá střední škola. Na pana profesora Mikšana vzpomínám vděčně dodnes. Můj vztah k poezii je jeho zásluhou. A občas se ještě ve společnosti blýsknu dokonce recitací povinně naučené staročeské satiry Mastičkář nebo když jsem jel nedávno přes Postoloprty: „Kněz Oldřich v Postoloprtech lovieše, sta sie, že skrze jednu ves jedieše, uzřie, že sedlka krásná na potoce stáše, bosa i bez rukávóv rúcho práše.“ A už jistě tušíte, že „ta sedlka velmi krásná bieše, jmě Božena měješe.“ Staročeský pravopis je jistě špatně, píšu to opravdu zpaměti.
Sestavit dnes almanach soudobé poezie je práce olbřímí. Vladimíru Stiborovi budiž vzdána čest a sláva. Jistě jsou tam básně lepší a horší, ale čestné slovo žádná špatná. Nečekejte ode mne hodnocení těch výborných a méně výborných. Každý čtenář má přece trochu jiné gusto. Mně se nejvíc líbí ty, jejichž autory znám osobně. Tyto osobní sympatie mne potkávají ovšem i při čtení prózy.
Přečetl jsem všech 128 stránek a skoro se stydím říci, že duševně povznesen. Těch posledních 19 stran jsou ovšem krátké životopisy autorů. Je to četba neméně povznášející. A hlavně potěšující zjištěním, že básníci v Česku nevyhynou. Je mezi nimi totiž kupodivu dost mladých. A ani v konkurenci zkušených bardů se rozhodně nemusí za svá díla stydět.
A Vladimíru Stiborovi děkuji za dedikaci „váženému panu spisovateli“. To jsem se tedy nafouknul.
Radim Uzel

 

Nedoporučuju oběd na hradu Kost!!

Splnil jsem si dětský sen - vyvezl a vyvedl jsem své tři synky na zříceninu hradu Trosky. Až dosud jsem na hradě nebyl, dostal jsem se v minulosti jen k zavřeným vratům.
Výška věže Baba mě trochu vyděsila, ale strkaje před sebou malého Tondu, nemusel jsem odpočívání při výstupu zastírat.
Další mojí vizí byl dobrý oběd. Představoval jsem si jej na terase hotelu pod hradem Kost s pohledem na nikdy nedobytou tvrz. Usedli jsme k volnému stolu, leč číšník nás uzemnil: Nebudu tady lítat v dešti! Pravda, možná zrovinka spadla kapka, možná učůrnula moucha. Požádal jsem, zda si tedy jídlo můžeme sami odnést na terasu. Ostentativně nad námi sklapl reklamní deštník a utrousil: To je slunečník a ne deštník!
Zkusili jsme štěstí v druhé restauraci honosně pojmenované Hradní. Venku neobsluhujeme! Můžeme si odnést jídlo na terasu..? (Slunečníky či deštníky byly u Hradní restaurace jednoznačně napevno.) Nádobí se ven nosit nesmí, zněla strohá odpověď. Kupte si jídlo vedle v bufetu!
Hurá! Nakoupili jsme tedy jídlo na talířích z PVC, dopřáli jsme si pečené koleno prezentované hmotností 700 gramů. Abychom se nepřejedli, objednali jsme si pro jistotu jen jedno, zaplatili a čekali, až vyvolají naše číslo 19. Moje šťastné číslo! Nepřejedli jsme se. Jako častý jedlík kolen na stojáka v řeznictvích, odhadl jsem porci na 300 gramů. Na hradě Kost stálo s hořčicí 170 Kč...
Lu

Největší koncentrace Hessů na Troskách v historii hradu. Stojíme na Babě, Panna za námi je ještě o dobrých deset metrů vyšší.
Největší koncentrace Hessů na Troskách v historii hradu. Stojíme na Babě, Panna za námi je ještě o dobrých deset metrů vyšší.
Pozor na hotel Helikar, číšníci tu v dešti neobsluhují.
Pozor na hotel Helikar, číšníci tu v dešti neobsluhují.
V bufetu vedle Hradní restaurace si nechte koleno zvážit!
V bufetu vedle Hradní restaurace si nechte koleno zvážit!
 

Tři poznámky Karla Sýse

UŽ JE TO TADY!

V pátek 9. srpna noviny hlásí, že penzion Modřín ve Velké Úpě odmítl pohostit prezidenta a jeho tým během výstupu na Sněžku. „Nelíbí se nám prezidentovy názory, nejsme jeho voliči, naopak tu máme velké slevy pro pravicově smýšlející seniory. Je nám to jedno, hostů máme dost, neděláme všechno jen pro peníze,“ dal se slyšet majitel Ondřej Palla.
To není fašismus v plenkách, to je fašismus v plné síle!
Jak Herr Palla zjišťuje názory a politickou příslušnost hostů? Poučit se může u Adolfa Eichmanna. Ten se chlubil husarským kouskem: zjistil, že Hitlerův kuchař je z jedné dvaatřicetiny Žid! Spolehlivější však bylo povinné červené razítko v dokladech „J“ – Jude. Stejným „J“ měli Židé označeny potravinové lístky. Další řešení: dnem 1. září 1941 museli Židé starší šesti let povinně nosit žlutou šesticípou hvězdu s písmenem „J“ uprostřed.
Čtěme tajný rozkaz z 6. prosince 1938: „Říšský vedoucí SS znovu nařídil, že vedoucím SS je výslovně zakázáno bydlet v hotelu Excelsior, Berlín a tamtéž se stravovat. Majitel hotelu, komerční rada Elschner, byl svobodným zednářem vysokého stupně…“
Od ledna 1940 Židé nesměli vlastnit telefon, řidičský průkaz, filatelistické sbírky, nakupovat cukr a dorty, ryby, drůbež, tabák, ovoce, holicí mýdlo, navštěvovat archivy, muzea, knihovny… V tramvajích směli cestovat pouze v zadní části posledního vagonu. Nesměli do zahrad, parků a lesů, do nádražních čekáren, do zábavních zařízení ani restaurací.
V Praze se směli ubytovat pouze ve dvou hotelích: Hvězda a Fišer. Podnikaví a nebojácní restauratéři však zřizovali zvláštní místnosti, v nichž přes zákaz a hrozbu tvrdými tresty Židy obsluhovali!
Pogromů na neposlušné se účastnili i nečlenové fašistických organizací. Zprvu jen přihlíželi, až je násilí natolik vzrušilo, že přiložili polínko, třeba při napadení židovských hostů brněnských kaváren Zemanovy a Brychovy, Louvre, Alfy, Avionu…
Pronásledování se mohli vyhnout pouze vystěhováním, anebo získáním tzv. čestného árijství. K tomu bylo třeba především prokázat, že člověk není člen komunistické strany.
Pronásledování neskončilo ani osvobozením. Ještě 12. května 1945 byla zaznamenána tato příhoda: Mladá Felicitas Wolfová potřebovala odjet autobusem do Olomouce, aby zjistila, co se stalo s jejím bratrem Ottou. Řidič jí však zakázal vstup do vozu se slovy: „My Židy nebereme!“
Je to podobnost čistě náhodná! Nikoli! Ještě 9. srpna 2013…

Jejich starosti!

Podle Mittelbayerische Zeitung a podle die Presse, kteréžto noviny chová (nebo musí chovat) česká pravice v neobyčejné oblibě, je „prezident Zeman opojený mocí a zalíbila se mu role vulgárně populistického Martina Luthera“.
Inu, katolíkům nejde pod nos Luther, natož český Hus, nebo nedej bože Žižka. Ten ovšem nebyl populista, radši dal protivníkům hned po papuli, třeba i papežskému legátovi.
„Čechům je nyní jasné: lidem přímo zvolený prezident vůbec neznamená více demokracie. Král Miloš I. chodí po Pražském hradě, jako by mu posadili na hlavu svatováclavskou korunu.“
V tom se redaktoři sekli: první nositel svatováclavské koruny Němcům lezl do zadnice a ještě jim návdavkem posílal přebytečné české voly, stejně jako Václav zatím Předposlední!
Čechům je jasné, že se sousedé starají, o co nemají.
Jednu chybu však Zeman dělá: po Hradě chodí, místo aby jezdil na kolobrndě!

Převrat za dveřmi
Kalousek se při projevu ve sněmovně chvěl spravedlivým strachem; zdálo se, že živý od mikrofonu neodejde. Kdo zvedne ruku pro Rusnokovu vládu, podepíše se na zániku demokracie v Čechách a okolí a potomci do desátého kolene mu budou čurat na hrob.
Neboť – považte – hrozí převrat!
Kalousek je neomylný jako Gottwald a nemýlil se ani tentokrát. Převrat nejen hrozí, on již probíhá! Hlídací psi demokracie, najmě v tzv. státní televizi, se rozhodli, respektive byli „rozhodnuti“.
Za prvé neuznat zvolení Miloše Zemana hlavou státu. Proto ho netitulují prezidentem, nýbrž agresorem z Hradu, Milošem I., (divím se, že ještě nepřišli na Milouše, nebo jsem to přehlédl?), notorikem atd.
Za druhé resuscitovat Václava Klause. Ačkoli nadávky, jimiž mu nedávno unisono spílali, dosud nevychladly, nyní je vše zapomenuto, a pane prezidente Klausi, vraťte se, vše odpuštěno.
V Čechách se převrat naaranžuje snadno, zejména plíživý. Seriálovým mozkům zvyklým na Töpferovy četníky, Moravcovy otázky a Reportéry na opačné straně stačí předvést oživenou mumii, ana leze na Sněžku po svých, a vzápětí předhodit samozvance, který se nechá vyvézt na státní útraty autem (škoda, že už dojezdily šestsettrojky, ty by se teď náramně hodily!). Prošedivělý pašák, urostlý tenista, starostlivý Hospodář, proti opilému bonmotistovi, který málem upadl na naše korunovační klenoty! To přece trkne i totálního blbečka, to by snad došlo i mladému Bendovi! Nějak se vytratilo, že Duka na kótu, kde má k Pánubohu v Česku nejblíž, zřejmě dojel na oslu.
Navinulá ODS, kterou s její Němcovou a Kubou (neplést s ostrovem svobody!) už nechce čuchat ani pes, se z obrazovky nehne ani při zprávách o počasí.
Kdo však tahá za nitky? Můžeme se domýšlet, ale zas takovou námahu to nedá.
Matěj Kopecký určitě ne!

Karel Sýs

 

57. babybox slavnostně otvíráme ve čtvrtek 15. srpna 2013 ve 12 hodin v Uherskohradišťské nemocnici.

S korunkami na zřízení 57. babyboxu už po druhé pomohla jako hlavní dárce Nadace SYNOT, jež poprvé přispěla na zřízení babyboxu v Kroměříži. Její zakladatel Ivo Valenta přislíbil, že se slavnostního otevření zúčastní. Děkuju!
Děkuju i ostatním dárcům, z nichž významnými dary přispěly společnosti ČSAD Invest a Z - Group Steel Holding. Děkuju Zdeňku Zemkovi, jejich majiteli. Děkuju příznivcům i dalším dárcům z uherskohradišťského regionu, z nichž velkoryse přispěl Zlínský kraj. Děkuju hejtmanovi Stanislavu Mišákovi.
Dvířky babyboxů za osm let jejich existence prošlo do nového života 88 dětí. Poslední holčičku našli zdravotníci v Krnově 6. srpna za rok a sedm dní po otevření bedýnky. Byla zabalená jen v ručníku krátce po porodu, ale zcela zdravá. Pojmenoval jsem ji Šárka. Zvýšila skóre holčičky versus klučíci na 52:36, letos ovšem 6:1 vedou jednoznačně holčičky.
Babyboxy nové generace vyrábí MONTEL Zdeňka Juřici v Náměšti nad Oslavou a jeho počítačoví rádci Slávci mladší a starší a Hanka Dittrichovi.
V den otevření 57. bedýnky slaví 7. narozeniny Kajetán Vávra, řečený Kajda, synek mého hlavního mediálního rádce, autora sloganu babyboxů „V popelnici umřu“ a v krizových situacích příležitostného mluvčího babyboxů Libora Vávry, místopředsedy Městského soudu v Praze, muže, jenž byl spolu s předsedou téže továrny na spravedlnost Janem Sváčkem od samého počátku na straně babyboxů. Váha Jana Sváčka a Libora Vávry převážila váhu společenské přízně angažované veřejnosti na stranu babyboxů. Ať žije sedmiletý Kajda! Ať 57. babybox pomáhá jen jako jistič, jako pojistka pro nešťastné maminky.
Lu

 

Vladimíra Čerepková umřela.

To víte, že jsem s ní chodil. Zlobilo mě, když zmizela s mojí boxerkou Creou. Najít mladou básnířku se psem po Praze nebylo koncem šedesátých let snadné. Vladimíra s Creou ráda spala, líbilo se jí, jak hřeje.
Poznali jsme se v Liliové v bytě Jirky Ostermanna, herce, recitátora a zakladatele Violy. Bylo to asi v roce 1966. O Jirkovi se tradovalo, že je homosexuál, ale vím zcela jistě, že spal nejen s Vladimírou, ale i s Janou Černou - Honzou Krejcarovou. Vladimíře jsem otiskl básničky v Divokém víně a zařadil jsem ji i do Antologie Divoké víno 1964 - 2007. Narodila se ve stejný den jako já - 4. února. Jenom o rok dřív.
Určitě se potkáte v nebíčku s Creou, Vladimíro. Hezky spinkejte!
Lu

Vladimíra na fotografii Jana Reicha, taky nebožtíka.
Vladimíra na fotografii Jana Reicha, taky nebožtíka.
Tomáš Mazal mi poslal svoji fotografii Vladimíry s Bohumilem Hrabalem pořízenou v Paříži v roce 1989. Tak se jděte spolu zase projít, moji milí!
Tomáš Mazal mi poslal svoji fotografii Vladimíry s Bohumilem Hrabalem pořízenou v Paříži v roce 1989. Tak se jděte spolu zase projít, moji milí!
 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 >