literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Kentaurova radost

Ludvík Hess má doma reliéf kentaura,který nese vlastníkovy rysy. Kdybych Ludvíka neznal osobně, řekl bych, že je to prostě taková legrácka, kterou chtěl výtvarník potěšit kamaráda. U šéfredaktora DV je to ale jinak. Tato plastika je ve skutečnosti pouhý záznam skutečnosti.Pan Hess opravdu představuje jiný živočišný druh než my ostatní!
Už tím jak své dny dělí mezi koně,krásné ženy,děti a poezii.Takováhle kombinace přece jinak funguje jen v řeckých mýtech! Pan Ludvík ale takhle dovede -a s grácií- léta žít i kousek od Jižního Města. Přitom mu je přes šedesát a má ještě větší pleš než já,sakra.Jenže já bohužel nejsem moudrý Cheirón.
Hess je naopak mýtická osoba jako vyšitá, co na tom, že mu jeho koňské nohy pobíhají po světě zcela samostatně!(Naposledy jsem je zahlédl s bílým poníkem na pastvině u Hessova domu.)
Jak tedy žije takový český kentaur za periférní zámeckou zdí? Ledacos se čtenář dozví z jeho románu Čtyřuhelník. Je to báječné kratochvilné čtení a samozřejmě z velké části Hessova soukromá báje.Ale na druhou stranu,už jsem přece říkal, že Ludvík je v pohádkách (pro dospělé) doma, ne?
Tím ovšem neříkám, že mýtické bytosti jako on to mají v životě lehké. Naopak,i z Čtyřuhelníku je zřejmé,že přísní arbitři lidem jako on občas pořádně zavaří. Ale Radost,ta rozmarná bohyně,ho má přesto ráda.

Dušan Spáčil

Novinářský tetris

Novináři už moc nelžou. Vážně Pomíjím ovšem bulvární média,vím – ale upřímně řečeno kdo by bral jako žurnalisty autory z Plesku, Haha nebo Rytmu pivota !?Tam jsou redaktoři spíš škodolibými scénáristy se zrůdně atrofovaným svědomím.
Ale novináři v běžných médiích jako Snes, Klidové noviny, Trávo nebo třeba na TV Sova opravdu skoro nelžou. V tom se už žurnalistika od dob totáče opravdu dost změnila. Jen mnozí z nich dost často neříkají plnou pravdu. Zjednodušují a zplošťují.Nebo dávají přednost jen jedné části pravdy.

Proč to děláme? Je za tím několik velmi různorodých faktorů. Nejnevinnější důvod je objektivní nedostatek času. Redaktoři v denících a v rychlých zpravodajských médiích jsou v neustálém termínovém stresu. Nic vlastně nemají čas pořádně analyzovat, jen před sebou hrnou masu informací, kterou musí dostat „do novin“. Je to trochu jako když hrajete tetris - je vám jedno, zda vám padá čtverec nebo obdelník,. Hlavní je aby dílek zapadl, protože jinak vás hromada zavalí. (Proto mě vždy velmi baví moudří „brouci Pytlíci“ v diskusích pod články, kteří upozorňují , že „Pí je přece 3,1415926 a ne 3,1415927“ a posílají za takové trestuhodné chyby redaktory do výslužby. Někdy ( zdaleka ne vždy) mají mají Pytlíci i pravdu - ale rád bych je viděl v situaci onoho nebohého editora! Dám ruku za to , že 99 procent z nich by se na jeho místě za hodinu nervově sesypalo.

Podle některých lidí zase novinové zjednodušování a polopravdy souvisí s tím, že novináři jsou prodejná cháska. Uráží nás to jen trochu, kus pravdy na tom je. Ne, není to tak, že by žurnalisti běžně prodávali své bližní a ideály za čočovici. Tak jednoduché to není. Možná ,že by člověk našel mezi davem novinářů i klasické prodejné Jídáše - objektivně ale mohu říci, že my ostatní ale chceme být ve velké většině ušlec htilí a neúplatní. Faktem ale je, že kolem nás stále pohybují desítky píár agentíků, což jsou přívětiví ďáblíci s hlavním úkolem tuto novinářskou nestrannost nahlodat a získat jednostranné výhody pro své klienty . Často se jim to nepodaří, heč. Nejsme žádné děvky. Ale mnohdy ano, „píáři“jsou ve své profesi dobří.

Co třeba , když na vašem stole přistane pozvánka na atraktivní zájezd jen za to, že napíšete o tom. jak jste se v té Africe měli? A šéfredaktor navíc řekne, „Jeď tam, aspoň ušetříme! A víš co, ty tam ještě uděláš rozhovor s tím ministrem, co už ho tak dlouho sháníme!“ Pojede tam redaktor? Ale jistě, dokonce mu nic jiného nezbude. A napíše obvykle korektní článek - ovšem přesně podle představ investora. Nebo máte na starosti zdravotnictví a oni vám při návštěvě superkliniky jen tak mimoděk poskytnou dvoudenní relaxaci. Pak jen napíšete hezkou reportáž.Je takový redaktor prodejný šantala? Není-. Ale... Kdyby nebylo relaxace, asi by nevznikl v těchto novinách žádný materiál na toto téma.. Nebo by to byl článek, v němž by byly rovnoměrně obsaženy i informace o konkurentech této kliniky.

A to nemluvím o tom, že novinář je jako každý jiný člověk je přirozeně líný. Takže dárkem od píárů může být i prostě jen dobře přichystané téma článku! T. Nemusíte shánět reakce lidí, nemusíte koumat nad obrazovým doprovodem. Agentura vám někdy doporučí i to , že by tam mohl být i protinázor, ovšem od „prověřeného zdroje.“ Napíšete to ale vy sám, nikdo vám do toho nemluví! Vznikne z toho objektivní článek? O tom se dá často dost pochybovat.

Jako novinářský starý pes mám nicméně pro kolegy , kteří v umírněné míře podlehnou zmíněným svodům, vcelku pochopení. Nejsem lepší než oni. Jen si myslím, že někteří z nich by měli znát míru - je skutečně tristní, když si člověk přečte časopis, kde je PR úplně všechno a zaplatíte za něj stovku. ¨

Ještě horší jsou podle mě ale kolegáčkové , kteří zasvětili svou kariéru jedinému evangeliu.. Být vždy za dobře s těmi co jsou u moci. Politické´, ekonomické i jakékoli jiné. Já vím, že to není celospolečensky nijak mimořádný postoj, u novinářů mi to však připadá problematické dvojnásob. . A to dokonce i když nejde o korupci. Jen o řiťolezectví či dokonce třeba jen o pouhou touhu být in a úspěšný. Problém je prostě v tom , že novináři přece dělají profesi, která by měla odkrývat nedostatky a nabízet nové cesty. Být pro občana třeba ne soudem, ale alespoň garantem posledního odvolání. A místo toho jsou to často ti nejkonformnější ze všech! Divíte se pak, že jsou noviny plné půl pravd a čtvrt pravd, ze kterých často vymizí hlavní viníci?

A tak bych chtěl podobné novináře vyzvat, aby zvážili, jestli by jinde nevyrejžovali víc. Váš přístup přece vyžaduje specifický talent, který dá ještě lépe využít jinde. Budte si lobbisty, buďte si píáristy. Podnikejte si, dělejte reklamu. Buďte si radními, buďte si poslanci ,buďte si třeba i členy vlády. Ne, že byste na takových místech taky neškodili. Ale když zůstáváte novináři, likvidujete často všechnu naději, že by se to mohlo změnit k lepšímu.
(mk)

Čtyřúhelník

Tak se jmenuje moje nová knížka. Vydalo ji Nakladatelství Petrklíč a asi už je na pultech. Určitě ale stačí říct si o knížku mně.
Román Čtyřúhelník je plný reálných postav. Potkáte je na soukromé klinice GynCentrum v Hloubětíně, v Komerční bance Na Příkopě, v pražském Justičním areálu, na Novém náměstí v Uhříněvsi nebo u zatopeného lomu Chlum v Dolní Lomnice. Jejich jména jsou pravá. Přesto je příběh dramatický a plný milostných objetí i okouzlení, životního neštěstí, všeobjímající lásky i nezvratitelného osudu.

Čtyřúhelník popisuje otevření sedmnácti babyboxů a osudy tří žen, jejich nenarozených i narozených dětí od května roku 2007 do března 2009. Román mapuje místa, která znám a o jejich historii, nostalgii a krásu se chci podělit se svými čtenáři. Na všechna vedou silnice, vozové cesty nebo aspoň stezky. Navštivte je, milí čtenáři, okouzlí vás stejně jako hrdinky románu. Třeba vás tam duch místa osloví a prožijete stejně silné pocity jako Nina, Katka, Petra a Jaroslav.

Ludvík Hess

MUDr. Jaroslav Hovorka aneb Na cestě ke svým věčným pacientům

Myslel jsem si, že bude žít věčně. A když jsme při jedné z návštěv Kampy se smíchem s manželkou utrousili: „Musíte nám ještě dlouho vydržet!“ opětoval úsměv a prohlásil: „Narodil jsem se mrtvý, už to mám za sebou.“
Třebaže jsem pana doktora a spisovatele Jaroslava Hovorku poznal až téměř v jeho osmdesáti letech, občas jsem si říkal, že jej stáří ani nepoznamenalo, že se mu vyhnulo tím nejdelším možným obloukem, neustále byl plný entuziasmu, zajímal se o vše současné, zvláště o literaturu.
Přítel Jaroslav se narodil 2. září 1925 v Chrudimi, studoval gymnázium v Brandýse nad Labem a v Praze absolvoval lékařskou fakultu. Působil jako lékař v oblasti leteckého a kosmického lékařství, stal se specialistou na cizokrajné choroby, věnoval se epidemiologii a bakteriologii. Na začátku sedmdesátých let minulého století vrátničil v Národním divadle. Byl také osobním lékařem Jana Wericha, miloval maratón i všechny běhy na dlouhé tratě.
Jaroslav Hovorka byl i velmi úspěšným studentem profesora Sádla na violoncello, hrával jako člen vlastního smyčcového kvarteta. Malířská tvorba vychází z jeho rodné Vysočiny.
Jako spisovatel napsal přes sedmadvacet knih, mnohé z nich byly vydány i v zahraničí. Nelze nevzpomenout Baladu z domu V+W, Erotikon – nové vydání Erotikon II právě vyšlo na konci letošního léta s ilustracemi Aleny Stiborové -, Školu zázraků, Cestu do stáří, Údolí Jaků, Barevná léta, Země trav... K posledním jeho dílům patří knížka Na břehu Kamenice a je součástí trilogie, popisující a mapující dějinné procesy v letech 1800 – 2000 očima obyčejných lidí. Procestoval Mongolsko, milovanou Indii, kde se za něj dodnes modlí všechny jeptišky v leprosáriu, ale nikomu to neříkejte...
Nemohu se však nezmínit o jeho knížkách, na jejichž vzniku jsem měl velikou čest se i osobně podílet. V roce 2005 vychází vzpomínková publikace básnířky Václavy Eiblové se životními osudy doktora Hovorky s názvem 10 000 pozdravů z Kampy. Záhy byla rozebrána a ještě nedávno se čtenáři ptali, kde ji mohou sehnat. Jen lituji, že jsem mohl pro ni napsat jen předmluvu.
Rok předtím přišel malý zázrak z nebe. Vymyslel jsem si zrealizovat a vydat poetickou antologii. Z ničeho nic se objevila objednávka na šedesát výtisků básnického almanachu Před hradbami noci, sborníku, v němž se potkalo čtyřiatřicet českých básníků. Díky tomuto šlechetnému daru Jaroslava Hovorky, který mě do té doby vůbec neznal, jsem neprodělal kalhoty.
Když jsem mu potom osobně přijel poděkovat, mávl jen rukou a řekl: „Mám alespoň dárky pro své pacienty.“
Dodnes si považuji, že mi napsal pár vět do básnické sbírky Návrat měsíčních vzducholodí, chytil se mého nápadu a vznikl almanach Básníci z podkroví, v němž byla zastoupena i jeho dlouholetá milovaná pacientka, již zmiňovaná paní básnířka Venuška. Léčil ji akupunkturou do posledních chvil, dokud ještě mohl.
Doktor přijímal vždy návštěvy jen ve středu odpoledne od 14 do 16 hodin. Byl jsem náležitě pyšný, že jsem toto nepsané pravidlo občas porušil. „To není možné,“ divil se můj známý básník Josef z Dobříše, „jak jsi to dokázal, když k sobě nikoho nepouští?“
„Přelezl jsem zeď!“ Co jiného jsem také mohl odpovědět?
Nikdy bych neřekl, že jsem dostal od Jaroslava Hovorky dostal okolo 150 dopisů, možná jich bylo ještě více, nemám je všechny spočítané; je to však má neobsáhlejší literární korespondence.
Pár dní před svým odchodem už mě k sobě nepustil. Bolestivě mi vytanulo na mysli: Chce zmizet z tohoto světa jako Jan Werich, který si lehl do postele a rozhodl se už nevstat, paličák jeden.
Jeho smrt mě zastihla uprostřed lesa, kde jsem kácel stromy. Náhle pípnul telefon. Stíral jsem z tváře pot i slzy a vzpíral se uvěřit téměř nečitelné zprávě SMS, že už opustil nejkrásnější z možných světů, že už nikdy neřekne: „Můj pacient, má láska.“
Velký český spisovatel Jaroslav Hovorka zemřel – a raději bych řekl: Odešel jako velitel v čele básnických legií – v neděli 29. listopadu 2009 kolem třetí hodiny ranní.
Tehdy už noc ztrácí na síle.

Vladimír S t i b o r 3. prosince 2009

Je surrealismus mrtvý?

Poslední říjnový den (30. 10.) publikoval Petr Placák v Lidových novinách článek: Surrealismus je mrtvý.
Po kolikáté již, pane Placáku?
Se surrealismem jsem se potkal, když mi bylo asi sedmnáct let, a to je již dobrých šedesát let. Za tu dobu jsem podobných výkřiků jako je ten váš slyšel a četl mnoho, a přesto se se surrealismem potkávám stále znovu a stále nalézám jeho stopy v dílech autorů, jejichž jména se vyslovují s úctou a hlubokou poklonou. Nevím, co a jestli aspoň něco málo o surrealismu víte. Podle neurvale diletantských argumentů, které ve svém výlevu používáte, bych řekl, že nic. Vy dokonce asi vůbec nevíte, o čem mluvíte, a svoje dohady předkládáte nebohému čtenáři jako fakta. Kdyby to bylo v hospodě U Rudolfína a nebo U Tygra, tak by to byl možná „fór“, kterému bychom se zasmáli a dali si další Plzeň. Jenomže tady vám ten spermální výlev publikovali ve ctihodném deníku a to už je na pováženou. K vašemu zařazení René Magritta, Maxe Ernsta, „pitomého“ André Bretona, Tristana Tzary a Paula Éluarda mezi pubertální masturbanty, jste ještě zapomněl na Salvadora Dalího. A co Guillaume Apollinaire? Který první vyslovil to slovo, které vás tak pohoršuje… ten u vás přišel zkrátka? A co Bohuslav Martinů? No, nevím, co si o tom myslet. Nejspíš jste někde cestou k dospělosti zaslechl cosi o automatickém psaní, v tramvaji jste slyšel, jak se studenti baví o Freudovi a v nedělní příloze Lidovek jste snad zaznamenal díky své bystrosti i slovo surrealismus. To všechno zřejmě stačilo k tomu, aby se z vás stal znalec věci a osoba povolaná zařazovat a soudit. Co s tím?
Abych ho poučoval, k tomu nemám sílu a ani chuť. Člověk postižený hluchotou nebo slepotou za to většinou nemůže a je hodný politování. Jak je to s vámi nevím a snad to ani vědět nemusím. Čtenáři zajímající se o umění však mají právo dostat informaci, která je nebude mást, ale která jim umožní se aspoň obecně orientovat, protože není patrně pravděpodobné, že bych s obsáhlým několikastránkovým esejem v deníku uspěl.
Pan Placák tvrdí, že DaDa na rozdíl od surrealismu je schopné života! Omyl. Není a nikdy nebylo. DaDa vzniklo po první světové válce jako krátkodobá záležitost a jeho jediným cílem byl protest, vyvolávání skandálů a provokací proti měšťácké společnosti. Nějaký dlouhodobý program usilující o změnu DaDa fakticky nemělo. (I když jistý minimální program mu dal Tristan Tzara, kterého pan Placák také zahrnul mezi pitomce.) DaDa vzniklo ve Švýcarském Curychu (1916) a prošlo celou Evropou. Jeho stopy však můžeme vysledovat již v posledních dekádách devatenáctého století. U nás ho lze najít v díle Jaroslava Haška, k DaDa se hlásili oba Čapkové, Nezval, Seifert, Klíma a mnozí další. DaDa končí ve dvacátých letech. A pokud v současné době se dějí pokusy ho oživit, je to jiná věc. Většinou se jedná o marnou námahu. Jenom Jaromír Typlt a Pavel Novotný a několik jejich přátel ví, oč se pokouší, a co dělají. Přál bych sobě i jim, aby se prvotní, spíše mlhavě citové myšlenky DaDa, podařilo rozvinout a konečně přinést do české literatury a kultury vůbec něco nového. V roce 1924 píše André Breton první Manifest surrealismu. Většina dadaistů k němu také přechází. Začíná nová kapitola poválečného umění. Byla to doba zcela ojedinělé explose talentů ať již básníků, spisovatelů nebo výtvarníků. Mnoho jich projde surrealismem, aby později vedli jejich cesty jinam, jiní - sdružení kolem André Bretona - zůstávají ideálu surrealismu věrni. A nebyli to žádní masturbanti a puberťáčtí břídilové, ale básníci a výtvarníci, jejichž dílo již dávno překročilo hranice jejich životů a ještě dnes a po nás i dalším generacím budou mít stále co říci. Surrealisté první čtvrtiny dvacátého století podlehli jedinému a pro některé i tragickému omylu - víře v socialismus a komunismus. Teprve po stalinských procesech ve třicátých letech se většina z nic od této myšlenky odklonila a skupina se vinou Louise Aragona, tvrdého zastánce stalinismu, a jeho přátel, rozpadla. René Crevel, který se nepřidal na žádnou stranu, ale v komunismus věřil stále, nakonec skončil sebevraždou, stejně i Majakovskij. Po druhé světové válce ukončil život sebevraždou také náš Konstantin Biebl. Podivnosti byly kolem smrti Vítězslava Nezvala i E. F. Buriana. Karel Teige byl k smrti uštván a Záviš Kalandra popraven. A ještě nejsem na konci. To všechno byli podle pana Placáka puberťáci a zřejmě i škrabalové a mazalové. Jenomže k jejich druhům patřil i Picasso, grafik a fotograf Man Ray, spisovatel Julien Gracq… a mohl bych pokračovat předlouhým seznamem našich i světových umělců, kteří poznamenali první a ještě i část druhého pololetí minulého století. Koho by tak chtěl postavit pan Placák proti Kubištovi, Istlerovi , Havlíčkovi, Zrzavému a Hrabalovi? … když jmenuji jen ty pro většinu čtenářů nejznámější. Že Hrabal nebyl surrealista? Vyšel z něho a celý život používal ve své tvorbě některé surrealistické postupy ostatně jako mnoho jiných. To je ovšem další omyl pana Placáka a jemu podobných vzdělanců. Dobře jim tak. Všichni tihle mudrlanti si někdy, někde něco přečetli, avšak nepochopili. Surrealismus roku 1924 není surrealismem prvního desetiletí století jednadvacátého. Automatismus (automatické psaní, malování), absolutní náhoda, surrealistický objekt, paranoicko kritická metoda, sen (atd.), to všechno lze chápat jenom jako postupy umělecké tvorby a ten původní jejich dogmatismus byl již před mnoha desetiletími revidován. Neměnné zůstaly jen prapůvodní základní kameny, na nichž surrealismus stojí a staví, a to je: KRÁSA, LÁSKA a IMAGINACE (někdy se také překládá poezie). Možná je to pro Petra Placáka příliš složité a je mimo rámec jeho duševních schopností tomu porozumět. Mohu se s ním však ztotožnit na dvou větách v posledním odstavci jeho článku - že surrealismus byla líheň skvělých autorů a potom na Pavlu Řezníčkovi.

14. 11. 2009
Stanislav Vávra

Dvacáté sedmé děťátko v babyboxu!

Dnes večer, 2. prosince, našli v hloubětínském GynCentru v babyboxu čtrnácté děťátko, celkově v českých babyboxech dvacáté sedmé. Kluk dostal pracovní jméno Richard II. podle lékaře Richarda Jandejska, který měl právě službu. Je zcela zdravý. Richard má přibližně jeden rok. Podivná doba, v níž rodiče odkládají roční zdravé dítě...

Jiří Oulík - Z legrace

Ukázky z právě vydané sbírky Jiřího Oulíka: Z legrace, která uzavírá jeho trojdílný cyklus započatý tituly Z pilnosti a Z nerozumu (Čs. spisovatel 1985, 1988). Zvláštní znamení: Knížku nádherně graficky upravil Jáchym Šerých. (Knížka Jiřího Oulíka Z legrace je k dostání v běžné knihkupecké distribuci a v galerii Ostrov v Praze 1, Michalská 8, nebo si ji můžete objednat na dobírku u nakladatele: jan.kruta@seznam.cz.)


Jeseninová

Narazím si
Bojara
Vydrží mi
Do jara


Na pěknú notečku

Udal jsem udal
Ale málo
Pérečko sa mi
Polámalo


Dobyvatel

Indiánky
Z kmene Hopi
Obdivují
Moje kopí


Prasátko pro štěstí

Darwin vždycky
Rezignuje
Když se člověk
Namete

Neboť jasný
Důkaz tu je
Že jsme vzešli
Z prasete


Kniha návštev

A čo taká
Ebola
Ozaj u vás
Nebola?


Jednovaječné Sudety

Mám jedno
Dvojče
Je ale
Deutsche


Nejmasovější umění
(Na toaletě v National Gallery)

Když jde o řiť
Dobře pořiď
Ať jsi mladý
Nebo starý:
Jasné barvy
Pěkné tvary


Trattorie v Ulánbátaru

Co si dáš Mongole?
Špagety vongole


Rekordér

Myšlenky jsou
Zbožná přání
Smysl všeho
Zůstal skrytý
Jsme jen přístroj
Na přehrání
Malé části
Reality


Nedočkavé zjevení

Tak už tady
Nestůj
Uháněj
A zvěstuj!

Méla má dalšího vnuka!

Můj spolužák z gymnázia a spoluzakladatel Divokého vína Méla Machálek (Ing. Emil Machálek, CSc.) si pořídil dalšího vnuka. Jmenuje se, jak jinak, Dominik Machálek.
Milý Mélo, kdyby se mí dva vnuci rozhodli hned, mohl bych mít příští rok dva pravnuky. Oběma je jim totiž přes dvacet.
Na rozdíl ode mne je ovšem Méla dědeček prvotřídní.
Váš Herodes

Nejistá sezóna nenapravitelného buřiče

3 sezóny v pekle dokáží diváka plynule převést od počáteční nedůvěřivosti k němému úžasu. A přesně takový je i jejich hlavní hrdina, jehož revolta narazila na nečekaně silného soupeře.

Film oslavující tvorbu undergroundového básníka na pozadí převratu v roce 1948 mohl v jiných rukou dopadnout jako nesrozumitelný filozofující paskvil. Tomáš Mašín ovšem zúročil dlouholetou praxi v oblasti reklamy a ke svému celovečernímu debutu přistoupil s péčí ostříleného profesionála. Režie krátkých spotů jej naučila vnímat audiovizuální dílo jako celek a tato zkušenost pro jeho 3 sezóny v pekle představuje nejcennější vklad. Mašín věnuje pozornost každému detailu, z herců dostane maximum a zároveň umí děj patřičně vygradovat. Navíc moc dobře ví, jak veškeré filmové ingredience divákům nadávkovat.

Příběh Ivana Heinze začíná v roce 1947, kdy jeho provokatérské myšlenky představují spíše jen nesmyslný protest pozéra, který je přesvědčen o své výjimečnosti. Opouští tak rodinné zázemí a vydává se na studentskou kolej, kde očekává nové podněty pro své převratné básnické dílo. Jeho snahy ovšem zpočátku vyznívají neopodstatněně, protože společnost prožívá relativně spokojené období a na hrdinství je ještě dost času.

Kolektivem nepochopený Ivan se v prostředí umělecké bohémy seznámí s Janou, která mu imponuje svobodomyslným způsobem života. Přestože jej neustále provokuje, je nepolapitelná stejně jako tolik očekávaná múza zaručující vysněnou kariéru. Pár sice dospěje ke společnému objetí, ale nastává pekelná sezóna, v níž není místo pro nepřizpůsobivé jedince ani nereálné sny.

Kryštof Hádek se se svou roli během vyprávění postupně sžije. Zpočátku mu chování zapřísáhlého buřiče a odpůrce všech zavedených hodnot uvěří málokdo. Po 110 minutách o tom ovšem nebude sebemenších pochyb. Stačí, když odhodí prořídlý plnovous a vrátí se do polohy fracka na prahu dospělosti, v níž působí mnohem přirozeněji.

Polská herečka Karolina Gruszka, v jejíž tváří se dokonale snoubí vyzývavost s nedostupností, na rozdíl od něj na plátně zazáří během svého prvního výstupu. Stačí jediný pohled a má Ivana i diváky ve své moci Její Jana od života očekává především dobrodružství a morálka je jí přitom ukradená. Navzdory svému nevyzpytatelném chování si přesto dokáže získat sympatie.

Mašín jejich poměr, který k opravdové lásce dospěje přes takřka sourozenecký vztah, podal velmi citlivým způsobem a neselhal ani v dialozích zavánějících patosem. Když se Ivan začne příliš sentimentálně vyznávat z lásky, Jana jeho slova se smíchem označí za kýč. A Mašín si je moc dobře vědom, jak mu nepodlehnout. Intimní scény v jeho pojetí obsahují tolik něhy a filmařské fantazie, že slovo sex v souvislosti s nimi působí až vulgárně.

Sázkou na jistotu se ukázaly být i výkony představitelé vedlejších rolí. Ideální volbou je Martin Huba jako Ivanův otec, který se mu nesnaží jeho ideály rozmluvit a zároveň je neustále ochoten podat pomocnou ruku, i Luboš Kostelný jako přisluhovač režimu.

3 sezóny v pekle jsou plné promyšlených záběrů, ať už se děj odehrává v secesních interiérech nebo válkou zdevastovaném Rakousku, kam se Ivan vydá v roli pašeráka. Svou práci skvěle odvedl kameraman, zvukař, kostýmní výtvarník i architekt a 3 sezóny v pekle tak nabízejí iluzi 40. let, která je v mnoha ohledech dokonalejší než samotná realita.

Ze skutečného Egona Bondyho ve filmu nakonec zbylo jen pár veršů, které Hádek občas pronese do kamery. Mašín s nim naštěstí dokáže natolik šetřit, že se nestanou jen samoúčelnou manýrou. Největší prostor pro svou hravost režisér prokázal ve spojitosti se surrealismem, k němuž Ivan vzhlíží. Do děje tak místy vstoupí absurdita zhmotněná vizemi obou protagonistů. Nejlepším příkladem toho je scéna, v níž se Ivan s Janou snaží svými požadavky vyprovokovat osazenstvo snobské restaurace.

Odklon od reality v případě hlavního hrdiny ovšem později představuje také jedinou zbraň, s níž může vést soukromou válku s totalitním režimem. Jeho slovní asociace, za něž by v literárním klubu sklidil ovace, totiž nenacházejí u představitelů komunistického režimu ani špetku pochopení.

Nepatřím k příznivcům Kryštofa Hádka a už teprve neholduji poezii Egona Bondyho. Filmu podle Bondyho zápisků s Hádkem v hlavní roli jsem přesto naprosto podlehnul. Díky němu jsem dokonce málem zapomněl na zvěrstva jako Ulovit miliardáře nebo 2Bobule, která česká kinematografie letos vyprodukovala. 3 sezóny v pekle si od diváků zaslouží podstatně větší pozornost. Doufejme, že právě jejich ignorace životnost tohoto filmu předčasně neukončí.

Adam Chromý,recenze zároveň vyšla i jako blog idnes

Vzpomínka na fotografa Jana Reicha

Vzpomínání na dnes již slavného českého fotografa Jana Reicha se mi rozpadá na několik samostatných vzpomínek, jež se měly, aniž bych to tušil, spojit v jeden celek v podobě soboty 14. listopadu, kdy odešel se svými deskovými aparáty do jiných světelných světů.
Před několika lety jsem s úžasem zjistil, že jedna z jeho velkolepých fotografií vznikla ve vesnici mého mládí, v nechvalické hospodě U Uhrů, kde strejcové a sedláci v mlžném kouřovém oparu pozvedávají své půllitry, kde hospodský Lokvenc s orlím nosem a asketickým výrazem ve strnulé tváři čepuje jedno pivo za druhým, jako by na světě nebylo nic důležitějšího. Nikdy bych proto neřekl, že světová fotografie může vzniknout přímo před nosem.
Vzpomínka druhá je čerstvějšího data. Před rokem a půl jsem připravoval s Janem Reichem rozhovor pro místní tisk. „Nikdy tě k sobě nepustí,“ slyšel jsem varování předem. Tak jsem vzal pár svých knížek, trochu váhavě zaklepal na dveře Reichovy chaloupky v Dolní Křemenici a byl jsem kupodivu pozván dál. Návštěva se nebývale protáhla, proklábosili jsme několik hodin. Než jsem se rozloučil, najednou fotograf někam zmizel, vzápětí se vynořil z přítmí zápraží. „Aspoň si něco ode mne vemte,“ řekl a usmál se. Položil na dubový stůl svou, troufám si říci, nejkrásnější knihu Dům v krajině, v níž jsou scenérie krajiny jižního Sedlčanska. Listoval jsem obrazovou publikací a téměř všechna místa zvěčněná na fotografiích poznával. Zasněženou cestu pod Skuhrovákem, křížovou cestu, remízky i louky zvrásnělé drsným mrazem i hedvábnou námrazou. „Tudy jsem chodíval do školy v Počepicích“, neudržel jsem údiv.
„Víte, co je zajímavé,“ na naše poměry je knížka hodně drahá, ale například ve Francii šla na dračku, v zemi galského kohouta byla během pár dnů rozprodána.“ Mohl jsem jen přikývnout.
Poslední vzpomínka je ještě docela živá. Nedávno jsem vídával stát šedivou dodávku Jana Reicha na nejrůznějších místech. Obcházel louky i meze plné šípkových keřů, určitě si vyhlížel a mapoval náměty svých dalších obrázků. Říkával o světlu, že si ho člověk musí vyhlídnout. Miloval až téměř vášnivě černobílou fotografii. Je toho v ní více než v té barevné, určitě prozrazuje ducha místa, nejenom pouhopouhou hru světel a stínů.
Pojednou jsem si uvědomil, když mi před několika dny volala zcela nečekaně dcera Luciána, jak je lidský život křehký. Mrzí mě dvojnásob, že s Janem Reichem, přítelem ze sousední vesnice, už neuděláme společné vánoční přání, jak jsme si slibovali, že už nepřijde ke mně na guláš, byť by to měl jen přes kopec.
Možná už zase kdesi v nadoblačných výšinách tlačí před sebou na kočárku svůj těžký deskový fotoaparát a zavoní-li listopadové světlo tlejícím listím, zastaví, postaví svůj fotografický přístroj na kamenitou zem a zmačkne spoušť. Díky Janu Reichovi věřím, že se světlo láme, když se rozdává.

Vladimír Stibor 23. listopadu 2009

Vášeň má křídla

Ti, kdo se setkávali s brilantními politickými komentáři Pavla Vernera v Právu, možná věděli, že píše také povídky (knižní soubory Červenobílá kobra a Láska v cizím pokoji) a romány (Dranciáš, Pražské hyeny, Jak nezabít manžela), ale nejspíš by ho nepodezírali z psaní poezie. Vždyť on sám je autorem těchto ostýchavých řádek z internetového Divokého vína:
„Po osmnáctém roce věku už by muž neměl psát básničky, protože poezie je projevem nedospělosti, samčí slabosti… je to larvální stadium muže a fňukání Ratkinovo. Chlap píše do řádků, ponechávaje verše chlapcům.“
Ale poezie si Pavla Vernera našla nejen v chlapeckých letech, ale i v pokročile mužném věku, a přemohla ho, ba přímo zmermomocnila. Na prahu šedesátky vychrlil v rychlém sledu desítky básní, a je to poezie mužná, ironická, ztopořená, alfa-samčí. Rozpustilá („z čeho je mi v duši tence/z čeho hlava bolí//z přezky na tvé podprsence/nepovolí“) i cynická („to je tak k posrání ten stařec v rozpuku/že tě hned neobjal nevzal tě za ruku…“), hravá („v rytmu stereo nerudesky/nabídla mi své ortení“, „u nosu vůně kunderací/z dvou hrubínových jablek vrchlických“) i smrtelně vážná („milenko pozdní už se nám to krátí/už vychládáš mi možná měla bys/zapálit svíčku před mým pohlavím/nastavit se mi a já se postavím/dřív než nás svatí ukřičí/než utopí nás v jedu//a pak mě zhasni sám to nedovedu“).
Nad souborem Vernerových básní Zázrak nasycení, vydaným nakladatelstvím Akropolis, se mi vybavuje výrok malíře Braquea: „Logika chodí o berlích, vášeň má křídla.“ Ano, žádné zaumné mudrování, fňukání a žalování na svět vezdejší, které zaplevelilo české básnictví, ale vášeň, očistná a životodárná, to je pravé slovo pro Vernerovu plnokrevnou poezii. A je v té vášni i poctivá dávka hořkého humoru, jako v básni Duše: „co se stane s mou vzácnou duší/až budu jednou mrtvý?/že se tak ptám když stejně tuším/že o tom každý prd ví.“ Teď už to ví, škoda jen, že už nám o tom nenapíše. Ani báseň, ani prózu, ani komentář.
Pavel Verner zemřel 10. března 2009. Bude nám chybět.

Jiří Žáček

Ve středu 25. listopadu v 17 hodin se sejdeme v malém sále Městské knihovny a budeme si o Pavlovi povídat a předčítat básničky z jeho nové knížky ZÁZRAK NASYCENÍ.

Umřel Honza Reich, fotograf Prahy

V sobotu 14. listopadu slavil fotograf Pavel Hudec Ahasver svoje 68. narozeniny. Ten den ve věku 67 let umřel jeho kamarád Jan Reich. Svoje fotky ze Slovenska a z cirkusu otiskl Honza Reich na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v Divokém víně. Zařadil jsem jeho fotografie i do knihy Antologie Divokého vína 1964 - 2007.

Na vlastní oči pro pláč

Všimli jste si, že z Novy zmizel publicistický pořad Na vlastní oči? Došlo k tomu vcelku potichu a nenápadně - nejprve se s naší největší televizí rozloučily některé z dlouholetých opor tohoto pořadu,pak se po drobné aféře musel vytratit i dlouholetý šéf Radek John. Posléze dostali i ostatní reportéři z této relace „prázdniny“ s tím, žena podzim se snad budou moci vrátit do práce. Ale k obnovení pořadu nedošlo!

Neznám podrobnosti tohoto procesu, možná že „Oči“ skutečně lety osleply a zasloužily si zrušení.Přece jen komerční televize je věc dynamická a stále se měnící – kdo chvíli stál, už stojí opodál. V tomto směru si dovedu představit, že vedení televize skutečně pocítilo potřebu inovace. Obnovení se však zjevně nekonalo! Očím prostě zůstaly jen oči pro pláč.

Shodou okolností se tak stalo právě v roce dvacátého výročí listopadu. Právě v roce kulatého výročí revoluce, která měla mimo jiné osvobodit média, tedy zjišťujeme, že na nejsledovanější televizi prakticky zmizely hlubší původní reportáže!

Nahradila je jen rádoby novinařina v pořadech typu Víkend či Koření. Sledovanost mají možná slušnou, je to však publicistika dělaná bez invence – a hlavně bez investigativní práce. Plnokrevná publicistika je nyní na Nově chudou příbuznou - paběrkuje jen v TN (kde na ni není čas) a Občanském judu(kde se zabývají „komunálem", ne velkými kauzami)

Proč je tomu tak? Důvodů bylo jistě více, mimo jiné se mluvilo o nátlaku politiků. Například ODS prý zablokovala odvysílání dvou reportáží. Bojím se ale, že jde hlavně o finance - pořady typu Víkend to mají u šéfů Novy dobré protože jsou výrazně levnější.(Videa do nich se vesměs kupují od agentur, kde jsou za pár korun) A pro komerční televize jsou prostě výnosy až na prvním místě.Těžko jim to vyčítat, byznys je byznys.

V každém případě by tento vývoj ale měl být varováním před hlasateli plné komercializace televizního éteru! Kdyby se Česká televize stala plně komerční televizí, nejspíš by ruka trhu vyhnala náročnější původní publicistiku i z ní! Ale taky by osud Očí měl rozproudit dění v poněkud zkostnatělých Reportérech ČT. Měli by si totiž uvědomit, že teď už jsou v tom sami.

P.S.

Když jsem dopsal tento blog, hovořil jsem s jedním z bývalých reportérů z Novy. "Oči“ prý na Nově možná ještě resuscitují! Problém však je v tom, že i pokud se znovuzrodí, mají se "dívat" docela jinak. Žádné choulostivé kauzy a rozkrývání problémů už nebude. Dominovat budou kuriozity.

Matěj Kouba

HRY O EVE

Palac Krizik, Radlicka 2, Praha 5, Smichov
do 27.11. 2009

AVEVA, Milan Kuzica a Ivan Minář, Atrium Paláce Křižík

Výstava dvojice tvůrců (sochaře a fotografa) nabízí nečekaně výživnou podívanou jak pro milovníky kvalitního umění, tak i pro laiky oceňující krásy ženského těla. Díla Milana Kuzici spojují zručnost klasického sochařského pojetí aktu s hledáním symbolů, například na ženských torzech, jimiž prorůstají hudební nástroje, nebo na archetypálních monumentálních plastikách připravených právě pro atrium Paláce Křižík.
Mystérium současné ženy autor modeluje zejména v symbolech biblických žen.
Oproti sochám, z nichž místy dýchá až erotická smyslnost, jsou fotografie Ivana Mináře oázou klidu a snění. Jeho romanticky laděná komponovaná zátiší jsou plná citací ze starého vlámského malířství, ale nejsilnějším tématem je
poetika zanikajících věcí, které překvapují svou tajemností. Spolupráce vystavujících umělců je patrná zejména v prezentovaném katalogu Milana Kuzici, v němž jsou mnohé z vystavených plastik vyfocené přímo při zrodu.

Mgr. Ivan Minář ml.

Moje Libeň

Konečně aktualita podle mého gusta, moji milí. V bývalém sídle Obvodního výboru KSČ v Praze 8, nyní sídle Úřadu Městské části Praha 8 (U Meteoru 6), je instalována výstava Moje Libeň, rozuměj Hrabalova Libeň. Připomíná 95. výročí narození Bohumila Hrabala. Vystavené fotografie pocházejí z foťáků Hany Hamplové, Milana Jankoviče, mého oblíbeného Tomáše Mazala a hlavně Ladislava Michálka, jehož fotografie Klub poezie inspirovala Hrabala k pojmenování knížky Kluby poezie, dedikované poetickým mladíkům recitujícím své básničky v domě číslo 4 v Krejčího ulici. Transparent Klub poezie jsem vlastnoručně namaloval na vlastní prostěradlo a s Mélou Machálkem a dalšími kamarády vyvěsil v roce 1964 mezi dva kandelábry na rohu Rudé armády a Krejčího.
K výstavě vyšel průvodce s textem Tomáše Mazala. Panáček slíbil, že mě výstavou provede osobně.

2 Bobule jsou ředěné víno

Vynucené pokračování Bobulí se provinilo vůči vínu, původní předloze i celé české kinematografii.
Tomáš Bařina režii druhých Bobulí odmítnul s odůvodněním, že v prvním snímku už řekl vše, co bylo podstatné. Producenti Dvořák a Vican bohužel k tomu názoru nedospěli a hnáni vidinou plných kinosálů se rozhodli z vyčpělých hroznů za každou cenu vymačkat poslední kapky šťávy. Z Bobulí tak překvapivě nevznikly Bobule 2 ale 2Bobule, čímž veškerá snaha o originalitu končí.

Hrdinové vinařské komedie se před dvěma lety dopotáceli do finále a každému (vyjma producentů) bylo jasné, že už nemají divákům co říct. Scénář si tak chtě nechtě musel vypomoci novými postavami, které do příběhu narouboval s nadšením vinaře-amatéra. Když filmaři pro tuto příležitost oprášili Jiřího Krampola a Janu Švandovou, bylo zřejmé, že 2Bobule vyrazily do boje o diváckou přízeň se zbraněmi hromadného ničení. Oba herci navíc mají navzdory svému pokročilému věku exhibicionistické potřeby, což není vůbec hezké a už teprve ne vtipné.

Změna na postu režiséra se na Bobulích neprojevila stejně jako střídání štábů u donekonečna natahovaných televizních seriálů. Děj stačilo občas prostříhat leteckými záběry jihomoravských scenérií, aby si diváci mezi návaly smíchu také uvědomili, jak krásně to na východě naší republiky je. Ať už za tím stál absolutní respekt k předloze či nulové autorské ambice Vlada Lanného, 2Bobule nejsou ničím jiným než sériově vyrobeným prefabrikátem. Pokud se i přesto diváci s výsledkem spokojí, 3Bobule už si nejspíš můžou natočit samotní sponzoři.

2Bobule diváky opět zavedou do země zaslíbené, kde se i domácí víno pije výhradně z lahví s reklamními etiketami. Hlavní postavy už mají vlastní životy a k tomu, aby se opětovně setkaly a zažily nějakou tu legraci, se nezapříčiní nikdo jiný než Krampol se Švandovou. Jirka (Lukáš Langmajer) totiž přivede do jiného stavu jejich dceru, načež prchne ke svému dobrému příteli, kam se ovšem mezitím řítí její rodiče i nájemný vrah v podání Jiřího Korna. Nebohá těhotná slečna, kolem které se celá zápletka točí, se ale překvapivě objeví až v posledních deseti minutách filmu (pokud nepočítáme její nohu v úvodní scéně).

V reálném životě by vše vyřešil obyčejný potrat. 2Bobule však k této problematice přistupují podobně jako Taková normální rodinka velmi konzervativně a diváky pochopitelně potřebují v závěru uchlácholit kýčovitým happyendem.

Jak je zřejmé z nástinu děje plného křečovitých eskapád a oduševnělých hlášek, víno ve filmu funguje jen jako ušlechtilá rekvizita, která má jeho buranskou podstatu povznést na vyšší úroveň. 2Bobule toho ovšem o víně ví asi stejně jako návštěvníci Oktoberfestu. Hlavní hrdina se tak chystá lisovat slámové víno ve chvíli, kdy vinice ještě nezačaly ani rodit. Na svůj vinařský triumf, jímž to pochopitelně v závěru všem natře, má navíc k dispozici tolik hroznů, že by z nich při vší snaze nedal dohromady ani jednu lahev.

Hádek, Langmajer a Voříšková, na nichž první Bobule stály, museli ustoupit lidovému humoru a z jejich postav se stala jen plochá vzpomínka na film, který před dvěma lety do kin přilákal tolik lidí, že to někomu bohužel nedalo spát. Naředěný scénář se nejvíce podepsal na Tereze Voříškové, jejíž Klárka vytrvale trpí jako žena v domácnosti, aby se v závěru zmohla na krátkou revoltu a vzápětí svému nezodpovědnému příteli opět padla k nohám.

Tvůrci filmu 2Bobule jsou si moc dobře vědomi toho, že je mnohem přínosnější podmanit si tisíce nenáročných diváků než nějakých 200 členů akademie udílející České lvy, kteří navíc za sledování filmů neplatí. Poptávka bohužel v současné době hraje v jejich prospěch. Nerad bych se ovšem jednou dožil časů, kdy bude číslovka před Bobulemi dvojciferná.

Adam Chromý (článek vyšel zároveň na blogu idnes)

Pavel Verner, Zázrak nasycení

Kniha našeho přítele Pavla Vernera je k dostání v internetovém obchodu Kosmas.cz s touto nabídkou. V Praze pak jistě v knihkupectví Fišer, Kaprova ulice, a Kosmas, Perlová ulice.
Jinak ji šíří distribuční kanály Kosmas, Euromedia a Nakladatelský servis.
Nakladatelství Akropolis

Doporučená cena: 168 Kč
sleva 10% -17 Kč
Naše cena: 151 Kč



Zázrak nasycení - anotace
Pavel Verner (1947-2009) byl znám především jako prozaik a politický komentátor. Do literatury však vstoupil v 60. letech právě jako básník, kdy debutoval na stránkách Divokého vína. Svazek jeho básní podává nezvratné svědectví o tom, že byl především básník. A ne ledajaký -- pěstoval v poezii tak vzácné bylinky, jako jsou humor, včetně onoho černého, sarkasmus, ironie i sebeironie. Vernerovy verše -- ať z 60. a 80. let či z počátku nového tisíciletí -- jsou vzácně spjaty osobitou poetikou, bohatou obrazností, hrou se zvukomalebnou stránkou i překvapivými pointami. Kde jinde se v české poezii setkáte s incestním dědečkem z Liberce (i odjinud), s opilými tatíky na vycházce, se starci v rozpuku, mukly celibátu či s hanbatou geometrií? Lze jen litovat, že básnická tvorba tohoto autora, stigmatizovaná jmény Fr. Gellnera a V. Hraběte, je provždy uzavřena.

Lolita u Bulovky

Šel jsem dnes k nemocnici Na Bulovce v Praze a náhle na mě vykoukla Lolita. A to ještě v ruských bukvách. Nic proti Nabokovovi, tahle polonahá dáma na plakátu s ním ale určitě měla pramálo společného. Nějaká ruská produkce tu zvala na koncert jakési ruské zpěvačky. A neobtěžovala se lidem azbuky neznalým sdělit o co jde, i když se to zjevně konalo v Čechách. Den předtím jsem zase zaregistroval, že se u nás sejdou příznivci pokeru. Tedy u nás – sejdou se ve Franzensbad jak sděloval čistě německy psaný plakát. Že to jsou Františkovy lázně jsem si dokázal odvodit, nepochopil jak má někdo drzost používat v srdci Čech jen německý název českého města. Mohl bych samozřejmě pokračovat dalšími případy. Plakáty a bilboardy psané jen anglicky jsou ale tak časté,že už je ani nevnímáme. Takže bych jenom připojil názor. Plně podporuji co nejširší výuku cizích jazyků, sám mluvím slušně všemi třemi zmíněnými řečmi. Ale jsou tady spoluobčané, kterým to s jazykovou vybaveností nějak nevyšlo. I tak však podle mne mají – vzhledem k tomu že žijí v českém kulturním prostoru- právo se česky dozvědět, co se kolem nich píše. Aještě něco – teď se hodně mluví o riziku ztráty českých pravomocí v rámci Evropské unie,o nebezpečí jakéhosi bruselského -zejména ekonomického - imperialismu. Podle mého přesvědčení však mnohem větší nebezpečí hrozí české kultuře. (Nejen české, nejsme v tom sami- stejné riziko ohrožuje i všechny ostatní malé evropské národy) Nositelem tohoto rizika ale nejsou eurobyrokrati – jsme jím zejména my sami,pokud se necháme pohltit mořem kultury velkých národů a globální nekultury.

Matěj Kouba

Spřízněné duše knihovnické

Během Týdne knihoven jsme s mou nakladatelkou Věrou Noskovou objely několik českých měst a nakonec zakotvily na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě. Není lepší škoda života, než když se člověk setká tváří v tvář se čtenáři! A neexistuje snad nezištnější a laskavější lid než knihovníci a majitelé literárních čajoven a kaváren.



Úterý odpoledne: vyjíždíme z Prahy směrem na Písek. Moje patnáct let staré autíčko má za už letos za sebou výlet na jih Francie, tak snad vydrží i „book tour“ – neboli turné s představováním nových knih - po Čechách. Já jsem dozadu do auta naložila několik desítek Cvokyní, což je sci-fi příběh ženy cestující zpátky v čase a snažící se měnit svůj život, Věra zas bude propagovat svoji povídkovou knížku Ještě se uvidí, která obsahuje tři současné příběhy žen stojících mezi dvěma muži.



V Písku jsem se kdysi stavovala, ale jen letmo, ve stylu japonských turistů: šup na náměstí, šup se podívat na středověký most a hurá dál! Tentokrát máme na prohlídku víc času, a tak oceňuju rozlehlost půvabného historického centra, svižně a trendově rekonstruovanou Sladovnu (což je, jak název napovídá, skutečně bývalá sladovna) a snad ze všeho nejvíc historickou vodní elektrárnu na řece Otavě, stejnou od dob Františka Křižíka a stále funkční a dodávající proud do sítě. Věra, která tady kdysi strávila několik let života, mě upozorňuje na spousty mladých lidí v ulicích, protože Písek je tradičně město škol a studentů. Panuje až neuvěřitelně horké letní počasí a nejpříjemněji je na promenádě u Otavy. Stejně ale končíme v místním sekáči, který důkladně pleníme - z Písku mám celkem čtyři pozoruhodné kousky oblečení.



Díky knihovnici Soně je tu zajištěno publikum čítající asi třicítku lidí, ostatně na Věru Noskovou už jsou v Písku zvyklí a vždycky si s ní rádi přijdou podebatovat. Čtu z Cvokyně, Věra z povídky, která se odehrává právě tady v Písku. Pak se rozvíjí debata, mimo jiné o feminismu, jelikož Soňa prozrazuje obecenstvu, že jsem feministka, zatímco Věra sama sebe označuje za antifeministku, pak o ekologii, a konečně tak vůbec o životě a psaní. A taky o ezoterice, jelikož Věra je zakladatelka Českého klubu skeptiků Sisyfos a na ezoteriky má spadeno. Soňa s manželem nás pak doprovázejí na večeři do místní proslavené restaurace U Reinerů a nechávají nás přespat ve svém domku.



V horkém letním počasí pokračujeme do Českých Budějovic. Tady jsem původně chtěla stihnout aspoň kousek Ekofilmu, který je zrovna v plném proudu, ale v jednosměrkách, různých omezeních a zákazech vjezdu děsně bloudíme (Budějovice jsou opravdové velkoměsto, bránící se autům, jak jen to jde) a mám čas jen na kousíček jednoho filmu, pojednávajícího o sochařích vytvářejících křížovou cestu, do níž každý přispěl jednou sochou. Tudíž spíš duchovno než „eko“, jako vzorek mi to stačí. V Budějovicích nevystupujeme v knihovně, ale byly jsme na poslední chvíli zařazeny do programu literární čajovny Měsíc ve dne, takže na nás přišla jen malá skupinka lidí, zato dosti fundovaně diskutujících. Obsluha je tu „na půl cesty“, mladík Vašek, který nám přinesl nápoje, je vlastně texaský ranger a nosí kovbojský klobouk, na nohou koně a za pasem pistoli, což Věru poněkud zneklidnilo, ale prý nebyla nabitá. Ubytování je tu úchvatné: v historickém domě nad čajovnou mají její majitelé rekonstruovaný podkrovní byt, kde nás nechají přespat, ovšem je to tu hodně bohémské – byt občas využívají jejich synové. A samozřejmě jsme obešly velké náměstí s Neptunovou fontánou a já jsem si musela téměř rituálně vylézt na Černou věž.



Následovala další štace, Chrudim. Přesun z jižních do východních Čech zabral jen půl dne – v Čechách je vlastně všechno blízko. A zase krásné náměstí a půvabná Filištínská ulička, ve které sídlí zdejší městská knihovna. Návštěvnost v tomto případě zachránily dívky z místního internátu, studentky několika různých středních škol, které na naše vystoupení přivedla vychovatelka. Tím pádem jsme se jich s Věrou zvědavě vyptávaly na jejich život, na hnutí Emo, na Stmívání a tak podobně. Naší zdejší hostitelkou byla knihovnice Jana Jirásková, kterou pokládám za výjimečnou osobnost – nedávno jí vyšla první povídková knížka Kanička pošmodrchaná, s neuvěřitelně vyspělými, zralými a přitom originálními texty, neopakovatelně vyjadřujícími jakousi existenciální bolest a přitom krásu bytí a žití (hrome, to jsem to řekla pateticky – Jana vůbec patetická není, ale přesto to myslím docela sedí…). Kromě toho je Jana taky šéfredaktorkou místního literárního časopisu Psa(hlav)ci a potkáte ji taky na literárním serveru Mezera.org. A navíc k tomu všemu má čtyři děti, z toho tři školáky, kteří s ní ještě bydlí. Přesto nás vzala do svého bytu v Chrastu u Chrudimi a přenechala nám na noc obývák. Večer jsme strávily ve třech u pivka v místní hospodě a Jana nám svým nápadně hlubokým hlasem vykládala střípky ze svého života. Například rozhodně odmítá v rámci knihovny lépe placené místo, které by ji zároveň vzdálilo čtenářům a přesunulo někam dozadu ke katalogům. Taky jsme rozebíraly výchovu dětí, drogy, knížky, literární servery a mnoho dalšího.



No a z Chrudimi jsme v pátek po ránu pokračovaly do Havlíčkova Brodu na knižní veletrh. Rozkopané centrum města nás poněkud dezorientovalo, navíc se najednou udělala strašlivá zima a nevlídno. Konečně jsme se probojovaly ke kulturáku a rozbily stánek s knihami v prostorách PEN klubu. Odteď jsme se až do sobotního odpoledne u pultu střídaly a byla to zajímavá zkušenost. Davy lidí proudí kolem, občas si někdo změří pohledem vaši nabídku a pokračuje v chůzi, nebo se – velmi vzácně – zastaví a začne knížky zkoumat. A zcela výjimečně si něco koupí. Načež se většinou strašně diví, že mu můžete knížku rovnou podepsat, jelikož jste autorka. Obě jsme měly čtení, na Věru přišlo dost lidí, na mě málo, a byla to taky pěkná škola života – překřikovat ampliony a hlasitě se bavící lidi nablízku. Vůbec největší davy obléhaly spisovatelské hvězdy Viewegha a Vaculíka, kteří se tu také na chvilku mihli. Sama jsem si veletrh také obešla, ale davy byly příliš husté, až jsem začínala mít pocit, že se v té tlačenici dusím – takže jsem si nakonec nic nekoupila.



Z krátkých procházek po Havlíčkově Brodě (když u pultíku seděla Věra) jsem dohromady nic neměla, protože panovala opravdu nekřesťanská zima, déšť a sychravo. Poprvé za celé naše „turné“ jsme spaly v normálním, docela hezkém hotelu, zvaném Brixen. A v sobotu v podvečer, když veletrh končil, jsme se vrátily do Prahy.



Byla to úžasná zkušenost, i když pro mě dost namáhavá. Fakt to není žádná legrace, snažit se publiku prezentovat originalitu a zajímavost svých výtvorů a myšlenek. Naštěstí existují knihovníci a majitelé literárních čajoven a kaváren, kteří nám autorům poskytují nezištně podporu a posilují v nás víru, že přece jenom existují spřízněné duše, pro které jsou přesně ty naše knížky to pravé ořechové.

Eva Hauserová

(článek vyšel i na serveru idnes)

Píše mi Jaroslav Svěcený...

... a zve mě i vás na výstavu Slavné evropské housle v pražském Obecním domě (do 29. listopadu) a na koncerty ve svém klubu Violino v Krakovské ulici 5 v Praze 1 21. a 23. října vždy v 19.30. Klikněte na www.sveceny.cz nebo www.violino.cz.