literární časopis založený v roce 1964

Jaroslav Kučera

Narodil se 19. prosince 1946 ve vesnici Ředhošť v okrese Litoměřice.
Od roku 1962 do roku 1966 studoval na Mělníku Střední průmyslovou školu stavební. V roce 1967 zahájil studium na stavební fakultě Českého vysokého učení technického v Praze, kde také bydlel ve strahovských kolejích. V témž roce se aktivně zúčastnil protirežimních studentských demonstrací, které byly předzvěstí Pražského jara 1968.
Na Strahovských kolejích se stal spoluzakladatelem Fotoklubu Strahov /1969/.
V srpnu 1969 byl při fotografování prvního výročí okupace Československa sovětskou armádou zatčen, surově zbit a několik týdnů vězněn ve věznici na Pankráci. Tehdy se definitivně rozhodl pro fotografickou kariéru.
V roce 1973 ukončil studium a stal se stavebním inženýrem. Ihned po státnicích zůstal „na volné noze“ jako fotograf a v období normalizace pracoval externě pro některé časopisy a státní podniky. Volný čas věnoval černobílému sociálnímu dokumentu.
Známé cykly z té doby jsou: Setkání, okamžiky, samoty, Komunistické slavnosti, Moldávie. Další soubory vznikaly v devadesátých letech. Např. Sametová revoluce, Sudety, I taková je Praha, Pražské hospody atd.
Druhou fotografickou disciplínou, která se stala jeho živobytím, je fotografování historické architektury a v posledních letech i jeho vydavatelství a nakladatelství JAKURA.
Jaroslav Kučera je také zakládajícím členem fotografické skupiny Signum /Kyndrová, Jasanský, Kučera, Ptáček, Vaniš/ vzniklé v roce 1990. Spolu uspořádali v devadesátých letech na 30 výstav po celém světě /Mnichov, Paříž, Turín, Jerusalém, Berlín, Drážďany, Praha, Brno, Freiburg atd./.
Je také držitelem prvního Grantu primátora Hlavního města Prahy z roku 1995 a Hlavní ceny Czech Press Photo z roku 2000 za fotografii Kameny a násilím proti globalizaci. Na Czech Press Photo obdržel v průběhu let více než deset dalších cen. Velký úspěch zaznamenal v Kodani 2001, kde dostal 1. cenu v evropské soutěži Euro Press Photo Awards 2000. Svými fotografiemi je zastoupen ve sbírkách Moravské galerie Brno, ICP New York, Life magazin New York, Colorado Photographic Art Center Denver, Svazu českých fotografů, Galerie Hlavního města Prahy, Národního muzea fotografie v Jindřichově Hradci a mnoha soukromých sbírkách.
V roce 2002 byla vydána jeho první monografie Lidé, které jsem potkal a v roce 2013 pak další k výstavě na Pražském hradě, Jak jsem potkal lidi.
U příležitosti výstavy v Prácheňském muzeu v Písku vyšla kniha černobílých fotografií ze 70. let Setkání, okamžiky, samoty a další kniha Sudety vychází v roce 2016 k výstavě v Czech Photo Centre v Praze.

FOTOGRAFIE

obr. 41	obr. 42	obr. 43	obr. 44	obr. 45
obr. 46	obr. 47	obr. 48	obr. 49	obr. 50

Galerie obsahuje celkem 50 obrázků.
1-10   11-20   21-30   31-40   41-50  

JAROSLAV KUČERA

„Mám rád na fotografování drsné počasí. A taky rád fotím drsné lidi. Lidé vůbec mě fascinují. Co je motivuje k tomu, že žijí tak, jak žijí…“
Troufám si tvrdit, že Jaroslav Kučera (1946) je nejvýraznější osobností současné české fotografie života. Osobností zcela mimořádnou, nadanou jak analytickou schopností špičkového dokumentaristy systematicky a dlouhodobě sledujícího svoje téma, tak pohotovostí výjimečně bystrého reportéra reagujícího na aktuální jev či událost. Přičemž v obou případech je jeho úsilí korunováno silným emocionálním a estetickým účinem. Navíc, sledujeme-li jeho tvorbu od samých počátků na prahu sedmdesátých let po dnešek, uvědomujeme si, jak je obsahově, výrazově a stylově kompaktní. Jak působí jako jednolitý celek. A jak citlivě nejen odráží, ale i komentuje atmosféru, zásadní rysy a klíčová dění doby, kterou jsme žili a žijeme.
Vlastně až dnes, při pohledu zpět na uplynulá léta a vyvíjející se Kučerovu tvorbu, lze odpovědně konstatovat, že Jaroslav Kučera nemá doma konkurenta - ve své ani v následujících generacích. Možná ještě tak Karla Cudlína, rovněž skvělého dokumentaristu a reportéra, jehož tvorba má výjimečnou obrazovou kvalitu – ale je to Kučera, kdo jako citlivý seismograf či barometr ve svých snímcích bezpečně zaznamenává všechno podstatné, co se v psychosociální sféře života jeho země děje. Možná také, a to vůbec nejspíš, v rámci celosvětového dění Antonína Kratochvíla, z jehož fotografií emoce, člověčenství a svébytný estetismus rovněž přímo kapou. A jejichž silná působivost rovněž spočívá i ve zvláštní metaforice, v tom, že samy fotografie jsou jen náznakem obsahů, které se odehrávají jakoby „za nimi“… Ale je to přece jen Kučera, kdo na rozdíl od „internacionalisty“ Kratochvíla je tvůrcem zcela jedinečného díla vázaného k rodné zemi. Přesněji k pohnutému osudu jedné ze zemí bývalého tzv. východního či komunistického bloku.
Ať si totiž namátkově vezmeme třeba jen jediný snímek z každého z jeho tematických souborů a všechny pak srovnáme do časové chronologie, vyvstane nám před očima vzrušující příběh uplynulé doby. To znamená, že jsou si všechny fotografie každého souboru po stránce obsahové výpovědi i po stránce výtvarné rovnocenné, což už samo o sobě představuje nebývalou kvalitu. Například ten osamělý chlapík v pražském bufetu s půlitrem piva před sebou ze samých počátků Kučerovy tvorby spadajících do jeho studentských 70. let. Ta fotografie je - stejně jako všechny ostatní snímky shrnuté pod společný název Setkání s člověkem - zastupitelná a spontáně naprosto přesně vyjadřuje dobovou atmosféru. Záběry z bufetů se v tom prvním Kučerově souboru mísí s nevázaně bohémským prostředím studentské koleje a zvídavými průniky do života tehdejší noční Prahy, městských podchodů, ulic, domova důchodců i tzv. pasťáku, tedy nápravného zařízení pro mladé delikventy. Kučerovi se dokonale daří vyjádřit onu zvláštní mystérii tehdejšího života založenou na paradoxech - podivnou směsici lyrismu, humoru, stísněnosti. Ano, i onu zvláštní životní šeď danou nejen „ošuntělým“ prostředím, ale i ustaranými lidskými tvářemi bez úsměvu…
Anebo si vezměme snímek zavile se tvářícího milicionáře v prvomájovém průvodu. Jde o jeden záběr z mnoha ze souboru z 80. let nazvaného Komunistické svátky. Hořce úsměvný humor vyvěrající z absurdity zachycené skutečnosti beze zbytku symbolizuje základní životní pocit lidí té doby.
A tak bychom mohli pokračovat dál: Fotografie pravoslavného popa Nikolaje vykračujícího si zvesela rozblácenou cestou k moldavské vísce Satu Nou v Ceausescově Rumunsku naopak zase symbolizuje naději. Totiž že navzdory sebevětší bídě materiální, sociální i politické lze vsadit na základní lidské kvality a žít plnohodnotný život. Ostatně, právě fotografování v rumunské Moldávii, odkud pocházela Kučerova tehdejší žena, osudově poznamenalo celou jeho další tvorbu. Poznal, co obnáší opravdové přátelství, lidská pospolitost, člověčenství se vším všudy.
A symbol československé Sametové revoluce – proslulá fotografie disidenta Václava Havla v objetí s protagonistou reformního komunistického hnutí roku 1968 Alexandrem Dubčekem? V okamžiku zprávy o pádu bašty totalitního režimu? Prošla světovými médii, stejně jako řada ostatních Kučerových snímků z onoho památného dramatického vzepětí lidských mas, které patří k těm nejlepším, co tehdy vznikly.
Rychlé společenské proměny, jimiž jsou pak naplněna celá 90. léta, Kučeru přímo fascinují a pouští se s jistotou téměř věšteckou do témat, která postupně ovlivňují sociální sféru života vlastně všech postkomunistických zemí. Snímek s nevinným názvem „Andrea jde do práce“, na němž krásně rostlá „lehká dívka“ vybízivě zvedá lem krajkových šatů, například patří do projektu Sudety. Projektu věnovanému území letitých svárů na česko-německo- rakouském pomezí, ale i území, kde začínala ostře střežená „železná opona“. Tam, v ekologicky problematické krajině, kde se léta nemilosrdně drancovalo nerostné bohatství země, mezi Romy, šlapkami, bezdomovci, mafiány a novodobými zlatokopy se zdá být střet starého života s novým snad nejkřiklavější. Vyzývavá dívčina Andrea je toho výmluvným symbolem. A Kučerovo bystře viděné a esteticky vytříbené svědectví plné empatie k lidským osudům činí z projektu Sudety velké, možná nejzávažnější Kučerovo dílo.
Podobně však lze hodnotit i Kučerovo téma Prahy, volené s vědomím, že jde o další středobod sociálních proměn, s nimiž se po půl století obnovená demokracie musí vypořádat. A opět, namátkově vybraný snímek artistů z bývalého Sovětského svazu na Staroměstském náměstí z tematického celku nazvaného I taková je Praha, výmluvně charakterizuje celý Kučerův „pražský projekt“ věnovaný novým „porevolučním“ sociálním jevům – bezdomovcům, vekslákům, žebrákům, prostitutům a prostitutkám, feťákům, pouličním prodavačům, muzikantům a kejklířům… Ovšem kapitolu svou úsměvností zcela zvláštní tu tvoří téma Pražské hospody, kam rovněž, v zájmu „trhu“ jako novodobého božstva, pronikly nové jevy. Výmluvně je může symbolizovat třeba snímek servírky s četnými půllitry piva v ruce obsluhující štamgasty tak říkajíc „nahoře bez“. Ale k pražskému tématu se volně váže i Kučerova brilantní reportáž nazvaná Kameny a násilím proti globalizaci a věnovaná pouličním bojům v době zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, kdy se do Prahy sjeli odpůrci i zastánci tzv. globalizace z celého světa. Jednomu z těch snímků, abstraktně pojednané siluetě mladého anarchisty, udělila mezinárodní porota soutěže Czech Press Photo jednohlasně Hlavní cenu s komentářem: „Kučerův bojovník je tragickou postavou dnešního světa – svádí marný boj, který se ve svém důsledku obrací proti němu.“
Bylo jen otázkou času, kdy se Kučerova pozornost obrátí k – lidské tváři. A kdy se z těchto tváří autor pokusí sestavit jakýsi syntetický portrét současné společnosti. Stalo se. A stalo se tak konfrontační metodou, kdy vedle sebe začal stavět portréty umělců, zlodějíčků, podnikatelů, ba i soudce a vrahů. Zajímalo ho totiž, jak mají ti lidé své osudy zapsány ve tváři. Ten projekt je náročný a dlouhodobý…
A bylo rovněž otázkou času, kdy se Kučera odpoutá, alespoň na chvíli, od lidských objektů a svou kameru zaměří na předmětný svět, krajinu, životní prostředí. V Kučerově případě to vše samozřejmě poznamenané člověkem. A tak je poslední Kučerův projekt pracovně nazvaný Tiché dialogy, neboť jde opět o konfrontační dvojice, jakýmsi logickým vyvrcholením celé jeho dosavadní tvorby. Jde o svět lidí bez lidí. O objekty tak banální jako je městská dlažba s kanálem, odraz domovního bloku na kapotě automobilu, střecha s komínem, dopravní značka, klikatící se potrubí, vlakové vagóny v zatáčce… Civilistní surbanalismus – výstižnější název mě nenapadá. A je to nadbanalismus značně magický. Neboť Kučerovo vrcholně estetizující pojednání těch všech prachobyčejností a jejich mistrné konfrontace navozují pocit vzrušujícího tajemna. Skryté krásy světa lidí.
PhDr. Daniela Mrázková