Archiv divoké vinice

Nechte sloupy ležet

Přivítal jsem rozhodnutí, že se na Staromák nebude vracet Mariánský sloup.Ono by to bylo trochu jako bychom v rámci návratu k tradicím stavěli na Letné znovu Stalina. Já vím, že to přirovnání je přehnané - ale vracet kontroverzní momenty historie do života je prostě vždy hodně problematické. Všimněte si - proti byla jednoznačně Církev československá husitská. To proto, že ta vznikla z české "katolické moderny" - z věřících, kteří chtěli zůstat v katolické církvi, ale zároveň se chtěli vyrovnat s tím, co měli katolíci po Bílé Hoře v Čechách na svědomí. Češi to potřebovali - katolictví a monarchie jedno bylo a Češi chtěli budovat novou svobodnou republiku. Toto poslední české schizma symbolizovalo právě svržení Mariánského sloupu. Katolíci snaživé reformátory (ostatně jako vždy před tím) dost nemilosrdně ze své církve vyhnali, byť se už neupalovalo jako za Husa.Novodobí husité přesto mají tehdejší postup Vatikánu dodnes za zlé. Podobně negativní postoj k obnovení symbolu "habsburské poroby" mají i mnozí ateisté - alespoň ti, kteří se hlásí k masarykovské tradici a vědí něco o historii. Konotace jsou v této oblasti velmi zajímavé. Kdo si třeba vzpomene na to, že sloup boural nejen bohém Franta Sauer, ale mezi dalšími osobnostmi třeba i Milada Horáková? Stavět znovu Mariánský sloup znamená zkrátka vrtat do vosího hnízda - zastupitelé se rozhodli překvapivě moudře.
(ds)

 

Jindřich Štreit byl oceněn Cenou primátora města Olomouce

Fotografu a pedagogovi Institutu tvůrčí fotografie Jindřichu Štreitovi byla v pátek 8. září předána prestižní Cena primátora města Olomouce. Oceněné volí sám primátor města na základě vlastního rozhodnutí. Jako již tradičně udílel i letos primátor Antonín Staněk cenu v kategoriích podnikání a umění.
Primátor vyzdvihl Štreitův lidský přístup uplatňovaný nejen ve fotografické tvorbě, připomněl ale především jeho pracovní úspěchy, například to, že měl přes 1100 autorských fotografických výstav nebo že vydal přes tři desítky vlastních fotografických publikací.
Mnoho práce, kterou Jindřich Štreit doposud ve fotografii vykonal, souvisí právě s městem Olomouc a jeho okolím. Řada fotografických dokumentárních cyklů i jednotlivých snímků v tomto moravském městě vznikla a uspořádal zde také několik vlastních výstav.
Ondřej Durczak

Fotografie Ondřej Durczak
Fotografie Ondřej Durczak
 

Mobel opět naděluje

Prvním laureátem Mobelovy ceny byl před devíti lety jmenován básník Lubomír Brožek. Dostal ji za sbírku Paměť ohně. Druhým vítězem se o rok později stal Jiří Žáček za knížku Třetí poločas. Zatím posledními nositeli nejvyššího ocenění od „tajemného pana Mobela“( dodejme, že ten ovšem uděluje poetům i celé spektrum dalších skromnějších cen ) se v minulých dvou letech stali Petr Petříček, Ondřej Hník, Jakub Fišer a Jarmila Hannah Čermáková.
Také letos, se dočkáme nových laureátů, kterým Mobel ceny udělí. Autor a organizátor všech Mobelových aktivit, básník Lojza Marhoul, zve tentokrát adepty cen, jejich přátele i další milovníky veršů do pražského Slovenského domu v Soukenické ulici 3, kde se 23. září ve 3 odpoledne uskuteční už deváté mobelovské setkání.
(ds)

 

Život křížem krážem

Skoro každý si na cesty bere fotoaparát. Ne každý si ale přibalí i oči básníka! Eva Frantinová je nemusí balit, má je vždy s sebou. Potvrzuje to i výstava jejích fotografií Život křížem krážem. K vidění je na adrese Politických vězňů 9 ve druhém patře. Karel Sýs na vernisáži 5.září o Evině fotografické tvorbě takhle hezky promluvil:

„Můj refrén se mnou světem kráčí stále křížem kráž“ zpíval Karel Gott gramaticky poněkud nesprávně kvůli rýmu „dokud dech mi stačí: já jsem váš“.
Eva Frantinová na křížových výpravách světem ustaluje život, který žel tak rychle utíká a kdo jen chvilku tiskne spoušť, už stojí opodál. Říkám „ustaluje“, i když dnešní fotografická technika se skoro nezná k vývojce ani k ustalovači. A přece to byly dva krásné pochody, jaké by nenapsal ani c. a k. dvorní skladatel Johann Strauss z Vídně ani muzikus natus Josef Hotový ze dvora v Radějovicích.
Neviditelný obraz se nejprve vyvinul do své převrácené podoby jako punčocha navlečená naruby, aby se vzápětí ustálil v konečném tvaru, co nejvěrnějším předloze.
A co se věrnosti týče? Fotografie se zrodila v temných komorách z člověčí touhy znesmrtelnit se pro budoucnost v co nejvěrnější podobě. Ne vždy věčnost zvítězila nad zmarem. Nicméně co dosud neobratná čerň a běl ubraly na věrnosti, to zase přidaly na kráse. Na daguerrotypiích nebyly vidět červené nosy a něžné stíny zjemňovaly stařecké vrásky. Jenomže to tenkrát ještě kreslilo poctivé kutnohorské stříbro!
Stříbro vládlo fotografii více než století a vládlo dobře. Živoucím důkazem je geniální fotograf-chodec František Dostál, který má snad i oči černobílé.
Pokrok však musí být, i kdyby na uhličitan sodný nebylo. A tak místo rozvažování, co zvěčnit a co zapudit stačí mačkat a mačkat a mačkat.
Eva Frantinová patří do čeledi fotografů, kteří jen nemačkají, a než zmačknou, sakramentsky si to rozmyslí. Mačkají, jen když usoudí, že objekt jejich mačkání souzní s archetypy usídlenými v jejich duších.
Co se nadřeli andělé s chýší svaté Panny, aby ji dovlekli z Palestiny na Loretánské náměstí! My, smrtelníci bez křídel, dostali jsme v náhradu nikony a olympusy, a spíše než panny nás fascinují lidé, zvířata i věci z masa i kostí. I kámen má své maso, které se vysouší o staletí déle než pemikam. Jak krásně se na světle vyjímá opuková konzerva, když ji kouzelným klíčkem otevře umělec, umělkyně.
A tak se do bitů, jimž ostatně málokdo rozumí, ustálí židle, na které sedávala babička a která se zázrakem dostala na pobřeží Jadranu. Přežije zbožné gesto rabína i bezbožné hulákání pouličního uličníka. Marilyn Monroe si bude donekonečna kasat sukni, ale nikdy ji až nad kalhotky nevykasá. Zachována zůstane zeď, která kdysi obehnala zahrádku autorčina dětství. Příznivý vítr nebo který čert ji přenesl z Máchovy ulice do Jeruzaléma a hle – velebně oprýskává tady i tam.
Zrezivělé psací stroje doklapaly, ale naklepané verše nezrezaví. Na trávník se vysemenily smaltované květy – i ony mají právo rozkvést. Který generální štáb se smí pochlubit, že vystačí s třemi telefony? Může být štěstí zavřeno za dveřmi číslo 13? Čas se zastavil za deset minut deset, slunce odmítlo ukazovat jako vyhořelá Aladinova lampa. Zvonek se nedočkal svého prstu. Pojišťovna uklouzla na burze a připravila klienta i o deštník a klobouk. Napoleon slezl z Heleny a v kurzu pro průvodce se učí hebrejsky. Globus definitivně zkameněl a moře se přestala bouřit. Světu nebude odzvoněno bronzem, nýbrž kusem plechu. Poslední nájemníci krále Jiřího se onoho dne sejdou u plastikové popelnice. Je Albert Einstein relativně větší než dromedár nebo naopak? Smí nás z ráje vyhnat anděl spadlý ze střechy?
Kdo se umí dívat, bude mu zodpovězena každá otázka.
Již tedy dosti řečí, když na této chodbě nám pro radost kreslilo Evino světlo, které je – ač na první poslech tiché – výmluvnější než báseň.

 

Diskuse s batohem

K -ismům dnes přistupujeme štítivě. Považuji to vlastně za pozitivní jev – faktem je, že minulé století přineslo spoustu zla spojeného s různými ideologiemi. Lehce mě ale znepokojuje, že tyto -ismy tu zůstaly jako podpásová diskusní zbraň hromadného ničení. Funguje to takto: rasismus, nacismus nebo komunismus se do paměti lidstva zapsaly tak negativně, že s těmito pojmy nechce mít žádný „slušný člověk“ nic společného. Přisoudíme li proto takové označení ideovým protivníkům, obratem je před publikem vybavíme opravdu masívním hendikepem. A z férové diskuse je rázem utkání, v němž soupeř musí běžet s batohem balastu. Jasně, věci musí být nazvány pravým jménem. Problém je ale v tom, že většinou jde jen o nálepku. Smyslem tohoto značkování bývá jen soupeře ušpinit. A vyřadit z diskuse.. A to by tedy slušný člověk dělat neměl, ne?! Napadá mě ale, že pojem „slušný člověk“ je dnes vlastně podobně pochybný termín jako ty -ismy. Ach ta postmoderna. Teda postmodern-ismus.
(mk)

 

Básníci, zkuste to znovu

Možná,že jste si chtěli u Karla Sýse objednat novou Antologii Divokého vína 2007-2017, ale nepodařilo se Vám s básníkem spojit. Nejspíše za to může(nyní už opravená) chyba v úvodníku tohoto čísla - správný email je totiž karel.sys@futura.cz! Redakce DV se moc omlouvá. Ozvěte se prosím znovu - knih je zatím dost.
(ds)

 

Bořek Mezník vydal knížku

Bořek mi knížku poslal poštou a já ji přečetl během sobotního dopoledne. Nejsou to básničky, ale kratinké poetické prózy z dramatického života mladičkého brněnského autora (narozen 1974). Knížku vydalo Nakladatelství Petr Štengl www.petrstengl.cz a já vám ji dporučuju k přečtení.
L. H.

 

Bylo náš pět.

Divadelní soubor DRAKR, blízký mecenáši babyboxů Pavlu Hlaváčkovi, zve na divadelní představení ve vlastní úpravě podle knihy Karla Poláčka Bylo nás pět. Zvu Vás taky a na premiéře určitě budu! L. H.

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Ochrana fauny ČR Hrachov zve na dernisáž výstavy a přednášku Jana Dungla!

Výstava skončila vyprávěním Jana Dungla a promítáním filmu o jeho dobrodružstvích v Jižní Americe.

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
Paní Renata Hlaváčková s dcerami Nelou a Denisou a jejich spolužačkou Inkou sledují promítání filmu o dobrodružstvích Jana Dungla.
Paní Renata Hlaváčková s dcerami Nelou a Denisou a jejich spolužačkou Inkou sledují promítání filmu o dobrodružstvích Jana Dungla.
Jan Dungel s mecenášem Pavlem Hlaváčkem a jeho chotí Renatou.
Jan Dungel s mecenášem Pavlem Hlaváčkem a jeho chotí Renatou.
 

158. děťátko je klučík v babyboxu v Jihlavě!

Dvanácté letošní děťátko odložené včera 7. srpna ve 20:02 je klučík pojmenovaný prof. Alešem Roztočilem, jihlavským protagonistou babyboxů, jako Martin Libánský. Křestní jméno mu Aleš Roztočil přiřkl po primáři dětského oddělení Martinu Zimenovi a příjmení po lékařce Libuši Libánské, která klučíka vyzvedla z babyboxu a jako první jej vyšetřila. Kluk je podle Aleše Roztočila, který si jej hned běžel pochovat, ve velice dobrém stavu. Váží 2990 g a měří 49 cm. V babyboxu byl nahý, těsně po porodu, zabalený v chlupaté dece. Malý Martin je třetím jihlavským děťátkem po dvou holkách a skóre holky versus kluci upravil na 90:68.
Ať žije Martin Libánský! Ať žije Martin Zimen! Ať žije Libuše Libánská! A hlavně ať žije Aleš Roztočil, člen Kolegia spolku Babybox, můj přítel a rádce!

Babydědek Lu, 602 305 139, www.babybox.cz

P. S. Dnes 8. srpna ve 12 hodin slavnostně otvíráme babybox nové generace v Oblastní nemocnici Příbram. Dnes instalujeme babybox nové generace na radnici Prahy 2. Ve čtvrtek 10. srpna jedeme do Tachova projednat instalaci babyboxu na stanovišti ZZS Plzeňského kraje. Trochu se chlubím, aby bylo vidět, jak je babydědek aktivní.

 

Šárka Váchová oslavila jubileum!

Loutkářka, spisovatelka, scénáristka, režisérka animovaných filmů a především moje kamarádka Šárka Váchová slaví! Na fotografii předvádí starožitnou psací soupravu, snad dárek ode mne. Taky svého animátora Davida Filcíka a úplně zleva i svého manžela. Hlavní dar jí přichystal manžel sochař Milan Vácha. Nemohl jej ovšem předat z ruky do ruky.
L. H.

Foto: Šárka Váchová. Terezka a Saša mě transportují po oslavách Šárčiných narozenin do auta
Foto: Šárka Váchová. Terezka a Saša mě transportují po oslavách Šárčiných narozenin do auta
 

Vernisáž fotografií Vlastimila Kuly aneb setkání dvou satyrů.

Vlastimil Kula vystavuje své erotické fotografie na lodi Cargo Gallery (poslední loď na Náplavce před vyšehradskou skalou). Styl fotografií odpovídá obrázkům publikovaným v 90. čísle Divokého vína. Fotograf Kula výstavu pojmenoval "Satyrův deník". Při setkání jsem mu věnoval svoji knihu "Pegas, Kentaur, Satyr..?". Zdá se, že za satyra se považujeme oba dva. L. H.

 

157. děťátko v babyboxu v Nemocnici Jindřichův Hradec!

Píšu zprávu a nevím, jestli je to holka nebo kluk. Jistě vím, že dvířka babyboxu vrzla v pátek 28. července v 16:32. Na mobilu mám malý obrázek, a tak jsem utíkal k počítači. Děťátko je oblečené, zabalené v dece, na hlavě má červený šátek s puntíky, asi s hvězdičkami, na prsou dudlíka.
Právě mi volal ředitel nemocnice "král Miroslav" Janovský - je to zdravá holčička. Hned jsme věděli, jak se jmenuje. Přece Ivanka po hejtmance jihočeské Ivance Stráské. Nejsem politicky poplatný, ale Ivanka mi v Jihočeském kraji několikrát zásadně s babyboxy pomohla. Byli spolu s Milanem Štěchem u otevření babyboxu nové generace v Jindřichově Hradci. Původní bedýnka z roku 2008 pomohla holčičce Adélce. V kraji byla jen čtyři odložená děťátka, přibylo páté. Stejně zůstává Jihočeský kraj na posledním místě!
Gratulace patří Sylvě Floríkové, předsedkyni Nadace Komerční banky JISTOTA, hlavnímu dárci.
Obvykle nemívám z odložených dětí radost, ale Ivanka z Jindřichova Hradce je pro mne zadostiučiněním po tragédii, která mě potkala tento týden v Plzni.
Ivanka je 11. letošním děťátkem a celkově 90. holčičkou proti 67 klukům.
Lu, babydědek

 

Almanach české poezie 2018 – Výzva Vladimíra Stibora pro média

V těchto dnech začíná vznikat nový almanach české poezie 2018, navazující zcela volně na předchozí antologie z posledních pěti let. Výběr čtyř až šesti nejlepších krátkých autorských básní lze posílat na adresu editora do konce září 2017. Dozvíte se i všechny další důležité informace ohledně vzniku této knihy. Slavnostní křest poetické antologie se uskuteční začátkem léta 2018 v Praze, všichni básníci budou pozváni. Kontaktní adresa editora: stibor.vladimir@centrum.cz

V Nechvalicích dne 27. července 2017

 

155. děťátko v babyboxu v Plzni, 9. letošní!

Dvířka plzeňského babyboxu v Poliklinice Denisovo nábřeží se otevřela v neděli v 6 hodin 10 minut. Do nového a snad lepšího života jimi vstoupil zcela novorozený klučík, na první pohled zdravý, zabalený jen v županu. Sdělila mi to Petra Štenglová, hlavní sestra.
Klučík je čtvrtým děťátkem z plzeňského babyboxu, letos celkově devátým. Holčičky stále vedou, přesné skóre je 89:66.
Chlapečka jsem pojmenoval Pavel podle ředitele Zdravotnické záchranné služby plzeňského kraje Pavla Hrdličky, jenž mi přislíbil zřízení babyboxu na stanovišti záchranky v Tachově, v jednom z posledních okresních měst dosud bez babyboxu.
Ať žije Pavel 155!

 

156. děťátko po třech hodinách ve stejném babyboxu v Plzni! Bratříček z dvojčat??

V devět hodin, přesně tři hodiny po prvním dnešním plzeňském děťátku, byl odložený do stejného babyboxu na Poliklinice Denisovo nábřeží v Plzni další kluk. Čerstvě narozený, s pupečníkem podvázaným českou trikolorou! Tentokrát byl zabalený do zbytků šedého svetru, jinak nahý. Hlavní sestra Petra Štenglová si myslí, že je to bratříček - dvojče klučíka odloženého v šest ráno. Pojmenovala ho Luděk, nikoli po mně, ale po manažerovi polikliniky Luďkovi Reiserovi!
Fakultní nemocnice v Plzni s dětským primářem Jiřím Dortem, úhlavním nepřítelem babyboxů, zavolala policii a začala šířit poplach!! Dort mi asi vrací naše duely v České televizi a na Radiožurnálu...
Ať žijí Pavel a Luděk!
Babydědek Lu, Ludvík, ale pro přátele taky Luděk

 

Vlastimil Kula : „Satyrův deník“ 18+ Výstava erotických fotografií.

Fotograf Vlastimil Kula vstoupil do povědomí publika bez nadsázky napříč kontinenty. Tedy všude tam, kde zakořenilo známé nakladatelství Taschen,
které vydalo jeho erotickou monografii. Jestliže v předmluvě této knihy zmiňuje souvztažnost s obrazy surrealisty Paula Delvauxe, pak podtitul výstavy v Cargo Gallery „Na soutoku dekadence s pornografií“, jakkoli surrealisticky pravověrný,
je dozajista nadsazenou provokativní sebeironií, kterou tak dobře zná jeho okolí. Vzdor verizmu či naturalizmu počítačem nekastrované fotografie, vzdor motivům, kterým se „slušní“ fotografové na hony vyhýbají, vzdouvají se jeho fotografické (možno nahradit “porn-artové“) obrazy po hyperbole snu.

Vlastimil Kula se narodil v Plzni, gymnázium absolvoval v Chebu a po maturitě v roce 1968 odjel do Kanady a USA, kde pracoval mimo jiné jako horník v niklových dolech u Sudbery a jako číšník v New Yorku a Miami Beach. Navzdory potlačení pražského jara se rozhodl neemigrovat z Československa a na konci roku 1969 se vrátil domů. V letech 1970 – 1975 studoval na FAMU Praha, obor umělecká fotografie.
Zážitky demokratické společnosti na jeho „on the road“ a inspirací pražským jarem oponoval vůči rezignaci normalizační společnosti, na škole se věnoval např. tématu náboženství. V praxi se mu způsobem revolty stala reklama, coby vetřelci „západu“. Po roce 1989, kdy reklama tento náboj ztratila, se vrátil k umělecké fotografii. Vydal monografii erotických černobílých fotografií s názvem „Vlastimil Kula“
u renomovaného německého nakladatelství TASCHEN. Umělecké tvorbě se věnuje dosud, vystavuje a pořádá workshopy.
V Cargo gallery představuje nové fotografie z cyklu „Satyrův deník“.

Loď Cargo Gallery Praha, Rašínovo nábřeží – Náplavka
1.8. - 13.8. 2017
Otevřeno denně 14:00-22:00 s ohledem na probíhající akce v galerii.
Výstava je přístupná od 18 let.

www.cargogallery.eu
www.vlastimilkula.cz


Kliknutím zvětšíš.
Kliknutím zvětšíš.
Klikni!
Klikni!
Fotografie ze souboru Satyrův deník.
Fotografie ze souboru Satyrův deník.
 

Vladimír Stibor zve!

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!
 

Škola kmotrů?

Do Itálie letos přišlo přes osmdesát tisíc imigrantů... a další stovky tisíc chudáků už mají od mafiánů taky gumovou jízdenku na Apeninský poloostrov. Obyčejní Italové se pochopitelně bouří a zlobí se na ostatní země EU, že jim nepomůžou. Nebožáci.. No jo, ale teď vyplynulo najevo, že italský ministerský předseda před dvěma lety udělal kšeftíček: EU zapomene na italské dluhy. Itálie tak může dál přiímat bohaté dotace. EU za to chce úplnou maličkost- Italové musí brát imigranty. Jenže Itálie nemá vyřešeny utečenecké tábory pro nějakých dvě stě tisíc, nemluvě o další infrastruktuře a způsobu vraceni ekonomických vyžírků. Ten slib byl prostě učiněn s asi takovou zodpovědností, jako projevovali politici, kteří spolupracovali s cammorou. Ano, už je to jasné - to je přece vysoká škola italské mafie - vy nám dáte miliardové dotace třeba na sídliště, mosty, továrny. Vznikne ale jen jeden panelák, na kterém je teď pamětní tabule, most bude končit v kalabrijské pustině a továrna vyrobí hromádku zboží, které nikdo nechce. A co ta zbylá hromada peněz? Ty si signori rozdělíme....(Já vím, že v souvislosti se současnou italskou administrativou to vůbec není pravda, že už tam žádná mafie není)

(ds)

 

Prázdninová reminiscence.

Tu a tam kouknu do Divokého vína, protože do něj tu a tam něco pošlu a ONI (Ludvík Hess) mi to virtuálně vytisknou, někdy také ne. Tak to prostě chodí a je to tak správně.
Zrovna tak dnes. Kouknul jsem do DV a co nevidím. Vidím, že si tři desítky básníků nepřišly pro autorský výtisk. Možná v tom hraje roli docházková vzdálenost, protože některé básníky mohou bolet nohy. Jasně že ne od psaní, ale od toho, jak neustále běhají na poštu pro honoráře. Takový básník si totiž přijde na pěkné prachy. Pokud ovšem…

Když jsem před dvěma lety od jednoho zavedeného literáta dostal nabídku, ať se za nimi v jejich redakci kdykoliv klidně stavím, štěstím jsem málem omdlel. Samo sebou, pochlubil jsem se svým souvěrcům u nás v literární čajovně, a na ten šup propuklo veselí, jako když se vám narodí dítě. Všichni měli ohromnou radost, ale zároveň věděli, že mi začnou velké starosti. A hned mi gratulovali, vyptávali se, jak se jmenuje, jestli je to kluk nebo holka, jaké má vlasy, na koho je to podobné a tak. Kupodivu, jen náš občasný host z Brna se zeptal, kolik váží a měří. Chvíli jsem je napínal, a když jsem kápnul božskou, tak mi cestu do Prahy všichni odsouhlasili. Hlavně prý, abych se tam neztratil. Stálo mne to dvě rundy tuzemáku, ale nálada v čajovně až do zavírací hodiny stála za to. Protože mne přátelé i známí mají rádi, dávali mi ochotně své cenné rady. „Hlavně moc nemluv,“ zněla nejčastější rada, „nebo jak poznajó, vodkud seš, tak je s tebó ámen.“
Oni ani já jsme v Praze již drahný čas nebyli a dělalo nám starost, jak se tam dostanu. Letadlo, které mi radil náš Brňák, pyšný na jejich nové letiště ve Slatině, jsem si mohl hned škrtnout, protože letušky a dispečeři zrovna vyhlásily stávku.
Majitel čajovny pan Vaněk, jehož podniku se říkalo Yukon a jemu samotnému se bůhví proč přezdívalo Eskymák, tak ten mi radil, abych jel na svém nablýskaném motocyklu Harley-Davidson. Že je únor bílý a u Větrného Jeníkova to fouká jak na kopci za Dawson City, to mu vůbec nedošlo.
Přítel Farda, který celý život pracuje na dráze, mi zase doporučoval Pendolino. Svěřil se mi, že jeho velkým snem je řídit právě Pendolino, kterému zálibně říká Ferrari českých drah. On sám až dosud sice řídil jen ručně poháněnou drážní drezínu, ale věří si. Vzpomněl jsem si na Jarka Nohavicu, jak v takovém psím čase kdesi u Polomi, zamrzly Pendolinu všechny CD-ROMy. A do takového rizika jsem jít nechtěl.
Cítil jsem výjimečnost blížícího se okamžiku. Do redakce jsem chtěl stůj co stůj dorazit včas a přitom stylově. V kalendáři jsem sledoval, jak se den odjezdu neúprosně blíží. V pondělí už byl odjezd za dveřmi a ve středu už na ně dokonce klepal. Pošťák přinesl telegram. Z redakce chtěli, abych svůj příjezd do Prahy potvrdil. A já pořád nebyl rozhodnutý.
Říkal jsem si: „Chlapče, měl bys panu redaktorovi poslat zprávu, aby neměl starost, že jsem churav, nebo se dokonce stal obětí nějakého zločinu.“ Jen jsem to domyslel, spadly nám kuchyňské hodiny, které visely nade dveřmi již za mého dětství. Tak strašně jsem se leknul, až jsem i s nedopitou lahví upadl hned vedle hodin, které i po pádu pořád ještě tikaly. Při pohledu na přeživší hodiny jsem si uvědomil, že čas běží i vleže. Hrklo ve mně jak ve starých pendlovkách: „Ty se tu válíš a čas běží jak voda z horských potoků do údolí, ale jak se rychle a spolehlivě dostaneš do Prahy, to je to, oč tu běží.“
Rozhodl jsem se potvrdit můj příjezd mejlem, protože od doby, kdy na poštovních známkách není uváděna jejich hodnota, poště nevěřím. U počítače jsem se zdržel, protože slovo mejlování u mne vyvolává vzpomínky, jak jsme holkám na táboře stahovali kalhotky. Dnes jen občas stáhnu něco z internetu, ale to už není ono.
Asi jsem byl po pádu hodin v šoku, protože mne napadlo, že do redakce bych mohl přijet koňmo. To by bylo stylové i spolehlivé. Ještě ten den jsem se v jezdeckém klubu zeptal, jestli mají zdatného koně, který by vydržel cestu až do Prahy. Opověděli mi, že ano, ale nemají prý přívěs ani auto. Jak je napadlo, že chci cestovat v přívěsu taženém koněm, to opravdu nevím.
Po zvážení všech pro jsem se rozhodl, že na koni ne. Dost si toho užiju v práci, protože furt někdo demonstruje. Nakonec to dopadlo tak, že jsem šel pěšky. Každému je snad jasné, že po dálnici ne, protože ta je pořád ucpaná a věčně to tam stojí. A kdo ví, jestli by si tam bylo kde sednout. Taky jsem chtěl ušetřit za dálniční známku, ani nevím, kam bych si ji nalepil. Na čelo asi ne, to bych vypadal jako blbec. Úplně pěšky jsem jít ale také nechtěl a tak jsem stopoval. Před tím jsem si ale v motorestu u Kolína nejdřív dal výborný guláš a kláštereckou dvanáctku. Ještě že jsem si na cestu vzal stravenky, které jako státní zaměstnanci na služebně dostáváme.
Hned před hospodou se na mne usmálo štěstí. Do svého tranzitu mne přibrala docela hezká baba, akorát že byla hrozně cítit česnekem. Před mostem za druhou zatáčkou se mne zeptala, jestli si nechci skočit. Stálo by to prý jen dvě stovky, protože su sympaťák. Jinak že je to za čtyři kila. Zeptal jsem se jí, jestli bere stravenky. Po záporném zavrtění hlavou šlápla na plyn a cesta do Prahy nám rychle uběhla. Byl jsem rád, že nenaléhala. S bungee jumpingem mám špatné zkušenosti. Vysadila mne u jakési fabriky v Hostivaři.
„Seš vůl,“ řekla na rozloučenou, „ty dvě stovky bych oželela.“ No jo. Celý život jsem byl smolař. A ke všemu jsem ještě v kabině zapomněl batoh se svačinou - karbanátky s chlebem.
S nezištnou pomocí Pražanů, jsem se dostal na hlavní nádraží, ačkoliv jsem chtěl do Libně. Chtěl jsem vidět místo, kde stával dům, v němž bydlel Bohumil Hrabal a nasát tu neopakovatelnou atmosféru. Nezbylo mi ale nic jiného, než od nádraží zamířit rovnou do Jindřišské, kde se schází redakční kruh mého hostitele. Hned u dveří mne zastavili dva velcí Italové. Asi dvojčata, protože byli stejně oblečení a oba se jmenovali se Security. Když uslyšeli můj moravský dialekt, polekali se a hned mne vyhodili.
Bloumal jsem po městě, nevěda kudy kam. Svoji pouť jsem ukončil v letohrádku Schloss Stern, prohlédl si expozici o bitvě na Bílé hoře a vydal se na zpáteční cestu. Praha je krásné město. To se hned pozná. Kdo jste tam nebyl, určitě se tam zajeďte podívat. A nezapomeňte zajít do redakce.

Leopold F. Němec



Majitel čajovny pan Vaněk.
Majitel čajovny pan Vaněk.
 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 >