Archiv divoké vinice

Uhříněveský Jan Nepomucký je zase kompletní. Milan Vácha doplnil sochu třemi reliéfy!


Ze sousoší Jana Nepomuckého před starou radnicí v Uhříněvsi někdo před lety ukradl tři reliéfy znázorňující výjevy ze života nejznámějšího českého svatého. Plastika je dílem Matěje Václava Jäckela, jednoho z největších pražských barokních mistrů. Starosta Milan Coller ve svém projevu při odhalení tří nových reliéfů tvrdil, že jsem se o doplnění reliéfů zasloužil já, dokonce mi za to věnoval medaili i s vlastnoručně podepsanou bulou. Děkuju. Stalo se 27. dubna 2013 při oslavě 100. výročí povýšení Uhříněvsi na město.
Autorem reliéfů je můj přítel akademický sochař docent Milan Vácha, jehož jsem skutečně k dílu přemluvil. Jsem si jist, že vytvářeje kamenné plastiky podle starých šedivých fotografií, mě hlasitě proklínal. Ovšem tak jednoduché to nebylo - nejprve zhotovil makety z kartonu, pak vymodeloval reliéfy z hlíny, nato je odlil do sádry, a podle odlitků teprve vznikly pod nekonečnou kontrolou tečkovacího stroje kamenné reliéfy.
Děkuju tajemnici našeho Úřadu v Uhříněvsi Olince Jandové, jíž jsem přidělal spoustu práce. Děkuju radní pro kulturu Marcele Pröllerové. Děkuju uhříněveské paní učitelce Libuši Votavové. Děkuju Šárce Váchové, Milanově manželce, která to všechno vydržela.
Lu

Vypadá to, že Milan Coller, starosta MČ Praha 22, se ve chvíli, kdy jsem jej fotografoval, lehce předklání. Reliéfy jsou v tuto chvíli ještě zakryty lajblíky.
Vypadá to, že Milan Coller, starosta MČ Praha 22, se ve chvíli, kdy jsem jej fotografoval, lehce předklání. Reliéfy jsou v tuto chvíli ještě zakryty lajblíky.
Zleva starosta Milan Coller, tajemnice Olinka Jandová, sochař Milan Vácha, paní učitelka Libuše Votavová, radní pro kulturu a sestřenice kterési mé dávné manželky Marcela Pröllerová, v pozadí Šárka Váchová, loutkářka, režisérka, scénáristka animovaných filmů (její Chaloupka na vršku poběží v ČT o Vánocích) a především milující a trpělivá žena Milana Váchy. Dámy v bílém a v modrém vpravo vpředu nedokážu pojmenovat. Reliéfy na sousoší už bez košilek, leč všechny tři najednou nelze vyfotografovat.
Zleva starosta Milan Coller, tajemnice Olinka Jandová, sochař Milan Vácha, paní učitelka Libuše Votavová, radní pro kulturu a sestřenice kterési mé dávné manželky Marcela Pröllerová, v pozadí Šárka Váchová, loutkářka, režisérka, scénáristka animovaných filmů (její Chaloupka na vršku poběží v ČT o Vánocích) a především milující a trpělivá žena Milana Váchy. Dámy v bílém a v modrém vpravo vpředu nedokážu pojmenovat. Reliéfy na sousoší už bez košilek, leč všechny tři najednou nelze vyfotografovat.
Šárka Váchová tvůrce reliéfů a svého muže Milana Váchu, mě a Jana Nepomuckého na snímku zachovala budoucím generacím pro zasmání.
Šárka Váchová tvůrce reliéfů a svého muže Milana Váchu, mě a Jana Nepomuckého na snímku zachovala budoucím generacím pro zasmání.
 

Jiří Altmann, Andrej Barla a Milan Vácha vystavují v Týně nad Vltavou!

Tři po devíti letech vystavují od pátku 3. května od 19 hodin v Městské galerii U Zlatého slunce na náměstí Míru 37 v Týně nad Vltavou. Prodejní výstava potrvá do 29. května, každé pondělí zavřeno.
Lu

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!
Vyznání Jiřího Altmanna
Vyznání Jiřího Altmanna
 

Rybí krev z jížních Čech

Jiří Hájíček, laureát ceny Magnesia Litera za knihu Selské Baroko (2006), srdečně zve na svůj autorský (pod)večer, nazvaný "Rybí krev z Jížních Čech", který se 24.dubna uskuteční v galérii Millénium ( Praha-Malá Strana, Tržiště 5). Přečte na něm ukázku z románu Rybí krev (2012), který je příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice na přelomu 80. a 90. let. Ke své tvorbě říká: „Jsem asi trochu sentimentální, jak tvrdí literární kritici. Brambory, kamenitá pole, Vltava, kostelík na návsi – umísťuji své prózy do těch vesnic, hrabu se v kronikách, čtu dávno zapomenuté regionální autory. Jednou se stanu jedním z nich, tak co…“ Program doplní klavírními improvizacemi Jakub Zahradník.
Také Rybí krev je nominována na cenu Magnesia Litera.
Vyhledem k tomu, že se letošní vyhlášení koná ve stejný den od 20 hodin, začíná akce na prosbu spisovatele již v 17.30.

 

Pavel Brunclík a čtyři další fotografové předvedou svá nahá těla!

S fotografem Pavlem Brunclíkem jsme se dvacet pět let neviděli, a tak jsme si dnes aspoň povídali po telefonu. Jedním z výsledků našeho rozhovoru je pozvánka na výstavu zahájenou ve středu 24. dubna v 18 hodin v Czech photo gallery v Praze 1, Újezd 19. Jména ostatních čtyř snad přečtete na pozvánce. Pavel Brunclík mi příští pozvánku pošle v JPG a nikoli v PDF, který redakční systém nebere.
Lu

Klikni na pozvánku!
Klikni na pozvánku!
 

Slovům zase narostla křídla

Poupata se konečně rozvíjejí, dívky definitivně vytáhly rafinovanou jarní výstroj, milenci spěchají do parků - a slovům narůstají křídla! To poslední jmenované nastane 25.dubna v Sudoměřské ulici č.19 na Vinohradech (100 metrů od Flory) v útulné vinárničce M a M. Už čtvrtý večer poezie a prózy Slova mají křídla, který se tu bude od sedmi konat, zahrne tvorbu velmi různorodých autorů - od básníka Dušana Spáčila,přes autora thrillerů Davida Glocknera a vtipně veršujícího Edu Veselého až po renomovaného spisovatele Ivana Binara. Vstupné volné, víno dobré.

 

Tentokrát zve Stanislav Vávra!

Stanislav Vávra je, počítám-li správně, vicedoyenem básníků Divokého vína, zastupujícím doyena Edu Světlíka. Na rozdíl od Edy vyniká libeňskou minulostí a dávným přátelstvím s Bohumilem Hrabalem. Standovi se navíc daří přesvědčit Vladimíra Javorského, aby četl jeho texty! Honorář tomu jistě odpovídá...
Lu

Kliknutím se pozvánka zvětší! Pokud ji ani pak nepřečtete, večírek se koná v café Krásný ztráty v Praze 1, Náprstkova 20 v pondělí 22. dubna v 18 hodin.
Kliknutím se pozvánka zvětší! Pokud ji ani pak nepřečtete, večírek se koná v café Krásný ztráty v Praze 1, Náprstkova 20 v pondělí 22. dubna v 18 hodin.
 

Jiří Žáček je Strážce majáku.

Nevím jak vy, moji milí, ale já na křest půjdu. Lu

Kliknutím se obrázek zvětší!
Kliknutím se obrázek zvětší!
Klikni a čti!
Klikni a čti!
 

Velikonoční básnička od Dušana Spáčila. Poslal mi ji jako sms.

Vykoukl jsem z okna
a už nesněží!
Snad se teď i zvony
zas vrátí do věží!
A přestože zítra
hlásí závěje
budou to jistě
jenom vločky
jarní naděje!

 

Zve Jindra Štreit

VÍTKOVICE
Jindřich Štreit
TROJHALÍ KAROLINA, zájmové sdružení právnických osob,
si Vás dovoluje pozvat do galerie GONG (Ostrava, Dolní Vítkovice)
na slavnostní zahájení
výstavy fotografií Jindřicha Štreita VÍTKOVICE,
které se bude konat v úterý 9. dubna 2013 v 18 hodin.
Úvodní slovo pronese prof. PhDr. Vladimír Birgus.
Výstava je uspořádána pod záštitou
rektora Slezské univerzity v Opavě prof. PhDr. Rudolfa Žáčka, Dr.
a ve spolupráci s Institutem tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě.
Výstava bude otevřena od 10. dubna do 5. června 2013,
denně od 10 do 18 hodin.

Vítkovice
Vítkovice
Pozvánka na výstavu v Novém Městě na Moravě
Pozvánka na výstavu v Novém Městě na Moravě
Fotograf JIndřich Štreit je na svého vnuka Danečka velmi hrdý!
Fotograf JIndřich Štreit je na svého vnuka Danečka velmi hrdý!
 

Narodila se mi tři hříbata! Jinak - Divoké víno získalo pro svoji Múzu trojspřeží hřebců - trigu.

Nikdo to neví, nemám se s kým podělit o radost. A tak píšu vám, milí čtenáři Divokého vína, že Múza našeho časopisu bude mít do zápřeže tři koně. Narodili se od 21. března do 31. března tři hřebečci, Fri Bear a Mar Bear, a jako třetí klisně Madélka vraník Mad Bear. Část jména Bear se opakuje u všech, protože mají jednoho otce, hřebce Bear King.
Lu

Madélka a Mad Bear pózují.
Madélka a Mad Bear pózují.
Mad Bear
Mad Bear
 

Jak mě zve Dušan Spáčil na oběd a básničku pošle, když je číslo hotové.

Ahoj Lu,
švestička z mé zahrádky do příštího čísla DV... Co dát zítra oběd?
Dušan

V ě ci II
(Jiřímu Wolkerovi)

Miluji věci, mlčenlivé soudruhy...
Ty vazouny v černých brýlích (Ray Ban)
a v kožených kabátech (Louis Vuitton).
Vědí o mně první poslední,
vědí, kdy mám své dny,
vědí, jak trávím své noci,
jsou „simply clever“
a kontrolují, jestli „následuji instinkt“,,
stojí za zády mých kamarádek,,
když špehují, jestli si „dost užívám“.
Miluji ty hajzly, protože se jich bojím,,
Říkala mi známá, že chodí vždy ve dvou - začíná ten hodný.
má dokonalý úsměv (Colgate)
a hrozně mužně voní (STR8),
sotva však roztaješ jak Algida,
převezme tě ten druhý
a končíš na zemi.


Ta kamarádka, co mi to říkala,
zmizela v nákupním středisku
Metropole a už ji nikdo neviděl.
Miluji věci, mlčenlivé soudruhy,
tak, jako my ženy vždycky milujeme grázly
a přitom dobře vím, že mi vybírají konto,
a tahají se s děvkami, co mají boty,
které já nikdy nebudu mít (Prada),
práskají na mě, že nejdu s dobou a nakupuji v sámošce.
P. S.
Teď mi někdo hodil do schránky obálku.
Bojím se, že to je předvolání,
k výboru, pro ty, co nejsou dost cool.

 

Jindra Štreit vystavuje!

S radostí vám oznamuji, moji milí, že jeden z nejlepších českých fotografů Jindřich Štreit, řečený Jindra ze Sovince, má vernisáž své výstavy Ocelový svět ve stejný den, jako vychází Divoké víno, tedy 19. března. Hned bych jel, jenže je to až v Olomouci.
Gratuluju, milý Jindro!
Lu

 

Navštívil jsem Milana Nakonečného, svého učitele psychologie z Fakulty sociálních věcí a publicistiky, podivné školy z druhé poloviny šedesátých let.

Moje dcerka Dorotka mi poslala emailem rozhovor otištěný ve sborníku Logos, v němž prof. PhDr. Milan Nakonečný vzpomíná, že koncem šedesátých let publikoval svoje články o magii a psychoanalýze, které by v jiném časopise neprošly, u mne v Divokém víně. Vrcholem naší ediční spolupráce bylo vydání knihy Johanna Fausta Magia Innaturalis. Přeložil ji Mistr František Kabelák (1902 – 1969), ručním písmem napsal Karel Danda, graficky upravil Pavel Jasanský a ediční poznámkou a přílohou s titulem Podstata a lidský smysl magie opatřil Milan Nakonečný. Kniha čítá 170 stran historického textu, vyšla v bibliofilské úpravě a vazbě a dnes se její cena v antikvariátech pohybuje kolem deseti tisíc.
Táborský novinář Martin Donát a současně místostarostka Olga Bastlová mi opatřili adresu Milana Nakonečného. Na můj dopis odpověděl okamžitě. Sešli jsme se 2. března v jeho táborském domě plném moudra, knih a obrazů. Byl jsem přivítán královsky. Milan Nakonečný stále přednáší, píše a maluje surrealistické obrazy, ženské akty a krajiny. Během setkání jsem pocítil silné souznění a stoupající přátelství, jež započalo před 48 lety. Svoji úlohu snad sehrává i to, že jsem se narodil 4. února, a narozeniny Milana Nakonečného se datují 8. února. Profesor mi slíbil další článek do Divokého vína, já zajistím reprodukci jeho obrazů, jež budu v první řadě publikovat v Divokém víně.
Když jsme si při loučení opakovaně tiskli ruce, otázal se Milan Nakonečný – můžu? A vzápětí jeho vousatá pusa spočinula v mých vousech.
Ludvík Hess

Učitel a jeho mladičký žák.
Učitel a jeho mladičký žák.
V trezoru přechovávám dva exempláře knihy. Věnování v první z nich.
V trezoru přechovávám dva exempláře knihy. Věnování v první z nich.
Věnování v knize druhé.
Věnování v knize druhé.
 

Vzpomínám na svoje partnery, kteří pomohli už 83. děťátku vstoupit do života dvířky babyboxu!

První, kdo mě zásadně podpořil v projektu babyboxů, byl v roce 2004 předseda pražského Městského soudu Jan Sváček. Kdybych se nemohl opřít o jeho autoritu, nebyl by babybox ani jeden. Před devíti roky Jan Sváček svolal do zasedací místnosti Městského soudu ve Spálené stovku příznivců a odpůrců. Vzal si úvodní slovo a v něm jasně vyjádřil, že jeho postoj k babyboxům je kladný. Poslouchali všichni, mluvil jako kniha. Ale pak se už všichni začali překřikovat - odpůrci i protagonisté. Příště vzpomenu na další partnery!
Abych vás neunavoval, moji milí, dnes, ve středu 27 února ve 20:28:27, mi přišla do mobilu zpráva, že brněnský babybox přijal do svých klimatizovaných útrob děťátko. Zavolal jsem primářce Ludmile Brázdové, jenže má vypnutý mobil. Asi si vyjela na lyže. Vzápětí už jsem mluvil s neonatoložkou Ivanou Němcovou, lékařkou ve službě. Holčička je druhé děťátko, jež vyjmula z babyboxu. Zatímco mi popisovala, jak je asi hodinku stará holčička krásná, jak má pravidelnou hlavičku, jak pěkně ji její nešťastná maminka porodila, poslouchal jsem jako dvojhlas křik děťátka, na jehož obrázek jsem se díval v nejprve ve svém mobilu a pak na obrazovce počítače. Jeden z mých nejsilnějších zážitků! Přímá reportáž.
Není to bohatá nevěsta, soudě podle opotřebených svršků, v nichž byla zabalena. Kdybych měl posoudit, řekl bych, že je zdědila do sourozencích. Dokonce bych tvrdil, že rodiče si další děťátko nemohli dovolit. Na podvázání pupečníku použili instalatérské konopí. Opravdu, zeptejte se ivany Němcové, potvrdí vám, že pupečník byl podvázán v místě asi šest centimetrů od bříška, doslova lege artis. Jediné, co nesplňuje tento výraz v oblasti sociální, je, že děťátko vstoupilo do nového života dvířky babyboxu.
Můžeme ji pojmenovat po vás Ivanka, zeptal jsem se milé neonatoložky. Budu ráda, odpověděla mi bez rozmýšlení. Na příjmení jsem se už neptal a dávám jí pracovní jméno Rychnovská po bývalém řediteli nemocnice Danieli Rychnovském. Tak snad se Daniel na mne zlobit nebude, když je tak krásná. Váží 3 000 gramů, měří 50 cm, je to třinácté děťátko v brněnském babyboxu nové generace, jehož hlavním dárcem je Petr Bečička a jeho 100MEGA Distribution, výrobcem Zdeněk Juřica a jeho MONTEL z Náměšti nad Oslavou, 83. děťátko celkově, první s pupečníkem podvázaným instalatérským konopím.
Babydědek Lu

 

V kladenském babyboxu našli 82. děťátko!

Primář Petr Lyer mi poslal sms: Máme holčičku... v 6:55, jen osm minut poté, co mi otevření kladenského babyboxu oznámil můj mobil. Děkuju, vážený pane primáři, milý Petře, že jste mě nechtěl budit, ale v tu chvíli už jsem měl koně nakrmené. Hned jsem Petru Lyerovi volal, abych se ujistil, že holčička je zdravá. Její pojmenování jsem nechal na něm, za chvíli mi je zavolá. Dostal ji opožděně k svátku.

Pak jsem zavolal novinářku Kladenského deníku Kateřinu Husárovou, svoji příznivkyni, aby o holčičce věděla jako první. Přiznávám, i já jsem Kateřininým protagonistou. Takže Kladenský deník zprávu v tuhle chvíli už publikoval na www.denik.cz jako - Víme první!

Děťátko je první v letošním roce a nechalo na sebe čekat bez jednoho dne dva měsíce.Předposlední byl totiž Zdeněk, pojmenovaný po Zdeňku Juřicovi, výrobci nové generace babyboxů, nalezený 26. prosince 2012 v brněnské Nemocnici Milosrdných bratří. Zdeněček v Brně se zapsal jako první děťátko v novém brněnském babyboxu, jenž jsme vyměnili díky neúnavnému brněnskému mecenáši Petru Bečičkovi a jeho společnosti 100MEGA Distribution za původní starý. Celkově je ovšem malý Zdeněk v Brně nositelem čísla 12.

Holčička je čtvrtým děťátkem z kladenského babyboxu, v němž se ohřál zatím jen jeden kluk. S první holčičkou se vídám, její noví rodiče mě sami několikrát pozvali na návštěvu. Už se nejmenuje Anežka, ale je nádherná.

ČTVRTÉ KLADENSKÉ DĚŤÁTKO SE JMENUJE LILIANA ČERMÁKOVÁ! Liliana má dnes svátel, proč je Čermáková, to neví ani Petr Lyer. Vymyslely to sestřičky. Asi pracuje v kladenské nemocnici nějaký krásný Čermák!



Babydědek Lu

 

Gratuluju, Básníku Jardo Holoubku!

To je přece hezké číslo - 67! Má-li někdo takový elán, jako Ty, mrská-li knírem, uvidí-li hezkou holku, staví-li dům v Kolodějích (dva kilometry od mého domu v Hájku), pak je důvod k blahopřání. Takže piš ještě stále líp! Přidávám první básničku Jardy Holoubka otištěnou v Divokém víně roku 1966.
Lu

Tancovačka
Vzduch nasáklý loňským vinobraním
se vyválel
zrovna před hospodou u Pleskačů
(Starý Žid se už dávno odstěhoval
někam ku Praze)
Ten dlouhý
Tak krátký
Noty
Půllitry
Akordy
O promočenou zeď
se opřel dlouhý stín
Křídlovky
a kymácel se
chvílemi vibroval
až z chléva vylétla sláma
A zase sprosťák Kadlec
Aleně našeptává
rukou od krvavých růží
po ňadrech hrubou mši

Lidi se chodí zažehnout
jednou týdně
pod vodotáhlý tón křídlovky

Jarda Holoubek 22. listopadu 2012 při setkání mladých autorů v Městské knihovně. Vzal si jen půlku jitrnice...
Jarda Holoubek 22. listopadu 2012 při setkání mladých autorů v Městské knihovně. Vzal si jen půlku jitrnice...
 

Zapomenuté ticho – Aaen Jan Kratochvíl

Vítejte v mystickém světě Aaen Jana Kratochvíla, avantgardního umělce, který nejen píše, skládá hudbu, fotografuje a věnuje se magii, ale který také především Inspiruje.
Po první oficiálně vydané básnické sbírce „Začátek bez konce a Konec bez začátku“, vydané kulturním sdružením Loreta v roce 2011, přichází nyní s novou sbírkou „Zapomenuté ticho“. Nejde o novou knihu zasloužilého spisovatele, který tvoří stále totéž a opakuje nám své známé úvahy a názory, jedná se o knihu Novou nejen datem vydání, ale i obsahem. Kratochvíl je umělec originální, vždy svůj, těžko zařaditelný, nesnadno uchopitelný, který se za jeden rok posunul v nové tvorbě do ještě tajemnějších (nikoliv temnějších) zákoutí lidské duše a ještě hlubších částí nekonečného Universa a jeho svobody (anti)řádu. Při tom všem je ze Zapomenutého ticha oproti starší tvorbě v pozadí cítit větší vyrovnanost, sounáležitost a jistá vnitřní pokora.
Už jeho věnování „...blízkým odtud i odtamtud...“ nás hned v úvodu uvádí do jiného světa, těžko pochopitelného člověku, který se nikdy nezajímal o duchovno a je orientován materialisticky. Pokud jste bytostí vnímavou, ochotnou pomalu a meditativně přistupovat k textu, vaše duchovní obzory budou dozajista obohaceny.
Martin Procházka

Autor knihy
Autor knihy
 

Na chalupě s Werichem nebylo moc veselo

Karel Koliš nedávno napsal – společně s Františkem Cingerem – objevnou knihu Voskovec + Werich: Dialogy přes železnou oponu (nakladatelství BVD). V rozhovoru, který první z autorů poskytl našemu spřátelenému webu Literarium, byla řeč nejen o knize, ale i o Kolišových osobních vzpomínkách na Jana Wericha a jeho rodinu.

Jak vlastně vznikl váš autorský tandem a proč jste se pustili právě do tohoto tématu?

František se věnoval osudům Voskovce a Wericha už v několika předcházejících knížkách - a já se na nich podílel tak říkajíc jako tichý společník. Už v té době jsme přemýšleli o tom, že další kniha by mohla být společná a mohla mapovat život a vztahy V+W v době, kdy žili každý jinde. Práci jsme si však tentokrát rozdělili podle trochu jiného klíče- jako dva rovnoprávní spoluautoři.



Jak jste postupovali, každý jste psal jinou část knihy?

Já jsem hlavně hledal podklady a upozorňoval na fakta a události. A František to sepsal do podoby knižního textu. Každou nahrubo dokončenou kapitolu mi pak ale poslal k opřipomínkování a doplnění. A pak jsme to ještě dál upravovali a krátili. Každý jsme měli zkrátka trochu jinou roli – František je přece jen víc spisovatel a já jsem zase víc fanda tématu. Výsledné řádky jsou ale vždy výsledkem práce nás obou - nedá se říci tohle je Františkova část a tohle moje.



Vy jste ovšem nejen fanda, ale i významný pamětník posledního období života Jana Wericha. Jak jste se dostal do jeho blízkosti ?

Hlavní roli v tom sehrály dva faktory. Jednak jsem miloval divadlo Semafor, a tak jsem se v té době stal činitelem Klubu spřízněných duší Semaforu (pozdějšího Jonáš Klubu). A jednak jsem se právě v té době seznámil s paní Jarmilou Týlovou, sekretářkou Jana Wericha. Bylo to poté, co pan Werich svým vystoupením dvakrát nadchl diváky v pražské Lucerně. A tak jsme si v Jonáš klubu usmysleli, že i my uspořádáme večer o Osvobozeném divadle - a pozveme na něj Wericha. Takže jsem na začátku roku 1978 oslovil paní Týlovou, zda by nám s tím nemohla tak trochu pomoci.



A pomohla?

Pomohla, ale nebylo to vůbec jednoduché. On pan Werich v té době už vážně marodil a moc k sobě lidi nepouštěl. Nakonec jsme využili toho, že fotograf Taras Kuščynskyj udělal krásné fotky, když pan Jan seděl modelem sochaři Vladimíru Preclíkovi. Z fotografie s doutníkem jsme se rozhodli udělat klubový plakátek doplněný známým Werichovým citátem (Když už člověk jednou je..) a vydat plakát s Werichovým portrétem. Potřebovali jsme ale Werichovo schválení. To sekretářka Týlová od pana Wericha získala. A tak jsem se s hotovými věcmi na podzim vydal na Kampu k Werichům – a Jan Werich mě opravdu přijal. Byl docela milý, dokonce mi i přislíbil, že když mu zrovna nebude špatně, na ten klubový večer přijde. A Tarasova fotka se mu tak líbila, že okamžitě začal plánovat, že by to mohl zasílat jako své péefko. Jenže v té době nebyly k sehnání velké obálky a nebylo v čem to poslat! Trpce si mi stěžoval a já jsem mu slíbil, že je seženu. Pracoval jsem v té době jako úředník - tam obálky přece musely být. Když jsem mu je pak za nějaký ten den nesl, zaúkolovala mě ale okamžitě paní Zdena se slovy: Vy jste ten Koliš? Potřebovala bych něco natočit na kazety, abych to mohla poslat do Vídně! A to hned! Kategorický imperativ. Ale i to jsem pro ni do dalšího dne pořídil. Takže takhle postupně jsem se pro ně stal užitečným a snad i vítaným. Pro mě to ale znamenalo spoustu práce navíc - chodil jsem jim na nákupy, pomáhal uklízet, vnučku Fanču jsem občas vozil na Prosek k Janině kamarádce, dokonce jsem ji vezl na přání pana Wericha na koníčkový tábor na Moravu. Dělal jsem to ale rád – ta rodina potřebovala pomoci. Byli ve velmi složité situaci.



Jaký byl v této době pan Werich?

Chybělo mu publikum a hlavně ho deptalo, že přestal slyšet. Komunikace s ním nebyla úplně jednoduchá, protože bylo nutno si zvyknout na jeho dýchací potíže i na to, že musí odečítat ze rtů. Přesto bych neřekl, jak nedávno vzpomínal na stejné období Jiří Janoušek, že byl mrzutý. On se mohl pohybovat, měl ještě spoustu plánů, chystal se dál psát, byl rozhodnut vydržet na světě do osmnáctin své vnučky, aby už stála na vlastních nohách. |



Vtípkoval?

To moc ne. Myslím, že to ani neměl moc v povaze. Já jsem potom zažil ještě intenzivněji Miroslava Horníčka, ten se opravdu až do konce snažil stále žertovat. Werich ne, ten si ty fóry schovával pro to, co napíše. Ale chtěl si povídat. Ten posluchač mu totiž nahrazoval publikum. Já jsem s ním třeba strávil týden na chalupě ve Velharticích.



To musela být hezká dovolená...

Vůbec to nebyla dovolená. Já jsem se tam totiž o něj staral, vařil jsem mu, uklízel – a hlavně jsem mu pomáhal s přístrojem na odhleňování. On totiž, aby mohl dýchat, musel trávil vždy nějaký čas připojen ke kyslíkovému přístroji, který mu opatřil jeho rakouský mecenáš Turnauer. (Do té doby, než ho dostal, musel vždy trávit nějakou dobu v nemocnicích, ať už to bylo Na Františku nebo Pod Petřínem - protože u nás podobné přístroje měla jen zdravotnická zařízení). Takže jsem tam na té chalupě byl hlavně jako „Ferda mravenec, práce všeho druhu.“ Ale taky jsem tam byl i jako ten, s kým si po celý den povídal, s kým seděl večer u krbu, komu si mohl i postěžovat. V ty dny to byl hlavně zdravotní stav jeho dcery Jany. Ta byla totiž právě v tu dobu na vyšetření, které bohužel potvrdilo její smrtelnou nemoc.



Jan Werich je v naší paměti zapsán jako humorista a slunečná povaha. Konec života však moc veselý neměl - kromě vlastní nemoci se musel vyrovnávat s duševní chorobou své ženy, její smrtí a s tím, že i milovaná dcera je těžce nemocná...

Myslím, že slouží Janu Werichovi ke cti, že s manželkou vydržel v dobrém i ve zlém až do jejího odchodu. Díky té její chorobě bylo totiž nesmírně obtížné s ní v posledních letech vyjít. Ale on ten jejich vztah byl do konce nejen složitý, ale i velmi intenzivní. Vím to, protože v den pohřbu paní Zdeny jsem se po návratu ze Strašnic ocitl s Janem Werichem sám v jejich bytě. A on měl potřebu mi vyprávět, proč ji nedokázal opustit, co všechno pro něj a pro ně třeba za války udělala a jaký vlastně že to měli vztah.



Zmínil jste se o tom, že jste někdy doprovázel Janinu dceru přezdívanou Fanča. Jak ta zvládala postupný rozvrat rodiny daný nemocemi?

Víte, že Fanča je křtěná jako Zdena Františka Marie? Takže ta Fanča zase tak moc přezdívkou není: Františka je po manželce Jaroslava Ježka. Pan Werich měl svoji vnučku bezmezně rád a snažil se jí od všeho toho nepěkného na Kampě uchránit. No, někdy to ale možné nebylo… Takže když pan Werich v říjnu roku 1980 zemřel a v květnu následujícího roku odešla i Jana Kvapilová, bylo Fanče třináct, resp. čtrnáct let. Její matka se rok před svým odchodem postarala o to, aby o dceru měl kdo pečovat. Měla kamarádku, učitelku Danu Pakovou, vrstevnici, která měla stejně starého kluka. A když se od lékařů dozvěděla, co ji postihlo a co jí čeká, svěřila prozíravě péči o dítě na tuto kamarádku – nechtěla, aby připadla do péče bývalého manžela. A skutečně se jí to podařilo. Fanča potom vyrůstala s dětmi Dany Pakové, po dovršení své plnoletosti se provdala do Švýcarska, narodila se jí dcera a v současné době pracuje jako fyzioterapeutka.

Dušan Spáčil

 

Mazurské odjezdy - Zbigniew nebo Krzysztof Chojnowski?

Nejraději bych ponechal jako první a titulní aktualitu otevření babyboxu v táborském G-centru, svůj velký zážitek, ale jednou ji překrýt musím.
Zvláště když do mne opavský vydavatel Libor Martínek investoval 18 Kč za známku, další korunu za obálku a poslal mi v ní knížku Mazurské odjezdy s žádostí o recenzi. Tak to tedy ne, milý pane vydavateli, recenze nepíšu, ale chápu, že se ode mne reciprocita očekává. Poněkud mě zarazilo, že v přiloženém dopise se píše o knize Krzysztofa Chojnowského, zatímco na obálce knížky Mazurské odjezdy je jako autor uveden Zbigniew Chojnowski, ale proč ne..?
Dojalo mě, že na straně 10 této knížky je odkaz na Muzeum Konstanty Ildefonse Gałczyńského, podle jehož básně Dzikie wino jsme v roce 1964 pojmenovali s Mélou Machálkem náš časopis. Tedy na počest slavného polského básníka vám, moji milí, navrhuju, abyste si u Libora Martínka a jeho LITERATURE&SCIENCES, Holasická 20, 747 05 Opava, martinek.libor@centrum.cz, objednali knížku polského básníka Krzysztofa či Zbigniewa Chojnowského Mazurské odjezdy.
Lu

 

První babybox na domově důchodců otvírá Milan Štěch! G-centrum Tábor pomohlo! S korunkami pomohla Nadace České pojišťovny!

V pondělí 4. února ve 12 hodin zazpívá sbor babiček a dědečků známý pod jménem Tři berle polku Ladislava Kubeše Od Tábora až k nám. Vzápětí předseda Senátu Milan Štěch slavnostně otevřou s Ivankou Stráskou, jihočeskou vicehejtmankou, táborský babybox. Moji milí, jsem zcela apolitický, ale tihle dva spolu s místostarostkou tábora Olinkou Bastlovou a Jaroslavou Kotalíkovou, ředitelkou G-centra, domova seniorů v Táboře, mají opravdu nehynoucí zásluhy. K největším protagonistům patří hlavní dárce Nadace České pojišťovny, zastoupená předsedou správní rady Richardem Kapsou. Po Chebu a Karlových Varech přispěli už na třetí babybox. Na oslavu otevření táborského babyboxu pozvala ředitelka G-centra Jaruška Kotalíková Milana Štěcha, Ivanku Stráskou a nás všechny na společný oběd se svými babičkami a dědečky!
V Táboře se v posledních třech letech našla dvě odložená novorozená děťátka – jedno přežilo, druhé nemělo šanci. Překonat táborské husitské bašty mě stálo hodně úsilí, s nemocnicí se mi nepodařilo domluvit. A tak jsem si táborský babybox samolibě věnoval k narozeninám. Kolikátým..? Proboha, to nechtějte vědět!
Pokračujeme 21. března ve 12 hodin v Nemocnici Vyškov otevřením 55. babyboxu, který vznikl na popud spontánního hlavního vyškovského dárce STAEG, s. r. o. a jeho milé protagonistky babyboxů Moniky Švehlové. STAEG chce babyboxem oslavit patnáct let své existence. Další 56. bedýnku otvíráme 25. dubna v Nemocnici Prostějov AGEL! Děkuju všem, bez nichž by babyboxy nebyly! Děkuju Zdeňkovi Juřicovi, jehož MONTEL v Náměšti nad Oslavou babyboxy nové generace vyrábí a všechny opravuje. Sláva všem!

Babydědek Lu

 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 >