Archiv divoké vinice

Jeden vzkaz Dušana Spáčila Karlu Sýsovi

Každý občas potřebuje vykřičet to hlavní…
„Mně se chce něco říct,“ říká Anton Špelec,
a dá si pět šest panáků.
Nakonec to řekne:
„Císař pán není vůl, císař pán je korunovanej!“
„Mně se chce něco říct,“ říká básník.
Pět šest sbírek si klade před ústa způsobně metaforu.
A nakonec to řekne na rovinu:
Vydá sbírku Tři vzkazy spáčům.
Oba mají samozřejmě pravdu.
„Císař pán je fakt korunovanej…“
Nic na tom nemění fakt, že Anton Špelec byl asi trochu moc ožralý.
Nic na tom nemění fakt, že básník byl asi trochu příliš vytočený.
Jenomže Anton Špelec je prostě lepší ostrostřelec, když je střízliv.
Jenomže Karel Sýs je lepší básník tam, kde nemluví jako táborový vůdce.
Prosím, Karle, za všechny milovníky poezie: „Nadechni se zas a leť.“
Umíš to nejlíp ze všech. Poletíme za tebou.
Dušan Spáč(il)

 

Šárka Váchová zve na výstavu!

Určitě na výstavě uvidíte i loutku husara Ludvy. To jsem já - LH.

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!
 

124. děťátko je dvoudenní kluk v Kladně, sedmé kladenské babyboxátko!

Město Kladno dvířky super nové bedýnky otevřené letos 8. dubna v den 50. narozenin Zdeňka Juřici, ústředního ředitele vývoje babyboxů, přijalo 18. června v 19:19 sedmého občana z babyboxu. Klučíka jsem pojmenoval Jaroslav, jak jsem nedávno slíbil největšímu dražiteli aukce skla ve prospěch babyboxů v KAVALIERGLASS Sázava. Myslím přitom na svého dědečka Jaroslava Matyáše, ředitele kladenských škol, jenž mě naučil všechno – od násobilky po plavání. Jaroslav je zdravý a byl oblečen nezvykle pečlivě, leč sestřička mi prozradila, že čistý nebyl a cítit byl chudobou – doslova a do písmene. Kladno se zařadilo na třetí až čtvrté místo v počtu odložených děťátek spolu s Ostravou. Klučík je dvanáctým letošním nechtěným lidským mládětem a skóre kluci versus holky upravil
na 73 : 51 ve prospěch mladých dam.
Ať žije Jaroslav, ať žije Kladno, mé město rodné!
Babydědek Lu

 

Laurel a Hardy po roce 2000

Většina debat na internetu mi připomíná bitky komiků ze starých grotesek. Hardy vezme ze stolu dort a plácne ho Laurelovi na hlavu, Laurel bez sebe vzteky vezme koš a vysype ho na parťáka atd. Tady je to stejné - jen místo dortu někdo vezme efektní floskuli, načež protivník nažhaví google, aby usadil soupeře. Mám dojem, že hospodské debaty mají přece jen větší úroveň - snad proto, že v tu chvílí nemáme po ruce wikipedii a taky se musíme dívat odpůrci do tváře. Na internetu koukáte jen na jeho ikonu, to se snáší líp.
(ds)

 

Před 75 roky se narodil Václav Hrabě.

Připomínám datum 13. června 1940 jako významný den pro českou poezii. Jako první vydavatel básní Václava Hraběte ani nemohu jinak Více jsem připomněl a leccos o chystané mediální taškařici naznačil v článku publikovaném v Reflexu www.reflex.cz/clanek/kultura/64602/75-vyroci-narozeni-basnika-vaclava-hrabete-o-hrabecich-rocich-a-pravnich-krocich.html!
L. H.

Foto Josef Rebec
Foto Josef Rebec
 

Náboženství na Smetaně

Máme u nás ale filozofy(ky). Takhle se vyjádřila mudrující moderátorská krasavice Emma Smetana : "Přestože rozumím obavám, které vyvstaly v reakci na všemožné teroristické útoky, kategoricky odmítám jejich propojování s otázkou víry. Kdo věří v jakéhokoli boha, odsuzuje jakoukoli formu násilí. "
Svatá prostoto!
(ds)

 

Alois Marhoul: Krutá pravda o dinosaurech

V pořadí jedenáctá sbírka Aloise Marhoula (vydala Agentura KRIGL, Praha, 2015) obsahuje více než sedm desítek básní, které mají z formálního hlediska společného jmenovatele. Šlechtí je vyzrálá úspornost vyjádření a s tím korespondující srozumitelná, přesná a direktní obraznost prozrazující
přemýšlivost, životní i tvůrčí zkušenost a schopnost aforistické zkratky, která je příznačná pro všechny básně sbírky. Hledat básnické figury v jednotlivém verši
je zbytečné, většinou je celá básníkova výpověď (zejména u kratších opusů, např. Olgoj chorchoj /což je mongolský název pro mytického pouštního megačerva, pozn. JT/) metaforou. Organizujícím prvkem verše je rytmus, proti jehož pravidelnosti se autor prohřešuje jen výjimečně a v některém případě
záměrně - to pokud jde o pointu obsahující paradox a vracející čtenáře „na zem“: OPRAVDU CHCETE ODSTRANIT všechny přijaté zprávy? // Dívám se do očí svému mobilu/ A nevím/ Nevím/ proč mi po tolika letech/ ještě vyká/ „Nevím, proč mi po tolika letech/ ještě vykáš?“/ píšu// A obrazovka se samým štěstím/
rozzáří/ aby/ aby pochvíli/ opět potemněla// Jako malé dítě!
Ostatně s paradoxem se setkáme v mnoha dalších číslech sbírky: Tak jsem to nemyslel, Hra na schovávanou, Co z tebe jednou bude, Moudřejší ustoupí atd.Paradox by nebyl funkční bez schopnosti zkratky a smyslu pro nadsázku a humorný úhel pohledu na zachycenou a vyjádřenou realitu. Ten je autorovi v této sbírce zcela vlastní a odlehčuje možné „nebezpečí“ filozoficky „těžkých“ point. I proto se Krutá pravda o dinosaurech dobře čte. Společným jmenovatelem celé řady básní je pak prvek jakéhosi bilancování, vědomí konečnosti životní i tvůrčí cesty leckdy prokládaný skepticismem a poznáním nevratnosti prožitého. Za všechny uvedu alespoň tyto opusy: Nepůjdu
lacino, Celý život, Zač je toho loket, Všem nám jde po krku, Den po dni, Jednou bude pozdě na všechno, Bezhlesou krajinou atd. Patří ve sbírce k těm nejlepším.
Nepříliš početné jsou verše vyjadřující deziluzi, pocit marnosti a snad i skepsi razantněji: Zahryznout se, Je na spadnutí a další. Tento tón (poněkud pochmurný) je opět vyvážen autorovým smyslem pro humor, realitu a „schopností chodit po pevné zemi“ (Ryba smrdí od hlavy). Příznačné v tomto
smyslu jsou básně inspirované zdánlivě obyčejnými výjevy a situacemi, v jejichž vyjádření je vtip imanentně obsažen (alespoň několik příkladů: Pohádka pro dospělé, Moudřejší ustoupí, S vámi nám bude líp, Slezte z toho
lustru, Donalde). Je samozřejmé, že mnohé básně obsahují zmíněné a mnou zdůrazněné prvky v syntéze, vytržení a akcentování jednoho (dominatního) je zjednodušením, kterého se recenzent dopouští ve snaze roztřídit všechna čísla sbírky do několika celků na základě jejich společného jmenovatele.
Celkově je sbírka vzácně vyvážená, při veškeré snaze v ní nelze označit verše, které by bylo lépe vypustit. Nevadí ani nečekaně konkrétní drsná a lehce šokující pointa básně Co z tebe jednou bude?, v níž autor zcela rezignoval na obraznost a čtenářovu fantazii.

Jsem přesvědčen, že se touto svou poslední sbírkou Alois Marhoul, který zůstává poezii až zarputile věrný už od poloviny sedmdesátých let minulého století, výrazně posunul a bezesporu se zařadil mezi zralé básníky, kteří mají čtenářům co říci.



Jiří Tušl

 

Zbytečné strachy o dovolenou

Nejrůznější média v Evropě i v USA, včetně tak proslulých jako jsou New York Times či BBC World Service, se teď s gustem trefují do pořadu ČT Dovolená v protektorátu. Ve skutečnosti je to však exemplární případ toho, jak povrchně pracují mnozí "světoví novináři". Musím se prostě autorky a režisérky Zory Cejnkové zastat. Možná že to není nejlepší reality show či nejdokonalejší film. Název skutečně možná není nejšťastnější a zvolená metoda, v níž má divák sledovat, jak se činí absolutní neherci ze současné české rodiny vedle unylých oblastních hereckých hvězdiček(natočila to Ostrava) působí někdy nechtěně komicky. Ale kritika New York Times a dalších západních medií je založena jen na tom, že jeden známý americký moderátor bez jakýchkoli bližších informací prohlásil ve své show o tomto seriálu - "co bude příště - reality show o Osvětim?" Pěkný slogan - ale naprosto mimo mísu. Nicméně vyvolalo to smršť podobně neinformovaných článků jinde. Ve skutečnosti je to naprosto standardní kultivovaně výchovná relace o tom, jak vypadal život běžných lidí v době okupace. Pořad zkresluje historii podstatně míň než většina takzvaně objektivní televizní historiografie v ČT i v dalších televizích.
(ds)

 

123. děťátko v babyboxu v Kroměříži!

V pondělí 8. června v 11:03 vrzla dvířka babyboxu v Kroměřížské nemocnici. Zdravotníci vyjmuli z bedýnky na nechtěná lidská mláďata úplně čerstvou a nahou holčičku zabalenou jenom v kusu hadru a s pupečníkem zavázaným provázkem. Děvčátko staré asi dvě hodiny je na první pohled zdravé, váží 3500 g a ode mne dostalo pracovní jméno Monika a přidávám i příjmení Staněčková. Pojmenovat ji tak jsem slíbil při aukci ve prospěch babyboxů v KAVALIERGLASS Sázava, největší dražitelce.
Monika je jedenáctým letošním děťátkem, 73. holčičkou oproti 50 nechtěným klučíkům, ale dejme jí také číslo 1 v druhém desetiletí provozování babyboxů, jejichž činnost se datuje 1. červnem 2005.
Nenechte se mýlit počtem babyboxů uvedených na titulní stránce www.babybox.cz - není jich 64, ale 65. To jen naše aktualizace má skluz a není v mých možnostech číslo opravit. 66. babybox otvíráme po impulsu Luďka Nečesaného, ředitele liberecké a turnovské nemocnice, v Panochově nemocnici v Turnově ve středu 12. srpna ve 12 hodin. Turnovský projekt s sebou přináší totální defenzivu zájmu potenciálních místních dárců. Proboha! Opravdu nevím, z čeho turnovskou bedýnku zaplatíme.
Značné uspokojení přináší stavba druhého křídla azylového domu postaveného z daru francouzské společnosti SAINT-GOBAIN. Slavnostní otevření předpokládáme už v červenci 2015.
Ať žije Monika z Kroměříže!
Babydědek Lu

 

Nová knížka Karla Sýse Tři vzkazy spáčům

Rozhněvaný mladý muž Karel Sýs mi věnoval svoji poslední knížku a mně nečinilo žádný problém přečíst ji jedním dechem. Doporučuju to i vám, milí čtenáři. Nejlépe ji získáte, napíšete-li si o ni Karlovi na karel.sys@futura.cz.
L. H.

Svobodní zednáři na barikádě (1871).
Svobodní zednáři na barikádě (1871).
 

Dvě pozvánky Jindřicha Štreita

 

Jindřich Štreit - Domov bez domova

Jindra Štreit otevřel svoji výstavu na nádvoří vedle Národního divadla. Otevřeno je nepřetržitě! Vystavuje dvacet fotenek bezdomovců pořízených v letošní zimě s pomocí Armády spásy, která je zřejmě hlavním pořadatelem.Slaví totiž 25 let své obnovené činnosti.
L. H.

Jindřich Štreit a major Armády spásy Ria Scholtens.
Jindřich Štreit a major Armády spásy Ria Scholtens.
Protagonisté výstavy.
Protagonisté výstavy.
Nejvíc brala pod krkem Jindru i mě Christina Johnston, sopránistka působící v Národním divadle.
Nejvíc brala pod krkem Jindru i mě Christina Johnston, sopránistka působící v Národním divadle.
 

Nová sbírka veršů Vladimíra Stibora

Vychází nová Stiborova básnická knížka Lehké škrábnutí v nakladatelství Milan Hodek Hradec Králové. Jedná o sbírku, která přichází na svět po dvouleté odmlce. Knihu nevelkou rozsahem doplnil životopisem autora Vratislav Podroužek, doslovem Mirek Kovářík, Roman Szpuk, Bohumil Ždichynec. Ilustracemi sbírku vyzdobila Luciána Křížová-Stiborová. Mimo jednotlivých básní lze nalézt uvnitř Lehkého škrábnutí i několik sonetů. Její vznik byl připomenut v pondělí 27. dubna v Malostranské besedě v Praze.

 

Méla Machálek k Ferdinandu Peroutkovi.

Na stránkách Divoké vinice se rozvinula zajímavá debata dvou pánů starší generace, která je již někde zcela jinde než generace našich dětí a možná už i jejich dětí, ve věci označované jako „Případ Peroutka". Vzpomeňme na svá mladá léta, na své názory a postoje, vzpomeňme i „osobnostního vývoje“ našich vrstevníků Kohouta, Kundery a dalších. V tomto světle se nám uměle nafouknutá mediální bublina musí jevit jako něco, co by si novinář Ferdinand Peroutka velmi těžko uměl představit, i když vzhledem ke své angažovanosti musel s řadou nejrůznějších názorů a reakcí počítat a být na ně připraven. Současné debaty jednoznačně ukazují, jak se těžce umíme vyrovnávat s minulostí, ale především být spravedliví a tolerantní i v přítomnosti. Dívejme se raději do budoucnosti a važme si každého dne. Závěrem mě nenapadá nic jiného než připomenout slova Ježíšova, zaznamenaná v Novém zákoně: „Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí po ní kamenem.“

 

Karel Sýs: Vždy proti něčemu, ale ne moc

S článkem Milana Nakonečného v mnoha bodech souhlasím. Mimochodem obdivuji jeho knihy, zejména ty, které se věnují české magii a jejím přesahům do české společnosti i politiky.
Nuže. Peroutka opravdu psal v Přítomnosti proti Hitlerovi, opravdu napsal vše, co Milan Nakonečný vyjmenovává. Záleží však na tom, kdy to či ono napsal.
Já bych ho charakterizoval jako mistra mírné kritiky v mezích momentálního zákona.
Nebyl obdivovatel Hitlera v době předmnichovské, kdy svými články hájil republiku.
Obdivoval Hitlera, to nelze popřít, za to jak zmáknul německý národ a „z vůdce národa se stává vůdcem národů“.
Nebyl antisemita, i když měl, jak správně píše Milan Nakonečný, „výhrady k nedostatečné identifikaci českých židů s českým národním živlem, když většina českých židů optovala pro německé strany a kandidáty“. To byla pro Čechy bolestná pravda už za Rakouska i v samostatném Československu a židům se velice vymstila. To nebyl antisemitismus, ale za republiky se to nehodilo říkat.
Když se to však už hodilo, napsal to, a žel použil hrubý, rozhodně ne „smířlivecky intelektuální“ slovník. Jenže to psal v době, kdy tyto „optanty“ už Němci (a ovšem i Češi) vyřadili z lidské společnosti a začali je lifrovat do pekel via Terezín a Osvětim!
Když Beneš uskutečnil svůj plán „s aeroplánem“, jal se jej kritizovat oprávněně i neoprávněně. Beneš byl, pravda, poněkud zvláštní patron, muž s neselhávající pamětí stran svých nepřátel, ale byl vynikající „politik možného“. A byl také jeden z prvních, kdo si – a to včas – uvědomil, že se svět po válce změní a že národu (ale i Benešovi) odporné „dohody o tom, že se dohodneme“ na delší čas zmizí ze scény.
Peroutka byl vlastenec, stejně jako nešťastník Hácha, který sice politikem nebyl, ale opravdu se snažil o nemožné. Těžko říci, zda Hácha byl či nebyl menší vlastenec než generál Eliáš, který musel zápasit s často nerealistickými pokyny, vydávanými z Londýna „z kanape“ a nakonec zaplatil životem. Jisté však je, že se Hácha chtě nechtě propadl až do role nikoli zachránce, nýbrž přisluhovače. To však nemůžeme hodnotit, jsouce zatím v relativním bezpečí.
Tedy Peroutka byl vlastenec, který se za protektorátu snažil psát tak, aby český národ přežil. Ale v jakém stavu? Někdy se přežití změní v pouhé přežívání.
Naprosto však nemohu přijmout Nakonečného srovnávání fašismu a komunismu, ale to není předmětem této diskuse.
Snad ještě jen tolik, že Peroutka po válce znovu souzněl s Benešem a koneckonců i s pokusem o vybudování socialismu. A sice humánního a rozumného, stejně jako později ve Svobodné Evropě horoval – pro kapitalismus humánní a rozumný.
Byl tedy – zdá se – oportunistou, budiž – v tom nejlepším slova smyslu.
Nakonec však pracoval, ač to pravděpodobně nechtěl, pro onu past, v níž jsme se dnes ocitli a z níž není úniku.


 

Jaroslav Svěcený zve do Ústí nad Orlicí!

 

122. děťátko v přerovském babyboxu!

Nechtěné lidské mládě je v pořadí druhým děťátkem v Přerově za pět let, desátým letošním a 72. holčičkou na 50 klučíků za celou dobu existence babyboxů, tedy za necelých deset let. Holčička je zdravá, řekla mi dětská lékařka Kateřina Koláčková, a je stará asi pět dní. Holčička doplnila tradiční trojici, v níž se obvykle děti odkládají.
Desáté výročí oslavíme otevřením 65. babyboxu v Oblastní nemocnici Jičín na Mezinárodní den dětí 1. června ve 12 hodin. Proboha - jen abychom získali dárce!
Neleníme ani se stavbou azylového domu Saint-Gobain, pojmenovaného podle mecenáše - francouzské stavební společnosti, jež právě slaví 350 let od svého založení. Stavba druhého křídla je připravena na konstrukci krovů a střechu.
Jak holčičku pojmenuju? Přece Kateřina podle doktorky Kateřiny Koláčkové, která se o ni právě stará. Až žijí Kateřiny obě!
Babydědek Lu, 602 305 139

 

Milan Nakonečný: Jeden byl a druhý nebyl gentleman.

Číst politické úvahy Karla Sýse je duchovním požitkem: Co slovo to výstřel, co věta to salva, pokud to míří na ty, které nemá rád a naopak, pokud jde o ty, které má rád, je to gejzír iluminací podobný Křížíkově světelné fontáně. Karel Sýs je mistrem slova, a své mistrovství nepochybně propůjčuje právem a bytostně (u nás jen zřídkakdy se vyskytující způsob kritiky) svým láskám a neláskám; je tím v české žurnalistice kladnou výjimkou. Obdivuji ho, i když nesouhlasím téměř vždy s tím, co napíše.
Obětí jedné jeho ne zcela jednotné salvy byl přece jenom muž, který si to nezasloužil. Mám na mysli Sýsův článek Byl gentleman nebo nebyl? (Divoká vinice, aktuálně). Je to reakce na známou aféru pana prezidenta o údajném výroku Ferdinanda Peroutky, významného českého publicisty a novináře, o Hitlerově gentlemanství. Sýs Peroutku tak trochu morálně popravuje jako kolaboranta s nacistickým režimem, ba co více i jako sympatizanta s nacismem již v době před-protektorátní, jako obdivovatele Hitlera a antisemitu. Zapomíná však, že ve své Přítomnosti psal i proti „hitlerismu“ a že nebyl nikdy antisemitou, i když měl výhrady k nedostatečné identifikaci českých židů s českým národním živlem, když většina českých židů optovala ve volbách pro německé strany a kandidáty. Sýs, srovnávaje Peroutku s Emanuelem Moravcem, soudí, že Moravec, teto neblaze proslulý „mouřenín“, vrcholný český quisklingovec, byl lepší, upřímnější a formálně dokonalejší publicista, který, jako znalec věcí vojenských, psal ódy na hitlerovské voje i v době, kdy vérmacht již „ustupoval do předem připravených pozic, aniž to nepřítel zpozoroval“. Moravcova sebevražda, pokud to byla sebevražda, byla racionální volbou toho, pro něj nepochybně méně horšího. Oproti agresivně-expresivní žurnalistice Moravcově byla žurnalistika Ferdinanda Peroutky smířlivecky intelektuální.
V r. 1938, kdy nás „sladká Francie“ i „hrdý Albion“ jako naivního spojence odkopli a předhodili Hitlerovi, přišla podzimní „druhá republika“ s „odžidovštěním“, se stříbrňáckým imperativem „odbenešit“ a durychovským „odmasarykizováním“ a Peroutka, aniž by se přidal k této agresivní kampani, se celkem právem přidal ke kritikům našeho, do té doby „nepostradatelného ministra zahraniční“ a velmi postradatelného státního prezidenta. Pravdu má Sýs nepochybně v tom, že v kritice židovstva zašel Peroutka za meze lidské slušnosti. Avšak přišel protektorát a zápas nešťastného Háchy o zbytky národního bytí a Peroutka byl u toho, když se hledaly důvody pro existenci Národního souručenství, o jejichž kriticích, bystrý pozorovatel všeobecného protektorátního marasmu, Václav Černý řekl, že nedobře činí ten, kdo tuto záchranou organizaci napadá, neboť to byl, namnoze obětavý pokus o národní přežití nejen v zápase s německými okupanty, ale i s jejich českými přisluhovači. Byla to úlitba, ale i klamání nepřítele a dokonce namnoze skrytá podpora odboje proti okupantům (Nebeský a další vysocí funkcionáři Národního souručenství). Hácha nebyl menší vlastenec než generál Eliáš a na rozdíl od Chamberlaina, v Hitlerovi gentlemana nespatřoval. Srovnáme-li většinu českých kolaborujících intelektuálů s nacistickými okupanty, s kolaboranty-intelektuály jako slouhy komunistické diktatury, vychází z toho mnohem lépe ti kolaboranti protektorátní, než poúnorové kolaborování „užitečných idiotů“ s Moskvou a posléze se sovětskou okupací.
Avšak posuňme se do období poválečného, kdy se „demokracie“ třetí republiky rozpouštěla v politickém podvodu zvaném Národní fronta, v podvodu, jemuž požehnal sám „President budovatel“ budoucí komunistické diktatury. Peroutka se rozpomněl na slavný Masarykův výrok z r. 1924, že „svět jde do leva“ a jeho teze, že: „nyní liberalismus bude sto let musit jít ruku v ruce se socialismem“, že člověk „může být nyní osvobozen od věky trvající nadvlády peněz“ a že „není v linii budoucnosti odporovat socialismu, není to ani v linii humanity ani rozumu“ (Tak nebo tak, 1947, s. 21) by jistě potěšily Sýsovu mysl. Peroutkovou politickou vizí byla socialistická společnost kontrolovaná humanismem a postupný nezbytný zánik kapitalismu. Nic z toho se bohužel nevyplnilo a současní novopečení, patentovaní „demokraté“ nás přivedli do toxické stoky zhoubného ekonomického liberalismu, kde je dovoleno prodávat vše a mnohé z toho ostatního je postupně zakazováno a kde „politika ztrácí všechen vážný obsah – mimo jediný: že je rejdištěm boje o moc“ (Tak nebo tak, s. 46).
Socialisticky a národovecky laděný Peroutka si exilem nepochybně zachránil život, ale stal se zde v USA, kde se usadil, smutným svědkem bídy české a slovenské politické emigrace: Zenkl, Ripka, Lettrich a jiní si zde odpykávali svou politickou nekompetentnost a činnost exilové Rady svobodného Československa je smutným svědectvím pokračujícího boje o koryta, obsahující teď už jenom mizerný rozpočet, subvencovaný hlavně několika soukromými společnostmi, v němž nejvýše postavení rozhodovali o finančních podporách těch níže postavených, kteří zápasili i o diety ze služebních cest, aby měli o pár dolarů či liber víc na holé živobytí a každý každému záviděl jeden dolar navíc. Jako ředitel Rádia Svobodná Evropa se Peroutka stal, ve svých četných relacích nikoli už jenom kdysi poněkud zakřiknutým, ale nyní již otevřeným odpůrcem komunismu a smutným zprostředkovatelem mezi rozhádanými bývalými kvazi-politiky a uhlazovačem osobních rozporů a útoků (viz: Raška F.D.: Historie Rady svobodného Československa, Praha Academia 2009, překl. angl. orig.).
Ferdinand Peroutka byl nejvzdělanějším, i když nediplomovaným českým publicistou a dá se říci, i politologem té doby. Mýlil se v menší míře, než je u lidí této branže obvyklé, byl přesvědčeným demokratem a národovcem (což je dnes pozice téměř surrealistická), který se velmi a vcelku úspěšně angažoval v boji za osvobození českého národa od komunistické tyranie. Budiž mu proto odpuštěny jeho nikoli smrtelné hříchy a omyly a rozhodně si nezaslouží Sýsovu popravčí, formálně brilantní, avšak poněkud nevděčnou salvu.

 

Jindřich Štreit zve na výstavu Domov bez domova

Vernisáž 11. května v 17 hodin. Výstava bude probíhat od 11. – 29. května 2015 na Piazzetě Národního divadla v Praze. Výstava se koná u příležitosti oslav 25. výročí Armády spásy od znovuobnovení své činnosti v České republice.

Kliknutím zvětši!
Kliknutím zvětši!
 

KAREL SÝS - Byl gentleman nebo nebyl?

Pražští kavárníci tasí kudly proti prezidentu Zemanovi za Ferdinanda Peroutku. Přece nikdy neřekl, že je Hitler gentleman dodržující dané sliby. (Koneckonců Hitler své sliby, jak je formuloval v Mein Kampfu, dodržel.)
Jenže i Václav Bělohradský si v Salonu Práva kdysi Rudého (19. 3. 2015) vzpomněl, že v 70. letech minulého století mu nejmenovaný pamětník charakterizoval Peroutkův postoj týmiž slovy.
Je však možné, že tato slova nikdy nezapsal, Gustav Bareš by je ve svém Rozhovoru s Ferdinandem Peroutkou o demokracii a svobodě (Svoboda, Praha 1947) jistě s gustem citoval.
Možná řekl, možná neřekl; řekl a napsal mnohem horší věci.
Peroutka patřil k prominentním režimním novinářům 1. republiky. Ať se dělo co se dělo, l. republika byla tabu. Dnes se opět pěje chvála o krátkém období českých dějin, kdy nás velmoci nechaly jakž takž na pokoji.
Hadimršky malé, ale naše, laciné baťovky, fešné klobouky, nevázané pepictví, nezávazná sranda… Jak pro koho. Ale co Podkarpatská Rus? Co pelechy 0+0 v dírách na strahovských hradbách?
Ať kavárníci, ať Bělohradský, ať Zeman, všichni vycházejí z premisy, že kapitalismus je nejlepší volba a český obzvlášť.
Český kapitalismus neměl a nemá podmínky pro agresi. Anebo za jeho zakřiknutost může slovanská holubičí povaha? Jenže co Souslované Poláci? Jim holubi nezabránili skočit na bezbranné Těšínsko? A když se v roce 1934, dávno před Chamberlainem a Daladierem, dávno před Molotovem, spaktovali s Hitlerem, také věřili ve Vůdcovo gentlemanství?
Opravdový gentleman přece neřve: „Tady stojím já a tady Herr Benesch a mezi námi dvěma se rozhodne!“
Sotva Peroutka pseudogentlemanův řev uslyšel, zařídil se podle volání doby: „Byl jsem stoupencem dr. Beneše, ale nyní říkám, že na jeho návrat není pomyšlení. A že v zájmu státu musí být narýsována silná rozhraničovací čára mezi naší nynější domácí politikou a jeho londýnskou činností, je-li jaká.“ (21. 12. 1938)
Aby bylo jasno, Peroutka se neotáčel jako korouhvička. Ještě 15. 12. 1946 (!) své protibenešovské postoje hájil: „Vzdálenost skutečným podmínkám zápasu s okupanty se projevovala v naivních radách, jež náš zahraniční rozhlas někdy domů posílal a jež tehdy budily trpký úsměch a dnes, kdy jsme již zlé přestáli, působí ve veselé chvilce jako dobrá anekdota. Byli však také stateční muži, kteří, když byli odváděni na smrt, proklínali chvíli, kdy uposlechli zahraničního rozhlasu.“ (Dvakrát bez gesta, Svobodné noviny)
Ach co se obyvatelé Protektorátu nachechtali, když pobloudilí emigranti odbouchli Heydricha. A Lidice? To bylo teprve k popukání!
Jistě, stateční šli na smrt a těžce se loučili se životem. Ustrašení si – chráněni zatemněním – šeptali anekdoty, kterak Áda ve své Říši všechny kurvy znáti chtěl, a proto jim dal vytetovat hákový kříž na prdel.
Jsme přece odjakživa tak nějak malí a teď jsme najednou ještě menší, bezmála nejmenší v celém zhnědlém světě.
V Přítomnosti z 26. 4. 1939 Peroutka svedeným nechápavcům a romantickým blázínkům situaci vysvětlil po lopatě: „Pozadím německých myšlenek jest německá síla. České politické metody musí se vytvářet podle našich vlastních poměrů a zkušeností. Jest pravděpodobno, že meč, jímž jiný tak zamával, bychom ani neuzdvihli.“
Jenže v témže čísle Přítomnosti čteme i tvrzení, proti němuž je nějaká víra v gentlemanství pouhým čajíčkem: „Všechno, co se Němcům před deseti lety zdálo snem, učinil dnešní jejich Vůdce skutkem; nasytil velkými kusy německou národní hrdost, utlačenou po světové válce; položiv připravený meč na západní hranici, zajistil si právo pořádat střední a východní Evropu po svém; jakási nová, ještě nepřehlédnutelná stavba je tu v počátcích; německý Vůdce stanul na onom významném rozcestí, kdy snad z vůdce národa stává se vůdcem národů… Po šesti letech vlády Adolfa Hitlera stojí celý svět pod dojmem, že vysychající Francie a rozpačitá Anglie jsou odsuzovány do pozadí svalnatou rukou Německa, hýřícího mladými silami.“
Budeme tedy pokorně mávat nařvaným smrtihlavům mašírujícím kolem pomníku svatého Václava vlaječkami, ty snad ještě udržíme.
Jistě, myslel to dobře, jako Hácha: semkneme-li se do jednolitého pracovního šiku, pan Hitler, rozený gentleman, neublíží nám ni budoucím, dovolí našim dělníkům soustružit součástky do německých tanků a našim rolníkům pěstovat pšenku pro říšské krky a našim inteligentům písat pajány. „Národní souručenství je naší českou totalitou. Není pochyby, že musili jsme učiniti pokus o takovou konstrukci,“ liboval si Peroutka 23. 7. 1939.
Nebojovat, nevzpírat se, realisticky brát pohromy, jak přijdou.
Odvěká česká rachitida: přikrčit se, trpělivě sedět v jamce, však on se zprava přihasí ocelový medvěd, či zleva aluminiový orel. A když se nepřihasí, v úpění máme třistaletou praxi!
Kdo nedrží hubu, není Čech!
To byl český novinář, jakého Němci pro udržení mrtvolného klidu potřebovali. Proto se ho snažili získat pro ještě odkrytější aktivismus. (Jistě by je nenapadlo přemlouvat Fučíka!) K Peroutkově cti budiž řečeno, že vábení odolal a nakonec si vysloužil internaci v Buchenwaldu. (On už taky byl rok 1944 a soumrak bohů spěl k finále.)
Nicméně o třídu lepší novinář než Peroutka byl Emanuel Moravec. A taky poctivější: když zjistil, že o několik desetiletí (přesně o sedm!) předběhl dobu, zastřelil se. Dnes by – samozřejmě po odpreparování svých protižidovských útoků – mohl učit na českých školách všech stupňů propagandu i prognostiku: „Prapor Evropy na stěžni říšské korouhve, to je symbol a slib budoucnosti všem věřícím Evropanům.“ Není to jasnozřivá a přitom přímo metaforická předpověď Evropské unie pod egidou Angely Merkelové?
Václav Bělohradský, místo aby pátral po inkriminovaném výroku o Hitlerově gentlemanství, kteréžto pátrání právem považuje za zbytečné, cituje Peroutkovo svérázné, vědecko-biologické vypořádání se s Židy: „Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu… Styl židovského německého spisovatele hlavně v době expresionismu podobal se břečce, ve které plavou neznámé substance.“ (Češi, Němci a židé, Přítomnost, únor 1939)
Jawohl, třeba takový Franz Kafka se rukama smočenýma v hnusné židácké břečce dral pod sukýnky plavovlasým nordickým Brunhildám! To přece gentleman nemůže nechat bez odplaty!
Můj dědeček naneštěstí nebyl spisovatel – ti většinou z „roztoku“ včas emigrovali do bezpečí. Peroutkův výrok by ho však jistě urazil, kdyby si ho v Terezíně stihl přečíst.
I tohle ovšem Peroutka myslel realisticky – chtěl prý bránit české židy, neboť v Böhmen und Mähren nebyl roztok natolik hustý, aby se jím české panny a dívky, natož árijští mládenci a římskokatoličtí sedláci otrávili!
Peroutka se po emigraci do USA setkal s nezájmem americké veřejnosti o osud Československa. Proč by se však mocnosti měly o jeho osud zajímat?
O české ideje a pravdy měla Evropa a svět zájem naposledy v husitských dobách a respekt budily ani ne tak ideje a pravdy jako cepy a sudlice. Pak už to nestálo za řeč.
TGM lavíroval mezi císařem a republikou, až ho velmoci poučily a svěřily mu úložku: v rámci sanitního kordonu založit nárazníkový státeček.
I dnes čeští vojáci – poprvé v naší historii okupanti – opatrně našlapují na afgánské miny.
A čeští politikové? Mají odvahu jen do výše hladiny Něvy nebo Potomacu. A smí dělat předložku ve Vajthauzu nebo v Kremlu, anebo předkožku v Tel Avivu.
Může nás utěšit, že ani u početnějších národů tomu není jinak.
Stejný dav extaticky řičel pod balkónem Benátského paláce, aby pár let nato kopal do mršiny Mussoliniho. Sice si zasvinil špičky bot, ale plochýma nohama dál pajdá bezčasím.

 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 >