literární časopis založený v roce 1964

Alice Horáčková

K NEDOŽITÝM OSMDESÁTINÁM VLADIMÍRY ČEREPKOVÉ

Byl duben roku 2012, Paříž kvetla a já jela na kole za básnířkou Vladimírou Čerepkovou. V horním patře starého činžáku v Rue de Picardie mě šokovalo, jak tam má beatnická legenda navařeno a naklizeno. Tohle má být divoká bohémka? Nevypočitatelná žena, před kterou mě varoval její nakladatel? Nad stolem plným sýrů a oliv ze mě v rozpacích vypadlo: „To jste si nemusela dělat škodu.“

„Já už mám škody naděláno,“ opáčila Vladimíra a já netušila, že mi ten rozhovor změní život.

Chvíli jsme si jen tak povídaly, o Paříži a o Praze, kterou Vladimíra s těžkým srdcem v září 1968 opustila a kam už jezdila jen na krátké návštěvy. Mluvila o jakémsi známém, od nějž si půjčuje psa a k němuž jí můžu posílat knížky. Až později jsem zjistila, že se jednalo o Pierra, jejího celoživotního a bezmezně oddaného druha. Mluvila o své chalupě a o svém bytě, ale neřekla, že ten byt a chalupu jí platí další oddaný přítel, Jan. Ten byl o dvacet let mladší a nedávno ji opustil.

Uzobávaly jsme sýry, Čerepková postupně vypadávala z role hospodyňky. Vydatně si přihýbala z domácího demižonu („život je moc krátký na to, aby se pila voda“) a po bytě se proháněla ve vysokých kozačkách. Proč si zrovna mě pouští do života? Slyšela jsem, že je velice nedůvěřivá, nerada se fotí, nedává rozhovory a před veřejností se schovává: „Ono se říká, že mě nikdo nemůže najít. Ale kdo mě najít chce, tak mě sežene.“

Občas mě nečekaně popíchla: „Vy jste úplně vedle! Vedle bedle, bedla jedlá.“

To už jsem chápala, proč mi nakladatel říkal, že Vladimíra není tím, kým se zdá. Za fasádou starostlivé hostitelky dřímala smršť, uragán. Hranice mezi vřelostí a zuřivostí byla tenká. Stačilo zapnout diktafon – jakoby ji červená blikající kontrolka vrátila zpátky do dob, kdy utíkala z děcáků a pasťáků, honili ji policajti, lékaři jí udělali násilnou gynekologickou prohlídku a v zamřížovaných ústavech ji zkoumali psychologové, aby zjistili, proč z ní nevyrůstá platný člen socialistické společnosti. V tu chvíli mě od nedopité sklenky červeného málem vyhodila. Třásla se a křičela, takový záchvat jsem během žádného rozhovoru ještě nezažila. Šel z ní strach, ale nakonec jsem ji nějak přesvědčila, že bude lepší, když si nahraju její přesné formulace, než abych si jen dělala poznámky. Jak se mi to povedlo? Pár jejích básní jsem uměla zpaměti a celou dobu jsem říkala to, co jsem si opravdu myslela. Ale kdo ví, třeba Vladimíra ten večer jenom nechtěla být sama.

Její nakladatel mě varoval: „Hlavně se jí neptejte na dětství, to pak nikdo neví, co se stane.“ Jenomže mě hrozně zajímalo, jak to bylo s Vladimířinou matkou. Proč svou malou dceru nechávala v pasťácích? Rozuměly si někdy? A co Vladimířin otec? Byl to opravdu sovětský generál? Měla v dětství někdy někoho, komu se svěřovala? A kdo ji vytáhl z pasťáků do poetické vinárny Viola a dal jí druhý domov? Byla básnířkou vždycky, anebo se jí stala až tam? A jaký dojem na ni udělal král majálesu, král všech beatníků Allen Ginsberg?

Vladimíra popíjela, recitovala a dokonce mi přinesla ukázat rodný list. Políčko OTEC v něm bylo prázdné. A pak se těžkým, chraplavým hlasem rozezpívala: „Helpless, helpless, helpless…“ Ta skladba Neila Younga vyjadřovala, jak si Vladimíra často musela připadat: úplně bezmocná, vydaná napospas, malá holka bez táty, kterou máma nechtěla. Ale při vší té hrůze Vladimíra přece jen něco měla: talent od pánaboha, který ji zachránil. Psala průzračné verše nezkalené literárními vzory. To díky nim zažila štěstí, úspěch i lásku anebo lásky, ale to všechno skončilo, když přijely sovětské tanky. A Vladimíra zase začínala někde jinde, zase na okraji společnosti, zase bez papírů.

Hluboko po půlnoci se básnířka propadla do melancholické nálady. Dole mi stálo kolo a Vladimíra mě přemlouvala, ať u ní přespím: „Pozor, vy mě dnes vidíte naposledy, uvědomte si to!“ A divoce se rozchechtala.

Měla pravdu.

Říkalo se, že Vladimíra Čerepková je čarodějnice, vědma. Příští rok zemřela, aniž jsme se znovu setkaly, a já v sobě našla odvahu napsat svou první knihu: biografii Vladimíra Čerepková: Beatnická femme fatale, kde se portrét výjimečné, neuchopitelné ženy postupně skládá z desítek dokumentů a svědectví, které si často protiřečí.

Stále ji slyším: „Pro lásku všechno. Všechno pro lásku. Pro lásku se musí umřít.“

Alice Horáčková, 9. 1. 2026