Archiv divoké vinice

Cesta básnickým mořem

Současná česká poezie je malé moře. Tím nechci říci, že by to byla nádrž extra hluboká – jsou sice tací, kteří v ní halasně hlubiny oznamují, ale i jiní, kteří tvrdí, že živé vody je tam jen po kotníky.
Taky si mnozí stěžují, že je už moc dlouho poklidná jak Tálínský rybník. Jiní - její příznivci - ovšem namítají, že uvnitř najdete velryby i kosatky. „A až ty jednou vyplují na povrch, bude to stačit na pořádnou bouřku!“ prorokují.
Co si o tom myslím já osobně? Nevím. Že by se dal čekat zrovna velký mazec, to se mi nezdá. Spíš bych to tipoval na lehké vlnobití. Ale že přijde, mi připadá docela pravděpodobné. Byť v knihkupectvích poezii skoro nepotkáte, jako pořadatel „osvětových“ literárních čtení zjišťuji , že básničky píše už zase kdekdo a mnohdy to jsou autoři velmi talentovaní. Jenže najít je a zařadit! A podnítit zájem čtenářů o ně. To je ovšem úkol docela složitý.
Příměr o moři jsem zkrátka použil hlavně proto, že břehy této spousty často spíš jen tušíme. Nové básnické knihy vycházejí po pár kusech a mnohdy vlastním nákladem. V obchodech skoro nejsou- za to jich vyjdou stovky ročně. Ten kdo by si chtěl o nich udělat zasvěcenou představu aby měl na pátrání hodně času a také pohromadě slušnou částku. Což obvykle nemá, protože tak jako se neuživíte psaním poezie, neuživíte se ani psaním o ní.Takže i když je to moře možná mělké, utopit se v něm je možno velmi lehce. Tím spíše, že existuje i dost autorů sázející spíše na klubovou recitaci nebo internet než na knihy.
Ale nechci nadužívat lacinou mořskou metaforu. Celé to píšu proto, abych pochválil ty, co tomuto chaosu dávají alespoň mlhavé hranice. Kdysi to bývaly třeba literární časopisy, ty však díky novým mediím ztrácejí rapidně na síle – řada jich i popadala. A i ty nejtradičnější se stávají spíše skupinovou záležitostí. Literární noviny, Tvar či Revolver Revue budiž trochu smutným příkladem. Situaci dále atomizovaly nejrůznější literární a čtenářské weby. Vlastně je to hezké hemžení – ale kdo se v tom má vyznat?
Myslím si proto, že docela významnou směrovkou, byť také svým dosahem omezenou, mohou být alespoň antologie. I v těch by ale neznalý člověk potřeboval něco jako specifický kompas, aby se pořádně orientoval. Vychází třeba antologie Nejlepší české básně roku – jsou to však opravdu nejlepší básně, nebo jen subjektivní výběr?! Objektivně vzato, b je správně. Docela zajímavým, byť kontroverzně vnímaným počinem je i pravidelně vycházející antologie, kterou vydavá básník Vladimír Stibor. Ta loňská představuje rovnou stovku básníků, to už je docela impozantní počet! Tato publikace však naráží spíše na nevýběr – může do ní prakticky každý kdo přispěje. Vedle dobrých básní tam proto najdete i dost grafomanské příspěvky. Své plusy minusy mají i další sborníky. Problémem třeba bývá politická orientace – ti „co spolu mluví“ mezi sebe přece nepustí žádného cizáka s protivnými názory. Tohle sektářství přitom najdete vpravo i vlevo
Dle mého by proto k zmapování české poezie měla pravidelně vycházet reprezentativní antologie založená na objektivně určených základech. Třeba na bázi nějaké organizace, která odloží ideologická měřítka, ale zachová měřítka kvality. Letos se o něco takového pokusila Obec spisovatelů ve spolupráci se Spolkom slovenských spisovatelov. Výsledkem je antologie 18 českých a 18 slovenských autorů Refrény času. (Zasvěcenými editory byli za českou část Lydie Romanská, za slovenskou Štefan Cifra).
Vzhledem k širokému spektru literárních organizací a spolků, a tím danému omezenému vlivu Obce i Spolku, bude i určitě tato kniha obviněna z nereprezentativnosti. Podle mého názoru je to ale určitě publikace, která naznačuje správnou cestu. Výběr autorů se totiž jeví uvážlivý a multigenerační. A zahrnuje autory bez pohledu ideologickými brýlemi – do knihy se vešli jak básníci vyloženě levicového zaměření (Jiří Žáček,Eva Frantinová) tak i třeba teolog působící v emigraci Theofil Halama. Výběr poetů netrpěl také žádným prago- či bratislavocentrismem – jsou v něm básníci ze všech koutů obou republik.
Knížka vyšla k letošnímu stému výročí založení společného státu Čechů a Slováků, které právě umožnilo uskutečnit v ní laskavou konfrontaci českých básníků nejen mezi sebou, ale i se slovenskými kolegy. Právě toto knižní setkání se slovenskými literáty mi mimochodem přišlo na antologii Refrény času nejužitečnější. Obě naše národní kultury totiž začínají mít stejný problém – existuje vážné riziko, že je pohltí oceán globalismu. Společně mu ale můžeme lépe odolávat.
(ds)

 

169. děťátko v Přerově, sedmé letošní!

Je to novorozená holčička, na první pohled zdravá a hezká, oblečená. Pupečník má ošetřený dámskou sponou do vlasů, sdělila mi po telefonu MUDr. Ilona Novotná z Nemocnice Přerov. Spona do vlasů na pupečníku, to tu ještě nebylo, povídám. Holčičku jsem tedy pojmenoval Ilonka taky proto, že ve studiu DEGAS pracuje Ilonka Málková, která se se Šimonem Blablou už víc jak deset let podílí na našich tiskových materiálech a webových stránkách.
Ilonka je sedmé letošní děťátko, třetí přerovské a skóre holky versus kluci zvýšila na 96:73 a 56. miminko nalezené v babyboxech zřízených za korunky Nadace Komerční banky, a. s. - JISTOTA, jejíž hlavní protagonistkou je Sylva Floríková, předsedkyně správní rady. Nadace má ve svých dvaceti babyboxech celou třetinu odložených děťátek, to už o něčem svědčí.
Ať žije Ilonka! Ať žijí Ilonky všechny tři! Ať žije Sylva - jedeme spolu ve čtvrtek 10. května otvírat babybox v Nemocnici Jihlava, kde nám Nadace JISTOTA pomohla vyměnit starou bedýnku za babybox nové generace.
Babydědek Lu

 

Karel Kryl napsal i Kníšku

Přemnozí to o něm věděli: Emigroval na podzim devětašedesátého a než emigroval, stačil v tehdejším Pantonu vydat svoji první dlouhotrvající desku. Přece Bratříčku, zavírej vrátka.
Pravdaže je řeč o Karlu Krylovi (*1944). O tom Karlu Krylovi, který ještě nestačil dostudovat Střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni a už měl na svém autorském kontě něco básní a něco písňových textů. Rozpomínáme se i na to, že s první LP gramodeskou stačil pod shodným názvem připravit k vydání knižní debut (sborník textů) - jehož tisk byl ovšem zakázán, a tak svazek vyšel až ve dvaasedmdesátém: ovšem v Kolíně nad Rýnem a přejmenován na Kníšku Karla Kryla. Obsahovala autorovu tvorbu z období 1960 - 1971, a když po letech konečně vyšla i v Čechách (1990), bylo to v nákladu 100 000 výtisků. Nastojte, takový Divný kníže už v ten čas působil jako umělecká relikvie z časů dávno, dávno minulých: "Měl pendrek místo práva / a statky pro gardu / v níž vrazi řvali sláva / pro rudou kokardu / On lidem spílal zrádců / psal hesla do podloubí / v nichž - podle vkusu vládců - / lež s neřestí se snoubí" (viz pátá sloka).
Žeň Krylova celoživotního tvoření je nepřehlédnutelná. Vedle gramodesek a kazet jako byly Maškary, Rakovina, a vedle Karavany mraků také Carmina resurrectionis a Plaváček, když konečný účet uzavřely Ocelárna (1987) a Dopisy (1988), vydal živoucí symbol politického vzdoru tiskem též Sedm básniček na zrcadlo (1974), Pochyby (1977), (Zpod stolu) sebrané spisy (1978), Sedmnáct kryptogramů na dívčí jména (1978), Slovíčka (1980), Z mého plíživota (1986), Amoresky (1982) a nakonec Zbraně pro Erató (1987).
Dnešní jen velmi letmou reminiscenci nemožno uzavřít jinak než pomyslným zapěním Krylova dávného, bože, už tak dávného šlágru: "Chodili okolo kostelních portálů / ulice spěchaly odněkud nikam / Míjeli neony večerních lokálů / Asi se divíte proč to tu říkám / Dva lidé v ulici nebyli z Verony / Chodili okolo setmělých oken / vzali se za ruce hráli si na zvony / hráli si na zvony / a byli spolu // Dva roky později v ulici sněžilo / Na ruce s prsteny padaly vločky / Vedli se pod paží Město je střežilo / bílé jak kožíšek angorské kočky / Dvojice pomalu vešla pak do domu / Na okna vzápětí záclony spadly . . . / Verona vskutku už nechybí nikomu / Nechybí nikomu / z těch kdo jsou spolu // Dál chodí okolo milenci mlčící / Vítr jim ze světel pletence uvil / Chodí a nevidí ulice běžící / jako ti dva lidé o nichž jsem mluvil / Vídám JI vracet se z půlnočních dýchánků / Jeho zas v hospodě u sklenky režné / Před lidmi dále si říkají - Milánku - / Proč vám to říkám? / Vždyť je to tak běžné . . ." (Romeo a Julie)

Miroslav Vejlupek - Čerchovský

 

Michal Černík zve!

Pozvání na poslech mých zhudebněných veršů pod názvem Smlčení, hudbu složil a nazpíval Rostislav Haša.

www.youtube.com/watch?v=GcIT8VLncUc

Michal Černík

 

Výstava Jindřicha Štreita

Světlo víry a naděje
U příležitosti oslav 15. výročí vzniku samostatné České republiky v roce 1993 vzdáváme touto výstavou poctu jednomu z našich nejlepších fotografů, Jindřichu Štreitovi, který život českých občanů kontinuálně dokumentoval, společenský vývoj kriticky nahlížel a zvěčnil svou tvorbou.
Výstava sestává z jeho archivních i dosud nepublikovaných prací, v konfrontaci života lidí v městech a na venkově před revolucí a po ustavení České republiky v režimu liberální demokracie. Ukázky z cyklů, jež se před námi retrospektivně a chronologicky odvíjejí, nesou jen názvy původních destinací, jako Olomoucko, Vítkovicko, či okolí Ostravy apod., kromě názvů hlavních měst. Jako celek však vyjadřují všelidské projevy víry a naděje, jež za všech dob a okolností umírají jako poslední.
Naděje a víra spolu úzce souvisejí, ne vždy se však směly náboženskou formou svobodně vyjadřovat. Je typické, že vždy, když v dějinách došlo ke zhroucení základních křesťanských hodnot, společnost odhlížela od náboženství, a poté, v touze po jejich obnovení se k němu znovu přikláněla. To platilo jak v době krutých válek a represálií, tak v mírové době obnovování lidských práv, měřítek a vzájemných vztahů. Naši historii postihla tato zkušenost několikrát, o to silněji, oč tu byla prosazována totalitní moc a tyranie komunistické ideologie. Ti, kteří nesli svou kůží na trh, to také na vlastní kůži pocítili, jako Jindřich Štreit se svou zkušeností vězení, zákazem učitelského povolání a pracovního omezení, kdy mu fotografie byla jediným prostředkem svobodného výrazu a seberealizace.
Světlo, které vznik fotografické momentky podmiňuje, není jen technického či fyzikálního rázu, ale je i duchovní, spirituální. Je osvícením našeho rozumu a naší citlivosti, poukazuje na groteskní a kruté podoby lidského života, poeticky i s humorem. Je to skutečné světlo víry a naděje, jež se v životě člověka nevytrácí, ale trvá. Provází také samotného autora na jeho cestě k zachycení významných stop nelehkého lidského bytí. Také proto jsou jeho fotografie nikoli barevnou výpovědí, ale černobílou, založenou na líci i rubu pojetí svobody a na kontrastech osvícení a tmářství v našem duchovním bytí. Zážitek svobody tu však hraje základní roli, příkladně jako konopí, jež konzumentu přináší pocitovou blaženost, avšak v procitnutí i tělesnou újmu, nebo jako u bezdomovce je opojným pohledem na hvězdné nebe a zároveň skutečností, že k nanebevzetí již má velmi blízko.
Lidé jsou světlem světa, praví náboženská víra.Světlo je však také symbolem moci a boží lásky, kromě toho, že nám zprostředkovává umění. K poselství vystavených fotografií dodává ještě bible - neztrácejme nikdy naději, světlo věčné ať nám svítí.

Vlasta Čiháková Noshiro

 

168. děťátko v babyboxu, šesté letošní, sedmé pardubické!

Pardubický klučík vstoupil do nového života v 18:20 jako zcela novorozený s chudou výbavičkou - byl zabalený do černého trička s nápisem RUN TOUR. Doktor ve službě mě potěšil, že klučík vypadá na pohled zdravě. Skóre kluci versus holky upravil na 95:73.
Původní starou bedýnku na nechtěná lidská mláďata v Pardubicích jsme zřídili v roce 2008 a před dvěma roky jsme ji vyměnili za babybox nové generace z dílny Zdeňka Juřici, MONTEL, Náměšť nad Oslavou. Chlapeček je druhým děťátkem odloženým do nového babyboxu. Ruce ženy, jež jej do babyboxu ukládala na fotografii interiéru bedýnky, která mi došla do počítače, se snažily chudou výbavičku upravit co nejlépe.
Klučíka jsem pojmenoval Pavel Toulec po svém příteli, jemuž jsem za mnohé vděčný, volal mi zrovna ve chvíli, kdy jsem potřeboval psát tuto zprávu, aby mi sdělil, že má na svých polích zasetou kukuřici.
Ať žije Pavel Toulec mladší! Ať žije inženýr Pavel Toulec, můj přítel a mecenáš!
Babydědek Lu

 

Tereza Janečková zve!

kliknutím zvětšíš!
kliknutím zvětšíš!
 

Sharon Oldsová se nestydí

Dnes již proslulá americká básnířka Sharon Oldsová (*1942 v San Francisku) takzvaně vstoupila do literatury počátkem osmdesátých let a došla si až pro Pulitzerovu cenu i Cenu Thomase Stearnse Eliota. Její - česky v roce 2014
Hostem vydaná - kniha Papežův penis a jiné básně sestává ze čtyř básnických oddílů, jimž jsou Jedno tajemství, Přesně doladěná křivka odcházení, Sépiový vzduch a Úřad pro nedoručitelnou poštu, a jestliže máme za povinnost čtenářům tohoto literárního webu, tím spíš čte-li o Sharon Oldsové vůbec poprvé, ukázky z jejího kumštýřství v nich obsažené odkrýt bez frází a bez laciných lichotek. Střízlivě zkrátka.
Nuže. Poprvé - jak to básnířka prožívala, když Ze syna se stal muž: "Najednou je mnohem ramenatější, / rozrostlý jako Hioudini, / když ho poutali řetězy. Jako by to bylo dnes, / kdy jsem mu pomáhala do pyžámka, / posunovala jeho lýtka zšeřelou chodbou, / zapínala mu zip, vyhazovala ho do vzduchu a / v náručí tlumila jeho tíhu. Je těžké si přiznat, / že už není dítě, a vím, že se musím připravit, / zbavit se strachu z mužů, když teď / bude jedním z nich. Takhle jsem / to nemyslela, když se ze mě dral jak / zapečetěný kufr ledovými krami do Hudsonu, / rozlomil zámek, vykroutil se z řetězů / a už jsem ho měla v náručí. Teď se na mě dívá, / stejně jako Houdini zkoumal bednu, / aby přišel na to, jak z ní ven, a s úsměvem se nechal spoutat." (odd. Přesně doladěná křivka odcházení)
Podruhé - Proč mě matka stvořila, ptá se, aby se již zahloubala: "Třeba jsem tím, po čem odjakživa toužila, / mým otcem v ženském vydání, / třeba jsem tím, čím toužila být, / když ho poprvé spatřila, jak stojí / před fakultou, vysoký a úhledný, / a ulízané pačesy se mu blýskají / v drsně chlapském světle roku 1937. / Chtěla být silná jako on. Veliká jak on. Mnula ho / a mnula jak hebkou burbonovou / karamelu, mnula a mnula / a mnula jeho tělo, až si vymnula mě, / lepkavou a lesklou, její život po životě. / Možná jsem, jaká jsem, / protože přesně takovou mě chtěla, / ženu, která by byla celá / po ní, ale nespoutaná, a proto / se do něj co nejpevněji vetkla / a úpěnlivě tiskla a tiskla čiré klubko / svého těla jako kostku šlehané smetany / na jeho ukoptěný, kyselý škrabák z ocele, / než jsem vzešla z druhého konce jeho těla, / já, vysoká žena, ukoptěná, kyselá, břitká, / ale v duši jako mlíčko. / Nyní tu ležím jako kdysi, / její výtvor v ohbí její paže, / a cítím, jak se ve mně shlíží / jako stvořitelka dýky / v lesku ostří."
Stejně tak báseň Sestry sexuálního pokladu z oddílu Sépiový vzduch mnohou čtenářku (a čtenáře) rozruší. "Hned jak jsme se sestrou vypadly / z matčina domu, jediné, co jsme chtěly, / bylo šukat, vymazat / její drobné vrabčí tělo a úzká / sarančí stehna. Mužská těla / byla jako tělo otcovo! Mohutné / holeně, slabiny, stehna, / chlapsky stavěné boky, kolena, lýtka - / mohly jsme ho tam mít, příkré zapovězené / hýždě, ohyb kolen, ptáka / v našich ústech, ach, ptáka v ústech. / Jako objevitelky ztraceného / města jsme šílely / štěstím, svlékaly muže / pomalu a opatrně, jako / bychom odkrývaly pohřbené artefakty / potvrzující naši teorii o ztracené civilizaci: / jestli o ní matka tvrdila, že tam není, / znamenalo to, že je."
A jak že to vlastně je s tím Papežovým penisem? Svůj další pokus o pochybnou originalitu Oldsová vložila do oddílu závěrečného, do Úřadu pro nedoručitelnou poštu. Je jednoslokový: "Visí mu v hlubinách roucha, jemně / klinkající srdce v nitru zvonu. / Pohne se s každým jeho pohybem, rybí přízrak / v nimbu stříbrných chaluh, chlupy / rozvlněné šerem a parnem - a v noci, / když oči spí, vstává / k chvále Boží."
Už jen závěrem - námi připomenutou knihu přeložili Milan Děžinský a Yveta Shanfeldová. Děžinský k ní napsal i doslov.

Miroslav Vejlupek

 

Milan Vácha, můj přítel a sochař mě ztvárnil jako Gryfa!

Nevíte, co je to Gryf? Bájné zvíře, jehož zadek tvoří tělo lva a předek s hlavou tělo orla. Gryf byl používaný v mnoha situacích a podobách sochaři už před několika tisíci lety, vyskytl se i v heraldice. Vždy měl kladnou roli ochránce. Gryf od Milana Váchy chrání pod svými křídly dvě děťátka - zřejmě odložená.
Baby - Gryf Milana Váchy je cínový odlitek, každý prošel sochařovýma rukama, každý je originál.

 

Sólo pro dva potomky slavných

Spisovatel a moderátor kulturních pořadů Lubor Falteisek nám poslal pozvánku na hudebně literární večer ve středu 11.4., kde vystoupí dva spisovatelé a zároveň potomci dávných mistrů pera.
Zuzana Dostálová, dcera spisovatele a filmového režiséra Zena Dostála, debutovala vzpomínkovou novelou Proč všichni odcházejí.Taky je profesionální hudebnice, violoncellistka, hraje v Českém národním symfonickém orchestru a v několika pražských komorních souborech, a tak často jezdí po světě a na cestách píše. Vymyslela i projekt, kdy různí autoři tvoří společné literární dílo.Virtuoska Zuzana Dostálová zahraje na tomto večeru několik skladeb na cello.
Dalším zajímavým hostem bude Jindřich Mann, syn spisovatele Ludvíka Aškenazyho a vnuk slavného autora Heinricha Manna. Po roce 1968 s rodiči emigroval, žil v Mnichově, v Západním Berlíně a v Itálii, pracoval jako režisér a scenárista dokumentárních filmů, ale i dětských seriálů. Jeho kniha Poste restante vyšla česky v roce 2012, nyní se talentovaný autor přihlásil trojnovelou Lední medvěd.
(mk)

 

Dušan Spáčil křtí novou knížku!


Vážení přátelé,
rád bych Vás pozval na křest knihy novináře, reportéra a nakladatele Dušana Spáčila. Po básnických knihách "Krajina vláčků Piko", "Přebytečný anděl", "Hvězdné války" a "Neználek a Daidalos" představuje autor svou novou básnickou sbírku Pokud se střelím do spánku.
Dušan Spáčil píše o vážných věcech s humorem. Vyváženost knihy podtrhují ilustrace malíře a grafika Jana Gablera.
Více info o knize:
www.kniha.cz/pokud-se-strelim-do-spanku//> Slavnostní křest se uskuteční ve středu 18. dubna 2018 od 16 hodin v kavárně U Božího mlýna (Salmovská 15, Praha 2). Kmotry knihy budou textař, písničkář a filozof Jan Vodňanský a básník Jiří Žáček.
Francouzskými lidovými písněmi program zpestří Milan Dvořák a Alena Hanusová.

Přeji Vám hezký den,
Antonín Zajíček

kliknutím zvětšíš!
kliknutím zvětšíš!
 

Stanislav Vávra má dnes 85!

Přátelé,

dnes jsem byl v Brandýse, v Libové ulici 1498/c ;-) navštívit Stanislava Vávru, abych mu popřál k zítřejším pětaosmdesátinám.

David Pohribný
<'))))><

_______________
P.S. seděli jsme v cukrárně, kde jsem s ním natočil takové povídání, obávám se ale, že z toho nic nebude, mluvil tichým hlasem a bylo tam rušno...:-O

Buď zdráv a vesel, Stanislave! Ludvík

 

Zapomněl jsem na Václava Hraběte?

53. výročí smrti Václava Hraběte připomínám se zpožděním jednoho měsíce a jednoho dne. Prostě jsem zapomněl vzpomínku publikovat 5. března 2018. Václava Hraběte mi připomínají dvě žaloby, které na mne podal jeho syn Jan Miškovský. Táhnou se třetím rokem a ani nevím, jestli by jejich průběh ještě někoho zajímal. Tedy jen připomínám, že se stále táhnou... L. H.

Nekrolog, který jsem otiskl v Divokém víně v březnu 1965.
Nekrolog, který jsem otiskl v Divokém víně v březnu 1965.
 

167. děťátko v babyboxu v Příbrami!

V úterý 3. dubna ve 20:25 přijal do své klimatizované náruče příbramský babybox již čtvrté děťátko. Bylo pečlivě zabalené v zavinovačce s čepičkou na hlavě. Soudě podle růžové čepičky tipuju na holčičku. Ale definitivní informaci dostanu, až teď zavolám do příbramské nemocnice. Sestra Martina a ošetřující lékařka Eva Motyčková mi řekly, že se jedná na první pohled o zdravou holčičku, dnes narozenou, s pupečníkem ošetřeným kouskem fáče. Nějaké jméno měly přichystané, ale prosadím jméno Nela, jehož nositelkou je dcera majitele společnosti D.I.SEVEN, a. s., která je hlavním mecenášem příbramského babyboxu.
Nela je pátým letošním děťátkem a skóre holky versus kluci zvýšila na 95:72. Odložené děti mi radost nedělají, ale využití právě příbramského babyboxu je pro mne jistým zadostiučiněním. Zábrany v jednání o instalaci babyboxu, jež měl ředitel nemocnice (Holobrada?!) mi pomohl vyřešit protagonista babyboxů Martin Kupka, nyní poslanec, tehdy ještě náměstek hejtmanky Jaroslavy Pokorné Jermanové.
Ať žije Martin Kupka! Ať žije Nela!
Babydědek Lu

 

Velikonoční radost mého přítele!

Milý Ludvíčku,
když Tě to nepohorší, tak tedy, napsal jsem to po famózním
vykálení po devíti dnech zácpy:

Noc zrůžovělá čekáním
na zázrak hnědi zhmotnělé
noc, naděj prdele ...
Tu anděl sraní křídly máchne
a je tu zázrak, který páchne
Sláva, sláva hvězdo ranní
světlo nebes po vysrání!
Bolemír Zácpenský

 

166. děťátko v babyboxu v Karviné je první tmavé, rozumíte-li mi…

Čtvrté letošní děťátko a 166. celkově má mimořádnou výjimečnost - je prvním děťátkem tmavé pleti, ale černoch to není. Vstoupilo do života babyboxem v Karviné jako třetí karvinské děťátko. O jeho stavu mi referovala tisková mluvčí Radka Fleischerová a zástupkyně primáře Barbara Widenková. Klučík je na první pohled zdravý, byl oblečený v šatičkách po starším sourozenci. Má několik dní a váží 4 920 g a měří 54 cm. Sestřičkám jej pomáhal vyjmout z babyboxu vrátný Pavel a po něm dostal křestní jméno a protože je tak dobře vykrmený, příjmením se jmenuje Veliký. Skóre kluci versus holky upravil na 72:94.
Včera jsem ještě uváděl, že babyboxy financované Nadací Komerční banky, a. s. - JISTOTA pomohly zachránit 60 dětí. Po dnešku číslo zvyšuju na 61!
Ať žije Nadace JISTOTA a její předsedkyně Sylva Floríková! Ať žije Pavel Veliký!
Babydědek Lu

 

Bohumil Ždichynec vydal novou knížku!

BOHUMIL ŽDICHYNEC: HRANATEJ SVĚT. Ilustrace: Terezie Haspeková, Ilja Bažanov. Návrh obálky: Ilja Bažanov. Vydal: Aesculapus Praha. Tisk: Tiskárna a vydavatelství 999, s.r.o. Vydání první, pevná vazba, formát 155 x 205, 175 stran. Praha 2018. ISBN 978-80-87200-05-6. PC 186,- Kč.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nejpodstatnější v životě tušíme, nevidíme dál než zase stopy. Jak nalézat ve světě krásu? Jsme uživatelé předmětů civilizace a žijeme v prostředí, jehož principu fungování přestáváme rozumět. Pomůže digitální komunikace, kdy máme vše jako na dlani? Možná svět bude jedinou vesnicí a začnou se zaoblovat jeho hrany. Zdaleka to není jisté. Život je prolínáním témat, střídáním obrazů i chronologie děje. Jak ho zaznamenat? „Člověče, říkám srdci, buď ve mně blíž“, nabádá autor. Poznání je poezií myšlení, ima¬ginativní kubismus je trvalá výzva. K čemu by byli básníci, kdyby k současnosti mlčeli? „Ždichyncova novější umělec¬ká výpověď vyklenula ve dvě roz¬sáhlé, do určité míry a v jistém smyslu až monumentální knižní syntézy, vznikající z valné části v několika nedávno uplynulých letech. Nejprve v básnický opus příznačně nazvaný Hamlet v te¬kuté době (2017) a nedlouho poté předkládaný svazek poetických i nepoetických meditací a maxim se souměři¬telně emblematickým názvem Hranatej svět, lyric¬ký opus oplývající vůlí k filosofování a k poznávání (či k poznání) nepochybně ze všeho nejvíce ztělesňuje tvůrčí svár sebereflektu¬jící lidské bytosti s marasmaticky se přikulujícím světem reflexe-prostým a reflexe samozbavovaným, jehož hodnotová nestmelenost je ještě obludnější než všelijaké kulaté čtverce současné pseudokracie...“, píše v doslovu literární kritik doc. PhDr. Vladimír Novotný, Ph.D. A krédo autora? Aby člověk žil ve víře a nejenom přežíval, potřebuje k tomu pravdu: chtít lepší svět.

kliknutím zvětšíš!
kliknutím zvětšíš!
 

Václav Bárta zve!

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Zdvořilý Petr Petříček mi poslal svoji sbírku haiku Dvanáct měsíců!

Knížku vydalo nakladatelství DharmaGaia v Praze, Uhelný trh 1, Praha 1
Knížku vydalo nakladatelství DharmaGaia v Praze, Uhelný trh 1, Praha 1
Ilustrace Emil Sláma
Ilustrace Emil Sláma
 

Eduard Světlík se dnes dožívá 87 let!

Gratuluju, milý Edo, a jsem trochu neklidný, že ses na dlouhou dobu odmlčel. Co jsi v životě dělal se čtenáři dočtou na internetu, a tak snad jenom připomínám, že jsi jeden z nejmladších autorů Divokého vína.
Ať žije Eda Světlík!
L.H.

 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 >