Archiv divoké vinice

14. února je významným dnem mého vztahu ke Spojeným státům americkým!

Z Ameriky se k nám přenesl zvyk oslavovat 14. února jako den zamilovaných. Obchodníci si libují. V roce 1945 právě 14. února nečekaně zaútočily americké bombardéry na Prahu.
"Nálet provedlo 62 amerických letounů B-17. Každý B-17 nesl šestnáct pětisetliberních (227 kg) bomb. Čtrnáctého února bylo policejně nahlášeno 250 svržených bomb, což odpovídá šestnácti strojům po šestnácti, plus šest ztracených, tedy přes 58 tun (58112 kg). Bombardéry, které startovaly ze základny v anglickém Nuthampsteadu, svrhly během Popeleční středy 14. února roku 1945 přes padesát tun bomb na obydlené části Prahy. Nalétávající letadla položila koberec směrem od Radlic až téměř po žižkovské Nákladové nádraží – bombardování zasáhlo Radlice, Vyšehrad, Zlíchov, Karlovo náměstí, Nusle, Vinohrady, Vršovice a Pankrác. Celkem 701 lidí bylo zabito a 1184 zraněno. Zničeno bylo 183 domů či historických objektů a dalších zhruba dvě stě bylo poškozeno (Emauzský klášter, Faustův dům, Vinohradská synagoga), sochy na Palackého mostě apod. Bez přístřeší zůstalo 11 000 Pražanů. Oběti tvořili téměř výhradně civilisté. Mimo objekty bylo napočítáno dalších 67 zásahů. Nálet nezničil žádnou z továren, které by mohli využít okupanti." (zdroj Wikipedie) Při dalších bombardováních bylo usmrceno 235 osob.
Bombardování Palackého mostu napovídá, že se stalo pozdějším vzorem pro "humanitární bombardování" v Jugoslávii.
Do koho jsme se to vlastně zamilovali?!
L.H.

Emauzy.
Emauzy.
Pohled ze zničeného Palackého mostu.
Pohled ze zničeného Palackého mostu.
Takových mrtvých bylo 14. února 1945 v Praze 701.
Takových mrtvých bylo 14. února 1945 v Praze 701.
 

Sochu Zdeňka Nejedlého v Litomyšli neodstranili, ale doplnili ji

V Litomyšli jsem byl 11. února, tedy den po výročním dnu narození Zdeňka Nejedlého. To je ovšem shoda náhod. Shodou náhod se stal Zdeněk Nejedlý pro litomyšlské radní předmětem kritiky, leč obdiv mu jako slavnému rodákovi upřít nechtěli. Před jeho pomník umístili desku vyjadřující "objektivní hodnocení".
L.H. Fotografie Matyáš Hess

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Můj nejmladší syn Tonda slaví 8 roků na Nebozízku!

V neděli 10. února jsme oslavili rodinným obědem v mé nejmilejší restauraci Nebozízek Tondovy 8. narozeniny. Nebozízek mě naplňuje obdivem výhledem na Prahu a Hrad, jeho provozovatelka Milena Laryšová a její manžel Luděk naplňují můj žaludek skvostnými jídly. Na Nebozízku je provoz celou zimu a nejsnáze k restauraci dojedete lanovkou na Petřín, má totiž uprostřed zastávku "Nebozízek".
Ať žije Tonda Osmiletý!
LH, otec

Výhled z terasy Nebozízku, otec LH, malý Tonda, velký Matýsek.
Výhled z terasy Nebozízku, otec LH, malý Tonda, velký Matýsek.
Tonda ve finále oslavy se zmrzlinou.
Tonda ve finále oslavy se zmrzlinou.
Milena Laryšová, pozorná hostitelka, zcela vlevo dohlíží na průběh oslavy. Maminka Lucie s námi.
Milena Laryšová, pozorná hostitelka, zcela vlevo dohlíží na průběh oslavy. Maminka Lucie s námi.
 

Milena Laryšová, provozovatelka restaurace Nebozízek, mě obdarovala smutným andílkem.

Je stejně ustaraný jako ty, řekla mi Milena, objímajíc mě a líbajíc mě na pusu. Nikoli na tvář, jak je zvykem. Jídlo skvělé, biftek neodolatelný.
Ustaraný andílek se usadil na mém psacím stole uprostřed pod obrazovkou. Děkuju, nejmilejší Mileno.
LH

Milena je nejlepší hostitelka! Nebozízek v provozu celou zimu, lanovka taky.
Milena je nejlepší hostitelka! Nebozízek v provozu celou zimu, lanovka taky.
 

Dnes 9. února v 17 hodin vysílá Čro 2 rozhovor líbezné Jitky se mnou v pořadu Stříbrný vítr!

Jitka Novotná se na rozhovor se mnou důkladně připravila. Se Stříbrným větrem Fráni Šrámka má rozhovor společný jenom název. Přiznávám, že jsem tu knížku nikdy nedokázal dočíst do konce. Děkuju, milá Jitko!
Pokud by se vám zachtělo poslouchat mé bláboly, klikněte na odkaz. Rozhovor
Ludvík Hess

Teď už jistě chápete, proč se mi s Jitkou dobře rozmlouvalo!
Teď už jistě chápete, proč se mi s Jitkou dobře rozmlouvalo!
 

Milan Nakonečný oslavil 87 vernisáží výstavy svých obrazů!

V pátek 8. února se uskutečnila vernisáž v táborské galerii 4 mat. Víc než stovka návštěvníků, proslovy, hudba, dárky. Vystavuje se i Milanovo zatím poslední malířské dílo - můj portrét. Blahopřeju! Děkuju taky za vše, co jsi mne jako profesor psychologie naučil, milý Milane!
Ludvík Hess

Kliknutím zvětšíš! Obě fotografie Matyáš Hess
Kliknutím zvětšíš! Obě fotografie Matyáš Hess
Milan a dva LH.
Milan a dva LH.
 

Surrealismus a vařečka


RECENZE Básnířka Lydie Romanská ráda cituje svého guru Henri Bremonda. Tento filozof sice umřel už v roce 1933, zůstala po něm však řada dosud aktuálních výroků. Na záložce Lydiiny knihy Káva pro H.(Kuchyňská revue) najdete jeden z nich: „Pravda se s poezií vylučuje“. Když to čtu, napadá mě:
Můžu tedy vůbec básnické sbírce, kterou Lydie důsledně vytvořila v duchu Bremondových tezí, napsat pravdivou recenzi? Nevím, nevím. Asi bych k tomu měl strávit přece jen víc času v Bremondově imaginární „škole básníků“, která, ač byl Henri jezuita, má dle mého pocitu blíže spíš k zenovým klášterům, kde se naučíte i tleskat jednou rukou. Zkrátka těžký úkol.
Přiznávám, hovoří- li se o poezii a pravdě, osobně je mi bližší spíš citát jiného slavného autora, Guillauma Apollinaira, který napsal: "Básníci jsou lidé pravdy, jelikož pravda umožňuje proniknout do neznáma.“ Nemám tedy úplně jiný náhled než Bremond a Romanská? Ale ne, ne, nemusí mě to znepokojovat. Už tuším, že ve skutečnosti v úvahách těchto literárních velikánů zas tak velké rozpory nejsou. Henriho teze je sice provokativní, Bremond ale chtěl naznačit jen to, že poesie umí nalézat pravdu jinak než běžným ráciem nabyté disciplíny. Poezie je podle něj klíčem k zámku různých tajemství, na který pragmatici nedosáhnou. Je to snad tak vzdálené tomu, co tvrdil Apollinaire? Je to tak vzdálené tomu, co si myslím sám?
Leč přesto musím upozornit i na to, že tzv. čistá poezie, k níž se dají poslední knížky Romanské bez uzardění počítat, to nemá mezi lidmi úplně jednoduché. Bourá totiž naše zavedené způsoby. A zdráhavě připouštím, sám do ní často těžce hledám cestu – jsa profesí novinář zvyklý na fakta, lépe se rozhodně orientuji v básních, které mají v sobě lanko příběhu, či lešení úvahy. Ne, samozřejmě jsem docela rád, když mě uchopí vítr fantazie a nechá mě přistát na úplně jiném poetickém letišti, než jsem očekával! Těší mě být překvapován i odhalovat něžná a esoterní tajemství! Poetický let podle Bremonda je ale tak trochu let do mlhy! Není to moc? Určitě ne, ale ne každý autor a ne už vůbec ne každý čtenář jej dokáže absolvovat.
Lydie Romanská ve svých posledních sbírkách nicméně právě tímto směrem orientuje svou tvorbu. V Kávě pro H. nás vyzývá dát se na malé cesty, které sice začínají v idyle její domácnosti, nikdy však nevíte, kde skončí. V Palermu, Hirošimě či v jogurtové zmrzlině? Tyhle dimenze samozřejmě nejsou v moderní poezii výjimkou – Romanská v duchu Bremonda ovšem své básničky staví důsledně metodou volné imaginace. Logika musí jít stranou. Vzniká z toho zvláštní surrealismus, bez pouťových efektů Salvadora Dali, kuchyňský surrealismus vepsaný vařečkou do krupičné kaše či nudlové polévky.
A uznávám, je to fakt osobité. Ale pro někoho je to křížovka bez tajenky, která sice třeba nadchne originálními metaforami, ale na konci jen udiví. Je však údiv málo?
Ale je to ještě jinak. Potlačíte li v sobě důsledně racionálního policajta, určitě se vám Lydiiny básně zalíbí. Je to něco, jako když před usnutím se necháte unášet řekou představ, až vás její vodopád uloží do spánku hlubokého. Nebo probudí do snu? Může se vám pak zdát třeba její báseň Syn-estetická: „Slyším / jak tady voní věci / pořád o čemsi / mohla bych zaslechnout modrou tužku diáře / už ne / rozlila jsem podmáslí / teče a všechny překřikuje bílá.“Ano to je poezie, která by se mohla líbit i Nezvalovi, když byl praporečníkem surrealismu. DUŠAN SPÁČIL

 

184. děťátko v babyboxu je kluk v pražském Hloubětíně! Čtvrté letošní nechtěné mládě

Prosím odpůrce babyboxů, kteří uvedou, že další letošní děťátko bylo do babyboxu odloženo proto, že příklady táhnou, že tři předchozí vytvořila precedens pro čtvrtou nešťastnici, ať mi hned zavolají. Rád s nimi pohovořím, odpůrci jsou moji přátelé!
V neděli 3. února v 19:16, v den narozenin mé maminky Jaroslavy, v předvečer narozenin babydědka Lu, se bez vrznutí otevřela a vzápětí zase zavřela dvířka prvního babyboxu zřízeného 1. června 2005. V jeho vaničce jsem viděl děťátko v polární výbavě - kostičkované kombinéze s kapucí zřejmě po starším sourozenci - a ještě v modré dece. Doktor Petr Pícha, hrdinský spoluzakladatel prvního babyboxu, mi vzápětí referoval, že je to kluk, možná několik dní starý, podle pupku možná narozený v porodnici, ale v každém případě na první pohled zdravý. Obleček lehce obnošený.
Požádal jsem Světlanu Witowskou, jež právě končila na obrazovce, zda jej mohu pojmenovat po jejím starším synovi Viktorovi. "Jasně!" zněla odpověď. Jméno mladšího syna Filipa jsme nedávno použili.
Ať žije Viktor, 27. děťátko hloubětínského babyboxu! Ať žije Viktor a jeho maminka Světlana!
Babydědek Lu

 

183. děťátko v babyboxu v Klatovech je holčička!

Klatovský babybox se mi ohlásil ve 12:31. Na obrázku jsem viděl jenom zřasenou látku, ale byl jsem si jist, že je v ní holčička. Potvrdila mi to lékařka ve službě Kamila Pečenková. Dozvěděl jsem se, že holčička je zřejmě dnes nebo včera narozená, s neošetřeným pupečníkem, mírně nedonošená, ale nikoli podchlazená. Oblečená byla ve starším, zřejmě chlapeckém oblečení a zabalená do fusaku. Má hypoglykémii, což se u novorozenců stává. Jestli chci, tak mám zavolat za dvě hodiny.
Holčičku jsem pojmenoval Leopolda podle tatínka Zdeňka Juřici, slavícího dnes 80. narozeniny!
Třetí letošní děťátko potvrdilo tradici, že děti jsou odkládány po dvou krátce po sobě, ale často i po třech.
Klatovský babybox jsme otvírali 15. dubna 2009 a až dosud byl bezdětný. Při jeho otevření jsem se seznámil s Miladou Emmerovou. Byla tehdy hejtmankou Plzeňského kraje, vystoupila ze služebního superbu v tyrkysovém kostýmku a povídá mi, když jsem se jí představoval: "Já vás znám, ale představovala jsem si vás jinak!" Docentka Emmerová mi vyhověla a s panenkou předvedla, jak se odkládá děťátko. Zbytečně jsem se obával, že dosavadní odpůrkyně babyboxů z roku 2005, kdy byla ministryní zdravotnictví, přikáže babyboxy vytrhat ze zdi. Vypili jsme v nemocnici kafe a hejtmanka slíbila vydat knížku o babyboxech. Skutečně vyšla s jejím úvodním slovem, s texty několika protagonistů a s mým doslovem. Před časem mi Milada Emmerová nabídla, ať jí tykám!
Ať žije Leopolda! Ať žije osmdesátník Leopold Juřica! Ať žije doktorka Kamila Pečenková! A konečně, ať žije i Milada Emmerová! Jdu jí zprávu zavolat.
Babydědek Lu

 

182. děťátko je novorozený Martin ve vyškovském babyboxu!

Ověřené informace mi dala vrchní sestra velmi velice milá Renata Indrová. Ošetřující lékařka ve službě ve 13:38, kdy vrzla vrátka babyboxu ve vyškovské nemocnici za pět let po čtvrté, byla Eva Vašíčková, jež děťátku dala jméno Martin, asi po svém bratrovi. Klučík zcela novorozený, zcela nahý, nevykoupaný a ještě od mázku, s pupečníkem nepodvázaným byl hodně prochlazený, takže jej sestřičky uložily na vyhřívané lůžko. Pít uměl hned!
Druhé letošní nechtěné lidské mládě je čtvrtým vyškovským, třetím klukem, holčička byla jedna.
Ať žije Martin jeden i druhý! Ať žije Renata, ať žije doktorka Eva!
Babydědek Lu

 

Pozvánka od Vladimíra Stibora!

 

181. děťátko v babyboxu v Nemocnici Pelhřimov není děťátko, ale patnáctiměsíční kluk – Karel Spěváček!

V pátek 18. ledna, hodinu před půlnocí, se dosud bezdětný babybox v Pelhřimově zaplnil zdravým chodícím klukem. Vzápětí mi primář dětského oddělení Stanislav Houštěk telefonicky potvrdil, že obrázek, který m přišel do mobilu, není sen, ale skutečnost: „Odhaduji ho na patnáct až šestnáct měsíců. Váží devět a půl kilo a má šest zubů. Je zcela zdravý, jenom jej teď sestřičky zahřívají, protože byl trochu podchlazený, měl 35, 5.“
Babybox jsme otvírali 21. 12. 2007 na osobní přání tehdejšího ředitele nemocnice inženýra Hraly, protože na chodbě nemocnice nalezli odložené děťátko. Byl to první babybox, který podpořila Nadace Komerční banky, a. s. – JISTOTA a při jeho otevření jsem se seznámil s Milanem Štěchem, který přijel spontánně a nabídl mi ze své kapsy finanční dar. Peníze jsem nepřijal a Milan Štěch se stal příznivcem babyboxů a zúčastnil se mnoha otvírání. Výměnu starého babyboxu za babybox nové generace jsem už domlouval s novým ředitelem inženýrem Janem Mlčákem, svým starým známým, s nímž jsme otvírali babybox v Nemocnici Jindřichův Hradec, a poprvé jsme se setkali v roce 1985 u Obvodního soudu v Praze 5, kde zastupoval Státní závodiště. Spor byl o chovatelskou prémii za vítězství mnou odchovaného hřebce Marco Polo ve Velké jarní ceně v Chuchli a já jsem prémii šťastně vyhrál.
Jistě se ptáte, proč jsem klučíka pojmenoval Karel Spěváček, dobrý muž toho jména se věrně stará o dobrý stav spolkového automobilu v servisu TUkas v Praze 10 - Štěrboholské ulici. Karla Spěváčka mi doporučil majitel servisu Jiří Tůma, můj letitý dobrý známý. Zdá se, že všechno spolu souvisí a v případě malého odloženého Karla Spěváčka v Pelhřimově do sebe zapadá historie stará desítky let.
Ať žije Karel Spěváček z Pelhřimova a jeho život ať pokračuje šťastně v nové rodině! Ať žije Karel Spěváček z TUkasu! Ať žije primář Stanislav Houštěk, který mi o půlnoci vyprávěl o malém klučíkovi a trpělivě vyslechl moji historku o seznámení s ředitelem nemocnice v roce 1985.
Babydědek Lu

 

Velký český psycholog profesor PhDr. Milan Nakonečný oslaví své 87. narozeniny výstavou!

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

???

kliknutím zvětšíš!
kliknutím zvětšíš!
 

Co vám přeju v novém roce!

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

O knize Doteky krásného umění

Olga Nytrová, Bohumil Ždichynec, Dušan Spáčil, Alois Marhoul, Břetislav Ditrych a Luboš Y. Koláček jsou autory publikace Doteky krásného umění. Je - jak to jinak říct? - vznosná - a v krvi mnohých Čechů nenacházíme, pravda, přespříliš důvěry ke vznešenosti. Ani krásná obálka knihy od Zdeňka Hajného nemusí tudíž každému imponovat, a to obzvlášť v konstelaci s natolik povznášejícím titulem. Ale nepřehánějme to se snahou o civilnost a sám věřím, že je podobná obava bláhová.
Práci s tímto dílem měli jak jeho editor Bohumil Ždichynec, tak desítka dalších spisovatelů a výtvarníků, a objevíme tu jak verše, tak i četné eseje a úvahy, to vše v počtu 154 položek a v sedmi částech. Nechybí slovo úvodem, ani doslov z pera literárního teoretika Miloše Kodejšky, a kdyby bylo jednou větou možné říci, o čem se dočteme, nebylo by třeba toho tolik psát a sestavovat.
Pro začátek si všimněme úvahy Olgy Nytrové Četba jako dobrodružství. V ní je citována nejmenovaná holčička, která se velmi vytáhla, protože na jedné besedě docela invenčně nazvala slova „lodičkami pro obraz“.
V jiném eseji Labyrint světa a ráj srdce připomíná pak Nytrová slova J. Á. Komenského o podstatnosti cest do našeho nitra, nu, a v tomto je tudíž její příjmení přiléhavé. Ještě na jiném místě cituje pak velmi příhodně Ezru Pounda, a to v souvislosti s jeho názorem na význam hlasitého čtení veršů. Je to bezpochyby správný názor. Až pádnou a „spádnou“ recitací se totiž často odhalí to, co patrně věděla i bez Pounda. Nadbytečnosti a jakási malá a „zlá“ vakua, nedostatek sugesce, až utěrkové otřelosti a „cirkusová“ neobraznost. Takže, pozor! A je to opět Olga Nytrová, kdo v knize osvětlí světy Josifa Brodského, a z jejích - i bez recitace výrazných – veršů zmiňme aspoň Rembrandta, Židovskou nevěstu a Leonarda da Vinci.
***
Františkem Gellnerem, především jeho vztahem k Paříži, se v Dotecích krásného umění zaobírá Břetislav Ditrych (v textu Ztracený básník) a jiný jeho příspěvek pak informuje o pozoruhodných chvílích života Jana Zrzavého (str. 122). Tentýž autor nás vede do nitra nemocnice v Mělníku a připomene, že tu roky a až do smrti ležel nevyléčitelně nemocný surrealista Oldřich Wenzl (1921-1969, cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_Wenzl).Ve svých dvaceti letech mu Ditrych napsal, že holduje jeho veršům.
A Břetislav Ditrych se rovněž zajímá o Adalberta Stiftera (a jeho Šumavu) anebo o Egona Schiele - ve vztahu ke Krumlovu -, o Gogha a taktéž o působivý obraz Mrtvá Němka od Jaroslava Valečky (str. 160-164). Některé momenty životní cesty F. X. Šaldy reflektuje poté hned vedle kritikovy podobizny od Maxe Švabinského.
Další z autorů Doteků Luboš Koláček knize dodal mimo jiné zajímavé biografické texty Karel May – prapodivný „bílý bratr“ Vinnetoua a Velký poetický mystifikátor Ludvík Souček o naději. Vymykají se – a trochu se tím ve zbytku svazku paradoxně utápějí. Nebyly rovněž dost přehlédnuty a například Cestu slepých ptáků situují z nedbalosti až do 70. let.
***
Bohumil Ždichynec nám v této knize mezi jinými předkládá verše Zvonkohra od sv. Víta, Pohled z Vyšehradu, Beethovenova Osudová v Karlových Varech, Odlet vlaštovek Bohuslava Reynka, Magická podletní Praha, Kostel Nejsvětější Trojice na Srní, Kde leží původní zahrada Eden?, Vincent van Gogh, Jak žít? a Bytost v davu.
Svou další báseň Po bouři připisuje bohemistovi Vladimíru Novotnému, žijícímu dnes v Chodouni u Zdic, a úžasné Tiché místo v srdci Prahy vede čtenářku
i čtenáře k milencům do Ledeburské zahrady. Sala terrena toho místa je vskutku kouzlem!
Nu, a Bohumil Ždichynec dodal knize rovněž portrét sochaře Břetislava Bendy (1897-1983) a přispěl nejzajímavějším z nepoetických koleček svazku s titulem Syndrom falešné vzpomínky (str. 226-230).- To, že je lékař, se přitom v jeho psaní občas odráží, a přínosem je i komplet šesti jeho textů Poezie léčící (253-256), zahrnující také kapitolu Biblioterapie a úvahu nad udělením Nobelovy ceny Bobu Dylanovi. I závěrečná stať publikace Doteky krásného umění je pak Ždichyncova a jmenuje se Život jako umělecké dílo. Sestává z úvodu a 11 kapitol, které (chci zdůraznit) nelze počítat za samostatné příspěvky, byť právě tím obsah knížky trochu mate.
Skvělý text Nádherný neporažený Leonard Cohen (str. 100) od dalšího z autorů Dušana Spáčila přibližuje dotyčného zpěváka a literáta, který zemřel 7. listopadu 2016, a v Náboženství uměleckých snobů podezírá týž autor některé avantgardisty z toho, že nejsou víc než průvodci po vtipných nápadech. Někdy i méně vtipných. A má pocit, že někteří avantgardisté doputují až k triviálnímu gestu. Spáčil ovšem nehudruje jen za sebe a vychází z textu Chalupeckého knihy Na hranicích umění. Lze i nelze s ním souhlasit! Nesouhlasím v tom, že právě podobné banality nás zavádějí do situací, kde nakonec upřednostníme kýč. Ach, ne. Nebývá to na podnět „falešné části avantgardy“. Na to jsou podobné momenty až příliš ukotveny v naší přirozenosti.
***
Alois Marhoul přispěl verši Ti lidé, Malému princi a nám ostatním, Lampář, O pravdě, O lži a Tam na Zemi a textem Mobelova cena aneb hledání perel v současné české poezii (a možná nejen v ní). V úvodu stati cituje - poněkud přehnaná - Halasova slova, podle nichž stačí, když osloví báseň i jen jediného vnímatele, a dle nichž je básníkem každý, kdo poezii už jenom miluje, aniž tvoří.
Zaujme i cyklus šesti Marhoulových úvah Jak by nás viděl Ezop, kdyby k nám zavítal počátkem 21. století a nechybí titulní báseň jeho sbírky Adresa dočasného pobytu (2017). Marná není, řekl bych, ani jeho pocta Edgaru Poeovi. Má titul Až.
***
Ne všechny příspěvky možná musela kniha obsahovat a podle mého to platí nejvýrazněji o těch, které původně vznikly jako projevy. Jistě, je to na diskusi! A jistě, společenskou kritičnost těchto příspěvků jen vítejme. Jako i pozitivní pohled na svět vůbec. Opravdu nevím, zda má původ v srdcích šesti tvůrců knihy, ale zato vím, že si ani jeden z nich neodřekl verše; což možná nejvíc zaujme u Luboše Koláčka.
Ani toto mé slunné nahlédnutí mezi stránky „dotekové“ knihy nemění ovšem mnoho na spornosti její koncepce. Mohu se samozřejmě mýlit, ale editora bych se zeptal, nakolik si uvědomil, že rozvržení celku může vést... i ke značně nahodilému řazení příspěvků.
Vede skutečně? Suďte sami. A aby nedošlo k mýlce, musím říci, že taky mnohé úvahy-přednášky tu nelze než uvítat, přičemž asi nejvíc to platí o pozoruhodném příspěvku Olgy Nytrové Bůh jako hráč a experimentátor.
Autorka se v něm - s vírou v Boha a taktéž za pomoci Bible i mnohých autorit - zamýšlí nad potřebou dětské hravosti v životě, nad židovským humorem, moudrostí obecně, riziky svobody či definicí skutečné poezie. A hovoří tu také o neexistenci náhody v toku stálých proměn světa a já - po všech těchto úvahách - dozajista přestávám brojit proti (z mého hlediska) až moc obecně nastavenému tématu knihy. Ukazuje se totiž, že ono nastavení v reálném výsledku až překvapivě funguje; a jistě, někde došlo taky na přílišná zobecnění, nicméně hned další sekvence plné poetické zkratky to vyvažují. - A citujme závěrem aspoň dvě z básní Bohumila Ždichynce.
Rolling Stones mých mladých let
V zlatých šedesátých jsme je milovali,
dodnes rock a plameny přežívají,
davy šílí, ta elegie ještě hraje vabank.
Dveře dokořán proti osamění srdcí,
hudba jako z jiného světa.
Rolling Stones válej pecky svý
v návratu do budoucnosti.
Balvany se valí řekou v rytmu rock´n´rollu,
záblesk nebe v psychedelickém opojení
zaobluje hrany.
Člověk se musí stát svobodným,
aby pochopil, že písně nehledají štěstí,
ale jsou mu odměnou.
Po bouři
Vladimíru Novotnému
Pěnící závoje vln končí
svou pouť na pláži.
Vítr přesýpá jemný písek,
cítím lehký dotek dun
přecházející v šepot věčnosti.

Je po bouři,
z mraků vystupuje Ararat.
Kde zůstala Noemova archa?
ptám se ozvěny,
ale nebe mlčí.

IVO FENCL Doteky krásného umění. Editor Bohumil Ždichynec. Napsali a ilustrovali Břetislav Ditrych, Luboš Y. Koláček a Bohumil Ždichynec. Další autoři: Olga Nytrová, Alois Marhoul a Dušan Spáčil. Další ilustrátoři: Zdeněk Hajný, Břetislav Benda, Vlasta Polívková, Vladimír Pořický a Karel Stehlík. Nakladatelství Bondy. Praha 2018. 312 stran. ISBN 978-80-88073-27-7

 

180. děťátko bylo odloženo do babyboxu na radnici v Praze 6!

Je to vánoční klučík narozený 26. prosince a odložený těsně po porodu 27. prosince v 1:06. Službu měla paní Hovorková, která klučíkovi dala na cestu do záchranky vlastní deku.
Za osm let existence radničního babyboxu zřízeného na přání tehdejšího starosty Tomáše Chalupy je to čtvrté radniční děťátko. Tomáš Chalupa byl taky první, jemuž jsem poslal zprávu. Nechtěné lidské mládě jsem pojmenoval Filip podle návrhu Světlany Witowské, jež mě nedávno uvedla v Události komentáře a dala mi několik námětů na jména.
Ať žije Filip! Ať žije paní Hovorková! Ať žije Tomáš Chalupa!
Babydědek Lu

 

Co poslal Štěpán Votoček

Advent

Námraza na stvolech
kruh svíček na stole
tma knoty zčernalé
hořet je troufalé

 

Pf 2019 od Dušana Spáčila!

PF 2019

Venku se čerti žení
S bílými anděly
Čekám v tom chumelení
Co nám kdo nadělí

Čerti se skryli s kočkami
za naším kominem
a anděl líbá vločkami
večerem ztichlou zem

Všechno nejlepší , hodně zdraví - a hodně lásky a polibků přeje

Dušan Spáčil

 

179. děťátko v babyboxu v Turnově!

Mobil mě upozornil na otevření turnovské bedýnky ve 13:24, za chvilku už jsem na displeji svého mobilního telefonu uviděl obrázek děťátka oblečeného do modré zimní kombinézy, růžové mikiny a bílé čepičky. Vlídný primář Jaroslav Frömel mě informoval, že děťátko je holčička, na první pohled zdravá, zřejmě narozená v nemocnici.
Holčičku jsem pojmenoval Světlana po půvabné moderátorce České televize Světlaně Witowské, které jsem při nedávném rozhovoru v Události, komentáře slíbil, že další holčičku odloženou do babyboxu pojmenuju Světlana.
Světlana je 179. děťátkem celkem, 17. letošním a prvním turnovským. Skóre holky versus kluci zvýšila na 104:75.
Turnovský babybox jsem otvíral 12. srpna 2015 s tehdejším ředitelem nemocnice Luďkem Nečesaným, který je babyboxový ředitel - otevřel jich se mnou celkem pět!
Ať žije malá Světlana! Ať žije Světlana Witowská!
Babydědek Lu

 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 >