Josef Musil

Sněhové slunce

(agd)

Ohýnek doutná, dávno nepálí,
asi jsme do něj málo foukali,
za chvíli nám už zhasne docela
a zbude po něm hrstka popela,
kterou hned vítr krajem roznese,
a je to jenom další deprese...
invalidní rozjímání...
vyjadřincování jablek a
krájení odslupkované dužniny
(zubožených zubů šetři).
Sháním pomoc, protože vše je v pořádku;
jako uzené makrely možná si budem chutnat
a v hnědém mase plno jehel...
Vnímám sebeproroctví...
...a já taky, říká Človíček Miláček,
nevěrou to nenazvem
...no slyšíš to? přerušuji Miláčka... už zas...
...Nesem si napsáno na čele,
že nejsme normální manželé —
za zvuku zpuchřelých strun
oddal nás reverend Moon...
(Tak to bude)
...protože
dívka gotického vzhledu
chodí naší ulicí,
oslovit ji nedovedu,
mám strach před inkvisicí;
spřáhl bych se s čarodějem,
který za pár tolarů
splní všecko, co si přejem,
působením lektvaru;
kde však sehnat čaroděje?;
svět je krutě moderní
a nám začnou nové děje,
až si budem nevěrní.
Nevěrní? To ne...
A soulož? —
Dým ve váze,
muž v tlaku a
hmat v ženě.
Nic víc.
Dál se kůže neprohne;
vznikne jen pocit
lehce bičovaných perel.
Zkusíme něco jiného.
Z kolejí taví se drát; leptá mi srdce a obtáčí krk;
jedu za tebou vlakem po prvé, a naposled —
hej, muži, kde se skrýváš? Už jedeš
po chorých tepnách, šedivých?
Jo. Jsem pod tvým okem podlitina,
chci vlídné slovo, klapot dřívek ve větru;
syčím — had u tebe; objímání.
Vylíhli jsme se,
odjistili jsme miny a
třeskli jimi o sebe jak číšemi;
bojácný sval roztržen;
trochu tě to pořeže, zevnitř abys
maličko zapáchala;
je to podnět; rozdmýchání; postel;
chůze bobulemi, otrava krve,
trochu dušení, trochu žláz,
trochu jsem tě tolik potřeboval —
a já tebe... Vyřiď si to s nimi; teď však my:
to... co jsme si... slíbili...
ty býčí sýčku...!
V ulici zánovních vil
ukradnem žíhaný fáro;
namísto benzínu chrstnem
ředidlo do nádrže
a hurá do chřtánu temnot;
sjeli ’sme na měkký pole;
někam mi upadlo cígo;
tady z mý kapsy si vem;
teď zhasni blinkry, jeď dál;
a až nás zastavěj keře,
necháme puštěnej motor;
vylezem, vezmem si deku;
Miláčku, tám’le je trať;
dobře že nesvítí měsíc;
hledej ty nejtvrdší pražce;
na nich si rozestelem;
svlíknem se, zavřeme voči;
k sobě si lehneme z boku;
pod krky dáme si kolej;
navzájem propletem nohy;
a teď mě, Miláčku, miluj,
kdo ví kdy přijede vlak...
...a vlak už za lesem houká;
pod krkem kolej se třese;
nepusť mě!, řiká;
nepusť mě!, řikám;
prostě to musíme stihnout;
uhneme, až přijde vrchol;
vlak vyjel z lesa, je blízko;
líže nás kuželem světla;
soustřeď se, zatínej svaly!;
v horečce zmítá se trať;
strojvůdce zakryl si voči;
nepusť mě! —
nepusť mě — —
TEĎ!!!
Skutáleli jsme se s náspu v pocitu citu,
a jako prasknutí obřího železného lusku
vlak prosvištěl na decimetr okamžikem obratu,
div že nás tlaková vlna nevzala s sebou.
...V upocených tkáních kamínky a jehličí a
otlak pražce v tělesném světě bledých tekutin.
Vlak zmizel. Miláček v objetí dýše a dumá:
Líbí se mi slova, která začínají na „arg“, ale
kromě Argentina a argument
žádné neznám. Dám ti tedy jméno
Argasmus.
Argasmus Notrdamský, usmál jsem se.
Tak jo, řekla a přednesla žalozpěv
vdané ženské / vadné ženské:
Léta už nikam nechodíš,
občas si dítě porodíš,
zavrhlas všecky útěky,
jsi vdaná ženská navěky.
Po ránu chvátáš do práce,
po práci klepeš matrace,
a chlap, co bejval kdysi kus,
dnes by ti nestál za pokus.
Naštvanej vleze do dveří,
hned se ptá, co je k večeři;
než na něj padne únava,
obyčejně ti nadává,
potom si pustí bedýnku,
pro pivo šáhne na linku,
krkne si, pak si zapálí –
na rozvod by to uznali.
Jenže ty nemáš sílu jít,
když léta čistíš tenhle byt;
taky už nejsi mladice,
jsi majitelkou zadnice,
která ti vůbec nesluší —
jsi Věstonickou Venuší!
Den ze dne tělo širší máš,
a nevečeříš — nesnídáš;
pustneš a budeš za pár let
svejm starejm fotkám závidět.
Z dětí, cos na svět přinesla,
zbyla ti prsa pokleslá;
ty děti už maj’ rodiny,
vás nepozvaly na křtiny,
na svatbu předtim taky ne,
prej žijou někde v cizině...
Tak tohoto už se nebojím, Miláčku!!!
...Z opuštěných riflí
na druhé straně náspu
cvrdliká mobil tydliky-tydliky,
ale nech ho, říká její matka,
někde pije s klukama,
tak se to dělává...
...a skoronovomanžel nervně okusuje nehty,
sakra, proč to nebere,
copak je pořád mimo signál?
Děkuji za odvrácené plameny, šeptám Miláčkovi;
děkuji za odvrácené plameny, šeptá Miláček;
ještě chvilku poležíme a pak domů do vztahů.
Vzájemně se — nevlastníme. Jupí!
Ořechy v kostech doutnají místo morku;
žár pod jazykem utlumíme a
na smrtelné posteli dopolknem.
Ať žije včasné očkování!

(současná tvorba)

Ostatní tvorba Josefa Musila publikovaná v Divokém víně:
DV 23/2006: (Žalm ke svatému Josefovi…), (Rapsodie vlčí smečky…) a další
DV 18/2005: 1. Velký rondel, 2. Velké sylabické rondó a další
DV 17/2005: (Pod spodní větví…), (V koruně stromu…) a další
DV 15/2005: Jinovatka
DV 15/2005: Tupý pan Tupý
DV 14/2005: Exklusivní feuilleton aneb Výlučný podčárník
DV 13/2004: Ve volném stylu, Zítřesk a další
DV 13/2004: Nejtišší znaménka