literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

30.03.2024 - Petr Zemek vydal knížku Naposledy jsem si vysnil Václava Hraběte!

Petr Zemek je fascinován v celé své básnické tvorbě Václavem Hrabětem. Říká si, že je... Více »

16.03.2024 - 88. babybox jsme otevřeli v Ústavu pro péči o matku a dítě v den 70. narozenin ředitele doc. MUDr. Jaroslava Feyereisla, CSc.!

Blahopřeju doc. Feyereislovi.

Ústav je znám jako Podolská porodnice. Ročně tu přichází... Více »

06.03.2024 - Jiří Žáček zve na křest své nové knížky!

... Více »

Slovo úvodem

Konečně jsem se dočkal! Novodobé Divoké víno dnes – 19. listopadu 2012 - slaví svoje 10. narozeniny. Občas hledám nějaké datum, jež by se šiklo pro důstojnou a plánovanou smrt časopisu. Desáté výročí by se docela hodilo, viďte? Svolal jsem setkání a text-appeal autorů Divokého vína na 22. listopadu v 18 hodin do Městské knihovny na Mariánském náměstí, kde jsme se v polovině šedesátých let scházeli a četli si svoje básničky. Objednal jsem něco k pití a něco k jídlu a představoval si, že až budou všichni v nejlepším, ohlásím konec. Zvonec. Do toho jsem otevřel www.literarium.cz a našel text Dušana Spáčila:
Do duše Ludvíkovi nevidím, mám ale dojem, že prostě cítí za časopis podobnou odpovědnost jako aristokraté za svůj rod. Je si vědom toho, že padesátiletá tradice už sama zavazuje – tím spíše tradice literárního média, kterým prošlo tolik literárních osobností. A to navzdory tomu, že tehdy před čtyřiceti osmi lety vše vzniklo jako obyčejný školní časopis.
Mám také dojem, že Hess bůhvíproč každého, kdo dal do Divokého vína povedenou básničku, povídku či třeba obrázek, považuje za součást své literární rodiny, kterou chce chránit. Přijde mi, že je to postoj, jako by vypůjčený z konce devatenáctého a začátku minulého století, kdy literatura byla hlavním jazykem těch, co chtěli upřímně porozumět světu a udělat jej lepším. Zkrátka z pohledu dneška postoj krapet nemoderní. Ale modlím se, kéž je takových lidí kolem literatury stále dost.

Mohu mladíčkovi pokazit iluze, moji milí? Další důstojnou příležitost vidím při padesátém výročí zrodu časopisu – 19. září 2014. První číslo Divokého vína vyšlo totiž 19. září 1964.
Děkuju Vilému Stránskému, majiteli internetové aukční síně www.artbohemia.cz za půjčení obrázků Josefa Čapka. Děkuju Jiřímu Altmannovi www.altmannjiri.cz a jeho milé ženě Janičce za pronájem dalších. Výstava grafik Jiřího Altmanna v Galerii U Lávky bude zahájena vernisáží 29. listopadu 2012 v 17 hodin na v Tróji, Povltavská 21, Praha 7. Potrvá do 13. ledna 2013.
Dovolím si vás, moji milí, obtěžovat posledními kapitolami ze své poslední knížky Stařec a Kuře. Ach jo.

L. H.

Několik kapitol z knížky Stařec a Kuře

KUŘE SI PODRUHÉ ŽÁDÁ JAROSLAVOVU RUKU

Mladé Kuře se na dva dny odmlčela a Jaroslav, jehož vize se vydaly na procházku za třemi ženami, jež v posledních třech dnech potkal, si toho snad ani nepovšiml.
Email, v němž Mladé a hlavně Nezkušené Kuře už podruhé dvojsmyslně žertovala na téma – vezmi s sebou ruku – podnítil znovu jeho fantazii. Ruka opět stoupala po vnitřní straně dívčina stehna a její prsty se v pravou chvíli dotkly jeho dlaně, aniž by výstupu na hladký a teplý stěžeň chtěly jakkoli bránit. Snad právě naopak, dívenčiny ruce vítaly svoji družku – ruku starého muže – a zvaly ji – pojď dál. Jako by potvrzovaly Jaroslavovu teorii, že ruka je při prokazování něhy nástroj nejdůležitější.
Představil si svoji ruku stoupající obdobným způsobem po stehnech tří žen, jež ve třech dnech potkal. Ruka touží po Kuřeti, bylo mu v tu chvíli jasné. Aniž by se setkal s odporem své ruky při možném výstupu u tří dalších. Kuře má přitažlivost nejvyššího stupně, byl si jist.
V emailu od Kuřete scházela tentokrát prosba o diazepam. To je zvláštní. Věděl, jak snadno si sám na tuhle jednoduchou pilulku zvykl a s jakou neodolatelnou chutí si pro ni v noci jde. Jak klidně se po ní usíná. Moje chmury jsou asi jiné, než důvody mladé sociální pracovnice. Jistě ji nenavštěvují tak tragické vzpomínky, jaké se často vynoří z mé otlučené hlavy, byl přesvědčen starý muž.
Bůhvíco může mít mladá holka v duši za brouky, jaké hrůzy mohla prožít. A třeba jí stačilo méně, než co vykolejilo můj vlak.
Věděl dobře, že na schůzku s Mladým a hlavně Nezkušeným Kuřetem pilulky vezme s sebou, aniž by ji s nimi chtěl uplácet. Stejně si o ně dřív nebo později řekne. Starý muž zná duševní utrpení a chce jí aspoň trochu pomoci. Dívenka často jezdí do vzdáleného města k psycholožce domnívajíc se, že jí pomůže.
„Dnes na mě byla zlá,“ svěřila se mu po návštěvě psycholožky.

AŤ ŽIJE JANIČKA A LEOŠ!

49. A 50. DĚŤÁTKO V BABYBOXU

Z benešovské Nemocnice Rudolfa a Stefanie Jaroslavovi nedali vědět, že v sobotu 18. června v 7:40 našli v babyboxu děťátko. Ohlásil tudíž klučíka Leoše odloženého o den později – v neděli 19. června – v mladoboleslavské Klaudiánově nemocnici jako 49. děťátko.
Jenže 49. děťátkem odloženým do bedýnek je ve skutečnosti holčička pojmenovaná Janička (holčiček toho jména je už několik) v Benešově. Je z chudých poměrů, byla zabalená jen v tričku, čerstvě po porodu, váží 2740 gramů a měří 45 cm.
V neděli 19. června v 5:28 se na novorozeneckém oddělení Klaudiánovy nemocnice v Mladé Boleslavi rozezněl signál a rozsvítila kontrolka hlásící aktivní babybox. Jaroslava zároveň probudilo zvonění mobilu, pak se ozvalo druhé a pager z bedýnky mu poslal dvě sms – o otevření a vzápětí druhou, že kontrola proběhla.
Za minutku po signálu držela doktorka Tereza Doušová v náruči čerstvě narozeného klučíka ještě od krve a od mázku, zabaleného v ušmudlaném ručníku. Sestřičky jej vykoupaly a zahřály a na první pohled jim bylo jasné, že kluk je zdravý. Váží 2900 g a měří 46 cm.
Jaroslava nadchlo, že chlapečkovi doktorka a sestřičky dali jméno Leoš. Jeden z významných odpůrců babyboxů je nositelem toho jména. To by mohlo angažovanou veřejnost lehce pobavit, domnívá se a zvažuje, zda se ta informace dostane k rukám samotného šéfa českého zdravotnictví. Před několika roky totiž ještě jako ředitel Fakultní nemocnice v Hradci Králové odmítl zřízení babyboxu s tím, že ve městě zatím žádný mrtvý novorozenec nalezen nebyl. Jeho argument bohužel už za pár dní poté neplatil. Mrtvou holčičku v igelitce našli 29. května 2008 v třídírně odpadu v Pileticích poblíž Hradce Králové. Jaroslav tehdy nemeškal a ředitelův dopis rozeslal jako tiskovou zprávu. Samozřejmě chápe, že něco takového se dá sotva odpustit.
Leoš je celkově 50. děťátkem, jemuž babyboxy pomohly zachránit život, přičemž dvacátým chlapečkem na třicet holčiček. V Mladé Boleslavi má pořadové číslo tři. Potvrzuje teorii zakladatele babyboxů, že většina dětí je odložena v sociální tísni. Jaroslav rozděluje nalezená děťátka na chudá a bohatá. Chudá jsou zabalena v tričku nebo v ručníku, bohatá jsou oblečena a mají na hlavě čepičku, což podle Jaroslava svědčí o zámožnosti jejich rodičů.

OSN VZKAZUJE ČESKÉ REPUBLICE – ZRUŠTE BABYBOXY!

Ve středu 22. června ohlásila Česká televize ve večerních zprávách, že Výbor pro práva dítěte Organizace spojených národů žádá, aby český stát zrušil babyboxy. Jak se jejich zakladatel později dočetl v originálním dokumentu – as soon as possible.
Nokia se rozcinkala. První se dovolal novinář Lubomír Holuša a jako první také publikoval na www.novinky.cz článek s reakcí zakladatele. Pod text umístili čtenářskou anketu – kdo je pro babyboxy a kdo proti. Kliklo 390 čtenářů – proti a přes 25 000 pro babyboxy. Vzápětí publikoval rozhovor Michala Hrocha se zakladatelem www.idnes.cz a opatřil jej rovněž anketou. Proti babyboxům hlasovalo 250 čtenářů, pro babyboxy 14 951. Na facebooku spontánně vznikla petice pro babyboxy s více než 60 000 podpisy.
Požadavek Výboru OSN vzbudil nebývalý zájem médií i veřejnosti. Zakladatel dostával desítky emailů vyjadřujících podporu. Odpůrci se neozvali, mnuli si ruce a těšili se z úspěchu.
Pozitivně a opakovaně se k babyboxům vyjádřila nová vládní zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková, jež vedla dvanáctičlennou českou delegaci při jednání s Výborem OSN. „Babyboxy například zpočátku nazývali inkubátory, nevěděli, že je mezi nimi rozdíl,“ řekla Monika Šimůnková v rozhovoru pro Týden.
Rušení babyboxů odmítá i někdejší ministryně zdravotnictví a nynější europoslankyně Zuzana Roithová. Na svých stránkách 23. června 2011 uvedla:

EUROPOSLANCI SE POSTAVÍ ZA ČR VE VĚCI BABYBOXŮ
„Zásadně odmítám doporučení Výboru OSN pro práva dětí, aby Česká republika urychleně ukončila program babyboxů. Ve věci mám podporu řady evropských poslanců a poslankyň a hodlám využít i politické nástroje, které máme v Evropském parlamentu k dispozici, a proti tomuto nesmyslnému doporučení se postavíme. Naopak hodláme navrhnout rozšíření tohoto programu po celé EU.
…
Je absurdní, že Výbor OSN pro práva dítěte se staví proti programu, který pomáhá dětem přežít. Program pomohl už padesáti dětem, většina z nich již dnes spokojeně žije v adoptivních rodinách, a prokázal se jako opodstatněný. Už proto by neměl být zrušen.“

Reakci zakladatele na požadavek Výboru pro práva dítěte OSN odvysílala NOVA, Česká televize i Prima. Do svého pořadu Interview na ČT 24 jej pozval František Lutonský. Zakladatel převzal iniciativu a nepustil moderátora dvacet minut ke slovu. Jednak se obával, že pro svoji hluchotu jeho otázkám nebude rozumět, jednak byl jako vždy, když jej někdo pustí k mikrofonu a před kameru, k nezastavení.
Během rozhovoru se objevila na obrazovce vlídná tvář moudrého ministra zdravotnictví Leoše Hegera, kritizujícího babyboxy. Zakladatel tuší, že podnět Výboru OSN k rušení babyboxů přišel právě od jeho kolegů, odvěkých odpůrců projektu. Kuriózní je, že Výboru OSN jej objasňovala členka české delegace a úřednice Ministerstva zdravotnictví Iva Truellová, zarytý nepřítel babyboxů od jejich samotného počátku. S členy Výboru OSN si prý anglicky příliš nerozuměli.
Výbor OSN se domnívá, že babyboxy jsou v rozporu s Úmluvou o právech dítěte především v článcích 6, 7, 8, 9 a 19. Zakladatel si je jist, že právě tyto články projekt babyboxů spolu s následnou zdravotní péčí, s pracovníky sociální péče a ochrany dětí a opatrovnickými soudci Úmluvu o právech dítěte ctí a naplňují ji.
Po skončení Interwiev na ČT 24 produkční zakladatele vyváděla k východu a otázala se: „Proč jste panu Lutonskému říkal Dušane, když je František?“

Proti vůli OSN bylo do babyboxu v Šumperku odloženo 51. děťátko!
V neděli 3. července 2011 v 9:39:56 se otevřela dvířka babyboxu v Šumperské nemocnici a nešťastná maminka do něj vložila právě narozenou holčičku. Byla nahá i s placentou, narodila se doslova vedle babyboxu. Přesto už známe její jméno – je to Kateřina Pelnářová. Shodou okolností již druhá Pelnářová odložená v Šumperské nemocnici, první se jmenovala Martinka. Ještě větší shodou je, že zřízení babyboxu Jaroslav domluvil se správcem nemocnice Mgr. Martinem Pelnářem. Nebude-li Kačenka znát maminku, ať zná aspoň tatínka. A dědečka.
Kačenka váží 3635 gramů a měří 47 centimetrů. Je to druhá holčička v šumperském babyboxu, třetí holčička odložená i s placentou, 31. odložená holčička a 51. děťátko, jemuž babyboxy pomohly vstoupit do života.

52. děťátko v babyboxu ve Frýdku-Místku!
Zakladatel zavedl nové číslování, podle něhož se jedná teprve o druhé děťátko. První padesátka byla odložena „před OSN“, další „po OSN“. Druhé děťátko nového číslování je holčička, zdravá a oblečená. Váží 3250 gramů, měří 49 centimetrů a má asi dva týdny. Dvířka babyboxu se otevřela ve středu 6. července v 11:35:19. Jaroslav s doktorem Dudkem holčičku pojmenovali Jana Husová, původní návrh Jana Husa jejich dvojčlennou jmenovací komisí neprošel. Abyste rozuměli, Jaroslav jel totiž zrovinka odhalit sochu Mistra Jana Husa na hrad Krakovec, dílo přítele Milana Váchy.

3. děťátko „post OSN“ je v babyboxu v Liberci!
Ondřej Pátek Jaroslava probudil v pátek 8. července ve 3:48:18. Sestřičky v liberecké nemocnici ho ujistily, že je od pohledu zdravý, právě narozený a „oblečení“ prý hned vyhodily. Z jejich tónu usoudil, že se jedná o chudého ženicha. Liberecký babybox byl otevřen jako desátý v pořadí 27. června 2008 a Ondra je jeho druhé děťátko po Andrejce z 11.listopadu 2009. Ondřej je macek - váží 3650 gramů a měří 50 centimetrů. Celkové číslo – 53.

FOTOGRAFOVÁNÍ S KLÁROU A JANOU

Jaroslav si pečlivě nakoupil a připravil rekvizity potřebné k pořízení obrázků, které si představoval. Termín ponechal z takticko-strategických důvodů zcela v Klářině režii. Neudělal chybu. Dlouhonohá tmavovláska domluvila s líbeznou plavovláskou den i hodinu setkání. Starý muž jel nejprve pro plavou dívku a měl v plánu se s ní poněkud skamarádit, aby neměla při pózování před fotoaparátem a v nahotě před ním zábrany.
Zavolal jí, že stojí před domem a čekal. Po půlhodině zneklidněl a domnívaje se, že Jana řeší svoje zábrany nechat se fotit nahá, volal jí ještě jednou.
„Utekl mi kocour na půdu a nemůžu ho chytit,“ snažila se mu vysvětlit příčinu zdržení.
Starý muž ze všeho nejméně rád čeká. Kdyby neměl auto naložené rekvizitami, vizi obrázků dvou dívek v hlavě a nečekala na ně Klára, dávno by šlápl na plyn. Navíc věděl, že už je čekáním tak rozladěný, že bude mít problém chovat se vlídně a dobývat dívenčinu důvěru. Přikázal si to v zájmu „umění“ a čekal, dokud se neotevřely domovní dveře a v nich nestála hezounká plavovláska v kratinkých kanárkově žlutých šatičkách. Uvítal Janu co nejmileji, a když se rozjeli, mluvil a mluvil, aby ze sebe vypustil přetlakovou páru. Potěšilo ho, že se oblékla podle jeho přání, aby na těle neměla žádné rýžky po těsných šatech. Den byl krásný a sluníčko svítilo až moc.
Jeli spolu pro Kláru a Jaroslav si bez problémů začal s Janou tykat. Ani dívenka neměla zábrany, jež někdy mladé holky při tykání se starými muži mívají. Dobré znamení, sliboval si Jaroslav.
Pro fotografování vybral svědeckou horu Chotuc ležící v polabské rovině. Věděl, že bývá zcela opuštěná. Chtěl naplnit svoji představu vzdáleného horizontu za akty dvou dívek. Přál si pořídit obrázky nejen naplněné erotikou, ale taky fotografie smutné. Pro ně si představoval jako kulisu starý a dávno nepoužívaný hřbitov na vrcholu hory.
Na Chotuc se před lety v šťastných dobách vypravily na výlet i Katka s Petrou a malým Péťou. Hora a její genius loci je okouzlily. Milovaly se tehdy spolu na jejím svahu. I na ně starý muž vzpomínal, když si promítal v hlavě vize obrázků. Tušil, že mezi Klárou a Janou se vytvoří souznění, až spolu poletí prostorem na dřevěných lávkách.
Když se otočil, byly obě dívky nahé. S Klárou měl zkušenosti, s její postavou si byl jistý, Jana byla pro něj stejně přitažlivá. Malá prsa a malé hrotité bradavky. Přes původní ostych se náhle stala inspirujícím modelem a sama navrhovala, jak by mohly pózovat. Starý muž na nich moudře ponechával rozhodování a jen zlehka je korigoval.
Janiny ruce se překvapivě rychle uchytily na Klářině těle a ani tmavovláska zřejmě necítila rozpaky ze vzájemných dotyků a nakonec i těsného objetí. Spoušť Jaroslavova Nikonu se v tichu svědecké hory rozezněla rychlým staccatem.

EPILOG

Ten den večer se Jaroslav probíral v počítači stovkami snímků, které s Klárou a Janou na svědecké hoře Chotuc pořídil, a byl zvědavý, co jim řekne výtvarník a grafik jeho knížky Šimon Blabla. Zazvonil mobil a na jeho displeji se objevilo jméno Mladého a hlavně Nezkušeného Kuřete.
„Ahoj, Kuřátko!“ pozdravil ji starý muž potěšeně. Tolik mladých dívek v jeden den, pomyslel si spokojený sám se sebou.
„Tady je maminka,“ uslyšel uplakaný hlas. „Viděli jsme se spolu dvakrát, byla jsem s dcerou v Litoměřicích při otvírání babyboxu a pak na Proseku,“ vysvětlovala přerývaně.
„Jistě, pamatuju si na vás dobře,“ ujistil ji vyděšený Jaroslav.
„Našla jsem vaše číslo v jejím mobilu, a tak vám volám, vím, že jste byli přátelé. Lidunku jsem dnes našla v jejím bytě mrtvou. Spolykala nějaké prášky,“ rozeštkala se maminka a telefon jí zřejmě upadl.
Šílený starý muž mluvil a křičel do mobilu, ale z něj se ozýval jen krátký přerušovaný tón.

Ludvík Hess