literární časopis založený v roce 1964

Slovo úvodem

Rok se sešel s rokem, čtenáři moji milí, a vychází sedmé číslo internetového Divokého vína. Oslavme spolu roční výročí jeho novodobé existence. Sobě pro radost a vám pro informaci přidám několik čísel. Za letošní rok se uskutečnilo 10 646 vstupů, jak já říkám, když se chlubím, „náčumů“. Denně průměrně 31 vstupů. Co říkáte, je to číslo dost vysoké? A mohu vás poprosit? Prozraďte vámi dosud přísně utajovanou adresu www.divokevino.cz každý alespoň jednomu příteli poezie. Pak zcela jistě bude za rok suma „náčumů“ dvojnásobná.

Ze současné tvorby přináší toto číslo především původní a dosud nepublikované verše Jiřího Žáčka, jež mi poslal se slovy: „Jak vidíš, dolehly na mě podzimní chandry a splíny, ale tím se, kamaráde, nenech deprimovat.“ Ani Karel Sýs vás, milí čtenáři, nepřipraví o vzrušující zážitky plynoucí ze čtení své milostné poezie. Nevynechejte v žádném případě! Nebezpečnou konkurenci renomovaným autorům připravila v Praze studující mladičká slovenská autorka píšící pod pseudonymem Žofia Sárová. Tři dny před uzávěrkou jsem doloval básničku z Petra Cincibucha. K psaní naopak nemusím nutit Danielu Ťalskou ani rozzlobeného ale zodpovědného mladého muže a básníka Martina Plotze. Nejen svojí dokonalou gramatikou imponující je mladý prozaik z Liberce Štěpán Kučera. Představte si, zapomněl u mne v autě při návštěvě Prahy zimní rukavice a tudíž mu mrznou ruce. Pane Kučero, kdybych umřel, jsou v zadní kapse pravého předního sedadla! Výčet současných mladých autorů doplním vycházející hvězdou Petrem Zemkem a Janem Procházkou řečeným Jackem Londonem.

Jestlipak byste poznali, čtenáři milí, které z veršů mladých autorů (či autorek) jsem inspiroval? Ano, já, starý chovatel koní a ještě starší vydavatel, dokážu ještě inspirovat. Alespoň se domnívám. Dosvědčíš mi to, inspirovaný básníku, básnířko?

Z Divokého vína 5/1965 jsem vybral verše deseti autorů a příliš vás nepotěším, tentokrát i básničky svoje. Ostatně nemusíte si na mne kliknout, k tomu vás přece nemohu nutit, že? Divoké víno 5/1965 bylo vyzdobeno ilustracemi Lucie Radové a fotografiemi Jaroslava Krejčího. Část z nich použil Vítek Novák i jako ilustrace dnešního novodobého čísla 7/03. Hlavním výtvarníkem čísla je ovšem Pavel Jasanský, dlouholetý grafik Divokého vína. Získal jsem od Pavla fotografie, jimiž ilustroval obě knížky veršů Ladislava Landy. Historickou, již jsem v roce 1969 redigoval a jako Básně vydal já, jednak tu, již v roce 1998 vydal Vladimír Bystrov pod názvem Malá slabost v kolenou. Divoké víno 5/1965 totiž vyšlo těsně po smrti Ladislava Landy a přineslo jeho „smuteční oznámení“.

L. H.

Dopisy čtenářů

Došlo po uzávěrce

Zemřel Ladislav Landa

Ladislav Landa zemřel bez jednoho dne za tři měsíce po Václavu Hraběti. Z jeho básniček to smrtí doslova táhlo, ale Láďa sám byl kluk jako buk, mládenec s postavou atleta. Nemýlím-li se, hrál košíkovou, a byl prý dost agresivním hráčem. Moje poslední vzpomínka na Láďu …? Potkali jsem se náhodně ve starých Radlicích kousek od školy, kde žil a kde jeho rodiče školníkovali. Tramvaj tam tenkrát mívala konečnou a Láďa chystající se do centra čekal na její odjezd. Tramvaj se vykodrcala ze stanice a Láďa si se mnou dál povídal, jakoby ani neodjížděla. Jakoby měl přesně vypočítáno, kam až ji může nechat dojet. Náhle se rozloučil a rychlým sprintem trénovaného sportovce ji dohnal a naskočil na plošinu. Příští týden na pravidelné setkání mladých básníků v libeňském Klubu poezie přišel už jenom jeho přítel Petr Rezek a přinesl zprávu o Láďově smrti.

text doprovázejí fotografie
Pavla Jasanského

Než jsme se dal do psaní své vzpomínky na Ladislava Landu, vydal jsem se jednoho podzimního nedělního poledne do starých Radlic a zazvonil na školníkův zvonek na školní budově. Podobně jako v domě, kde zemřel Václav Hrabě, ozval se štěkot jezevčíka. Přišel mi otevřít mladý muž v trenýrkách. O Landovi sice nic nevěděl, ale když jsem mu vysvětlil, proč hodlám fotografovat, otevřel mi branku ke stráni za školou. Tam kdesi stál altán, v němž Láďa ukončil svůj život. Spolkl cyankáli, které našel ve školním chemickém kabinetu. Po nějakém křivém nařčení … Tuším, že tak jednoduchý důvod jeho sebevražda neměla. Leč Láďova rodina, jež se krátce po tragédii odstěhovala do Kanady, jeho deník nedala k publikování ani mně ani po letech Vladimíru Bystrovovi, druhému vydavateli jeho veršů.

Škola v Radlické ulici
(foto L. H.)

Ladislav Landa debutoval v Divokém víně a jeho verše jsem již v minulých internetových číslech publikoval. V historickém Divokém víně vyšla většina jeho textů a v roce 1969 jsem vydal i samostatnou knížečku s názvem Básně. Ilustrovalo ji osm fotografií Pavla Jasanského, jenž přidal své snímky i do knížky Malá slabost v kolenou — Pocta Ladislavu Landovi, jež vyšla v roce 1998 péčí nakladatelství Bystrov a synové. Knížku doplnily vzpomínky Petra Rezka, Petra Bielického, Jana Třísky, Jana Zábrany, Josefa Topola a pár řádek ode mne. Moji vzpomínku zařadil Vladimír Bystrov jako poslední a já jsem to pochopil jako poctu. V doslovu pak tento významný novinář nazval Divoké víno časopisem dodnes žádným podobným nepřekonaným. Byl to jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl Divoké víno obnovit.

Divoké víno 5/1965 vyšlo jako první číslo ve formátu přibližně 195 x 275 mm, texty byly vysázeny, vlastní tisk pak proveden černobílým ofsetem. Do jeho grafické úpravy kromě podepsaných Petra Cincibucha a Lucie Radové, jejíž linoryty přetiskujeme, mluvil i Jaroslav Krejčí, fotograf a grafik, jehož největší zásluhou ovšem bylo, že mě později seznámil s Pavlem Jasanským. Jaroslav Krejčí přispěl i svými fotografiemi, z nichž důležitý je zvlášť portrét Heleny Pěkné. Pochybuji, že by ji Jaroslav nemiloval. A milovala Helena Jaroslava? Jisté je, že k portrétu jsem já napsal básničku a dílka obou obdivovatelů černé a krásné židovské Heleny vyšla na jedné stránce Divokého vína. Pročítám-li dnes po takřka čtyřech desítkách let Heleniny básničky, nalézám k nim repliky ve verších jejího „zimního“ manžela Jana Samohela a samozřejmě totéž ve výplodech svých. A naopak její odpovědi nám jednomu i druhému. A bůhví komu ještě Helena odpovídala…

k ránu jako vždycky
se svlíkala noc
nehtem po dveřích

a ráno dveře drápkem milovaný
i tvoje vlasy jako by se zachytily
jen náhodou

(verše Ludvík Hess, foto Jaroslav Krejčí)

Petr Cincibuch si dnes už ani nemůže vzpomenout, komu věnoval svoji milostnou poezii. Zato Emila Machálka se nemusím ani ptát, vůni jeho krásné Aleny jsem měl doslova z první ruky a dodnes si ji dokážu vybavit.

linoryty
Lucie Radové

Kromě deseti „básníků“, jejichž verše internetová vzpomínka převzala, publikovali své verše v historickém Divokém víně ještě Vladimír Sýkora, Věra Koudelková, Dalibor Rakouš, Lucie Radová, Antonín Kupka, Dagmar Kubánková a Jan Cimický. Na přepisování jejich textů už jsem neměl sílu, čtenáři moji milí. Kdybyste na nich trvali, napište mi. A hlavně mi pošlete básničky i povídky, ale hlavně ty divoké .

Ludvík Hess

Pokračování vzpomínek — Vyvolávám staré filmy