na další stranu
DIVOKÁ VINICE, aktuálně
16.04.2024 - Poslechněte si co říkají děti z babyboxů, které žijí díky Vaší šlechetnosti !!!
Sedmidílný seriál Radiožurnálu je o babyboxových dětech Johanně (7 let), Vítkovi (3 roky), Anežce (14), Janě (6) a Dominice (13). Všichni žijí u adoptivních rodičů, kteří jim o vyhřívaných bedýnkách vyprávějí pres pohádkové příběhy odmala. Reálné informace pak nové mámy a tátové přidá... Více »
30.03.2024 - Petr Zemek vydal knížku Naposledy jsem si vysnil Václava Hraběte!
Petr Zemek je fascinován v celé své básnické tvorbě Václavem Hrabětem. Říká si, že je... Více »
16.03.2024 - 88. babybox jsme otevřeli v Ústavu pro péči o matku a dítě v den 70. narozenin ředitele doc. MUDr. Jaroslava Feyereisla, CSc.!
Blahopřeju doc. Feyereislovi. Ústav je znám jako Podolská porodnice. Ročně tu přichází... Více »
06.03.2024 - Jiří Žáček zve na křest své nové knížky!
... Více »
Slovo úvodem
Jediné a nejdůležitější jsou 70. narozeniny Jirky Žáčka. V Divokém víně otiskl v roce 1965 své dvě básně - Lamentace a Rybář sen, Divoké víno se stalo před padesáti roky jeho prvním vydavatelem. Mám se čím chlubit, co říkáte, moji milí? Samochvála pokračuje – o něco později jsem vydal Jirkovu první knížku Ráno modřejší večera. Její polygrafická a knihařská úroveň byla v té době na dobré úrovni.
S Jirkou jsem v novém režimu spolupracoval třeba na reklamních sloganech. Byly skvělé! Ne, nechtějte je znát! Měl jsem tu čest předávat Básníkovi cenu za životní dílo, a kdyby mě netrápilo staří a choroby, sešli bychom se letos i na Hradě. Jenomže nakonec musel jít Jirka sám. Čtěte raději, co Jirkovi napsal Karel Sýs.
Děkuju Vilému Stránskému za pozvání na vynikající drštkovou a především za galerii obrázků Františka Tavíka Šimona, jež Divokému vínu poskytl k vyzdobení 80. čísla ze své internetové aukční síně www.artbohemia.cz. Každý z obrázků je na prodej, stačí klikat.
  
Jste zvědaví, jak se posunula kauza syna Václava Hraběte Jana Miškovského versus L. H.? Pražský Městský soud si do spisu zařadil další desítku stran popsaných pochybnými údaji. Žalobce např. nejen tvrdí, že Divoké víno je měsíčník, dokonce financovaný reklamou. Žalobce je přesvědčen, že na vydávání www.divokevino.cz vydělávám, finanční prospěch jsem měl tedy i z publikovaných básní Václava Hraběte. Jakýmsi vynásobením a pravděpodobně s použitím mocnin dospěl mj. i k závěru, že autorský honorář, o nějž jsem jej publikováním básní jeho otce Václava Hraběte připravil, činí Kč 3 552 500. Nemýlíte se, tři a půl miliónu. Právní zástupce Jana Miškovského si ovšem plete žalovaného s žalobcem, což mi přijde půvabné. Přesně řečeno označil mě jako žalobce, jak vyplývá z přiloženého scanu úryvku žaloby. Celou žalobu o deseti stránkách zašlu angažovaným přátelům i nepřátelům na vyžádání.
L.H.
JEZDECKÉ SOCHY V ZEMI ČESKÉ
od svatého Jiří na Pražském hradě až k Joštovi v Brně
aneb od nejkrásnější po paskvil
V kameni nebo v kovu vyvedeni sedí v české zemi na koni dvě desítky mužů a jediná žena.
Přesné číslo neuvádím úmyslně, protože o tom, zda se jedná o skutečnou jezdeckou sochu, se lze v mnoha případech úspěšně přít. Pravdu mohou mít dokonce obě strany.
…a svatý Jiří zvedá kopí,
aby je vrazil ve chřtán dračí…
 Sv. Jiří originál.  Oltář z Rabí Svatý Jiří, NG Anežský klášter.  Sv. Jiří, portál baziliky na Hradčanech. Hlavou mi často probíhají verše Jaroslava Seiferta a představím si okamžitě sousoší na III. hradním nádvoří u monolitu z mrákotínské žuly. Ze známých soch je svatý Jiří s kopím a drakem odlitý do bronzu bratřími Martinem a Jiřím z Kluže v Sedmihradsku taky nejstarší – její vznik se uvádí v roce 1373. Nechce se mi věřit, že by zrovna Rumuni byli takoví umělci, ostatně autorství se připisuje i Petru Parléři nebo jeho huti, a tak si vezmu na paškál chybičky na soše. Tak široké plece kůň nemá, milí bratří, hrudní končetiny jsou mnohem blíž u sebe. A pak – o hřebcích je známo, že mají levé varle níže zavěšené než pravé. Ostatně podobně jsou vybaveni i muži. Bratří si to ale popletli a pravé odlili ve velikosti melounu, právě naopak. Na podstavec nad mělkou kašnou umístil svatého Jiří Josip Plečnik, nerad to přiznávám, protože dědeček mi vyprávěl, že při korunovacích sloužila kašna na víno.
Originál odlitku byl původně pozlacený a je ukryt v expozici Příběh Pražského hradu. Vyfotografovat samozřejmě bez blesku se mi jej podařilo jen díky spolupráci mých malých synků. Poslal jsem je na druhý konec hradních sklepů, aby odlákali pozorné hlídající babičky. Podařilo se!
Jiřího se na Pražském hradě najdete i nad portálem Baziliky svatého Jiří na hlubokém reliéfu, tentokrát v kameni, a na draka útočí nikoli kopím, ale mečem. S grácií rytíře a koně bratří z Kluže se nedá srovnat.
 Sv. Václav, Jan Jiří Bendl, Lapidárium.  Caesar na kašně, Jan Jiří Schauberger, Olomouc.  Autor snímku sousoší Lazara Widemanna Zápas sv. Jiří s drakem byl zřejmě poslední, kdo sochu viděl před zabedněním. V Anežském klášteře v Praze tvoří socha svatého Jiří střední díl tzv. Oltáře z Rabí. Je ovšem dřevěný a datuje se kolem roku 1500.
Služebně mnohem mladší sochou je svatý Václav vytesaný do žehrovického pískovce Janem Jiřím Bendlem v letech 1678 až 1680. Stával uprostřed Václavského náměstí a po několikerém přemístění našel současný klid až v pražském Lapidáriu. Kopie vytvořená v roce 1959 Karlem Novákem zdobí park na Vyšehradě. Bendl si s tvrdým a těžko opracovatelným žehrovákem špatně rozuměl. Koně zasadil do vysoké trávy, a aby stál, vylomil mu pravou hrudní končetinu ještě více doprava, aby se mu ji podařilo opřít o floru, z níž kůň vyrůstá. Otěže nepoužívá k vedení koně ani Václav originální, ani na kopii. Nutno zdůraznit, že dnes by se s žehrovickým pískovcem žádný sochař nepral. Vždyť je k mání o tolik měkčí a jemnější pískovec z Hořic.
Tématům českých jezdeckých soch se vymyká Caesar na kašně na Horním náměstí v Olomouci. Caesara olomoučtí rádi vydávají za svého zakladatele, a tak mu někdy kolem roku 1725 sochař Jan Jiří Schauberger vytvořil jezdeckou sochu na kašně. Jisté je, že Caesar k vedení koně nepotřeboval otěže, sochař na ně zapomněl, anebo je někdo zničil. Jako chovatel koní musím olomouckému baroknímu sochaři vytknout také ztvárnění předních kopyt. Jejich zadní patková část je totiž více jak dvojnásobně vysoká oproti standardu a vzpínajícímu se koni by takto formovaná kopyta činila v kroku, v klusu i ve cvalu velké problémy.
 František I., Josef Max, Lapidárium.  Amazonka bojující s tygrem, August Kiss, vila Lützow, Karlovy Vary. Jediná žena v sedle!  Baron Lützow, August Kiss, vila Lützow, Karlovy Vary. Kůň nemá ani udidlo. Na opačném konci země české vznikla kolem roku 1746 socha tradičního českého patrona svatého Jiří. Jejím autorem je Lazar Widemann. Podoba sochy zůstane zachována pravděpodobně jen na obrázku, protože návštěvníkovi ji už pět desítek let zakrývají stříšky, prkna a lešení, pod nimiž se pravděpodobně barokní socha rozpadne úplně. Zájemci naleznou prohnilý přístřešek kolem sousoší na čestném dvoře zámku v Křimicích v Plzni. Objekt je ve vlastnictví Lobkowiczů a až na sochu sv. Jiří je celkem udržovaný.
Lazar Widemann se narodil v Plzni a je považován za jednoho z nejvýznamnějších českých sochařů vrcholného baroka. Mohu-li z osobní návštěvy sousoší v Křimicích posoudit, sochař vyčerpal možnosti pískovce v dokonalosti a v detailu jeho opracování.
K soše se ovšem váže pověst kazící sochařovo renomé. Jakýsi rytíř se při prohlídce sochy posmíval tomu, že sochař vytvořil koně bez podkov. Lazara Widemanna se prý výtka tak dotknula, že spáchal sebevraždu. Pochován byl opravdu v Křimicích, jeho hrob dnes už neexistuje, ale údajně žil do roku 1759, čili přežil realizaci sochy o více než desítku let. Otázkou zůstává, zda by neokovaná kopyta byla pro něj po takové době ještě tak citlivou záležitostí. Nesporné je, že všichni koně na jezdeckých sochách jsou hřebci a všichni též velmi slušně okovaní.
Mezi anatomicky a profesionálně nejlépe zvládnuté koně a jezdecké pomníky patří František I. na Krannerově kašně na Smetanově nábřeží. Autorem je Josef Max a socha byla odhalena roku 1850. Po 1. světové válce byla jako součást protihabsburské odvety z kašny odstraněna a vrátila se až roku 2003, samozřejmě jako kopie, protože originál stojí v Lapidariu. Druhou kopii odhalili krátce poté ve Františkových Lázních. Setkalo se to se značným odporem dosud protihabsbursky angažované veřejnosti.
V Karlových Varech jsou dvě „jezdecké sochy“ v zahradě vily Lützow. Jako první vytvořil berlínský sochař August Kiss barona Lützow v sedle. Socha je dokladem toho, že ani sochař a ani majitel vily nikdy zblízka jezdce na koni vůbec neviděli. Lýtka jezdce vlají asi tak půl metru dozadu oproti standardnímu jezdeckému sedu. Prvenství ženské jezdecké soše přinesla stejná dvojice investora a tvůrce umístěním Amazonky na koni bojující s tygrem, jež byla umístěna do zahrady vily kolem roku 1860. Je legrační, ale proč ne?
Na řadě je jezdecká socha krále Jiřího z Poděbrad, jíž se nedá po umělecké ani koňařské stránce vytknout nic. Její tvůrce Bohuslav Schnirch ji nechal vytepat z měděných plechů, aby byla levnější než odlitek z bronzu. Odhalena byla roku 1896 a zdobí náměstí v Poděbradech velmi důstojně.
 Sv. Václav, třmeny, J. V. Myslbek, Praha.  Jan Novotný, polystyrén v Neratovicích.  Jiří z Poděbrad, Bohuslav Schnirch, Poděbrady. Třmeny odkoukal od Myslbeka, aspoň že je nepřekroutil. Služebně jen o dvě desítky let mladší je pomník svatého Václava, nejznámější jezdecká socha v zemi české. Josef Václav Myslbek na pomníku pracoval více než tři desítky let, zčásti jej odhalil roku 1912, ale definitivního dokončení v roce 1924 se nedožil. Je neuvěřitelné, že velmi precizní sochař použil jako model hřebce Ardo - koně oldenburského, takový typ v desátém století neexistoval. Jeho končetiny jsou v postoji, jenž v kroku nenastane, leda v klusu, leč jezdec svým sedem napovídá, že stojí. Třmenové řemeny vycházejí zpod stranice sedla, což by jízdu znemožnilo zcela, navíc jsou nestandardně překrouceny. Důvodem ocasu zakrouceného do uzlu bylo prý blátivé počasí v den, kdy si Myslbek přijel hřebce do stájí prohlédnout. Podkoní nechtěl pracně vyhřebelcovaného koně zašpinit, a tak mu ocas svázal.
 Jan Žižka se klaní publiku, Tábor, Vlastimil Amort.  Jan Žižka má pravý třmen o dvě dírky delší než levý, Karel Dvořák, České Budějovice.  TGM na pasoucím se Hektorovi a bez otěží, Petr Novák, Lány. Na tvorbu jezdeckých soch navazuje sochař Karel Dvořák, jehož nevydařeného Jana Žižku přemisťují radní po Českých Budějovicích. Pravý třmen má jistě o dvě dírky delší než levý.
Šťastnější je jezdecká socha Jana Žižky umístěná na Vítkově a v kopiích v Přibyslavi a v muzeu v Táboře. Bohumil Kafka posadil husitského hejtmana správně na chladnokrevného koně, jenž se v husitské době v Evropě používal, snad jen poněkud více hrudními končetinami rozkročeného než je standard. Odhalení monumentu v roce 1951 se sochař nedožil.
V Táboře mají ještě jednoho Žižku na koni, jeho autorem je Vlastimil Amort. Husitského hejtmana ztvárnil jako cirkusového jezdce klanícího se publiku.
Skutečnou kuriozitu spatříte na Kostomlatského náměstí v Neratovicích – jezdecká socha Jana Novotného je datována 1999, vytvořena je z polystyrénu, jezdec je nahý, kůň má kupírovaný ocas, určitě stojí za zasmání.
 Jaroslav Hašek, Karel Nepraš, Prokopovo nám., Praha-Žižkov.  Jaroslav Hašek, Karel Nepraš, Jan Žižka, Bohumil Kafka, Praha 3.  Žirafa v Brně. Další díla jsou taky veselá – jezdeckou sochu Jaroslava Haška od Karla Nepraše na Žižkově lze shlédnout jedním okem a pohledem s Janem Žižkou na Vítkově.
Jezdecký pomník TGM v Lánech pochází z roku 2010, kůň Hektor se pase, zřejmě aby zdůraznil lidskost svého jezdce, jenž dokonce neužívá otěže. Pro vysvětlení se obraťte na sochaře Petra Nováka tvořícího v Jaroměři.
Vyvrcholením řady jezdeckých soch je „žirafa“ Jaroslava Róny s Joštem Moravským na hřbetě nedávno odhalená v Brně. Sedm miliónů za moderní osm metrů vysokou sochu… Autor není militantní, ale kdyby se ještě někdy odlévala ze soch děla, jsou tu k mání čtyři tuny bronzu.
Ludvík Hess
|
