na další stranu
Slovo úvodem
aneb
Pozor na Filipa!
Zatímco někteří říkají jak je důležité míti Filipa, přicházím s novelizovanou obměnou — pozor na Filipa. Filip mi poslal před několika dny svoje texty s úvodním dopisem, jenž mě zaujal.
Posílám Vám asi 4 básničky, které jsou — myslím — celkem zajímavé. Minimálně Jabloňové sady (úvodní čtyřbáseň) by už si zasloužily být publikovány v nějaké dobré společnosti.
Tedy slova, jež nelze přehlédnout — Filip považuje Divoké víno za dobrou společnost a sám sebe za vhodného partnera pro ni. Poděkoval jsem za důvěru a obdržel další mail.
Takže pokud se Vám nějaký veršík líbí a Divoké víno není vedeno na principu sekty, ve které musí nebohý přispěvatel projít desítkou iniciačních obřadů (u kterých mu prokvetou skráně), nežli se slovo dostane ven…
Divoké víno je od svého vzniku v roce 1964 otevřeno všem autorům a nikdy nebylo skupinovým časopisem, v tom se Filip trefil. Jediné, co mě trochu zarazilo, bylo homosexuální téma jeho textů. Dost tvrdé! A Filip mi vzápětí v dalším mailu svoje zaměření potvrdil:
Ty básničky jsou autentické. Nehraju žádnou grotesku a nejsem ani žádná vymyšlená
identita, která o sobě povídá pohádky. Ještě na drobnost jsem se chtěl zeptat, Vy to tedy publikujete, nebo ne?
Trochu jsem se zadrhl a odpověděl Filipovi poněkud zdrženlivě a jednou větou, že si publikování jeho textů musím pečlivě uvážit.
Ach tak, pane Hessi.
Tak to já jsem pečlivě rozhodnutý hned. Beru zpět, je to moje — copyright.
…zněla odpověď mladého muže. A následovala pointa:
Velmi dobře si uvědomuju, že Vám téměř každých dvacet pět let někdo pošle hlubší, formálně rafinovanější a lepší báseň, než jsou Sklenářovy Jabloňové sady například, což Vám dává nepochybné právo autora tři dny kádrovat a pak dělat drahoty.V tom se zásadně odlišují vydavatelé prózy (kteří jsou obvykle nuceni vyplácet alespoň jakési honoráře) od vydavatelů poezie, kteří dočista ztratili kontakt s realitou. Zvykl jsem si na to. Básníci a spisovatelé na stromě nerostou, a kvalita že je dána absolutně, nikoliv dlouholetým kamarádšoftem Vency s Toníčkem, který se započal, když tito prvně vyráželi na sjezdy SSM.
Filip Sklenář
To jsem dopadl, viďte, milí moji. Škoda, že mi Filip zakázal publikovat svoje verše, abyste sami mohli posoudit jejich absolutní kvalitu. Leč alespoň jsem se dozvěděl, jak probíhají milostné hry mladých mužů v Havířově. A jestlipak víte, co je to „chlapecký šafrán“? Básník má za nehty tmavé stopy chlapeckého šafránu...
Marek byl nejkrásnější když jsem do něj kopal, ta křehkost dojímala ten strach vzrušoval
Tehdy byl nejkrásnější: prstýnky černých vlasů a prosebný výraz tváře
Byl nejkrásnější když jsem do něj kopal, výčitky bodaly toto je rozžhavený skalpel vivisekce
Dal mi víc než mohl já stejně kopal do žeber do břicha i mezi nohy
Jeho tvář se křivila stejně jako když říkal: Rychleji už budu rychleji
Přenesme se z Havířova do Prahy.
V minulém čísle www.divokevino.cz jsme publikovali verše ministryně zdravotnictví Milady Emmerové s radostí nad novým talentem. Krátce poté její verše vyšly i ve Večerníku Praha, leč s komentářem velmi kritickým. Vzápětí se osobní stránky básnířky a ministryně Milady Emmerové www.emmerova.cz ztratily z internetu. Proč..? Je to škoda!
Dostal jsem psaní od Ministeria kultury. Litují, že pro mne nemají příznivější zprávu, nežli žádný finanční příspěvek na Divoké víno. Ale stálo to za to těšení. Užíval jsem si jej půl roku od podání supliky.
Navštívil mě Miloň Čepelka a přinesl básničky tří autorů, jež vlastnoručně vyhledal a redigoval. Pro jednoho z nich — nositele pseudonymu Tomáš Recht, jsme se rozhodli v Divokém víně zřídit novou rubriku — Objev čísla. Tak se nám líbil. Stejně dobré jsou i další dvě Miloňovy schovanky Kateřina Ondřejová a Michaela Kloudová. Z Miloňovy knížky Mandel sonetů jsem pro vás přepsal osobně první dva.
Zřídili jsme taky rubriku Poetický démon, jakési „kouzlo nechtěného“. Jejím prvním autorem se stal Jaroslav Majevský. Podařilo se mi převzít literární dílo Zory Wildové čítající stovku básniček. Abyste si je užívali postupně, budu je napouštět po kouscích asi tak na deset pokračování. Nenechte si je ujít, milí čtenáři.
Po letech jsem se sešel s Evou Hauserovou, již pamatuji jako Evu Černou. Mám to potěšení uvést ji na stránkách Divokého vína. Po ještě delší době se ozval Michael Lorenc. Nemá internet, a tak si dopisujeme klasickou poštou. Nevěříte? Karel Sýs mi svoji současnou revolučně naladěnou tvorbu poslal faxem. Z úcty k velkému básníkovi jsem jeho básničku rád přepsal. Nejlepší nakonec — Divoké víno 16/05 přináší současné básničky Jiřího Žáčka. Předal mi je osobně napsané na stroji. I jeho verše jsem tradičně přepsal a při psaní jsem si povšiml, že nejsou nejveselejší.
L. H.
Divoké víno v srpnu 1968
Na srpnovou okupaci Divoké víno reagovalo zvláštním vydáním — číslem 7/68. Čítalo pouhých osm stránek a přiznejme si, že z jisté předposranosti nebyli autoři uvedeni jménem. Takže dnes už ani nevím, kdo je vlastně napsal. Výjimkou byly verše Vladimíra Holana Nepřátelům, jež básník Divokému vínu poslal prostřednictvím Vladimíra Justla, a Karla Tomana Balada každodenní. Ve zvláštním vydání byly otištěny kresby Honzy Vyčítala a moje fotografie z okupace Prahy.
text doprovázejí fotografie
Ludvíka Hesse
Fotil jsem tehdy východoněmeckou praktikou. Rozebral jsem ji na tělo a objektiv, každý díl strčil do jiné kapsy koženého sáčka, doufaje, že sovětští vojáci šacující Čechy přecházející přes most nepoznají, že nesu foťák.
Osudné ráno mě probudil telefonát mojí mámy — jsou tu Rusové. Žil jsem tehdy ve Všehrdově ulici na Malé Straně a do centra Prahy a na Vinohradskou k rozhlasu jsem musel přejít přes most 1. máje. Před rozhlas jsem se dostal ještě ve chvíli relativní legrace. Stavěly se tam směšné barikády do cesty sovětským tankům. Našrouboval jsem objektiv a mačkal spoušť. Sovětský velitel tanku něco pokřikoval na smějící se Čechy. Najednou se tank rozjel proti srandovní barikádě. Vyštěkly kulomety. Na chodník upadl kluk a stříkala z něj krev. Přešel nás smích…
Tiskárna Divokého vína byla ve Vršovicích v domě číslo 106 na Francouzské ulici. Potají jsme v noci přestěhovali jeden malý ofsetový stroj Rominor do budovy III. chirurgické kliniky v Londýnské ulici. Snesli jsem jej do sklepa do márnice a tiskli tam protisovětské letáky. Kdo zrovna netisknul, roznášel je po ulicích. Na svých webových stránkách na naše aktivity vzpomíná dlouholetá milenka Honzy Vyčítala Maruška Štěpánková. Ocituji ji, abych se nechlubil sám.
A pak najednou jsme dostali plnou dávku… pracovala jsem v tu dobu v časopise „Divoké víno“ a můj boss Luděk, mě ověsil letákama a foťákama a spolu jsme lítali od rozhlasu přes Václavák až k Národnímu, a když mě vyslal zase s těma letákama, který jsme tiskli celou noc v podzemí ňáký nemocnice, do úzké ulice, opravdu se nepamatuju, která to byla, kde stálo hodně těch rusáčků a ti místo, aby si vzali ty potištěný papíry a začli se vzdělávat, otočili proti mně ty jejich zářné zítřky,… sem si řekla … tak to teda ne, pokud to ovšem přežiju. Ňák jsem se ani nestačila bát, ale Luděk, který stál na rohu ulice, byl blízko mrtvici.
Ve svých vzpomínkách na srpen přeskočil jsem Divoké víno 6/68, v němž vyšly básničky Jirky Žáčka, Jardy Holoubka, Petra Cincibucha a Honzy Nováka. Většinu z nich jsem do internetové podoby Divokého vína přepsal. Kuriozitou DV 6/68 jsou prózy Pavla Hudce Ahasvera, s nímž jsem si pro toto číslo vyměnil role. Divoké víno 6/68 otisklo totiž fotografická akty z mého vlastního uměleckého ateliéru.
Nedávno jsem pocítil touhu vytvořit repliky těch fotek. Vložil jsem je do stejné galerie laskavému čtenáři či spíše divákovi k posouzení. Na fotkách z roku 1968 pózuje moje první žena Naďa. A kdo je na těch současných..? Moje poslední žena Eva.
Kromě vyjmenovaných publikovali v Divokém víně 6/68 Milena Koubová, Josef Ševčík, Zuzana Boryslawská, František Mareš, otištěny byly povídky Miroslava Huji a Richarda Sobotky, verše Jeana Gacona v překladu Zdeňka Přibyla a kreslené vtipy Jana Vyčítala. Na dvou stránkách vyšla ukázka z připravované knihy Jany Černé Adresát Milena Jesenská.
Divokému vínu 8/68 dominují verše Bohuslava Reynka a fotografie Pavla Jasanského ze zámečku v Petrkově. Zásluhu na jejich otištění měla grafička a malířka Ivana Pavlová, nová akvizice Divokého vína. V redakci převzala po Johaně Kohnové post lektorky a tajemnice. S Johanou se Divoké víno rozloučilo, tentokrát pro vždy. Možná bych mohl popsat okolnosti jejího odchodu, leč škoda kazit vzpomínku na tu extravagantní osobu.
Z čísla 8/68 jsem pro vás, milí čtenáři, přepsal přesmutnou básničku Šárky Smazalové, která v Divokém víně vyšla po její tragické smrti 5. října 1968. Dal jsem si práci naklepat do počítače básničky Viktora Greinera, Miroslava Janíka, Jiřího Moce a Heleny Pěkné. Petr Cincibuch dostal za domácí úkol, aby svoji poému ´68 přepsal sám.
Nepřepsal jsem verše J. Kopčaye, Věry Böhmové, Michala Matzenauera, Zuzany Boryslawské, Nadi Jandejskové, Jaroslavy Rychtaříkové, J. L. Bartůšky, Jaroslava Kovandy, Jiřího Špánka a Jiřího Moce. Z lenosti či důvodů jiných jsem taktéž nepřepsal povídky Miroslava Huji a Dariny Gerberiové a překlady amerických básnířek Sylvie Plathové a Denise Levertové. Jejich překladatel nebyl asi omylem uveden, a tak se jeho jméno nedozvíte ani vy.
Rád bych vás, milí moji, potěšil nějakou pikantérií, leč nenapadá mě… Všechno jsem zapomněl nebo nic nebylo…?
Ludvík Hess
|
