literární časopis založený v roce 1964

Slovo úvodem

Ano, právě dnes vyšla Antologie Divokého vína, velká kniha mapující literární časopis a jeho autory od roku 1964 do 4. února 2007. Sám jsem uvěřil, že podobnou knihu v české literatuře nenajdete. Srovnání mladičkých veršů básníků z let dospívání s jejich verši předposledními. Přiznáváte si taky, milí moji autoři, kam jsme společně dospěli? Na práh dospělosti...? A před práh .....?

O to krásnější mi připadá, že verše kmetů prokládají básničky mladíčků a panen - vycházejících literárních hvězd. Ano, několik takových www.divokevino.cz přineslo, jsem si tím jist. Leč nejmenovat! Najděte je sami, milí čtenáři!

Zdaleka se nejedná jen o básníky, zastoupeni jsou i prozaikové, fotografové, výtvarníci. Celkem 212 jmen autorů přináší Antologie Divokého vína, jestli jsem se ovšem při jejich sčítání nesekl. Jsem jejím editorem a průvodcem historií i současností, nač jsem si vzpomněl, to jsem napsal. Pravda, nejčastěji jsem vzpomínal na zážitky vlastní a k tomu navíc milostné. Při sčítání autorů jsem si na prstech obou rukou spočítal - ano potřeboval jsem k tomu přesně prsty obou rukou - kolik mladých básnířek jsem při zavádění do světa literatury zasvětil taky do záhybů své duše a do výhonků svého srdce. A nejen srdce a duše. Právem očekáváte, že to skvělé číslo deset doložím jmény. Jak se tedy vytvářela literární historie? Nebýt vzájemného poblouznění nelze vyloučit, že česká literatura mohla přijít o několik skvostů. Básnířky by je možná napsaly, ale otázkou je, zda by je někdo publikoval.

Přiznal jsem Zuzanu Čechovou, jak by taky ne, s básnířkou mám dvě děti a pět vnuků. Přiznal jsem i její předchůdkyni Naďu Stibitzovou, dokonce jsem otiskl naše svatební fotografie, čtyři Nadiny portréty a akty. Propadl jsem Heleně Pěkné a jejími verši potiskl metráky papíru, čímž daleko předčila milou Oldřišku Svobodovou. Připustil jsem, že i Vladimíře Čerepkové se zalíbilo sdílet lůžko s mojí psicí Creou. Popsal jsem veselou historku o zájezdu s Michaelem Janíkem a Mirkem Palečkem do Bruntálu a přiznal jsem, že mne do toho města přivedla touha po Dádě Janušové. Potvrdil jsem, že fotografka Dáša Havránková znamenala v mém životě mnoho. O jedné autorce jsem napsal, že ji mám rád dodnes. Její partner mě ovšem nikoli, i když naše historická láska by měla být dávno promlčena.

Pozorní čtenáři moje markanty asi naleznou v alegoriích dalších básnířek, díky bohu - i těch mladičkých současných. Jejich jména ovšem zveřejním až v příštím díle Antologie Divokého vína...

Mladý básník historického Divokého vína Karel Hvížďala, živící se v současnosti novinařinou, mi poslal dopis a na moji následnou žádost dal taky souhlas k jeho publikování. Stojí za přečtení, milí čtenáři, zrovna tak básničky Karla Hvížďaly otištěné v Antologii Divokého vína.

Dostal jsem mail od Marie Kafkové, básnířky, jež počátkem sedmdesátých let vstoupila do Divokého vína pod dívčím jménem Šmucarová. Provdala se za Vladimíra Kafku, básníka o generaci staršího, jenž s časopisem spolupracoval. Vezl jsem je svým autem při svatbě a žili pak spolu 35 let. Vladimír Kafka zemřel 21. srpna 2005. Maruška mi poslala svoji vzpomínku na Divoké víno a poslední Vladimírovu básničku. Škoda, že jsem ji nestačil zařadit do Antologie...

Jiří George Bohdal, muž tvrdící, že jej Divoké víno před desítkami let provázelo při emigraci do Spojených států, mi poslal desítku obrazů krásných žen. Zaradoval jsem se, domnívaje se, že je to nabídka mladých básnířek i s portréty - dárek k narozeninám. Moje radost byla předčasná, neb v popiscích jsem se dočetl, že se jedná o české celebrity, vytvořené jako velkoformátové olejomalby na plátně Tanyou Volkovou. Pravda, jedna líbeznější druhé. Jiří George Bohdal přidal ještě svoje dílo - jistou Demi Moore na modrém podkladu. Jakoby věděl, že právě taková dívčí záda se mi líbí.

obrazy
Tanyi Volkové

Děkuji za nabídku, milý Jiří George, a dovolíte-li, podělím se o tu dokonalou krásu se čtenáři Divokého vína.

Jiří George Bohdal

Přijměte, moji milí, všechna má tvrzení jako jednu velkou mystifikaci, ta totiž k poezii pasuje jako prdel na hrnec. Přirovnání jsem nevymyslel já, ale Jarda Bartůšek, před lety tiskař někdejšího papírového Divokého vína. Za mystifikaci taky považujte, moji milí, kdyby vám někdo tvrdil, že jsem se dožil významného životního jubilea.

Jaká přirovnání používají tiskaři v tiskárně Graspo Zlín, kde před několika dny vytiskli velkolepou Antologii Divokého vína, to nevím.

U patnáctimetrové desetibarevky Roland 700 jsem s nimi prožil dvacet čtyři hodin, tři směny se vystřídaly a já jsem stál pořád u vytržení vedle té nádherné mašiny potiskující matovou křídu budoucí knihy současně oboustranně. Až se na jedenácti paletách před obrovským strojem nahromadily tuny potištěného papíru - teprve pak jsem odjel do Prahy.

Fascinující Roland 700 v tiskárně Graspo tiskl knihu nepřetržitě 24 hodin.

Můj synek Matýsek váží 17 kg, Antologie DV ve skladu Slovartu 2 tuny.
Matýsek se stal prvním čtenářem Antologie.

Děkuju Nakladatelství Slovart a jeho šéfovi Juraji Hegerovi, pražské ředitelce Slovartu Jarmile Holušové a jejím milým kolegyním Ivaně Staňkové, Janě Steinerové, Janě Hofmanové a bratislavské Daně Klimové a Lacovi Donauerovi za shovívavost, kterou mi projevovali, a za to, že Antologie Divokého vína vůbec vyšla.

Děkuju Vlastimilu Ježkovi a Národní knihovně České republiky, že projekt Antologie Divokého vína se realizoval s tak prestižními vydavateli.

Děkuju 212 autorům Antologie, že svými básničkami, prózou, fotografiemi, kresbami a grafikou vyšperkovali moje vzpomínky.

Děkuju Pavlovi Jasanskému a jeho snaše Lence Jasanské za grafické ztvárnění knihy a za velikou trpělivost, kterou se mnou měli.

Děkuju Otovi Štajfovi za laskavou vlídnost, s níž mě upozorňoval na chyby.

Děkuju akademikům... proboha, co to blábolím..??

L. H.

Objednávka Antologie Divokého vína

P. T.

V titulku uvedenou výpravnou publikaci má Nakladatelství Slovart na skladě a její zaslání lze objednat na www.slovart.cz. Uměnímilovný čtenář ovšem musí počítat s tím, že její cena činí 599 Kč. Může si být ale jist, že k této ceně nebude připočítáno balné ani poštovné, jak tomu obvykle bývá dobrým zvykem. Odměnou mu budou 2 kg křídového papíru potištěného oboustranně dvoubarevně, vše vázáno v černém plátně s ražbou a opatřeno přebalem. Moje vzpomínky na šedesátá léta jsou v knize ošperkovány básněmi, prózou, fotografiemi, grafikou a kresbami 212 autorů. Všechno to zabralo pouhých 496 stran formátu 200 x 275 mm. Samotnému se mi nechce věřit...

Zde najdete seznam knihkupectví, kde se Antologie zaručeně prodává.

L. H.

Ludvík Hess - Samožerný pes, zveřejňuje blahopřání

Hana a Miloň Čepelkovi

Petr Cincibuch
DRSNÁ BÁSEŇ K ŠEDESÁTINÁM Ludvíku Hessovi

Jiří Žáček
Zdravice pro Luďka Hesse
k jeho narozeninám

Ludvíku Hessovi k šedesátým narozeninám
Karel Sýs

Pohrobek Divokého vína, Almanach mladých autorů, dlouho nepřežil...

Budu o sobě říkat, že jsem pohrobkovým dědečkem. V tom případě je jeho tatínkem František Beneš, v roce 1974 studující Střední zemědělské školy v Benešově. Franta Beneš ke mně do Osnice, kde jsem krmil krávy, přijel na traktoru. František ovšem v tu dobu netušil, že se stane tatínkem Almanachu. Prostě doprovázel Honzu Fořta, svého spolužáka, jenž traktor řídil a vezl mi pytel ovsa pro koně.

Slovo dalo slovo a Franta mě začal přemlouvat k oživení Divokého vína. Trvalo mu to dost dlouho, protože jsem byl ještě vystrašený z vazebního pobytu v ruzyňské věznici a můj advokát Vladimír Bočkovský mi vřele doporučoval pobyt na venkově. Netrvalo to Frantovi zase tak dlouho, neb se nerad vzdávám starých návyků. Spíš proto, že jsem staromilec. Ostatně vydávání Divokého vína ještě v roce 2007, tedy 43 let po jeho založení, je přece taky důkazem mého staromilství.

František Beneš založil Klub mladých autorů SSM v Benešově. Přesvědčit předsedu obvodního výboru Socialistického svazu mládeže Josefa Vaňka a tajemnici téhož Evu Starostovou o potřebnosti takového institutu bylo pro Františka Beneše otázkou jednoho rozhovoru. Vy si, milí čtenáři, Frantu nedovedete vůbec představit. Ani vy, kteří jej znáte dnes - JUDr. Ing. Františka Beneše, CSc., soudního znalce v oboru filatelie, autora mnoha odborných publikací o známkách, mladistvého padesátníka. Ve svých osmnácti letech Franta přetékal nápady a činorodostí, nebylo mu rovno, nikoho tak aktivního jsem nikdy nepotkal.

Klub mladých autorů vyhlásil literární soutěž - povšimněte si, jak se po deseti letech vyvíjí děj stejně. Taky jsme v roce 1964 vyhlásili literární soutěž. Představte si, že básničky poslal po deseti letech dokonce jeden a tentýž autor - Jindřich Hásek. Jako prémii jsme mu veršíky otiskli hned na první straně prvního Almanachu mladých autorů, tiskoviny vydané při příležitosti literární soutěže pořádané středočeským KV SSM pro účastníky soutěže OV SSM v Benešově. To jsem si nevymyslel, to je citace z tiráže Divokého vína, co to blábolím, Almanachu mladých autorů. Trochu mi Divoké víno s pohrobkem pletou, podobají se sobě jak vejce vejci - mají totiž stejný formát, stejnou grafickou úpravu, Almanach možná dokonce trochu preciznější, mají stejně upravený obsah i tiráž. Jenom jako vedoucí redaktor je uveden František Beneš, o mně ani písmenko. Příslušní činitelé mě nakonec ale stejně odhalili.

Jindřich Hásek právě dostane další prémii. Zařadil jsem jeho básničku z Almanachu mladých autorů do 27. čísla www.divokevino.cz a přečtete si ji i v 27. kapitole Antologie Divokého vína. To je slušná prémie za věrnost, co říkáte, Jindřichu Hásku?

Na všech ostatních 38 autorů prvního Almanachu se v mém vyprávění asi nedostane. Vyjmenuju především ty, které Almanach zdědil po Divokém vínu - Vladimír Jiránek, Jiří Andrle, Zdeněk Lebl, možná dokonce i další. Tuším, že kdysi publikoval v Divokém víně i Jan Voják, jehož příšerná velkobáseň Obrázky z žuly, končící "... pro čerstvé mléko jdou i manželky kombajnérů. Čeká je všední den. Je mír a slunce právě vychází" zabrala v Almanachu šest tiskových stran. Janu Vojákovi byla udělena zvláštní cena ministerstva kultury. Prostě se mi to vymklo z ruky. Ne však úplně.

V redakční radě pracovala Alexandra Kosinová, mladá gymnasistka z Dejvic (už to samo o sobě napovídá nejvíc), která mi při semináři mladých autorů ve Vlašimi vyznala lásku. Ano, řekla mi: "Ludvíku, já tě miluju." Seděli jsem spolu v mém červeném moskviči. Vy nevíte, co je to moskvič? Přece osobní automobil sovětské provenience, nikdy jsem neřídil nic tak hrozného.

Líbila se mi i Bohuslava Chňoupková řečená Bobina, na rozdíl od Alexandry nebyla z Dejvic a měla prsa jen velmi malá, pozorný čtenář ví, že takovým dávám přednost. Bobina ovšem byla dcerou tehdejšího ministra zahraničí a vozit ji v noci k jejich smíchovské vile, střežené samopalníky, se mi zdálo riskantní.

Almanach mladých autorů se stal útočištěm i dalších dcer a synků z prominentních stranických a vládních kruhů. Členkou redakční rady se stala Miroslava Mocová, milá a hodná holka, jež se rychle začala zajímat i o koně. Jejím tatínkem nebyl nikdo jiný než Miroslav Moc, šéfredaktor Rudého práva a člen Ústředního výboru KSČ. Mocovi žili sice taky na Smíchově, ale jejich sídlo nehlídali samopalníci. Bydleli dost chudě ve čtvrtém patře smíchovského činžáku bez výtahu. Nemohu nevzpomenout na Alenu Krupauerovou, dcerku tehdejšího generálního prokurátora. Krupauerovi bydleli na Petřinách v přízemí paneláku. Taky nic moc, samopalníky jsem před domem neviděl.

Musím vyjmenovat i klučíky z kádrově prověřených rodin - tatínek Iva Šmoldase pracoval ve vysoké funkci KSČ, ale nedosahoval ani k patám tatínkovi Josefa Šimona, jenž zastával post místopředsedy vlády.

Děti vyjmenovaných soudruhů byla jablka, jež se kutálela daleko od stromu... Ale ne zase tak daleko, aby na ně tatínkové nedohlédli a nedosáhli. Když mi Bobina i Mirka nezávisle na sobě vyprávěly, že jejich tatínkové si při zasedání ÚV povídali o časopise, v němž se dcerky angažují, a že chodí ke koním, doslova jsem se potentočkoval. Představa vyhnanství na Sibiři byla velmi živá!

Dovedu si představit, že dcerky a synkové ze stranických rodin v Almanachu hledali jinou náhradní cestu, že to byl jejich malý pokus o odrození.

V obou číslech Almanachu, tedy 1974 i 1975, je ovšem jako člen redakční rady uveden i Karol Štěpánek, advokát, který mě spolu s Vladimírem Bočkovským zastupoval. Karol proslul převzetím právního zastoupení trestně stíhaných členů Plastic People of Universe, hudební skupiny, kterou režim považoval za nepřátelskou. Zastupovat nepřátele socialismu bylo kádrovou skvrnou i pro advokáta a Karol byl nakonec jako advokát vyklizen z Prahy až do Klatov. Po roce 1989 ovšem zase zvolen poslancem!

Doba byla zmatená, řekl bych okřídleně, že vymknuta z kloubů.

František Beneš proplouval všemi úskalími jako zkušený kormidelník, ač mladíček teprve osmnáctiletý. Pořádání seminářů a vydávání Almanachů bylo i finančně náročné, sehnat sponzory ale bylo pro Františka hračkou. Dokázal v jednom dni přemluvit benešovský národní podnik k finančnímu daru a ještě tentýž den si v bance na benešovském náměstí vyzvednout oběživo v hotovosti.

Kromě dvou čísel Almanachu mladých autorů jsme nevybočili z tradic Divokého vína vydáním výpravného kalendáře a několika drobných tiskovin. Frantu prostě bavilo obluzovat svazácké funkcionáře, já jsem zase podlehl vizi, že Divoké víno ožije. Almanach mladých autorů nebyl bohužel Divoké víno.

Vybral jsem do poslední kapitoly Antologie několik zajímavých autorů, z nichž dnešní Divoké víno převzalo jednoho - Miroslava Huptycha. Mirek tehdy pracoval jako sanitář na patologii Nemocnice Bulovka. Poznal jsem jej při večírku, který uspořádal pro mladé umělce přímo v márnici. Pozval Františka i mě. Vzali jsem s sebou i mladé básnířky - mezi nimi i Halinu Kločurkovou. Vy nevíte, kdo je Halina Kločurková? Přece populární Halina Pawlowská. Dodnes o Mirkovi Huptychovi mluví jako o svém kamarádovi. Škoda, že jsme v Almanachu neotiskli žádný z jejích textů. Buď jsme to nestačili, protože Almanach umřel velmi mladý, nebo jsme netušili, jakou hvězdu chováme ve svém středu. Zato jsme otiskli povídku Radka Johna Darwinka a jako prémii Radkovi Johnovi ji převzalo i 27. číslo Divokého vína a jako speciální prémii jsem ji zařadil i do Antologie. V Almanachu publikoval Jan Vedral, Jan Lederer, Eva Černá, Ivo Šmoldas, ale i Jan Burian. Otiskli jsme fotografie Jiřího Andrleho a Josefa Váši, mého někdejšího spolužáka z Fakulty osvěty a novinářství, syna populární české herečky Marie Vášové. Z jeho dílny jsem pro Antologii vybral fotografii nahého mužského zadku. Líbí se vám?

Fotografie Josefa Váši

Fotografie Jiřího Andrleho

Obě čísla Almanachu i kalendář vytiskl podloudně v tiskárně Komunálních služeb Jan Kaliba, dnes majitel prosperující tiskárny v pražských Modřanech. Když do jeho tiskárny vstoupili příslušníci bezpečnosti, nevím zda veřejné nebo státní, pochopil jsem, že vydávání byť jen imitace Divokého vína v polovině sedmdesátých let není nic pro svobodymilného chovatele koní a krmiče krav. Natolik jsem si své svobody cenil, že jsem přestal Františka podněcovat k dalším vydavatelským aktivitám.

Navíc mě na výsost urazila slova tehdejšího vládního zmocněnce přes kulturu, ministerského úředníka, nyní majitele firmy Professional Publishing, Kamila Maříka: "Ten krmič vepřů se nám už zase sere do umění!" Kamila Maříka jsem potkal o 32 let později na oslavách šedesátin Karla Sýse a vám, milí čtenáři, pro potěšení a sobě na věčnou paměť jsem jej vyfotil.

Fotografie LH
Kamil Mařík rasantním gestem naznačuje, jak se mnou zatočí. Tedy zatočil.

L. H.

Pokřtili jsme Antologii

Dílo je završeno, 8. února jsem v Klementinu pokřtili naši Antologii Divokého vína. Pravda, skoro završeno bude, až se první náklad prodá a vydá se další a další...

Přišli tři stovky básníků, básnířek, fotografů, kreslířů a angažovaná veřejnost se překonala a koupila celou stovku dovezených knih. Sborovna praskala ve švech, chodby staroslavného Klementina se nadouvaly, stoly praskaly pod mísami s gulášem, tlačenkou, utopenci a matesy.

Přišel samozřejmě i můj Matýsek s maminkou Lucií. Proč asi...? Matýsek je pyšný, že jeho táta se dožil nejvyššího věku ze všech tátů, co jich kluci ve školce mají, a pak - čekal jej vrcholný úkol!

Slavnost ozdobili svou přítomností ředitelé obou vydavatelů - Juraj Heger z Nakladatelství Slovart a Vlastimil Ježek, šéf Národní knihovny.

Vlastimil Ježek mě vyznamenal stříbrnou medailí Klementina.

Recitoval programový pracovník Divokého vína Honza Rosák, já jsem mu skákal do řeči, své verše přednesli Vašek Bárta, Jarda Holoubek, Pavel Verner, zdravici LH k narozeninám Karel Sýs.

Akademická malířka Jana Kremanová, jediný přítomný účastník slavné fotografie Pavla Hudce Ahasvera z titulní stránky knihy, odkryla oponu a vrátila se o 42 let zpátky...

Můj Matýsek podporován Lucií, Jurajem Hegerem a Honzou Rosákem polil knihu!

L. H.