literární časopis založený v roce 1964

Slovo úvodem

Už zase začínám povídáním o babyboxech, odpusťte mi to, jsem jimi posedlý. Předchozí 38. číslo Divokého vína vyšlo ve stejný den, jako jsem otvíral babybox v Chomutově - 19. listopadu. Nebo to můžeme říct obráceně - babybox v Chomutově se otvíral v den, kdy vyšlo 38. číslo DV.
Divoké víno číslo 39 vychází v den, kdy se otvírá v Šumperku dvacátý český babybox. A teď v opačném gardu - babybox v Šumperku se otvírá v den, kdy tradičně vychází Divoké víno - 19. ledna. Co z toho je řečeno správně..?
Jisté je, že jsem mezi 38. a 39. číslem stihl 5. prosince otevřít osmnáctý babybox v Kolíně a 22. prosince devatenáctý v Jindřichově Hradci. Skoro jisté je, že 6. února otevřeme dvacátý první babybox v Náchodě. Jestli ovšem do té doby zadluženou náchodskou nemocnici nezruší...
Jistě tušíte, kam směřují moje úvahy - věnovat se v časopisu babyboxům co nejvíc a bude-li to angažovanou veřejností akceptováno, třeba jej i přejmenovat na - dejme tomu - "Divoké babyboxy"... Už v dávné historii jsem dostal podobný návrh - přejmenovat Divoké víno třeba na... Kapku krve! Přišla s tím vdova po generálovi Kolomazníkovi či jak se jmenoval. Obrátili jsme se na ni s žádostí o pomoc počátkem sedmdesátých let, když časopisu hrozily temné chmury procesu, přinášeného očistnou posrpnovou vlnou. Soudružka oblékala totiž svoji postavu s pomocí maminky našeho kamaráda Jardy Linkeho, jež byla švadlenou. Oslovili jsme generálovou doufajíce, že její vyšlapaná cestička na Hrad k "tatíčkovi" Svobodovi, pomůže zachovat naši "uměleckou revui." Generálová Kolomazníková pracovala v Červeném kříži a byla posedlá dárcovstvím krve. Navrhla nám, abychom se my, mladí básníci sdružení kolem Divokého vína, stali dárci krve a psali o tom básničky. Časopis by se logicky přejmenoval na "Kapku krve" nebo by dostal podobný název, vyjadřující, že jsme dobrovolnými dárci krve. A zůstal by zachován... Všechno pokazil Jaroslav Linke. Ožral se jako prase a v noci vytočil generálové telefonní číslo: "Chceš nám vysát krev, ty upírko?" oslovil ji opilecky blábole...
Hvězdou 39. čísla je nesporně Oldřich Kulhánek. Soudíte-li jinak, pošlete mi o tom neprodleně zprávu. Grafické listy a ex libris do galerie Oldřicha Kulhánka poskytl mi věrný a zodpovědný dr. Vilém Stránský. Děkuju, Viléme, milý velkokníže českých grafiků a malířů. Prodal jsem už většinu svých koní a za získané oběžné prostředky zakoupil v jeho internetové aukční síni www.artbohemia.cz tolik Oldřichů Kulhánků, co jsem jen unesl. Leč několik jich Vilémovi ještě zůstalo pro vás, moji milí!

Oldřich Kulhánek

Galerie Pavla Jasanského

Smutná zpráva - 11. ledna zemřel Milan Rúfus

Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech

Kapitola šedesátá čtvrtá a poslední
Tragikomická
Proč není babybox v Plzni

I nepříliš pozorný internetový návštěvník si na titulní straně www.babybox.cz okamžitě povšimne, že jediná župa země české, kde není dosud zřízen babybox, je kraj plzeňský. Aha, řeknete si - Hess jak známo nepije pivo, nemá Plzeň rád... Naopak, nasměroval jsem náš výlet s Matýskem a Lucií do Plzně pod záminkou návštěvy tamní zoologické zahrady a obrovských sádrokartonových ještěrů zde žijících.
Prošli jsme rychlým krokem kolem velbloudice Josefiny, aniž bychom si vyzkoušeli jízdu na velbloudovi, proběhli jsme kolem sádrového člověka cromagnonského, prudérním výtvarníkem oblečeného do potrhaných kalhot po amerických vojácích osvoboditelích, prolétli jsme kolem orla mořského předvádějícího drezúru...
Moje myšlenky směřovaly k plzeňské soukromé Mulačově nemocnici. Psal se 9. srpen 2008, abych byl konkrétní. Tou dobou jsem už měl za sebou korespondenci s vedením Fakultní nemocnice Plzeň, jež nevedla nikam. V počítači mám složku mailů vyměněných s plzeňským primátorem a jeho náměstky svědčící sice o jejich chuti babybox v Plzni instalovat, ale nekompetenci přesvědčit k tomu ředitelku Fakultní nemocnice. Z kuloárních zdrojů jsem získal informaci, že vliv staré odpůrkyně babyboxů, plzeňské lékařky a bývalé ministryně zdravotnictví Milady Emmerové, je v hlavním městě župy mocný.
Umístění Mulačovy nemocnice v Dvořákově ulici křížící plzeňskou hlavní třídu Klatovskou mě nadchlo. Moje zkušené oko ihned umístilo babybox v přízemním okně vlevo od vchodu do nemocnice. Proběhl jsem vrátnicí a v rychlosti prozkoumal přízemní prostory na vnitřní straně okna. Vše vyhovovalo. Pořídil jsem několik fotek a ujížděl do Prahy psát nabídku majitelům Mulačovy nemocnice. A hned jsem taky volal svému příteli Jaroslavu Zachariášovi, děkanu Právnické fakulty Západočeské univerzity a velkému příznivci plzeňského babyboxu, doufaje v jeho mocnou podporu. Nemýlil jsem se, Jarda se pro babybox v Plzni okamžitě nadchnul a slíbil pomoc. Hlavu jsem měl naplněnu vizí zachránit v plzeňském babyboxu aspoň jednoho pravnuka amerických vojáků - osvoboditelů Plzně.
Zakrátko mi děkan Zachariáš zavolal, že sjednal schůzku s majiteli Mulačovy nemocnice doktory Jiřím Zeithamlem, Pavlem Weishäuplem a Zdeňkem Paškem. Měla se uskutečnit v pracovně vlivného plzeňského bosse. Z Jardových slov jsem pochopil, že je ruka v rukávě. Propadl jsem plzeňskému opojení a před odjezdem na schůzku vypsal jsem si na www.justice.cz nacionále jednatelů Mulačovy nemocnice, připravil smlouvu o zřízení babyboxu a vytiskl ji na nejbělejší papír. Abychom se mohli hned podepisovat...
Jaroslav Zachariáš mi dělal na vrcholné schůzce garde a byli jsem majiteli nemocnice i plzeňským bossem přijati královsky. Představil jsem pánům svůj projekt a s potěšením jsem sledoval, jak pozorně mě poslouchají.
Když jsem po čtvrthodinovém projevu poklesl hlasem, ujal se slova jeden z majitelů Mulačovy nemocnice: "Pane předsedo, pane řediteli," oslovil mě oběma mými hodnostmi, "obdivujeme vaši aktivitu ve prospěch odložených dětí. Považujeme ji za velmi přínosnou a užitečnou. Je velká škoda, že naše nemocnice je pro zřízení babyboxu nevhodná. Nejsme vybaveni karanténou pro hospitalizaci odloženého dítěte," ohromil mě svým argumentem moudrý lékař.
"Takovou karanténou není vybavena žádná nemocnice, v nichž jsme až dosud babybox zřídili," odpověděl jsem obratem a po pravdě, pochopiv s hrůzou, že moje nadšení bylo předčasné.
"Navíc nemáme smlouvu se zdravotní pojišťovnou o úhradě péče o nalezené dítě," navýšil důvody jednatel Mulačovy nemocnice.
"Úhrada vyplývá ze zákona," kontroval jsem jako znalec v oboru, "Všeobecná zdravotní pojišťovna je povinna uhradit zdravotní péči za nalezené dítě, mám kladné písemné vyjádření VZP černé na bílém," ujišťoval jsem přítomné majitele nemocnice doufaje, že svitla naděje.
"Jenže naše nemocnice je vybavena pouze pro péči o zdravé novorozence," trumfoval lékař.
"Fakultní nemocnice se špičkovou neonatologií je od vaší nemocnice co by kamenem dohodil a až dosud nalezené děti byly zdravé," snažil jsem se lékaře přesvědčit.
"Bylo by hazardní riskovat zdraví novorozence transportem do jiné nemocnice," poučil mě lékař starostlivě. Byla to poslední věta, kterou jsem na jednání vyslechl. V náhlém afektu jsem vstal od stolu a s přítomnými se rozloučil: "Pánové prominou, musím už odjet. Jaroslave, půjdeš taky?" obrátil jsem se ke kamarádovi děkanovi ztrnulému dosavadním jednáním. Vyšli jsme s poklonami z jednací místnosti a zamířili do Jaroslavovy oblíbené restaurace, abychom po dobré svíčkové spláchli trpkost nealkoholickým pivem.
Ujížděje kvapně ze západočeské metropole ku Praze, zahlédl jsem, že na mě z mraků nad městem juká moudrá a usmívající se tvář známé plzeňské lékařky. Byla středa 27. srpna 2008 a nikdo nemohl ještě vědět, že za několik málo týdnů se stane plzeňskou župankou.

Ludvík Hess