DIVOKÁ VINICE, aktuálně

05.12.2024 - Nemocnice Litoměřice získala babybox nové generace

Přípitek
Přípitek

Tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin představil Zdeněk Juřica - MONTE... Více »

29.11.2024 - Requiem za Danielu Hodrovou v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně

... Více »

28.11.2024 - Píše mi Ondráš, autor knihy Malé dějiny valašskéj dědiny

Milý Lu, posílám Vám pár vět ke knížce Malé dějiny valašskéj dědiny. Jde o několik ... Více »

26.11.2024 - V Nemocnici Litoměřice instaloval Zdeněk Juřica babybox nové generace.

Původní bedýnka zřízená v roce 2010 má mimořádnou vlastnost. Za 14 let do ní nebylo o... Více »

Slovo úvodem

Opakovat, čím je pro mne 19. březen významný, je nošením dříví do lesa. Přesto připomínám, že ten den se narodily moje dcery Dorotka a Markéta, každá ovšem v jiném roce. Narodil se i Vilém Stránský, majitel internetové aukční síně obrazů a grafik, jenž Divokému vínu zapůjčil obrázky Henri de Toulouse-Lautrec. Připomínám, že všechny obrázky je možné koupit na www.artbohemia.cz. Gratuluju knížeti všech malířů a grafiků Vilému Stránskému k narozeninám a děkuju mu za mimořádnou vstřícnost.
Abych ještě více zdůraznil důležitý den svého života, požádal jsem výrobce nové generace babyboxů Zdeňka Juřicu a jeho asistenty z MONTEL v Náměšti nad Oslavou, aby namontovali 19. března 61. babybox ve Svitavské nemocnici. Tak moc jsem poplatný svým významným dnům!
Vítám na stránkách 70. novodobého čísla své milé holoubky a vytrvalé autory – Zorku Wildovou, Jiřího Žáčka, Karla Sýse, Jaroslava Holoubka a tentokrát i Petra Cincibucha, jenž naplnil můj námět a napsal básničku s názvem, jenž jsem mu zadal – Jaro na mém hrobě. Vítám všechny ostatní autory, jejichž jména jsou uvedena v levém sloupci vedle mého editorialu!
Konec března 2014 je věnován stému výročí narození Bohumila Hrabala (28. března 1914), někteří vzpomínají i devadesátých narozenin jeho souputníka Vladimíra Boudníka (17. března 1924). Tenhle roztodivný muž do našeho sklepa v Krejčího 4 několikrát v roce 1964 a 1965 vstoupil. Jenže tenkrát jsme nikdo netušili, jak významným aktérem doby se později stane.
Požádal jsem pamětníky, aby mi napsali svoje vzpomínky. Ladislava Michálka, nejstaršího z nich, autora fotografie svého prostěradla popsaného slovy Klub poezie a zavěšeného na rohu libeňských ulic Rudé armády a Krejčího, jsem zastihl v nemocnici. Jediné, co Ladislavovi mohu přát, je, aby se uzdravil. Stanislav Vávra mi poslal vzpomínkový text, a tak vám jej, moji milí, předkládám. Na výtvarníka Zdeňka Bouše z Hrabalova okruhu vzpomíná Petr Cincibuch. Přidal se Zdenko Pavelka, jenž ke stým narozeninám Bohumila Hrabala vydal knížku Via Hrabal. Jaroslav Holoubek byl jedním z pravidelných pijáků Hrabalovy skupiny a přidal historku z natáčení. Další vzpomínka pochází z pera Dušana Spáčila, jenž naučil Hrabala pojmenovávat Krušovickou hospodu jako Zelenou laboratoř. Pod tímto názvem Bohumil Hrabal hospodu uvedl i v knížce Kluby poezie, když mi ji podepisoval. Poněkud kriticky se staví k oslavám Hrabalových stých narozenin muž podepsaný /T/, jehož považuju za nejkompetentnějšího. Děkuju vám, milí pamětníci.


Ladislav Michálek - Klub poezie

Jak mě Bohumil Hrabal zapsal do Literatury


Dům číslo 11 v Novákových ulici v pražské Libni, kde jsem prožil v padesátých a šedesátých letech dětství a kus mládí, jsou s domem číslo 24 v ulici Na Hrázi věčnosti od sebe vzdáleny vzdušnou čarou jen asi dvě či tři stovky metrů. Ironií zůstane, že Hrabal napsal o mně a nikoli naopak. Rozhodně jsem tedy žádnou svoji básničku natož knížku podle Hrabala nepojmenoval. Tož teď to napravuji.
V roce 1964 nebo 1965 jsem pomaloval vlastní prostěradlo nápisem Klub poezie a s kamarády jsme je vyvěsili mezi dva kandelábry na nároží třídy Rudé armády, dnešní Zenklovy, a ulice Krejčího.
V domě číslo 4 v Krejčího ulici přímo proti škole Na Korábě (dnes Základní škole Bohumila Hrabala) jsme ve sklepě provozovali „divadlo poezie“. Podle zmateného výběru a podle toho, co právě vyšlo, jsme recitovali básničky Robinsona Jefferse, Oldřicha Mikuláška, Michelangela Buonarroti, Františka Hrubína, ale taky Jarmily Urbánkové či Louise Aragona. Pravidelně jsme četli verše svoje vlastní, tedy pořádali tzv. textappealy.
Jisté je, že Ladislav Michálek, Hrabalův „dvorní fotograf“ a přítel Vladimíra Boudníka, transparent „Klub poezie“ vyfotografoval, a s fotkou se Hrabalovi pochlubil. Spisovatele obrázek tak oslovil, že podle něj pojmenoval jednu svoji knížku – „Kluby poezie“. Na začátku knížky je věnování:
Na svých toulkách pražskou periferií se Vladimír Boudník setkal se skupinou mladíků. kteří jsouce dojati a vzrušeni podivuhodným zákoutím, napnuli nad ten prostor bílý transparent s nápisem KLUB POEZIE. Tak vítr vzdouval ta poetická upozornění zavěšená na čtyřech tkalounech tak dlouho, než déšť a vichr plátna urval, než čas odvál i tu skupinu básnických mladíků… Fotograf Michálek tu poslední plachtu vyfotografoval u zadní zdi hostince U Erbu v Libni a já, když jsem se to letos dozvěděl, spojil jsem svoje dva libeňské texty rytmicky tak, jak je sestaven list akátového stromu, dva texty, které se do sebe zasouvají jak zips, sestavil jsem ze dvou příběhů periferní baladu na počest těch poetických mladíků, na počest Vladimíra, a konec konců napsal jsem ten text pro všechny lidi, kteří milují pražský folklór a poezii…
Pod textem je Hrabalovou rukou připsáno:

Ludvíkovi Hessovi srdečně v Zelené Laboratoři 4. 11. 90 Hrabal

Bohumil Hrabal na dvoře domu Na Hrázi 24 v pražské Libni

Je třeba dodat, že Hrabal se rozzlobil, když zjistil, že vydavatelství Mladá fronta památnou fotografii v knížce zřejmě omylem neotisklo. Objednal si u Vladimíra Michálka fotografie s transparentem a osobně je do knížky vlepoval.
Stoje v knihkupectví nad knihou Tomáše Mazala Spisovatel Bohumil Hrabal, váhal jsem, zda si ji mám koupit. V tu chvíli se mi kniha sama otevřela na stránce 230 a já jsem četl výše uvedené věnování doplněné textem:
Hrabal měl konkrétně na mysli skupinu mladých básníků kolem Ludvíka Hesse, kteří ve sklepní „klubovně“ libeňské ulice Krejčího číslo 4 vydávali v letech 1964 – 1972 zcela nekomerční a ojedinělý literární časopis Divoké víno.
Přestal jsem váhat a knížku si za 666 Kč koupil.

Černá lyra aneb jak Jana Černá alias Honza Krejcarová zmátla Bohumila Hrabala


Cituji z rukopisu Bohumila Hrabala nadepsaného ČERNÁ LYRA a datovaného 4. 5. 90 v Kersku.
„Myslím, že Honza Krejcarová patřila do skupiny posledního roku surrealistické školy Karla Teigeho… a tak jsem ji poznal až na té mé Hrázi Věčnosti s Egonem Bondym, Vodseďálkem, Sekalem i Medkem a samozřejmě Vladimírem Boudníkem…
… a Honza psala taky básně, ale byla tajnosnubná, jako by věděla, co ji čeká. Jestliže Achmatová o sobě říká, že je černou labutí, Honza byla labutí bílou, s poškozenou perutí, ale s krásnýma velkýma a smutnýma očima a se srdcem prokleté básnířky.
… a věděl jsem, že Divoké víno vydalo její text Zpráva o mém otci, Honza se promítala do dcery Franze Kafky, možná, že i jí byla, ale napsala knihu, která mne ohromila, protože byla psána mužským principem tvoření…
…proto svým životem a svými básněmi a texty je Honza prokletou básnířkou, a Praha musí být hrdá na to, že její Osud, osud Honzy Krejcarové, je spjat se srdcem Evropy, Prahou.“

Citace není kompletní, vybral jsem jenom pasáže dokládající, že Bohumil Hrabal věděl o knížce, kterou jsem Janě Černé vydal v roce 1969 pod názvem Adresát Milena Jesenská. Jak už titul sám naznačuje, nejednalo se o Janina otce, kterým jistě nebyl Franz Kafka, jenž zemřel čtyři roky předtím (3. června 1924), než se Jana Černá narodila (14. srpna 1928). Knížka je vzpomínkou na Janinu matku Milenu Jesenskou, kterou milostný vztah s Franzem Kafkou vynesl na vrchol světové popularity mezi českými ženami. O tom, zda byla kniha psána mužským principem tvoření, bych jako její editor a čtenář pochyboval dost zásadně.
Bohumil Hrabal napsal text ČERNÁ LYRA devět let po smrti Jany Černé (5. ledna 1981) pro Tomáše Mazala jako předmluvu ke knížce Clarissa a jiné texty. Hrabal si tedy na Divoké víno vzpomněl ještě dvě desítky let poté, co jsem Janě Černé knížku vydal.


Dům číslo 1/ 1105 v kobyliské Košťálkově ulici byl Hrabalovým posledním bydlištěm. Požádal jsem mladou básnířku, aby před domem udělala holubičku

Ludvík Hess