na další stranu
Petr Chmel
STOKRÁT
Stovky rýmu
o lásce
stovky splínů
u srdce
stovky básní
sto vyznání
stovky vlastních
selhání
stovky citů
stovky nocí
sto úsvitů
sto emocí
stovky běžných
lidských bolů
stovky něžných
karambolů
sto rozcestí
stovky louží
sto neřestí
po nichž toužíš
na sto sladkých
políbení
stokrát v dlaních
ňadra ženy
stovky lží
stokrát mrzí
stokrát mlží
oči slzy
stokrát cítíš
druhé mízy
to je žití
bez reprízy
proto pády
s tebou nehnou
že jsi tady
jenom jednou
DEJ MI PUSU
Dej mi pusu
jenom tak
ať jsem v plusu
vždyť jsem rak
rtíky našpul
k políbení
z jahod napůl
cítím chvění
dej mi pusu
ať jsem ticho
někam k nosu
pak na ucho
pusu dej mi
chci tvé rty
hladit svými
jako vždy
tak mě líbej
už zasněně
koukám, dívej
jako štěně
NĚŽNÁ SPÍCÍ
Jak je krásná
něžná spící
ve vlasech má
večernici
chci ve třpytu
ji konejšit
do úsvitu
u ní bdít
sen ti úsměv
vyčaroval
na rty povzdech
namaloval
poskakuje
v nadějí
že rty tvoje
se zachvějí
máš dolíčky
ve tváři
když pod víčky
sen doráží
pramínek vlasů
ve tváři
i hvězd krásu
poráží
teplo ramen
odhalených
teď nad ránem
cítím v dlaních
nebráníš se
dotykům
usmíváš se
díky snům
jsem u tebe
spokojen
hlídám nebe
a tvůj sen
jsem tvůj věrný
strážce noci
co má snění
ve své moci
ve spánku
se usmíváš
svit červánků
nevnímáš
jsi má paní
já ponocný
nevyspaný
ale šťastný
KLAVÍR
Klavír smutně zahrál
své komorní blues
pak ho smutek objal
v doprovodu múz
tón se s tónem rozléhal
v pološeru baru
nepěl spíše zasténal
v bolesti a zmaru
stopy zaschlých drinků
které nesmyl čas
sonet pro vzpomínku
má roztřesený hlas
oltářem je v minulosti
ta stříbrná prachu zrnka
nesetřou už klavíristi
už sklenka nezacinká
poslední svou skladbu
sám si proto rozehrál
menuet za dobu
kdy plný byl vždy sál
kde viděl jsem ten klavír?
a v čem se mi podobá?
proč rýmy zdobí papír?
nevím snad jen náhoda
TULÁK
Nalij mu hostinská
piva dva korbele
ať se mu nestýská
ze slaměné postele
pohostí selaty
tuláka z cest
šlape mu na paty
zbrojnošů lest
nalil jsem kalíšky
s vínem tak rudým
jako rty šenkýřky
jak vzácný rubín
připij si se mnou
básníku špíno
ať vlci se servou
a zkysne jim víno
aby ty kotlety
z růžových sviní
zhořkly nad pamflety
ať potí se z viny
povídej balady
smutku mě oprostí
než ráno do klády
strčí tě královští
odlož svůj plášť
pij medovinu
ty necítíš zášť
jen úctu k bližnímu
vyprávěj příběhy
o nepravostech
dej do nich kus něhy
až zamrazí v kostech
zahraj a zpívej
najez se do syta
šenkýřku líbej
já nejsem puritán
Noc přešla k ránu
ve ztichlém šenku
poslal jsem k pánu
poslední sklenku
navzdory pravdě
trubadúr poeta
neskončil v kládě
a nešel do světa
v komůrce hostinské
k bujnému poprsí
hlavu si přitiskne
na zítřky nemyslí
PS
Kde berou básníci
moudra o pravdě ?
Možná že spící
na dívčích ňadrech
SETKÁNÍ
Slova plynou tiše
v sametovém blues
nejsou pouhým klišé
roztomilých múz
zatřpytí se na rtech
jako vločky na sněhu
než rozpustí je dech
do něžného úsměvu
vlasy které vánek
učesal ji nedbale
neměl žádný plánek
tak střapatá je nadále
rozdal jejich vůni
rozptýlil ji místnosti
jak jen on to umí
smysly krásnem pohostit
očima se smála
rozpustilou upřímností
něha v nich zaplála
ve mně zbylo po nich cosi
takové to sametovo
které krásně hřeje
kde zbytečné je slovo
kde se duše směje
jenom krátké setkání
pouhý v čase střípek
život však je utkaný
právě z těchto nitek
|
