literární časopis založený v roce 1964

Začalo to rybičkami

Chovali jsme je v obrovských akvariích ve sklepním zeměpisném kabinetu Gymnázia v Libni díky laskavosti a porozumění našeho milovaného a obdivovaného profesora zeměpisu Václava Gardavského. Byli jsme čtyři: Emil Machálek řečený Méla, můj přítel celoživotní a nejmilejší, Jarda Fiala, ne vždy leč občas řečený Ajalastán, Robert Šmied oslovovaný jako Robin a já — Ludvík Hess. Jak říkali spolužáci na gymnáziu mně, ani nevím. Do prostor zaplněných zavěšenými mapami jsme utíkali už o hlavní přestávce, ale od rybek se nám nechtělo odcházet ani po závěrečných hodinách. Neřekl bych, že jsme se v kabinetu věnovali nepřístojnostem, kromě krmení a ošetřování rybiček jsme možná občas vykouřili nějakou cigaretu, ale to bylo ve škole běžné i na záchodcích. Pravda je, že naše „recese“ — jak studentské žerty nazývala ředitelka ústavu Božena Dolanská — pravděpodobně přesáhly její představu o chování slušných studentů. Mojí největší osobní „recesí“ podle ředitelky ústavu bylo, jestli se nemylím, že jsem se snažil projít třemi roky studia, aniž bych se oholil. Za největší výtržnost, již jsme my čtyři zorganizovali, považuji zaklínování dveří hlavního vchodu (tedy i východu) z budovy gymnázia. Za mých studentských let se ještě chodilo do školy v sobotu a všechny třídy — tenkrát jich bylo kolem patnácti — končily vyučování v půl jedné. Robin, jehož jsme určili jako hlavního aktéra, vyskočil po zazvonění jako střela, vyběhl před školu a zaklínoval dřevěným klínem zvenku dveře školy. My ostatní tři jsme mu kryli záda. Hala školy, schodiště a přístupové chodby se brzy zaplnily několika stovkami tlačících se studentů, vznikl mohutný tlak na dveře… Klín uvolnila až paní uklízečka Janderová, přicházející před jednou do školy za svými povinnostmi. Masa ze školy vytlačených žáků ji samozřejmě převálcovala. Snad jsme jí dokonce pochroumali palec u ruky. To nikdo z nás samozřejmě nechtěl, ale možná právě tahle legrácka, možná i jiná, znamenala konec chovu rybiček v zeměpisném kabinetu.

Sto metrů od gymnázia bylo sídlo Obvodního výboru ČSM. S důvěrou jsme kanceláře svazáckých funkcionářů navštívili s požadavkem na klubovnu, v níž bychom mohli rybičky chovat nadále… Tajemník (snad se jmenoval Milan Richter) nám vyšel vstříc a přidělil nám dvě sklepní místnosti v Krejčího ulici číslo 4. Pokud si vzpomínám, rybičkám se v nich nedařilo, o to více jsme zde pěstovali „umění“. A nejen umění…

text doprovázejí fotografie
Pavla Jasanského

S pravým svazáckým nadšením jsme sklep uklidili, vymalovali, ze vzdáleného nábřeží Vltavy jsme nanosili jakési velmi těžké kovové kolektory obdélníkového tvaru, jež posloužily jako konstrukce lavic pro budoucí návštěvníky a ovšem — posluchače a diváky našeho „Klubu poezie“. Někde v rohu stálo akvárium se skomírajícím chovem rybiček. Psal se rok 1964, bylo nám kolem sedmnácti let. Milovali jsme spolužačky ze třídy — Jiřinu, Miladu, Marušku…, Méla Alenu, rovněž studentku libeňského „ústavu“, leč o rok mladší, ale o nic méně jsme milovali „poezii“. Na školních brigádách — ať už lesních nebo chmelových — jsme četli a recitovali Robinsona Jefferse, Františka Hrubína, ale v mladickém neujasnění i Jarmilu Urbánkovou, Františka Branislava, Michelangela a třeba Louise Aragona. A hlavně — své vlastní básničky…

Všechno vykvasilo pravděpodobně na chmelové brigádě v Hředlích v roce 1964. Z básní oblíbených autorů jsme vytvořili pět pořadů, jež jsme uvedli v září a říjnu.

Na navigaci Vltavy pod Libeňským mostem jsme s Emilem Machálkem sepsali úvodník vysněného časopisu: My kdo píšeme poezii, i vy, kteří byste se chtěli lépe seznámit s pracemi mladých začínajících autorů… Tak jsme oslovili naši budoucí „širokou čtenářskou veřejnost“. Časopis jsme pojmenovali podle básně polského autora Konstanty Ildefonse Gałczyńskiho Dzikie vino — Divoké víno. A taky jsme nechtěli být krotcí, chtěli jsme být divocí.

Dát si dvě deci vína v neděli odpoledne ve vinárně Jizera na Václavském náměstí bylo pro nás vrcholem bohémského života. A hlavně Viola — poetická vinárna na Národní třídě, v níž recitoval básně amerických beatniků Corsa, Ginsberga a Ferlinghettiho nejskvělejší recitátor Jiří Ostermann, a kde nás do transu svými sóly uváděli členové jazzového kvarteta Luďka Hulana…

Do redakčního kruhu prvního čísla Divokého vína jsme s Emilem Machálkem přibrali z vedlejší třídy Michaela Třeštíka, jehož světáctví nám imponovalo. Vypsali jsme literární soutěž pro studenty pražských středních škol, vítězům jsme nejen slíbili, ale dokonce i vyplatili finanční ceny. Tu první získala krásná černovlasá židovská studentka žižkovské uměleckoprůmyslové školy Helena Pěkná. Málem jsem kvůli ní neodmaturoval. Druhá cena právem náležela patnáctileté Oldřišce Svobodové. Poblouznila nejen mne, i později i mého neúnavného partnera v řečech o básničkách Petra Cincibucha. I jemu se o několik měsíců později stalo Divoké víno osudem.

První číslo Divokého vína v nákladu jeden tisíc výtisků jsme vytiskli s pomocí tří hodných tiskařů na rotaprintu v malinké tiskárně na Žižkově. Každému z nich jsme dali dvě stovky. Sami jsme DV falcovali a podle toho taky knihařské zpracování vypadalo. Prodávali jsme je po dvou korunách a zároveň jsme vybírali šest korun jako předplatné na další tři čísla, jež jsme hodlali vydat do konce roku 1964. V každém výtisku byl otištěn tiskopis „přihlášky“. A stalo se neuvěřitelné. Poštovní schránka na sklepních dveřích Klubu poezie v Krejčího ulici 4 se denně plnila nejen literárními příspěvky, ale i přihláškami. Náklad DV se s každým číslem zvyšoval. Po půl roce vycházelo DV v pětitisícovém nákladu.

V prvním čísle jsem odvážně otiskl pět svých básniček na dvoustraně hned za úvodníkem. Próza Deník Edity Chýlové (milovali jsme ji všichni, leč marně), získala prostor na čtyřech stránkách. Michal Třeštík zaplnil čtyřmi básničkami dvoustránku, zrovna tolik papíru jsme věnovali básničkám Emila Machálka. Otiskli jsme vítězné básničky Heleny Pěkné a Oldřišky Svobodové a verše Jindřicha Háska, Václava Hláska i dopis Otomara Krejči mladšího, jenž nás mentorsky leč laskavě napomínal, a vzpomínku Dany Pavlové na Paříž. První číslo doprovodil několika ilustracemi malíř a grafik o generaci starší — Karel Hruška. Čtyři stránky jsme věnovali rozhovoru s Prokopem Tomanem, o něco starším studentem elektrotechniky, jemuž v té době vyšla první sbírka básní Žákovská knížka. Věřte nevěřte, doba poezii přála. Často jsme dokonce diskutovali o „inflaci poezie“…

Někdy počátkem léta roku 2002 jsem v knihkupectví narazil na Slovník českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů let 1945 — 2000 redigovaný Blahoslavem Dokoupilem. Na dvou hustě popsaných stránkách věnovaných Divokému vínu jsem četl jména nejuznávanějších současných českých básníků, kteří v něm kdysi publikovali svoje první verše. A v paměti jsem vyvolával i jména těch, o nichž jsem třicet osm let neslyšel. Autoři článku Richard Svoboda a Petr Lyčka popsali ve Slovníku sedm let vydávání Divokého vína velmi věrně a až na malé a zřejmé omyly i zcela pravdivě. Pro úplnost chci jen připomenout, že verze Divokého vína pod krycím názvem Almanach mladých autorů vyšla ještě asi třikrát v letech 1974 až 1975.

Vzpomněl jsem si taky, jak Vladimír Bystrov, jenž v roce 1998 vydal pod názvem Malá slabost v kolenou sbírku básní zemřelého autora Divokého vína Ladislavy Landy, v závěrečném slovu vydavatele litoval, že v Národní knihovně České republiky někdo všechny ročníky Divokého vína ukradl. Tamtéž mi Vladimír Bystrov zalichotil slovy: „… dvouměsíčník pro mladou literaturu Divoké víno, dodnes žádným podobným časopisem nepřekonaný…“

Došlo mi, proč holky chodící ke mně jezdit na koních, na mne zírají jako na zjevení. Učitelky jim v hodinách češtiny vyprávěly o Divokém víně jako o historii.

A konečně se mě přítel, spolupracovník a můj počítačový rádce Vítek Novák zeptal, jestli bych nechtěl zaregistrovat doménu www.divokevino.cz. Jemu díky, stalo se. A já po letech opět stávám se samozvaným šéfredaktorem. A Vítek Novák správcem internetového Divokého vína.

Zavolal jsem Emilu Machálkovi, nyní ing. CSc., poradci v oboru zemědělství, Petru Cincibuchovi, šéfredaktoru umělecko-lékařské revue Sanquis, básníkům Jiřímu Žáčkovi a Karlu Sýsovi, kostýmní výtvarnici a loutkářce Heleně Pěkné, fotografovi a grafikovi Pavlu Jasanskému, novináři a básníkovi Jaroslavu Holoubkovi, novinářce Oldřišce Svobodové nyní Podhorcové. Myslím, že se jim můj návrh vydat na internetu znovu Divoké víno, docela líbil. A tak mi dali nebo poslali svoje básničky a fotky. Poprosil jsem je, aby vybrali něco z let šedesátých a něco ze současnosti. Něco jsem za ně vybral sám ze starých čísel Divokého vína. Pokusím se, abych vám — laskavý čtenářům — časopis Divoké víno postupně představoval. A s ním i současnost jeho tehdejších autorů. Leč nejen je.

Pošlete mi, ať jste kdokoli, svoje básničky, prózu, fotky, obrázky nebo třeba kreslené vtipy. Třeba se Divoké víno stane tím, čím bývalo v letech 1964 až 1971 — tribunou autorů. Pokud možno — prosím — divokých.

Ludvík Hess