|
na další stranu
DIVOKÁ VINICE, aktuálně
28.09.2024 - 268. děťátko jsem pojmenoval Karel Severin
Zlatý novorozenecký dukát od České mincovny Malý Karel byl odložený 28. září v 11 hodi... Více »
21.09.2024 - Ivan Fontana Karlovi Sýsovi
Poslední přelet (Karlovi Sýsovi in m.)
Tečka, velká jako zatmění slunce.
Ani slovo navíc, ani čárka, žádná ozvěna.
Pan K. se navěky odmlčel - -
Nastalo hrobové ticho, možná se vesmír
zastavil. Možná se jen nahnul. Jsou slyšet
jen křídla včel, z česna odvolává je bdělá... Více »
13.09.2024 - Jirka Žáček mi píše o večeru k poctě Karla Sýse
Karel Sýs, Jirka Žáček a Ludvík Hess na Nebozízku 19. září 2023 Dobrá zpráva! Pokračuj... Více »
13.09.2024 - Dušan Spáčil mi píše o večeru Karla Sýse
Básnické skopičiny
Na večeru věnovaném Karlu Sýsovi, který se konal ve Slovenském d... Více »
Slovo úvodem
Ať žije Pavel Hudec Ahasver, velký fotograf český a slovenský! Právem se ptáte, moji milí, proč to nadšené zvolání. Pavel 14. listopadu oslavil životní jubileum. Gratuluju! Aha. Chtěli byste vědět, jaké číslo se k němu váže. Jak znám mladičkého fotografa, kvůli holkám by tu informaci raději nerozhlašoval. Ani oslavu neuspořádal, leč jeho dcery Dita a Josefína tatínka vylákaly do Kávovarny v pasáži Lucerna ve Štěpánské ulici na skleničku. Očekávaly jej tam davy přátel.
V Kávovarně je stálá prodejní výstava Pavlových fotografií, ale ve svém obchodě se starožitnostmi v malostranské Prokopské ulici 3 je nabízí i krásná Pavlova dcera Dita. Obchod pojmenovala po tatínkovi Ahasver (antique@ahasver.com, www.ahasver.com).
Pavel Hudec Ahasver je autorským pilířem Divokého vína od šedesátých let. Otiskl jsem samozřejmě i jeho dnes už světoznámou Babičku s kopretinami.
Málokdo ví, že je to jeho pravá babička. V Divokém víně jsem kdysi publikoval i Pavlovu povídku o vlastní babičce pod názvem Smrt pro Čabákovou. Jeho fotografie „Skupina se dvěma akty“ a „Objetí“ jsem použil na obálce Antologie Divoké víno 1964 – 2007, knihy mapující celou historii časopisu.
Pavel žije skoro pět desítek let v domě zvaném Hanzlberk v úzké uličce klikatící se z Podolí k hradbám památného Vyšehradu. Občas přijíždí ke mně na Hájek vyzbrojen několika vědry, do nichž si naloží koňský hnůj. V posledních letech se totiž proměnil na zahradníka.
V čísle 56 zdobí stránky takřka všech autorů příběhy na plátně, jak je ve své snaze po harmonii a souznění ztvárnila za pomoci světla a barev krásná malířka Miroslava Oberreiterová (www.miraart.cz). Z laskavosti Viléma Stránského, majitele internetové prodejní galerie www.artbohemia.cz, přidávám Sprchouny běhouny, barevné litografie Václava Bláhy, i francouzskou erotiku. Dámy klikejte. Všechny zveřejněné obrázky jsou na prodej.
Jsem pyšný, že číslo, které jste zrovna otevřeli, přináší nové básničky Jiřího Žáčka a Karla Sýse, dvou básnických sloupů české literatury i Divokého vína. Oba mládenci nedávno oslavili taky narozeniny – Karel teprve 65, Jirka 66.
Uklidňuje mě, že jistou protiváhu tvoří tvorba autorů zcela mladičkých a začínajících – Lucie Bizarretové a Elišky Beranové. Na rozdíl od Jirky a Karla jsem ovšem ani s jednou na obědě nikdy nebyl.
|
« Pro vás, milí moji čtenáři, kteří jste Romanci o klisničkách a balady o ženách sledovali na pokračování, ji přikládám celou (PDF - 13 MB).
|
Nakonec - jak jinak - se budu věnovat sobě samému. Nakladatelství Petrklíč právě vydalo moji letošní knížku Stařec a Kuře. V následujících řádcích přináším první kapitolu toho literárního skvostu, v němž na vyhasínajícím ohýnku v rozpadajícím se prorezlém vědru klohním vzpomínky na mládí s autentickou současností.
L. H.
Minulost
první kapitola z knížky Stařec a Kuře
|
„Tady Ketty!“ ozvalo se z Jaroslavova mobilu, když ho nepříliš nadšeně v pátek večer zvednul. Číslo neměl uvedeno v paměti přístroje a to mohlo
ve víkendový předvečer znamenat spíš nepříjemnost než něco milého.
Stařecky nakřáplý hlas volající ženy by starému muži zákonitě neměl přinést
žádné potěšení. Sám nemladý, stáří nemiloval. Přesto s sebou hlas
okamžitě přinesl zapadlé a dávné vzrušení. Cosi mladého a bůhvíproč
i přitažlivého.
„To jméno nepatří staré ženě,“ uvědomil si Jaroslav, „je to jméno mladé
holky, jenom její hlas zestárl.“ U postele na poličce pod starou mosaznou
lampou už dlouhou dobu leží Nesmrtelnost a Jaroslav ten román četl
už poněkolikáté. Nebo přesněji řečeno ho otvíral před spaním a při nahlédnutí
si znovu vybavoval obraz staré ženy, jež komunikovala se svým
plavčíkem mladým gestem, tak dívčím, až jeho nesoulad s jejím stářím
dovedl mladičkého plavčíka k výbuchu smíchu.
„Vy si na mě nebudete pamatovat, viděli jsme se, když vám bylo devatenáct
a mně osmnáct,“ pokračovala žena příběhem, skrývajícím v sobě
jisté dávné milostné dobrodružství.
„My jsme si vykali, Ketty?“ zeptal se starý muž o rok mladší ženy. Připomínka
setkání před čtyřmi a půl desítkami let, tedy takřka dětského, se
náhle objevila v ostrém kontrastu s poměrně oficiálním způsobem, jakým
vedla rozhovor. Jaroslav jako by Ketty ve svém mládí tušil. Dokonce ho napadlo,
že je to žena, která se mu v myšlenkách objevuje častěji. Vzpomínka
letmá a nejistá, jak jen může být něco tak dávného, jako pírko průsvitného
a lehkého.
„Jistěže jsme si tenkrát tykali. Telefon na vás mi našla dcera ještě ve
Španělsku na internetu,“ vysvětlovala a důsledně pokračovala ve vykání.
Jaroslav často zažil, že se k němu hlásili dávní kamarádi, protože ho zahlédli
v televizi, slyšeli v rozhlase nebo uviděli jeho fotku v novinách. Že by
něco o něm publikovala média i ve Španělsku se mu ale nezdálo.
Pak si uvědomil, že mu píše a posílá fotografie z mládí stejně stará žena
z Austrálie – nádherná holka, která se pohybovala před více než čtyřiceti
lety v pražské umělecké kolonii na Vyšehradě, v domě číslo 14 v ulici Pod
Vyšehradem, známém, ale dnes už jen pamětníky nazývaném Hanzlberk.
Zchátralý dům získal jméno podle prvního osadníka, Leoše Hanzla, tehdy
kulisáka v Divadle Na Zábradlí. Dnes bychom o těch, kteří stavbu postupně
osídlovali, mluvili jako o squatterech, jenže o existenci takového slova
v šedesátých letech nikdo neměl tušení. K Leoši Hanzlovi se postupně přidali
herec a mim Boris Hybner, fotografové Pavel Hudec Ahasver a Ivo
Gill, grafička a malířka Ivana Pavlová a k nim desítky dalších. Občas tu žil
i Jaroslav se svou první ženou Naďou. Fenomén Hanzlberk se stal rovnítkem
k avantgardnímu umění.
„Žiješ ve Španělsku, Ketty?“ zeptal se Jaroslav, aby rozhovor nezávazně
pokračoval.
„Moje dcera Soňa žije ve Španělsku, druhá Valérie je v Praze. Té se teď
zrovna narodilo děťátko, tak jsem v Praze,“ vysvětlila Ketty důvod svého
pobytu. „Valérie má nádor na mozku,“ doplnila druhou, dramatickou
část svého současného života. „Ale neví, jestli je nádor zhoubný,“ snažila
se ulomit hrot blížící se tragédii.
„A kolik máš vnoučat?“ pokusil se Jaroslav změnit téma.
„Valérii se narodilo už třetí, kluk Jirka, Soňa má jen jednu holčičku,“ přidala
i Ketty dobrou zprávu.
Za běžných okolností by získané informace Jaroslavovi stačily, aby se z dalšího
rozhovoru slušně vypoklonkoval. Obvykle nemá velký zájem vytvářet si
nové kamarádky ve své věkové kategorii, navíc je přebírat i s jejich osobními
neštěstími. Jenže Ketty se od prvního slova stávala jakousi neukončenou
epizodou, motýlkem vyzývavě unikajícím dosahu roztoužených očí dávného
diváka. Jaroslav ji náhle zřetelně viděl v domě číslo 4 ve Vozové ulici, jak leží
v posteli uprostřed bytu plného elektrického harampádí, rozpadlých a rozložených
zvukových aparatur, starých mikrofonů a amplionů. Drobnou
přitažlivou postavičku Ketty, po které se toužebně natahuje. Snad dokonce za
Ketty přelézá nábytek, nahromaděný v bytě v obrovském nepořádku, zatímco
její štíhlounké holčičí tělo před ním uniká s kočičím půvabem. V secesním
domě na kopci nad Rajskou zahradou, v ulici tvořící rozhraní patricijských
Vinohrad a chudinského Žižkova, žil někdy v roce šedesátém šestém s Naďou,
tmavou vlasatou židovskou holkou, kterou si v devatenácti letech vzal
za první manželku. Ženu, s níž prožíval neuvěřitelnou chudobu, s hladem,
bez bot a v jediné rozpadávající se košili a v jediných kalhotách. Bídu náhle
vystřídanou relativní zámožností, obědy a večeřemi v luxusních pražských restauracích,
mezi nimiž přejížděl taxíkem v doprovodu svých tří psů.
„Viděly jsme vás s Josefínou, jak sedíte na chodníku mezi auty, a tak
jsme si řekly, že vám dáme každá z jedné strany pusu,“ přerušila Ketty
vyprávění o vlastní rodině a vrátila se o čtyřicet pět let zpátky. Jako kdyby
vytušila, že právě teď musí Jaroslava zase něčím zaujmout. Pokračovala
však v oficiózním vykání. A Jaroslav si vybavil setkání na náměstí Dr. Vacka
mezi Klementinem a Městskou knihovnou, v níž často navštěvoval expozici
moderního umění Národní galerie. Josefíně se říkalo Joja a byla na
rozdíl od Ketty tlustá a nepohledná. Ketty měla na hlavě pánskou kšiltovku
koupenou za korunu v Kotcích. Na sobě upnutý kožený kabátek
a dlouhé kalhoty rozšiřující se podle tehdejší módy od kolen do zvonů.
Přes rameno tašku z provázků, kterou si sama upletla, na nohou podobné
boty. Holky byly tenkrát jakési předchůdkyně bezdomovců, i když tenhle
název v té době občanských průkazů nikdo neznal a tedy ani nepoužíval.
Pravděpodobnější se dnes zdá, že byly na útěku od rodičů, k čemuž v té
době docházelo zřejmě dost často. Ketty utíkala od rodiny z Pardubic, žila
na Malé Straně u kamarádky, jenže ta zrovna vyhořela.
Ostatně tenkrát na trvalém útěku od rodiny, tou dobou jistě už ročním,
byl i Jaroslav.
Ketty a Joja přijaly jeho pozvání a rády se ubytovaly v secesním vinohradském
domě vedle Riegrových sadů, v bytě, který Nadin otec zaplnil
nevykliditelným množstvím nepotřebného harampádí.
Když nebyl byt ve Vozové volný, přestěhoval Jaroslav Ketty a Joju na
vyšehradský Hanzlberk, do domu, v němž vládly poměry daleko tvrdší.
V přitažlivé postavičce Ketty zákonitě našel zalíbení zkušený milovník
a svůdce Boris Hybner. Jak mohl Jaroslav takové nebezpečí přehlédnout?
Nebo snad doba lásce přála natolik, že si kluci holky navzájem přátelsky
přenechali? Ketty ráda zaměňovala kalhoty do zvonu za sukýnku, na tehdejší
dobu neuvěřitelně krátkou. Jak by mohl Boris její štíhlounké nohy
přehlédnout?
Nadin otec v bytě ve Vozové ulici nebydlel a jeho budoucí a pak i současný
zeť Jaroslav ho spatřil jen jedenkrát v životě. Když vstoupil do bytu,
uviděl starého muže ležícího či spícího v kuchyni na jakémsi kanapi. Nežádaný
a nepoznaný zeť vycouval, aniž by jeho tchán dal sebemenším
způsobem najevo, že ho Jaroslav vyrušil. A dnes už se nedozví, jestli opravdu
spal a neprobudil se, nebo ani on neměl chuť do rozhovoru se zetěm.
Není vyloučeno, že o něm ani nevěděl, protože jeho osmnáctiletá dcera
svatbu uchystala sama a bez větších příprav.
Prostě jednoho rána Jaroslava budila: „Vstávej, rychle, za hodinku máme
svatbu!“ A navlékala na něj oblek a boty, které mu k té příležitosti bůhvíkde
sehnala. Naďa na rozdíl od Jaroslava chodila elegantně oblékaná, po
téhle stránce se o ni staraly dvě staré tety, majitelky tuzexových kont. Jisté
je, že na svatbě byla ve vlastním světlounkém tyrkysovém kostýmku, jehož
sukýnka zvláště půvabně obepínala její hezounký kulatý zadek.
Zda se Ketty a Joja do děsivého bytu ve Vozové ulici nastěhovaly po svatbě
či před svatbou, není jisté, spíš to bylo v době, kdy Jaroslav s Naďou
spolu už nežili. Naďa i Jaroslav si často užívali každý svůj život, v němž se
střídala vzájemná planoucí láska s podobným citem, věnovaným ovšem
někomu docela jinému.
„Když jsem nechtěla vstávat z postele, poslal jsi na mě bernardýna
Mojše,“ zdůraznila Ketty vzpomínky na soužití ve vinohradském bytě.
Jaroslavovi bylo jasné, že jeho životního druha psa si vymyslet nemohla.
Kromě Mojše ho doprovázela úplně všude především boxerka Creya
a později taky afgánský chrt Corvus. Zatímco boxerka a bernardýn se
od Jaroslava na krok nehnuli, chrt využil sebemenší příležitosti, kdy nebyl
na vodítku, aby si užíval svobodného života.
„Ale jinak jsi na mě byl hodný, ležel jsi vedle mě a pořád mě hladil. A díval
ses na mě svýma modrýma očima…“ Jaroslav poslouchal Kettin starý
hlas, který zněl v mobilu obzvlášť nakřáple. Věděl, že zatímco mu před
očima tančí, podobná letnímu motýlku, štíhlounká dívčina, mluví se stařenkou.
„A pak jsi mě pořád vozil taxíkem. To bylo tvoje – jezdit taxíkem,“ zařadila
vzpomínku do doby, kdy Jaroslav už zřejmě nežil v trvalé bídě a nouzi.
„Jezdili jsme po Praze a sháněli papír do tiskárny. Nebo jsme jeli do restaurace.
Tvoje oblíbená byla Demínka na Vinohradech.“
„Hráli jste s Ostermannem v kostele svaté Kateřiny Obestín,“ připojila
informaci tak konkrétní, že rázem umístila jejich někdejší souznění do let
1966 a 1967. Jaroslav tehdy nabídl svému recitátorskému idolu a zakladateli
pražské poetické vinárny Viola na Národní třídě Jiřímu Ostermannovi
pomoc. Z Violy ho totiž v době jejího největšího úspěchu vyrazili. Polohomosexuální
herec jej rád přijal coby producenta s ideou realizovat
surrealistickou báseň Milana Nápravníka Obestín. Jaroslav se sice poněkud
obával, že Jirka s ním bude chtít navázat nějaký milostný vztah, ale
tahle představa se ukázala být zcela lichá. Navštěvoval charizmatickou
obtloustlou recitátorskou hvězdu v jeho podkrovním bytečku v domě číslo
13 ve staroměstské Liliové ulici, dokonce u něj přespával, leč žádná
milostná nabídka nepřišla.
Chodili s hercem na dlouhé procházky po staré Praze a Jaroslav měl
jediný úkol – poslouchat Jirkovu recitaci. Najednou si užíval obdivovaného
Ostermanna sám a velice si toho vážil. Večer šli spolu třeba do kina.
V Metru na Národní třídě dávali film s Belmondem a Ostermann si představoval,
že jednou bude žít jako slavný francouzský herec.
„Budu mít vilu s bazénem. Vlastního sluhu a maséra. Všichni se budou
o mě starat!“ rozvíjel svoji představu života filmové hvězdy.
Ostermann nebyl jen na kluky. Jaroslav se u něj v bytě seznámil s představitelkou
pražské beat generation Vladimírou Čerepkovou, básnířkou
přesně na den o rok starší než on sám. A jak už to tenkrát chodilo, jejich
seznámení mělo zákonitý průběh. Jestli se Vladimíra zamilovala víc do
Jaroslava nebo do jeho boxerky Crey není jisté, ale nakonec sdíleli jednu
postel všichni tři. Ostermann si možná zrovna v té době přivedl domů Janu
Černou alias Honzu Krejcarovou, dceru Mileny Jesenské. Jaroslav našel ve
svém trezoru seznam osobností té doby psaný na stroji. Rukou Jiřího Ostermanna
je na něm dopsáno: Jana Černá, Praha 7, Korunovační 32.
Dodnes na herce v dobrém vzpomíná Martin Černý, její syn: „Když k nám
domů měly přijít sociální pracovnice na kontrolu, strejda Ostermann mámě
půjčil čisté povlečení…“ Jaroslav ten byt často navštěvoval o dva roky později.
S Janou Černou ho seznámila Johana Vondřejcová-Kohnová. Ve svém
časopise Divoké víno jí publikoval několik povídek a pod názvem Otisky
duší Janinu autentickou a na vlastní kůži zažitou reportáž z ženské věznice
v Pardubicích. Tenkrát to byl literární počin! Jana alias Honza si odseděla
rok nebo dva za špatnou péči o své děti. Černá byla jediným autorem Divokého
vína, který za publikované texty obdržel honoráře. Nakonec Jaroslav
vydal i Janinu knížku vzpomínek na maminku – Adresát Milena Jesenská.
Vstoupil tím tenkrát nic netuše do literární historie, protože z Mileny Jesenské,
maminky Jany Černé, se jakožto z milenky Franze Kafky stala druhá
nejznámější Češka ve světě – po Martině Navrátilové.
Za tři dny po prvním Kettině zavolání zatoužil Jaroslav po návratu do
mládí a tančícímu motýlkovi sám zavolal. Stařenka byla zřejmě ráda a potěšila
nostalgii starého muže dalšími vzpomínkami. Nechal si zopakovat,
jak byl na Ketty hodný, hladil ji a díval se na ni oddaně svýma modrýma
očima.
„Trochu jsem se tě bála. Připadal jsi mi strašně velký a silný. Nosil jsi
dlouhé vlasy a dlouhé vousy,“ poslouchal Kettino současné vyprávění.
„Ale líbilo se mi, že všude s sebou bereš svých pět psů!“
„Pět psů mám dnes, ale tenkrát jsem měl snad jen tři,“ vracel Ketty do
reálu Jaroslav. „Ale máš asi pravdu, možná jsem s sebou vodil i psy kamarádů,“
vzpomínal Jaroslav na dobu, kdy bez psů neudělal ani krok. Vozil
je s sebou taxíkem a chodil jen do těch restaurací, kde psi měli otevřené
dveře. Od boxerky Crey se pokud možno nevzdaloval vůbec, vzal ji s sebou
i na představení do Národního divadla.
Creyu milovala i Vladimíra Čerepková a stalo se, že s ní Jaroslavovi zmizela.
V době, kdy i obyčejný domácí telefon byl mimořádností, nebylo
nijak snadné ztracenou a toulavou básnířku s boxerkou najít, a tak zatímco
Vladimíra si užívala psice, Jaroslav doslova šílel.
Jaroslav obstaral souhlas Muzea hlavního města Prahy, které v kostele
sv. Kateřiny zřídilo depozitář soch. Věž svaté Kateřiny se podobá minaretu
a ční do výšky pěti pater a necelých šedesáti metrů nad zahradou psychiatrické
kliniky, zvané podle svého nejslavnějšího přednosty U Vondráčků.
Do zahrady se vchází branou na nároží Kateřinské a Viničné. Ve vratech
se u malého stolku usadila Jaroslavova milenka a pozdější první manželka
Naďa Stibitzová a vybírala vstupné. Jaroslav tak obsadil klíčovou finanční
pozici. Kolik činilo vstupné, si už nepamatuje.
Návštěvník stoupal do mírného svahu zahradou mezi povalujícími se sochami
Masaryka a jiných velikánů – depozitářem dějin. U úpatí soch rozsvítil
Jaroslav svíčky. Z kostela zněl mohutný hlas varhan, u jejichž kláves seděl
vousatý Jiří Růžička, měchy šlapal kamarád Pepík Svoboda. Jaroslav měl důležitý
úkol – přivést z nedaleké vinárny Split zpěvačku Evu Olmerovou, která
zahajovala představení písněmi z repertoáru Mahalii Jackson. U vrat do zahrady
vyskočil z taxíku Jiří Ostermann, vybral Nadě z pokladničky potřebnou
hotovost a v běhu hodil peníze řidiči drožky. Představení začínalo.
„Nevaří špatně stařena Mařena, zvláště ty pláště, zvláště ty koláče…“
opakoval se refrén surrealistické básně Milana Nápravníka. Posluchači se
v chladném kostele třásli zimou a mnozí z nich nevydrželi.
Kulturní odbor Národního výboru hl. m. Prahy po deseti reprízách
představení zakázal.
Jaroslav si pronajal letní divadelní scénu v Ledeburské zahradě a poskládal
jakýsi kompilát představení pro cizince. V pokladně opět Naďa. Režie
se ujal Vašek Bárta. Jiří Ostermann recitoval německy jakousi humornou
povídku. Zpívala skupina Skiffle Kontra Jiřího Traxlera, jejíž vystoupení
střídali mimové Boris Hybner a Ctibor Turba. Divadlo se jmenovalo Loto
a honosné plakáty navrhl Pavel Jasanský. Opravdová tragédie.
Nad tím vším se třepetal a tančil letní motýlek Ketty, doprovázený svou
masivní kamarádkou Jojo.
„Představ si, že bydlím v Kamenické 50 v bytě, kde žila Eva Olmerová!“
doplnila absurdní drama Ketty informací, kterou by Jaroslav nečekal ani
ve snu. Eva Olmerová je pohřbená na malém hřbitůvku ve Strojnické ulici
v pražských Holešovicích. Jiřího Ostermanna přežila o tři roky. Emigroval
a zemřel v roce 1990 v kanadském Torontu ve věku 55 let.
Ludvík Hess
|