|
na další stranu
Adam El Chaar
VIN ZLÍN
Ještě mrazivá svěžest léta. Kostel je dominantou křižovatky. Dál je na ní divadlo, banka a blikající dům „FOTOGRAFIA“. Opozdilci se trousí kalužemi po hlasu aut jako v příboji, který je vyvrhne domů na pláž. Mezi mraky magická modř varuje před přicházejícím úplňkem. Semafory pulsují jistotu. Lidi plasticky přecházejí.
Přede mnou je parkoviště a za mnou obchodní dům MARIONAUD. Mezi nimi chodník, na kterém stojím. Kolem proklapou podpatky ženy. Pak dva kluci. Pak kluk, kluk a holka a ten uprostřed je holohlavý. Usmívají se snad a zezadu přízrak- děd v kšiltovce přechází silnici mezi jeepem a sedanem. Pokračuje kolem loga NOKIA, mizí za rohem a žena s tvářným tvarohem ho střídá.
Teď pár až příliš skoro intimní a mladý muž brýlatý. A starý muž brýlatý. Žena se žlutými růžemi. Týpek se sportovní taškou, týpek s taškou s nápisem RAGAZZ nastupuje do auta s vítězoslavným výrazem a vrací se- nyní v kšiltovce, se sportovní taškou a taškou, která vypadá jako taška na nářadí. Mizí za rohem, odjíždí auto.
Odzvoní sedm patnáct. Mezi mraky vykoukne měsíc. Míjí týpek- v igelitce deštník, bílá kšiltovka a batoh s volnými popruhy, prospěchá studentka. Pak dvě studentky, ale mladší a se sportovními taškami. Měsíc stále žehrá pod částečným mračnem, zove k tanci do beatu neúnavného cvrkotu semaforů.
Jak jsem se dostal sem na tuto křižovatku? Míjejí mě katafalky aut a prázdné tváře, zapomenuté v kalupu zhulené noci.
Unavený týpek se sluchátky na mě mrkne. Nedojde mi to, ale tím spíš si to pak užiju. Taky projde týpek, o kterém jsem nedávno četl v novinách, že bude dělat vysokohorské čtení. Měl tam fotku, jak čte v horách. Spiklenecky na mě mrkl. Asi chápal, proč tam na mokrém chodníku, v lehkém deštíku, stojím.
Skončila mše a prostranství zaplňují věřící. Jedni parkují přímo přede mnou. Mrkli na mě tak nějak nijak a odjeli svým minivanem. Měsíc zmizel.
Tohle se dělo v neděli devátého října dva tisíce jedenáct ve Zlíně na křižovatce u kostela od sedmi do půl osmé, která právě odzvonila. Jdou pěkné holky, ta uprostřed se mi moc líbí. Právě jsem prodřel papír propiskou.
Dříve toho dne jsem byl hledat mízu a múzu. Na nebi se kalilo. Na obzoru matný pás slunce krášlený kadeřemi deště. Spořádal jsem čtyři jabka, v křoví objevil neznámé žluté ovoce a mrštil s ním o značku zákazu vjezdu.
Kolem prošla spolupracovnice holky, kterou jsem vymrdal a odvrhl. Takhle to zní ještě dobře, ale já ji spíše nevymrdal a odvrhl - po pátečním koncertu Plastiků v Golemu. Pak další tomahavky lidí, tiše hlučí - páry i singly. Neony.
Já ji nechtěl a věděl jsem to od té chvíle, kdy cálnula ten hotel. Pak jsem ji vzal autem se koupat, protože jsem ji chtěl konečně vymrdat (v tom hotelu jsem neměl kondom). U vody se však kondom v půli žerdi zasekl, až byl nepoužitelný. „Ale je tu krásně,“ pronesla schválně vtipně a já si přál, aby to neřekla ze srandy, ale doopravdy.
„Příště,“ zasmál jsem se a šel si zaplavat.
Po koncertě Plastiků jsem ji potkal v Bloku 12. Vrhla se mi kolem krku a prohlásila, že si přečetla všechny moje povídky na netu. Prý ji přitahuju.
„Co se ti na mě nelíbí?“ úpěla.
„Nic.“
„Tebe to se mnou nebaví?“
„Ne.“
Její kámoška ji pak musela držet, aby za mnou nechodila. Vraštil jsem oko. Její kámoška pak šla zřejmě na záchod, protože za mnou přišla.
„Proč už se mnou nechceš nikam jít?“
Dal jsem jí do pusy sklo a připaloval, dokud se pořádně nezhulila. Svou otázku však nezapomněla, a tak jsem musel odpovědět: „Byl by to krok zpátky.“
Po milionté se přefiltrovat přes Zlín, jdu k fontáně na náměstí a stojím na přechodu. Proti mně Španělka. Chci ji oslovit a pozvat na čaj. Učiním tak uprostřed přechodu, bohužel však jen napůl.
„Do you...“
Zvědavě pozvedne hlavu, ale když ve větě nepokračuji, jde dál a zmizí za rohem a je pryč. Proč jsem nepokračoval? Snad proto, že už jsem kdysi jednu Španělku na čaj pozval? Nebo proto, že mám jen na jeden čaj? Že pod rtem měla piercing? Že se jí tvář leskla mastí na beďary? Že je to debilní fráze?
Fontána jde nahoru a dolů jako pocity člověka beznadějně padajícího, který ví, že dříve či později bude muset těma rukama zamávat a zkusit, jestli tam náhodou nemá křídla.
Fontána funí a vlní bazének. Odráží se v ní lampa, co se rozžala soumrakem a v puse sucho po polibku lásky. Mohl bych zkusit tu Španělku najít, ale ten moment pominul. Zkouším to denně, ale můžu dívku sledovat až domů a stejně ji nenajdu.
Fontána jde na vrchol a stagnuje. A zase stoupá. Je moudrá jako pomalu se zastavující vrtule klimatizace v niceském pokoji. Našel jsem tam za oknem vzkaz s telefonním číslem, vedle kterého byla rajcovním písmem podepsaná Laura. Sice jsem na Riviéře trávil osamělé dny, ale nezavolal jsem jí. Byl jsem bázlivě zamilovaný doma, a tak jsem ani nezjistil, jak Laura vypadá. Zamilovaný už nejsem, ale není, čeho litovat. Možná byla škaredá, ale v mé mysli bude navždy neznámá, a tedy krásná. Zkusil jsem asi před týdnem někomu dát za okno vzkaz se svým číslem, ten někdo odpověděl a setkali jsme se, ale Laura to nebyla.
Nebo Julie. Mně bylo šestnáct a jí patnáct, Kanárské ostrovy, bouřlivý Atlantik, červený máčka, synchronizovaná plavkyně z bretaňské vesnice. Julie a sešit plný básní a kreseb a hašiš za 300 peset. Po osmi letech jsem ji našel na fejsbuku.
V těch šestnácti jsem za ní chtěl jet, hned jak neudělám reparát z deskriptivní geometrie. Nastřádal jsem pár tisícovek, těšil se na ten věčný trip a psal básně o milované Julii. Ona mě zároveň zraňovala a povzbuzovala e-maily o tom, že má kluka, ale že na mě myslí. Pak se mi smazala její adresa a udělal jsem reparát. Po nedávném rozmachu fejsbuku přineslo moje googlování ovoce. Za dva roky za mnou po deseti letech od románku, který se zatím stal graciézní vzpomínkou, přijela do zimní Prahy. Mezitím přesedlala z plavání na judo a byla trochu silnější. Dal jsem jí ještě ten den sbohem.
Co se to v nás děje? Ta láska byla skutečná, ale ona ne...
Fontána utichla. Zřídla dozuřila. Voda není studená. Skočil bych do jakékoli vody, jak hořím po náznaku štěstí, i když to slovo nenávidím. Prázdné jsou mé dny v tomto městě a v neurčité říjnové teplotě je ještě trochu silnější iluze samoty.
Po jedenácti letech snad přišel čas jet. Je to pocit temné nutnosti i naděje, již vítá srdce. Když svítá, ten klid noci se ztrácí. Pořád tam je sen o světě, který byl tak jasný, než do něj vstoupily ženy. Ten pocit- teď jet- afekt let v něm ožívá. Trajekt zdáli zaznívá, písmo na papíře se zvětšuje, jako by z něj chtělo vyskočit.
ZA CHVÍLI
Dýně do nosu
definice dyšnosti indiferentní domestikované dámy
Dorty prejty šproty majtesy
notesy pro houmlesy
dráty máti
divany
rastany rádžastány
rýhy rýny rýmy roty doty dórsy
Divize dostupných děvek do tebe distinktně datlují draze zaplacená cenná zcizená data
Dusná dimenze dorostenecké demence dní
Oktávy okrouhlých hroužví
Drastická a dávivá deprese
Družné divany
Síly dojdou za chvíli
DLOUHÁ NOC
Potloukat se po městě, zapadat do neznámých barů a postávat u zavřených obchodů, ze kterých hraje hudba. Sto nocí se toulat Starým městem a v náhlém popudu nastoupit na parník do Hamburku, protože je tam dobrý mekáč. Prostě se sprostě prsit v přístavu. Dostat z větví stromu měsíc místo té mnou kající se kočky, trefit se mu do pusy tou hvězdou, co ho balí, zaplavat si v jeho bazénu, který zrovna přišel o svůj tvar a široko daleko jen světlo a zima snesitelná jen při nějaké akci, a tak tančit.
Dát si lygnokain, zrušit čas a znovu ho nalézt v prachu pod postelí. Ožrat v divadle dědkům fousy a naříkat nad energetickou kulturou současnosti. Swim to the moon aahaa, až za louku nahá, it´s all cool, it´s all fine, it´s no crime, there are no rules. Jsme jako ten měsíc a ta jasná hvězda, co je na nebi hned vedle něj, ale jen na nebi, ve skutečnosti nás dělí půl vesmíru, proto je trochu trapné, když spolu mluvíme.
NUDA V NITRU
Tanči traumatem
Najednou je dobré dobré
A špatné elegantní
V mrdu bez kondáče
Najdeš ji v krvi
Vnitřního sráče
Krotí kokota aby nekoktal
Nekixl na ksicht
Nepokosil si klazana
Může ho dnes večer ještě potřebovat při vražedném beatu
Travič už popracoval
Proprcal prapalec
Kolem není krása jen tma
Prapodivná prostá pospolitost nejasných znaků
Reproduktory v jejích zřítelnicích hrají killer jazz
Neměl jsem čas o tom napsat neb jsem podlehl zmatení smyslů
Apokalyptickým afektům v nejelitnějších etapách vztahu
Po bále vždy blila nebo blbla
Mrouskala se když chtěl koukat na bednu
Opar na siluetě jejích vlasů
Ta linka co definuje každého člověka v tisíci nuancí
Způsobí že už ji nikdy nechce
Proč?
Z tebe odkapává moč
V jednom nevinně nehybném momentu po něm starostlivě mrkla
Všiml si jak je nebesky krásná
Jen trochu tlustá ale smyslná drzá a plná lásky
Když umíráš cítíš ji nejvíc tak jako dřív
Nudu v nitru
TRAJEKTORIE
Nikdy předtím nezakusil tak mrzce vymaštěně kolosálně nerozptýlenou polohu jako na tom parketě, kde tančil jen dvěma svaly na levé tváři až do úsvitu, kdy se lidi již odebírali spát. Rutinně zatroubil na schématický ocún. Pustil se do ní nitrožilním terpentýnem a ranami kameny do kolen v luxusních punčochách. Nakonec ji uškrtil potkanem, kterého mu zrovna připravovala k večeři. Ruka zákona mu zase jednou vyhonila. Svůj souhlas se vzetím do vazby dal najevo skokem z pátého patra mrakodrapu. Zůstal po nich jen psí miláček. Policejní vyšetřovatel myslel, že je to kočka, a tak svolil k sexu hned na prvním rande. Nikdy mu to neodpustil. To a ještě to, že tajil dceru z prvního partnerství. Ta ho ostentativně otrávila otřesnou ostýchavostí od svých starostí. Típnula televizi a vyrazila do ulic. Při cestě na Západ mátla matku kompromisy. Ta dálka, 150 000 000 kilometrů, zvlášť, když si zapomněla sluneční brýle. Frčela dálkobusem k legálnímu výhledu. V aktu klopila koutky rtů. Se slovy „já jsem píča“ a jazykem schovaným pod nánosy laskominek jí to slušelo nejvíc.
MRAKODRAP
Středně velké nepokoje na předměstí Damašku
luminiscence léta pařížské dekadence a budapešťské kadence
krysy a Egypťani se šíleně neslyšně šinou kolem
špatně se loví šušně při šněrování posledních vláken pavučiny spánku
všechny myšlenky vysypané v hmyzím řádu jako listy libovolných barev
zvukomalebně zdobí stoicky spřízněné půdorysy stromů na dobu delší než neurčitou
Vlaky paprsků na své osmiminutové pouti vzduchoprázdnem
prodraly se až k mým víčkům a jaly se jimi mrkat mocně a moudře
roztáhly se v užaslé vzpouře
v sofijské rouře
kontrastem jinotajů s významy a mimovýznamů s konvencemi
kuřata procházek třeba ve středu
Trajektorie tryskáčů se nafukují jako larvy
topoří nad obzorem snu
z východu vše plení armády noci
stíny znásilňují holku s foťákem až úplně zmizí
na vše padá varovný mráz
Temně růžové tipy na dnešní noc rozkvétají na obrysech Tlusté hory
fotografka se vrací
na břichu jí klidně klimbá digitál
podívá se na mě a schová ho do pouzdra
chce flakon za krize
mít pro co žít zapadne- li tohle slunce jako vždy do Ulánbátaru ztracenosti
Rozparádila se chtěla přímé řeči věnovat linku spadlých řas
vyvětrat si oči revolucí třeba homosexuální
nutno osvobodit se z pout její influence
ať koná dobro těm kteří ji zcizili
ranými výtrusy vlastní nahoty
tváří v tvář končícímu evropskému létu které se zdanilo v jejím těle
smála se do poslední chvíle než žhavý kotouč zaplul za vršky u Otrokovic
Zvažoval sebevraždu kvůli stále bolestnější realitě života
aby ji následně vyměnil za vidinu piva a kozaté barmanky
ju tam milovat
jednu z posledních možných starodobrých tváří
Vrátil se k socce a týdenním detoxům
vyšlo to z něj jako dobře míněné hovno
candát přistál na listu
prostě ji musel poblít
konopí seté a mák setý pohltily produkci Nirvány
je třeba ho oživit v jeho famózní mozartní délce
z mýtů do naděje klidu a klitu
v mocných náznacích světla
jít ani nejít někam
Škoda že jeho sperma neobsahuje serotonin
slízal by ho z koberce i s vlásky jedné plavovlásky
stopa se ztrácí v nachu
černý chameleón invaduje tyrkysovou louku zoranou banánovými trasami leteckých útěků
tam Freud popsal své první sny
masturboval na počest múzy
čas odvál ty chobotnicové tvary kamsi k dokonalosti
oficírským spermatem postříkaná sestra se nesehla
ani když se jí do těch postříkaných koz zakousl mráz
SLOVA
Minaret
Irák
Instance
Stůl
Samec
Sykat
Srát
Spam
Sever
Samota
Syrovost
Slanění
Starost
Stěna
Stará
Satan
Marek
Marnost
Místnost
Stížnost
Might
Mára
Matěj
Meta
Moc
Mícha
Mlat
Máz
Zásek
Sen
Stesk
Měch
SLOGANY
Design je dotvořený na dovolené u sklenky whisky.
Nejmenší zárukou je láska a válka.
Na dovolené se vždycky dost kalí.
Nikdy neříkej nic.
Mladí, co jedí hamburgery, brzy zemřou na ataku.
Sharon Tate zemřela za záhadného přičinění bývalého anděla Lucifera.
Net je místo pro lidi, co rádi úkolujou.
„Divize psycha“ je pojem zavedený koncem zajímavé dekády.
Nevěř na návrat.
Šetři na Západ.
ELIŠKA
Vlasy se jí svévolně točí kolem očí a uší, dneska v noci jí to sluší, odlétne na křídlech muších. Zpívám smutné anglické songy. Parkoviště před Delvitou o půl čtvrté ráno je parkoviště snů.
„Běž domů.“
S ozvěnou těch slov odtékám po jižním svahu Jižních Svahů. Odhalil jsem ji a ztratil v prostoru velkém jako moře, plném silných proudů. Měl bych se vynořit pomalu jako potápěč, který se chce vyhnout dekompresi. Nejsem obojživelník, ale našel jsem zalíbení v beztvaré temnotě mořského dna. Čekám, že brzy obživne - laskavými halucinacemi, když beze vzduchu dalek touhy po městském ruchu, zůstávám tam stát.
Stromy statně a klidně hoří. Trčí k mrakům, které plují s neztenčenou tendencí. Cítím se nově. Zítřek se hrdě vzpíná a teď - teď se nezapomíná.
Komická komunikace mezi vádí a plodovou vodou v oblacích. Co jiné se může snést do jejích očí, než dešťová voda?
Teď - teď se musím vynořit. V radosti dneška je propast zítřka - náhle se vynoří z vln moře šedě klidného, v němž ropa rdousí raky za apatického souhlasu kapitána ztroskotané lodi, v níž ještě s klidem kalí lidi. Promluví vzdychem. Tančil jsem tak, že jsem podupal ty záhony se vzácnými bylinkami.
„Potkáme se, bude- li to osud,“ řekla a já malověrný za ní volal: „Eliško!“ Léčím se ve svém oblíbeném rohu u skla Bloku 12. Zahrada zla je zahrada života. Zítra založíme republiku. Mnoho bratrů a sester padlo za naše dobré živopití.
Ve feromonovém pomatení postmoderním prahnutím parmazánopevně přesvědčen se plížím do chuchvalců a kavalců klášterní neděle. Vidím ji v zrcadle emocí, na stropě snů, ve směru stěn, ve stoncích stromů. Milovat jen do rána, milovat jen pohyb. Jen světlo lásky odhaluje dálku mezi lidmi - světlo a teplo tak nestálé. Na samém okraji krok jedním směrem může znamenat zatracení a druhým let. Spojí, spasí a spoutá nás snad pás, až přijde na řece splav, sami spolu budeme spát bez cesty zpět, živí jen z jablek, jež přinesla.
Chtěl bych tě mít vedle sebe v kině.
|
