Adam El Chaar

KNIHA MÍSTO TELEFONU

Dřív se z telefonních budek volávalo lidem, dneska spisovatelským duchům. Poté, co je technologický pokrok vyřadil z provozu, nějací činorodí lidé z nich udělali tak zvané knihobudky. Začaly sloužit jako prostor pro knihy, kterých se někdo chce zbavit, ale bojí se je vyhodit. Někdo jiný, komu se naopak hodí, si je vezme.

Má to své mouchy. Ochomýtají se kolem nich specialisté, kteří nejlepší kusy konfiskují, aby je zpeněžili. Jedna taková internetová služba knihy člověku vyzvedne, odveze, uskladní, nafotí, vystaví a na svých webovkách i prodá. On pak dostane férový podíl.

Literární duchové lákají hlavně v létě, když se zastaví čas. Člověk se vrací do nudy dětství. Trucování mezi stránkami verneovek a foglarovek mělo něco do sebe. V knihobudkách se dostane ke klasice, kterou mu ve škole vnucováním zprotivili, protože ji nazvali povinou. Ten výraz nemá ve spojení s četbou co dělat. Patří ke studiu, ne k tomu slastnému úniku do něčího vyprávění. Četba musí být konsensuální.

Loni jsem se seznámil s Ernestem Hemingwayem, kterého jsem předtím míjel. Znal jsem ho jen od slyšení z knih Charlese Bukowského, který povinný nebyl. Na lavičce ve zlínském sadu Komenského, ve kterém po revitalizaci září světlo na čtení i v noci, jsem se ponořil do novely Mít a nemít. Nic dalšího jsem od Hema po budkách nesplašil. Když člověk shání něco konkrétního, je už třeba vyrazit do knihkupectví a tasit šrajtofli.

V Kanzelsbergeru jsem objevil Hemův první román I slunce vychází, v Luxoru jednu z jeho posledních knih Pohyblivý svátek. Popisuje v ní své rané pařížské období, Francise Scotta Fitzgeralda a hlavně svou autorskou metodu. Důležité je prý napsat první větu – pak je vyhráno.

Mezi nabízenými tituly mě v příslušném období zaujal název Karanténa. Vyprávění Olgy Scheinpflugové mě vtáhlo. Dala mi přesně ty poznatky, po kterých jsem nevědomky toužil. Těžko bych si jinak od této citlivé ženy ze stínu slavnějšího manžela něco nepřečetl. Kde bych na to s internetem v zádech vzal čas?

Na YouTube jsem se zakoukal do knižní influencerky. Na knihách má ráda obaly a čte jich tři sta ročně. Nemám rád, když mi knihy někdo doporučuje. Nemám rád knihy ani jako dárky. Vždycky mám pocit, že mě dárce chce indoktrinovat. Darovaná kniha je trojský kůň. Knihy plus náhoda rovná se svoboda. To je ta správná cesta. Posloupnost titulů musí mít originální narativ.

Duchové z knihobudek jsou za zenitem a nikdo je nepropaguje. Nedá se na ně ani napsat recenze. Číst se dají leda jen tak. Jsou to zbytky zbytků, ale nacházejí se na lukrativních, frekventovaných místech. Ve Zlíně třeba na nejrušnějším přechodu naproti Mc Donaldu. Koupíte si meníčko, vyberete titul a usednete do parku na siestu. Dělám si legraci, cílové skupiny knihobudky a Mekáče se neprolínají.

Raymond Chandler – Poslední útočiště. Mandaríni od de Beuvoir vedle Citové výchovy od Flauberta. De Beauvoir byla láska a Flaubert múza mého oblíbeného Sartra. Vždycky taky beru Karla Poláčka. Michelup a motocykl, Dům na předměstí, Hlavní přelíčení, Okresní město nebo Vyprodáno.

Při přebírání omšelých svazků nejistého původu se musím docela překonávat. Stejně jako všichni mám rád knihy nové a čisté. V Luxoru se dá taky procházet a zapojit princip náhody. Je tu pár bobků na posazení. Pár knih už jsem takhle ukradl – přečetl, vrátil a prohodil: „Na shledanou.“ Jednou mě tam málem zamkli. Občas svědomí vykoupím nákupem.

Když čtete, je vám jedno co. Hlavně, ať je to dobré. Knihy jsou nadčasové. Knihobudka je svoboda. Jsem na odchodu. Klapot signalizace pro slepce se rozkmitá, na přechodu se rozsvítí zelená. Do pohybu se dá masa zahleděná do kapesních telefonů. Rýsují se jim na zadních kapsách hýždí. Hyzdí jim dlaně. Vrávorají ve spojení s nepřítomným. Jednu červenou ještě zvládnu. Jedu očima po názvech.

JAROMÍR TYPLT V UHERSKÉM HRADIŠTI KŘIČEL STISK

Poslední červencová sobota roku 2019 přivítala v Literárním stanu na Letní filmové škole v Uherském Hradišti básníky Petra Hrušku a Jaromíra Typlta. Prvně jmenovaný tradičně navázal úzkou jednotu s publikem, druhému se to po něm zdaleka tak dobře nepovedlo. Přesto obecenstvo upoutal hypnotickou, spontánní energií.

Se zaneprázdněným a zároveň vyprázdněným výrazem v tváři připomíná Dr. House ze stejnojmenného seriálu. Shání se po tabuli, kterou si u pořadatelů předem objednal. Dostává ji. „Výborně.“ Je čerstvě zakoupená, ještě ji halí fólie. Roztrhá ji a shání pro tabuli podstavec a fixy. „Super, díky moc,“ sevře je v pěsti, když mu je dodají. Jinak je slepý ke svému okolí, rozmáchle chystá scénu. Zapojuje notebook do reproduktorů.

Diváci v bohatém programu Letní filmové školy přicházejí přesně na čas o čtvrt na osm. Zatímco se usazují, on pouští píseň s dramatickými smyčci. Poblíž stojící muž pohotově identifikuje interpreta. „To se mi ještě nestalo, aby to někdo poznal,“ usměje se básník poprvé za celou dobu. Jeho úsměv ještě dlouho doznívá jako úsměv dívky, kterou poprvé oslovil chlapec. Do gradující hudby pak začne deklamovat, najednou plně přítomný. Stan brzy zaplní úzkostí a nervozitou.

„My se nechceme dívat na stočenou zmiji!“ zakřičí po pár úvodních větách. Po pár klidnějších následuje opětovné zvýšení hlasu: „Máte vůbec ponětí, kolik já jsem natočil schodišť?“ Vrcholy netryskají do nebe, zarážejí se o strop možností omezených strachem. „Vědět, chtít, odvážit se a mlčet,“ drásavě zpytuje a pokračuje znova klidnějším intermezzem. Jeho produkce má nádech rozhlasové četby na pokračování. Většinu času čte do ticha, při krátkých pauzách pouští hudbu. „I když uvnitř vypadá jako černoch, uvnitř je to mouřenín,“ upozorňuje s potměšilým výrazem v černé košili a kalhotách, ve kterých splývá s černou plachtou za pódiem.

„Všechno zlatý je pro něco zlatý!“ Kritické, křičené pasáže mají hlavní platnost, monotónní zbytek je vedle nich pouhou skleněnou výplní vitríny, ve které básník stojí. „Je to parchant, kterej stojí za to, a potom dlouho nic,“ začne další báseň po hudební odmlce. „Bolest rozloží les.“ Černá ho vystihuje, nebo spíš černobílá. Až na pódium je stan bílý. Bílá je i tabule, na kterou červeně napsal STŘIH. Později nápis smaže a napíše nový: SCÉNÁŘ. „Šel v řadě a tlumil svůj hlas jako našeptávač.“

Stojí co nejblíže k publiku, mikrofon drží v ruce a upřeně se dívá do papíru. Když zavítá pomněnkovýma očima mezi lidi, je to spíš náhodou a tváří se, jako by ho intervence samotného překvapila. „Vy teda tvrdíte, že babrat není zaklínadlo. Babrat, všechno zbabrat. To přece všichni znaj! Malý děti už to znaj!“ „Dobrý týpek, Typlt, že?“ šeptám sousedce. „Je,“ usměje se. „Ale konečně už vybabral, protože babrat je skutečně zaklínadlo.“ Volená hudba vytváří kostelní atmosféru. Typlt je kazatel. Satanistický. „Alchymie není proti kašli. Deset světel není devět světel.“

Skupinka posluchačů při další pomlce prchá. Hudbu protagonista vždy vypne ve velké hlasitosti a hned začne klidně mluvit, což dělá pro změnu atmosféru divadelní. „Možná nazrávám, možná odumírám,“ říká civilně. Intonuje, ale až moc přepečlivě, neupřímně, jako by neovládal svůj text, ale on ovládal jeho, jako by svému textu sloužil jako démonovi. Spolu s hudbou připomínající soundtrack k plížícím se stínům vzniká atmosféra až hororová. „Mám podstatně jinou představu o tom, co může být cokoli.“

Je otevřeně odcizený, zaujímá svým ponorem. Křiví tvář jako skřet. Po ukončeném aktu pouští hudbu s uvolněným výrazem jako po dobře odvedené práci. Občas se do publika podívá se zavřenýma očima. „Prorážen a promítán, soustředěný výraz na tváři.“ Bez pohybů, až na obsluhu notebooku. „Alchymie není hraný film.“

Nikam nespěchá, řady publika pomalu řídnou. „Zkomolené jméno není mamlas před kamerou.“ „Co to je?“ ptá se malý kluk mámy, která jen přešlápne a podívá se na něj výrazem z jiného světa. „Kdo vstoupí, neshnije!“ „Děkuju, že jste to vydrželi,“ budí na konci z hypnózy zbylé obecenstvo. Až závěrem uvádí, že četl z knihy Stisk, kterou vydal před dvanácti lety. „Lépe ji namluvil herec Martin Finger,“ přiznává. Výtisky se na místě zakoupit nedají. „Zapomněl jsem je doma.“

DVOŘÁKOVÁ VS. ŠTĚPÁNEK. TALK SHOW NA STŘEŠE

Můj zájem o autorku úspěšných románů Chirurg, Dědina nebo Vrány nevzbudila kniha, ale fotka. Ta z obalu časopisu Host (1/2019) s titulkem Kritici neumějí číst. Dobrá fotka dělá divy. Potom jsem si v časopise Reportér (1/2019) přečetl její povídku Pane doktore! Líbila se mi. Je vytesaná z krátkých, úsečných vět. Co se týče autorčina projevu naživo, ten naopak nezná odmlku.

Ve středu 18. srpna 2021 je hostem talk show pořádané Krajskou galerií výtvarného umění ve Zlíně v rámci festivalu Literární jaro. Jeho pilotní ročník uspořádali v roce 2008 vysokoškoláci z Univerzity Tomáše Bati pod názvem Literární květen. Letos je na plakátě jaro přeškrtnuté a nad ním nadepsané léto. Co se týče místa konání na střeše Krajské galerie, bere si festival prvně příklad z cyklu Básníci v prostoru. Ten je druhou zlínskou literární tradicí pod křídly Krajské galerie. Celoročně ho pořádá básník Pavel Petr. V časopisu Prostor Zlín, který vydává Krajská galerie, má na starosti básnickou rubriku. Letošní Literární jaro/léto zahájila bestselleristka Alena Mornštajnová, která své knihy vydává stejně jako Petra Dvořáková v nakladatelství Host. Za týden ho ukončí předem vyprodaná Karin Lednická, která si trhák na pokračování Šikmý kostel vydává sama.

Krajská galerie sídlí v budově 14 továrního areálu. Spolu s městskou knihovnou, která má útočiště v budově 15, tvoří kulturní siamská dvojčata. Spojuje je piazzetta, na které se občas odehraje koncert nebo tam trénují mažoretky. Přicházím na čas. „Padesát korun.“ „Já jsem reportér.“ „A máte kartičku?“ „To nemám.“ „No dobře. A máte bezinfekčnost?“ „To taky nemám.“ „Tak to vás nemůžeme pustit.“ „Vždyť je tam vzduch.“ „Opravdu to nejde.“ „Vlastně mám. Tady.“ „Hm. A občanský průkaz?“ Vyštrachám i občanku a vstup je mi umožněn.

„Kolik je lidí?“ šeptám nejmladší pořadatelce v černé sukni s palmovými listy. „Čtvrt na šest,“ odpovídá. Zopakuje to třikrát. „Asi padesát,“ porozumí mi na počtvrté. „Díky.“ Za chvíli se u mě zastaví. „Spočítala jsem to přesně. Šedesát pět.“ „Díky moc.“ Přebývá jen pár židlí. Volnou stranu střešní terasy lemují stoly s lahvemi vody a vína. Dříve příchozí stihli občerstvení. Chřoupu jablko. Dříve narozené pořadatelky po mně pokukují, jestli jsem opravdu reportér, za kterého se vydávám. Uteču před nimi po žebříku na střešní nadstavbu, kde číhá na dobrý záběr fotograf. Zvukař mě přijde požádat, abych slezl dolů. Pohledy pořadatelek se zostří. Posadím se.

Výhled je magický. Nad hlavou se vznáší nízká oblačnost, jen se dotknout. Slunce střídavě zachází a zase vychází. Polovina terasy je ve stínu. Redaktor Hosta a básník Radek Štěpánek, který moderuje, sedí s Dvořákovou ve fotogeničtější části, na kterou praží paprsky. Dvořáková se omlouvá polovině publika, že si jí nebude všímat. To kvůli sluníčku, nechce se mračit. Štěpánek na tom není o moc lépe, ale nestěžuje si. Na sobě má bledě modré sako a na nose brýle. Jeho respondentka je oděná v černém, jen dlouhý šátek kolem krku je červený. Stejný měla na červeném křesle v Show Jana Krause. Teď sedí na černé židli. Jde o její první postcovidovou besedu. Má velkou radost.

Oslněná se usmívá, chrup jí rozsvěcuje tvář. Často se rozesměje, při řeči se zajíká. Hlas má vysoko položený a mluví nahlas. Mluví nepřetržitě. Pauzy násilně ukončuje, jako by se bála, že bude nudit. Má silonky a nohu přes nohu. Dlaně zaklesnuté jednu do druhé, pohybuje palci. Ruce rozpojí jen při nějakém gestu – náznaku gesta – hned pak je zase vrátí do sebe.

Přírodní lyrik Štěpánek je jistě inspirovaný okolním prostředím – Tomáš Baťa svou továrnu vystavěl prakticky v lese. Nedá se ale rušit, teď má jiné starosti. Zpočátku mluví tiše, pak ho Dvořáková rozhajpuje. Přechází na uvědomělý baryton. Najednou si uvědomím, že se celé akce účastní jen pět mužů – třináctina celkového počtu posluchačů. Čtyři jsou tu pracovně, pátý pracuje v knihkupectví a přišel s manželkou. Jinak samé ženy nebo děti ženského pohlaví.

Rozhovor dvojice se úspěšně rozbíhá a brzy přibude třetí aktér. Vynoří se z nepřítomnosti a vznáší se v letním vánku – zlínský rodák, redaktor Hosta a básník Martin Stöhr je supervizorem rukopisů Dvořákové. K takovému rukopisu prý klidně připojí pěst set poznámek včetně například: „Ježišmarja, to jsi spadla z višně!“ Přes tuto přímočarost si ho Dvořáková nemůže vynachválit. To on se jí ozval po premiérové publikaci v časopise Reflex.

Zeptal se tehdejší zdravotní sestry, jestli by neměla zájem vydat knížku. Měla. Poslední dva rukopisy jí ale omlátil o hlavu. Čtenáři jsou ochuzeni třeba o titul s pracovním názvem Zahrada. Poznámek bylo tolik, že to prakticky znamenalo veta. Dvořáková ale vydedukovala, že by mohlo pomoci vypustit jednu dějovou linku. Možná ještě zabojuje. Nikomu jinému rukopisy posílat nehodlá.

Štěpánek si povzdychne, že na něj byl Zlíňák podobný. Publiku prozradí, že pro Host redaktoruje i Dvořáková. Na rukopisu etnologa a antropologa Tomáše Boukala udělala nezastupitelnou práci. Vyzve návštěvnice, aby se také na něco zeptaly. Jedna paní prolomí ledy intenzivní chválou. Jako by nečetla knihu, ale slezla Everest. Sdílí zážitek z dobrodružství a děkuje šerpovi. Druhá tazatelka říká, že se hodně ostýchala. Mluví pak několik minut. I ona je devótní, ale připojí i stížnost. V knize Vrány se jí nelíbilo užití hovorové češtiny, slova typu „vejtah“. Zlín je nejspisovnější město Česka. Hovorová čeština se tu až na pár slov z valašského nářečí neliší od té spisovné. „Čechština“ nám zní jako pitvoření, nikoli uvolnění.

Dvořáková obhajuje své výrazové prostředky. Žena doplní, že u Dědiny použití smysl mělo, ale u těch Vran jí to přišlo zbytečné. Ale přijala to, smířila se s tím a kniha se jí jinak líbila. Dvořáková chápe výhradu. Co nechápe je, že i přes tu hovorovou češtinu se jí ozývají čtenáři z moravských obcí s tím, že v Dědině rozpoznávají právě tu svou vísku a že dokonce osobně znají nějakou postavu z ní. Štěpánek říká, že si představoval Liberecko. Dvořáková přikyvuje, že to psala na sever.

Přihlásí se dívka v červených šatech a s červenou mašlí ve vlasech. Pořadatelka k ní spěchá s mikrofonem. Dívka se ptá, jak se autorka dívá na to, že se záhy po propuknutí pandemie začaly vydávat knihy, které ji mají za své téma. Dvořáková odpovídá, že pro ni je rozhodně k reflexi potřeba časového odstupu. Ani teď by ještě o covidu nedokázala napsat ani povídku. Ještě nevíme, jaké bude mít dopady na ekonomiku a tak dále.

Zaměstnanec galerie se ptá na autorčinu spokojenost s audioverzemi svých knih. Na Štěpánkovu další výzvu už žádný další dotaz nezazní. Ten svůj – kdo jí mentoruje rukopisy povídek do časopisů a sborníků – spolknu. Pořadatelka autorce přinese rudou růži a omlouvá se za vítr a sbíječku, která se během pořadu občas ozvala odněkud z hlubin. Štěpánek dostává celou kytici, disproporci přijímá poněkud bezradně. „Příště pozveme jako autora třeba vás,“ usmívá se pořadatelka.

Následuje tombola. Z prodaných lístků losuje Dvořáková výherkyni jedné ze svých knih, kterou věnoval Host. Pořadatelka nakladatelství za dar děkuje, Štěpánek velkoryse kývá hlavou. Pro cenu si jde dívka s modrými vlasy. Tváří se jako Rose z filmu Titanic ve scéně, kde ji Jack vezme na příď a do široka jí roztáhne ruce. Další knihy jsou připravené na stole u vstupu. Tvoří se dlouhá řada. Většina se prodá. Se zakoupeným výtiskem proudí ženy zpět k Dvořákové, která neopustila své místo. S neutuchající milostí se podepisuje. Pro věnování si jde úplně každá návštěvnice. „Prosím Petra Petře,“ diktuje si jedna.

„Nechcete víno?“ ptá se mě pořadatelka, když sklízí ze stolů. Je jí líto vyhodit nedopitou láhev. „Ne, díky,“ odpovím dotčeně. Očividně mi toho reportéra nevěří. Dívka v červených šatech se baví se Štěpánkem, který si z show ponechává důležitý baryton. „Možná Psí víno, to je takové progresivní. Nebo do Tvaru. Možná by se to dalo zpracovat jako téma. Zkuste to poslat na Host. Já dělám jenom beletrii,“ radí.

Dívka děkuje, kupuje si knihu a řadí se do fronty. „Tvoje oblíbená autorka?“ ptám se jí. „Ani ne.“ „Tak proč si jdeš pro podpis?“ „Na památku.“ „O čem jste to hovořili?“ „Jestli by se nedaly někde zveřejnit básně v angličtině.“ „Co třeba v Anglii?“ „Radši v Česku.“ „Ty píšeš básně v angličtině?“ „Studovala jsem v Británii.“ „A je to spíš Shakespeare nebo Ginsberg?“ „Spíš Whitman.“ „Takže Ginsberg.“

Čekám až bude Dvořáková volná. S koncem podepisování se kolem ní stahuje smyčka moderátora, fotografa, pořadatelek a zaměstnanců galerie. Připomene mi to knihu Iry Levina Rosmeary má děťátko. Dostanu klaustrofobii. „Děkuju za vstup. Na shledanou,“ loučím se s pořadatelkami. Nastoupím do vejtahu. Sjedu do přízemí. Vyjdu vstupem pro zaměstnance. Je už po šesté a budova je střežená. V noci se mi o Dvořákové zdá.

DŽEJTÝHO CHÁSKA

Je sobota 20. listopadu 2021 před šestou a já stojím před barokním domem Portál na hlavním náměstí v Uherském Hradišti mezi pustými domky na vánoční trhy. Nějaká žena z nich sundává cedule a já dumám, jestli je město po pondělním zpřísnění zruší stejně jako Olomouc.

V sedm má v nejlepší kavárně široko daleko – na Portále – začít čtení básníků nakladatelství JT’s. Džejtý (Jan Těsnohlídek) je unikátní postavičkou tuzemského literárního provozu. Jeho básně jsou svérázné, ale oblíbené napříč spektrem. Na hmotnosti si nepřidává žádnými jinými literárními žánry, jen častým vydáváním zajímavých, převážně mladých poetů a rokenrolovou životosprávou. Šimon Leitgeb získal letos – stejně jako kdysi on sám – Ortenovu cenu. Porota dala jeho útlé Betonové pláži přednost před ceněnou prózou Praskliny od Kláry Vlasákové.

Ondřej Hrabal v JT’s úspěšně debutoval se sbírkou Nezkoušej se usmát, letos překvapil další sbírkou Racci a prý chystá další. Aktuálně Džejtý uvádí na trh sbírku Miroslava Sosoie jménem Jako ráma. Je celkem neznámý, i když to je už jeho sedmá sbírka. Do Hradiště jsem se z třicet kilometrů vzdáleného Zlína vypravil částečně z publicistického zájmu o řízná jména a částečně ze zájmu o Portál, na který jsem dřív často jezdíval vnímat přítomný okamžik.

Z prohlížení knih ve výkladu knihkupectví v přízemí mě vysvobodí dívka odemykající bránu. „Vy jdete na Portál?“ ptám se. „Ano. Vy jste umělec?“ „Ne, já si chci jenom sednout.“ Stoupáme do druhého patra, kde sedí v kanclu za barem majitel kavárny a zároveň celého baráku. Slyším ho, jak říká, že barmanka Bára lehla covidem a on jde zítra na test. Dívka říká, že je nachcípaná celý podzim.

Zhltne mě pohodlné křeslo. Hledím na stěny plné obrazů psychedelických tvarů i barev. Dívka se baví s majitelem, on pak zajde do skladu pro dvě krabice mléka, odevzdá je na baru a rozloučí se. Brzy vejde první osamělý návštěvník. Na tváři má respirátor barvy těla. Sundá ho, protože tu není vzduch.

„Dobrý den, dneska je tu vernisáž?“ ptá se barmanky. „Autorské čtení. Na pultu pod kávovarem je plakát. Níž, níž… Ano.“ „Autorské čtení? Super.“ Proč lidi touží, aby jim bylo čteno? Zabavit se, zbavit se sebe sama. Nemít pocity, které nás ohrožují. Pocity jsou jako vzduch a pohledy jsou jako okna.

Těsňa do sebe na náměstí obrací lahváč, zapaluje si cigáro, a když dokouří, vyjde spolu s Hrabalem do plnícího se Portálu, kde pokračuje červeným vínem a hlasitým smíchem. Sedají si do vedlejší místnosti, ve které se bude číst. Hrabal má cizojazyčnou přítelkyni, všichni mluví anglicky, ale slyšet je hlavně Džejtýho. Pak přijde Leitgeb v bílých teniskách, černé čepici a s kakaovou Američankou. Džejtýmu v hlasitosti sekunduje, Hrabal je tradičně nevýrazný (vínový svetr). Po včerejší štaci v Brně jsou rozjetí. Angličtina plní stísněné prostory.

Sosoi se cestou někde ztratil a já taky. „Přijels na čtení?“ oslovuje mě místní small-talker. Vytáhnu blok a tužku. „A psaní,“ komentuje. Z vedlejší místnosti zaznívá krutý ego smích. „Je, jé,“ směje se John Closewatch jako někdo, kdo přijel, aby se smál. Smějou se všichni, ale Těsňa nejvíc a nejdýl. Zaklání se, rozpažuje ruce, vstává, obléká si bundu a jde kouřit. Intenzita smíchu se vrací do normálu.

„Adame, ty máš vlasy jak lev,“ říká mi Hrabal, když jde kolem. „Tos už říkal.“ „Fakt? Kdy?“ „V létě.“ „Ty jo, fakt? Tak to sorry,“ pokračuje na bar. „Dík, žes přišel,“ zastaví se u mě cestou zpátky. „V této těžké době,“ utírá si nos. Asi čeká report. Jediný serotonin je to barmáně. Vždycky, když projde kolem mě, tak se usměje. Chodí každou chvilku. Úsměvy se stávají rutinou. Nastává čas posunout to někam dál. Objednávám si vodu. „Perlivou nebo neperlivou?“ „Perlivou.“

Je půl osmé. Leitgeb kyvadlově kmitá ven a zase dovnitř. Potkává Těsňu, který se na něj věší a vyzývá ho: „Pojď na cígo, kámo.“ „Tady bude autorské čtení, kdybyste se chtěli podívat, a kdyby ne, tak buďte tiše,“ upozorňuje cestou zpátky vedlejší stůl v mé místnosti. „Jako myšky,“ slibuje žena. „Ouky douky,“ odchází Džejtý směsicí kolébání a skotačení.

Žena zase přejde do fistule a už z ní nevyjde. Dovnitř se mi nechce. Sorry. Vstanu a přes pootevřené dveře slyším Hrabala, jak čte důrazně, průrazně a rychle „z nového rukopisu“. „Bum bum plesk. (…) Flák.“ V povídce se střídají roční období. Balím to. Jak čte Džejtý už jsem někde psal. To se popsat nedá, to musíte vidět. Vidět Džejtýho číst a zemřít. Leitgeb čte jako on, je to jeho epigon. Venku balí nějací huliči joint, bavím se s nimi o Legalizaci.

Ostatní tvorba Adama El Chaara publikovaná v Divokém víně:
DV 120/2022: Decibely
DV 117/2022: Estetika zavrženého
DV 116/2021: Máš zájem?
DV 111/2021: Stáváš se básníkem
DV 107/2020: Maje stát, Topení
DV 100/2019: Jamajka, Čtení a další
DV 96/2018: Monet, V pořádku a další
DV 95/2018: Za rohem
DV 91/2017: Lípa
DV 90/2017: Fucklid
DV 89/2017: Všude, Hladina
DV 88/2017: Portugalstalk
DV 87/2017: ***
DV 86/2016: Negace
DV 85/2016: Vrkat po výtce a další
DV 84/2016: Sardinský spánek v Sassari a vlak do Calgiari a další
DV 83/2016: Lehkost bolesti, Mnich
DV 82/2016: Listí, Směr a další
DV 81/2016: Bouřka, Pláž a další
DV 80/2015: Příště je taky den a další
DV 79/2015: Famózní Soňa z FAMU a další
DV 78/2015: Jablka Nového Zélandu a další
DV 77/2015: Anastazia Christina Praha a další
DV 75/2015: Líbání, pivo a elektro a další
DV 74/2014: Dehonestace a další
DV 73/2014: Švédka v mojí posteli
DV 72/2014: Samsára oslovení a další
DV 71/2014: Sex a nirvána, Teď
DV 70/2014: Vír, Hoření
DV 69/2014: Útulnost spirály, Holky
DV 68/2013: Utéct
DV 67/2013: Celý vesmír možností a další
DV 66/2013: ***
DV 65/2013: Psát
DV 64/2013: Milenky jsou mé myšlenky
DV 63/2013: Óda na konec světa
DV 62/2012: Zoufalé louky a další
DV 61/2012: Vír, Na dně
DV 60/2012: Prosvity, Upřímnost a další
DV 59/2012: Film, Tok a další
DV 58/2012: Nýty usilovných slov
DV 57/2012: Bůh
DV 56/2011: Vin Zlín, Za chvíli a další
DV 53/2011: Stalker jako postmoderní dobyvatel, ***
DV 48/2010: ***
DV 47/2010: Synopse ticha
DV 44/2009: Podzimní skici
DV 41/2009: Kráska a klobáska, Náhody a další
DV 40/2009: Vzpomínka, Láska a další