Adam El Chaar

KONCERT PŘED ZÁMKEM

Zlín má pověst baťovsky pragmatického, kulturním strdím neoplývajícího města. Na změně tohoto prizmatu tu pracují různé spolky. Živý Zlín pořádá akce, na kterých dává šanci vděčným muzikantským začátečníkům. Na plakátu s jeho podzimním programem zaujala událost spolku Zvěřinec, který ve Zlíně pořádá nepravidelné hudební večery pod šifrou Zvěřinové nehody. Nově začali také s cyklem Vítejte v novém světě, který má od září do ledna přivítat to nejlepší ze současné hudební i divadelní scény, jak stojí v propagačních materiálech.

Novým světem je míněn polofestivalový model divadelního představení, po kterém následuje koncert. V pátek 18. září 2020 ho Zvěřinec představil v Sadě Svobody. Živý Zlín pomohl zajistit zázemí secesního zámku. Nádvoří tohoto spíše starého světa pohostilo asi osmdesát návštěvníků divadelním představením ženského spolku Spitfire Company. Ten hrál hru Antiwords, se kterou už objel Soul nebo New York. Přispělo ministerstvo kultury, divák platil dvě stě korun. Následný koncert na prostranství před zámkem byl zdarma díky podpoře nejmenovaného bankovního domu. Zahrály hvězdy alternativní scény Martin Kyšperský a Jakub König – kytaristé zpívající poezii.

Před zámkem je otevřený prostor a posluchači mohli dodržovat dvoumetrové rozestupy, ale stáli pospolitě kolem přízemního pódia jako živá zeď. Nastavovali performerům uši pěkně zblízka a tvořili intimní, epidemiologicky znepokojivou atmosféru. Pořadatelé žádná hygienická nařízení nezanedbali. Občas kolem prospěchal někdo na zastávku U zámku a ohlédl se po té neobvyklé seanci. V kovovém satelitu před pódiem hořel oheň.

Muzikanti se střídali jeden po druhém, člověk se neubránil jejich srovnávání. Kyšperský se prezentuje vlastním jménem i obličejem, König pseudonymem Kittchen a černou maskou, ve které vypadá jako sadomasochista. Jeho pseudonym v angličtině znamená kuchyň. Přes hlavu má přetaženou černou kuchařskou čepici s prostřihnutými otvory pro oči a ústa. Kittchen hraje na elektrickou kytaru a procítěně přednáší, Kyšperský s akustikou zpěv vyšperkovává do výšek. Vysoký Kyšperský je stravitelnější.

Plyšák Kyšperský zprvu baví víc, ale časem začne vyčnívat i zakuklený podivín Kittchen. Dostává upřímností a na rozdíl od Kyšperského své písně graduje. V závěru vždy textový nezpěv vynahradí meditativním broukáním a ukáže tak, že na to má i vokálně. K tomu efektně navyšuje hlasitost kytary. Kyšperský je lepší fyzicky. Víc do toho řeže a všelijak se kroutí. Kittchen je statický. V kombinaci s absencí obličeje a převážně monotónním zpěvem to působí hypnoticky. Významným vjemem je obnažená tetovaná paže.

V textech obou aktérů se opakovala rodina. Kyšperský v jedné písni konstatoval, že je úplně stejný jako jeho otec, v jiné mluvil o synovi, který se má teprve narodit, ale už s ním snídá. Kittchen vyzdvihoval, jak je krásné se zase zamilovat, načež dodal, že se s tím musí pochlubit manželce a dětem. Jeho otec stavěl hrady z lahví, zatímco on si staví zase svoje. Muzikanti hýřili neotřelými metaforami.

V jednu chvíli se Kittchenovi utrhne popruh od kytary. Oznámí to posluchačům a rezignovaně si přitáhne židli. Zbytek koncertu odsedí. Kyšperský je najednou o to vyšší. Dřepne si k vatře a s přivřenýma očima vlní hlavou do kolegovy písně. Vzduchem se nese vůně páleného dřeva. V následujícím songu Kyšperský zpívá: "Vlasy jsou ta nejvíc důležitá věc ze všech těch nejmíň důležitejch věcí." Mám je pěkně vyuzené.

KDYŽ TO SPADNE

Ta nemoc se šíří jako mor. Černý humor nestačí. Válka, strach, teror, odpad, média, vztahy. Všichni jsme cílovka. Fotbalista se oběsil na pásku od kalhot a deset hodin visel. Přišli ho sundat spoluhráči, kterým bylo divné, že nepřišel na trénink. Nechápali. „Musel to mít promyšlené, jinak by si nechal zadní vrátka,“ tvrdí psychiatr.

„Rychlá akce jako vždycky,“ komentoval fotbalista přestup do Gaizantepu před odletem z Prahy. Letěl se spoluhráčem z Plzně, kterému předtím zemřela manželka ve třiceti na rakovinu. Spoluhráč pak v Gaizantepu skončil a on zůstal sám. Vlastně nebyl sám, v týmu si určitě udělal kámoše. Byl ale sám v depresi. Tu ani kámoši nevyřeší. Natož noví.

Do bílé dodávky nakládají zelenou rakev, šokovaní hráči přihlížejí. Fotky si v bulváru prohlíží holka, která s ním chodila šest let. Potom se s ním rozešel i plzeňský klub, kterému pomohl vyhrát čtyři tituly.

Gaizantep skomírá na chvostu tabulky. Do jeho osudu nemůže pořádně zasáhnout. Nenastupuje stabilně v základní sestavě. Ztrácí to, z čeho vždycky žil – formu. Nebo aspoň má ten pocit. Nikdo neví, jak to bylo. Popadl ho amok, démon? V diskusích pod články o jeho smrti se objevily hlasy jako: „Dalo se to řešit, nemuselo to skončit takhle.“ A proti tomu: „Vy jste očividně nikdy nezažil depresi.“

Nemuselo to tak skončit, ale skončilo. Definitivně v jednom rozhodnutí, jeho rozhodnutí. Ta fatalita je neúnosná. Uleví svést to na nemoc, která všechno zařídila. Číhá všude kolem, nespoutaná. O depresi se říká, že je to vlastně nemoc společnosti – reakce na ni. Možná měl prostě seknout s fotbalem.

Co má člověk dělat, když cítí fatální prázdno, ač je úspěšný? Nedělat věci, ve kterých je dobrý a které vlastně jedině umí? Společnost ho nutí v nich setrvat a poslušně se točit v jejím ozubeném soustruží. Něčím být – něčím pro ni. Člověk pak někdy zapomene být něčím sám o sobě, sám od sebe, sám pro sebe. Zapomíná být sám sebou, člověkem. Ocitá se bez sebe. Pak už nemůže být ani pro ni.

Je pozdě. Být někdo při tom, při něm, možná by to neudělal. Možná je nájezdem sebevraždy izolace. Narůstá úzkost, že se něco stane, něco hrozného. Člověk ztrácí vztahy, jenom je hraje, přestává být pánem situace, vyhrávat. Přestává hrát.

Život je štěstí, ale někdy není. Kdyby se s ním ten pásek urval, zpětně nebude chápat, co to do něj vjelo, ale akce se podařila. Spadlo to tam ve špatném nastavení. Utkání skončilo. Je to navždy. Navždy pro ty, co ho znali. Pro něj samotného už není nic. Nic z toho, co mohlo být, co mělo být. Nemělo. Stal se mýtem, otazníkem, zkamenělým úsměvem po vstřelení gólu.

Deprese, vyhoření, démoni. Dáváme tomu různá jména, abychom to nemuseli chápat, abychom to mohli chápat po svém. Nebojujeme pak jenom s vlastním stínem na stěně? Ti, kteří si myslí, že spáchat sebevraždu je zbabělost, jsou sami zbabělí podívat se do tváře neviditelnému mystériu smrti. Utíkají do zdravého rozumu, který je jen bárkou na rozbouřeném moři.

Nikdo neví, co člověka přiměje si na to sáhnout. Jak se u toho tváří? Potí se mu dlaně? Brečí nebo se směje? Na co myslí? Miluje, nenávidí? Každý si představuje jen sám sebe a to nemůže. Můžeme jen sdílet své představy, modlit se, soudit ho nebo ty, kteří ho soudí, litovat jeho nebo sebe nebo je, vzpomínat na něj nebo rychle zapomenout, rychle se zase věnovat každodenním zápletkám.

Každý na téhle zemi je její nepostradatelnou součástí a má na ní nějaké plnění. Zvlášť, když dobře kope. Vykopává lidi z jejich beznaděje. Fotbal je hra, která symbolizuje mnohé. Někdy ale je ten člověk sám v beznaději, sám potřebuje pomoc. Možná právě tu naši. Možná každý potřebujeme pomoc a možná ta pomoc znamená pomoct.

SEBEKONTROLA

Stylizace, i co se týče samotné performance – nedělím to na záměr a výnos, světlo a tmu, obraz a rozmaz, ale koncipuji svou stagnaci jako čistou situaci, průmach, průsak smrti. Když si toho někdo všimne, hodnotí to vzhledem k mé rozviklané fakticitě jako výfet, vzhledem k latentní erotaci jako poměrný nepoměr včerejška k zítřku nebo frajerství nebo farizejství domnělého ducha, kterého krystalicky dráždím monumentálním míjením fokusu. Moje zdánlivá absence je jen zohledněním celého kontextu, kdy tomu kotel nakládám důvěru bez dvojí definice emocí, bez bifokální optiky.

Někdo to v důsledku obsedantně-zpětného vychytávání mého ega, v důsledku irotace tření mé svobody-přítomnosti o jiné svobody vnímá jako klasické sobectví astrobeatu. Přítomnost je materiální, sterilně sebezáchovný pohled do zrcadla mysli, komunikace jednotky s virtuální sítí. Na druhou stranu nikdo nestanovil, jak to má vypadat, protože to nikdo neví. Víme jen, co se děje nyní, při tom, v situaci, v nezkrotném běhu věcí. Když píšu, nevím to zcela explicitně. Když jsem sám, zajímá mě jen to.

Zcela jsem vypadl ze hry „vjem za vjem“. Všechnu pozornost sebe i druhých upírám na sebe. Upírám si tak moc druhé implicitně odhalovat v jejich sebenabízení na základě frenetické zábavy dneška. Když sklouzávám k dekadentní lásce, ustupuji z manického odporu vůči čilé, konstruktivní kritice lidstva posedlého směrem vpřed. Stávám se jeho nedílnou součástí, částečně se zhošťuji a částečně zprošťuji role, kterou mi přisuzuje.

MRAČNA NAD LOS ANGELES

Osobně nejspíš nikoho nezabil, přesto je jeho jméno synonymem pro masovou vraždu. Poblíž Los Angeles vedl hipísáckou komunitu, jakých byly v druhé polovině šedesátých let po Kalifornii spousty. LSD, volná láska, tráva – prostě radost ze života. Jeho Rodina tuhle idylku zbořila.

První vraždu Charlese Mansona spáchal Bobby Beausoleil (francouzsky krásné slunce). Žil sen každého muzikanta – ve druhé polovině šedesátých let dvacátého století túroval s různými kapelami po celých Státech. Říkali mu Cupid a hrál třeba v kapele Grass Roots, která se později přejmenovala na Love. Jednou si podal inzerát: „Kytarista hledá práci.“ Během svého doživotního trestu ve vězení toho asi hořce litoval.

Odpověděl mu Charles Manson. Moc se neví, že tenhle symbol zla má na svědomí i pár chytlavých songů. Jsou k nalezení na YouTube s komentáři typu: „Nemůžu si pomoct, ale líbí se mi to.“ Beausoleil dorazil na koncert, který Masnon s Rodinou pořádal.

Manson byl sebevědomý, mluvil nahlas, hodně se smál a jeho hudba byla originální. Na Beausoleile udělal dojem a on na něj taky. Manson viděl, že v branži umí chodit. Doufal, že mu pomůže prorazit nebo aspoň natočit demo. Beausoleil se k Rodině nepřidal, s novou kapelou se znova vydával na turné, ale když byl v Los Angeles, nedalo mu to a famílii zajel navštívit. Vír zla, který se kolem Mansona formoval, ho uchvátil.

Manson postřelil černocha. Myslel si, že ho zastřelil a že to byl člen rebelské organizace Černých panterů. Představoval si, že co nevidět na rodinný ranč dorazí náklaďák plný ozbrojených mstitelů. Požádal Beausoleile, jestli by pro případ nouze nezůstal.

Beausoleil si připadal drsně a souhlasil. Zabydlel se u Garyho Hinmana, člena Rodiny, který prodával trávu a psychedelika, a skamarádil se s motorkářským gangem, který chystal party. Nabídl se, že sežene meskalin. Dali mu peníze a on ho koupil od Hinmana. Na party se ukázalo, že matroš nefunguje.

Motorkáři chtěli peníze zpátky, Hinman už je ale neměl. Beausoleil s Mansonem na něj vyrukovali s papírem, ve kterém se v jejich prospěch vzdává svého dědictví. Chtěli podpis. Manson Hinamnovi usekl ucho, které mu vzápětí dvě holky z Rodiny přišily – dentální nití.

Následovalo třídenní mučení, u kterého už Manson nebyl. Když Hinman podepsal, Beausoleil ho bodl do srdce a odešel. Holky Hinmanovou krví napsaly na stěny nápisy jako „political piggie“. Zanechaly obtisky dlaní, což byl znak Černých panterů. Mělo to vypadat, že vraždili oni.

Širším cílem bylo vyprovokovat válku mezi černými a bílými. Černí podle Mansona měli zvítězit. Z pouště by se pak vynořila Rodina a naučila je vládnout. To byl jeho plán.

Hinman byl buddhista. Zemřel s modlitebními korálky v ruce, zpíval mantry. Ve vězení se Beausoleil dal na buddhismus taky. Docházel do hospice dělat společnost umírajícím. Nahrál několik alb. V průběhu času se všichni Mansonovi vrazi snažili dokázat, že už jsou hodní.

Na vraždě Hinmana si Manson ověřil své manipulační schopnosti. Skvadru jednoho muže a několika dívek jak z Playboye poslal 9. srpna 1969 do domu Terryho Melchera – hudebního producenta, který mu dříve slíbil nahrát desku, ale skutek utek. Melcher tou dobou v domě na Cielo Drive už nebydlel. Teď ho měl pronajatý režisér Roman Polanski, který zrovna natáčel v Londýně.

Uvnitř byla jeho žena Sharon Tate v osmém měsíci těhotenství, Wojciech Frykowski procházející desetidenní meskalinovou intoxikací a několik dalších přátel. Frykowski si na meskalinu údajně o pár dní dříve předpověděl brzkou násilnou smrt. Zemřel na jednapadesát bodných ran a dvě rány z pistole Charlese Watsona, Mansonovy druhé ruky.

Watson vraždění zahájil, když vtrhl do domu a zakřičel: „I am the devil and I came to do the devil’s work.“ Té noci přišli brutálním způsobem o život i další tři lidi včetně nastávající matky Polanského dítěte.

Watson později vypověděl, že vraždit mu pomohl speed, tedy metamfetamin. Nesváděl to na něj, vraždit prý bylo jeho rozhodnutí, ale to rozhodnutí padlo ve chvíli, kdy si dal speed. Kromě drogy kladl vinu – podobně jako nacističtí generálové na Hitlera – na Mansona. Vinno prý bylo Watsonovo rozhodnutí Mansona poslechnout a roli hrálo i vymývání mozků, které všemu předcházelo.

Rodina brala LSD jednou týdně a na seancích se povinně souložilo. Kdo nesouloží s námi, souloží proti nám – tak to bylo se vším. Když se v intoxikaci Watson díval na někoho jiného, vždycky v něm prý viděl sebe. Tráva se kouřila neustále, alkohol Mansonovi nepili.

Manson patřil mezi lidi, kteří by s psychotropními látkami experimentovat neměli. Uvolnila se v něm frustrace nastřádaná v nejrůznějších vězeních, kterými za život prošel (do vězení se už narodil). Rozjel se mu mesiášský komplex, své dcery a syny začal mlátit. Chtěl po nich, aby v něj bezmezně věřili. Oddělil je od času i prostoru. Poskytl jim autoritu, kterou hledali, když utekli z domovů.

Nikdo nesměl být sám, vždycky aspoň ve dvojici. Když měl někdo zaječí úmysly, nasadil na něj někoho z nejbližšího okruhu. Poselství vyrozuměl z Bílého alba od Beatles. Hymnou mu byla píseň Helter Skelter. Tak shodně vypověděli jeho navedenci. On oponoval, že jsou to pohádky.

Vražedné mise den po tragédii na Cielo Drive se sám zúčastnil. Náhodně vybral dům. Bydleli v něm manželé LaBiancovi. Svázal je a slíbil, že se jim nic nestane. Než odjel, vydal příkaz k jejich zabití. Leslie van Houtenová, jedna z vražedkyň druhý den řekla, že čím víc bodala, tím větší to byla zábava. U soudu se pak kála, že nebyla propojená sama se sebou, se životem.

Poslední vražda se odehrála na domovském ranči, obětí byl Donald Shea zvaný Shorty. Měl vědět o vraždách a představoval nebezpečí vyzrazení. I jeho před smrtí trýznili.

Ve vězení všem chvíli trvalo, než se od Mansona oprostili. Pár let. Někteří členové Rodiny, kteří měli to štěstí, že je na vražedné mise nevybral, se od něj neodvrátili nikdy. Třeba Lynette Frommová, která si ve vězení pobyla až za osnování vraždy amerického prezidenta Geralda Forda v roce 1975. Propuštěna byla v roce 2009.

Drtivá většina trestanců spojených s Mansonem zůstává za katrem. On sám tvrdil, že nikdy nikomu neříkal, že má zabíjet, říkal prý jen, ať dělají, co si myslí, že je správné – že on za ně nemůže nést odpovědnost, že se musejí postavit na vlastní nohy. Tvrdil, že LaBiancovy nikdy nesvázal, že nebyl nikdy na místě činu a že by tedy neměl podle zákona být držen za mřížemi déle než patnáct let. Pak zase říkal, že je nebezpečný a že za mříže patří. Nepokoušel se o žádné činy, které by svědčily pro jeho propuštění.

Vyšetření žádnou poruchu neodhalilo. Ani ve vězení nepřestával přitahovat lidi. Krátce před smrtí v listopadu 2017 se oženil s mladou dívkou, která měla v očích stejně láskyplný výraz jako jeho vraždící ovečky.

Ostatní tvorba Adama El Chaara publikovaná v Divokém víně:
DV 121/2022: Jaromír Typlt v Uherském Hradišti křičel Stisk a další
DV 120/2022: Decibely
DV 117/2022: Estetika zavrženého
DV 116/2021: Máš zájem?
DV 111/2021: Stáváš se básníkem
DV 107/2020: Maje stát, Topení
DV 100/2019: Jamajka, Čtení a další
DV 96/2018: Monet, V pořádku a další
DV 95/2018: Za rohem
DV 91/2017: Lípa
DV 90/2017: Fucklid
DV 89/2017: Všude, Hladina
DV 88/2017: Portugalstalk
DV 87/2017: ***
DV 86/2016: Negace
DV 85/2016: Vrkat po výtce a další
DV 84/2016: Sardinský spánek v Sassari a vlak do Calgiari a další
DV 83/2016: Lehkost bolesti, Mnich
DV 82/2016: Listí, Směr a další
DV 81/2016: Bouřka, Pláž a další
DV 80/2015: Příště je taky den a další
DV 79/2015: Famózní Soňa z FAMU a další
DV 78/2015: Jablka Nového Zélandu a další
DV 77/2015: Anastazia Christina Praha a další
DV 75/2015: Líbání, pivo a elektro a další
DV 74/2014: Dehonestace a další
DV 73/2014: Švédka v mojí posteli
DV 72/2014: Samsára oslovení a další
DV 71/2014: Sex a nirvána, Teď
DV 70/2014: Vír, Hoření
DV 69/2014: Útulnost spirály, Holky
DV 68/2013: Utéct
DV 67/2013: Celý vesmír možností a další
DV 66/2013: ***
DV 65/2013: Psát
DV 64/2013: Milenky jsou mé myšlenky
DV 63/2013: Óda na konec světa
DV 62/2012: Zoufalé louky a další
DV 61/2012: Vír, Na dně
DV 60/2012: Prosvity, Upřímnost a další
DV 59/2012: Film, Tok a další
DV 58/2012: Nýty usilovných slov
DV 57/2012: Bůh
DV 56/2011: Vin Zlín, Za chvíli a další
DV 53/2011: Stalker jako postmoderní dobyvatel, ***
DV 48/2010: ***
DV 47/2010: Synopse ticha
DV 44/2009: Podzimní skici
DV 41/2009: Kráska a klobáska, Náhody a další
DV 40/2009: Vzpomínka, Láska a další