Vítězslava Felcmanová

POSLEDNÍ ŘEKA

Myšlenka smrti
neznalého drtí...
Neunikne žádný,
až v poslední šlajsně silný proud
vezme nás před nejvyšší soud,
má k tomu důvod jistě pádný.
Nikdo neunikne,
až tento nárok vznikne.
Vždyť proto stvořeni jsme byli,
abychom život i smrt ctili,
avšak řeka
na každého jiná čeká.
Tak to chodí:
někdy spolu v jedné lodi,
jindy peřej v singlu leká,
(kdo pokoru má, smeká,
jiný možná v bázni kleká).
Cožpak víme,
zdali pod jezem se vynoříme?
Kolik vzdechů!
A jak dlouho bez nádechu?
A myšlenka smrti
zbabělého škrtí...
Ale nebojí se do peřeje,
komu v srdci plamen hřeje,
kdo věří,
že svítat bude, když se šeří,
kdo důvěřuje vánku,
že smrt podobá se spánku...
a rád se směje...
protože ho temno stínu nepopletlo:
na opačné straně vždycky bývá světlo!

Ostatní tvorba Vítězslavy Felcmanové publikovaná v Divokém víně:
DV 120/2022: O hvězdách, O lese a další
DV 119/2022: Pojmy
DV 118/2022: To se stává a další
DV 117/2022: Zimní zahrady a další
DV 116/2021: Podzim, Křížky
DV 115/2021: Planeta
DV 114/2021: Vlny, Odplouvající čluny
DV 113/2021: Dluhy, Truchlivá
DV 112/2021: Květopsaní
DV 111/2021: Dívky, ženy, babičky
DV 110/2020: Koráby naděje, Ticho
DV 109/2020: Rosa, Krize a další
DV 108/2020: Krajkáři slov
DV 107/2020: Co pak...?, O růži a další
DV 106/2020: Snivá, Pouštní lvice a další