Petr Havel

KŘIK DIVOKÝCH HUSÍ

Na konci září
prapory mlh vlají
skrz Jizerské lesy,
nad nimiž zřím
temné stíny divokých hus,
jež mávají létu nashledanou.

Klín dlouhých krků
a širokých křídel, jež bijí
do prázdna o vzduch,
vítá podzim.
Ve výši se řadí šik
divokých husí,
který se na prahu zimy znásobí.

Až se háčky perutí zavěsí
na sivém nebi
a nebe hlasitě zakejhá
pod tíhou šedobílých těl,
jež zapadají za vlnící hladinu,
dostane příroda znamení
o definitivním konci léta.

MLHA NAD KRAJINOU

Mlha nad krajinou
rozpustila šedivé lokny
a jako prázdný sad
dojímá svět k slzám.
Studený vítr
cínové svícny zháší
v jeho pohlazení,
štíhlé topoly se třesou,
jako by prodělaly
panickou ataku.

Zrezivělý klíček podzimu
šramotí v zámku času,
dokud z vrátek nevyběhne
černý pes splínu, jenž zahání
krémová jehňátka hvězd
do ohrádky noci.

Bílá stěna mlhy, přes níž
neprojde ani plamen slunce,
obezdila podzimní kraj
kolem dokola.
Šero je chladné,
jako mrtvoly dech
a opuštěná hnízda mlčí
v holých korunách,
jako by tušila zradu
mezi stormy.

ZLÁ PÍSEŇ PODZIMU

V chladné podzimní noci
uslyšíš ve větru
zlověstnou píseň
bubnů, varhan a polnic
v doprovodu na bolestné struny.
Během října zní v borovém háji
troubení králů lesa,
jen o kus dál na mýtině
leží černá hadí kůže.

Úly dívčích ňader
jsou naplněné medem života,
jež snídáš z kamenné misky
chladné, jak hrob pokrytý sněhem
a zmrzlými růžemi,
z něhož kdosi hrál
na bubínek z kostí.

Mám podzim v srdci
v němž pavouk utkal
stříbrné hedvábí
ze svých nití,
v kamení roste šípkový keř
ruměncem prošívaný,
když zlaté opratě paprsků
pohání kolo Země vpřed.

Ostatní tvorba Petra Havla publikovaná v Divokém víně:
DV 120/2022: Záhada měsíce a další