Petr Havel

Poetický démon

Text nebyl redakcí korigován

DO PODZIMU DÉŠŤ PLÁČE

Do podzimu pláče
smutný déšť,
když se dráp slunce zaťal
do kůže mraků
v podmáčené stráni
nad řekou Kamenicí
dozrály šípky,
jak krvavé kapky, kanoucí
z nahých těl keřů

Déšť čeří kroužky na řece,
nad níž se povyšuje
starý viadukt,
po němž vlak zahouká
dlouhé blues
když do podzimu déšť pláče
zní to jako když na okno
ťukají slzy anděla

Jeseň mne unáší,
na sametových křídlech
sivých jeřábů
léto bylo křehké
jako chomáče prachu
pod postelí,
jež se nakonec
na tenká vlákna rozpadnou

FONTÁNA V PARKU

Voda, jak Míšeňský porcelán
čeří na hrnčířském kruhu hladiny
kulaté talíře jež rozbíjí
nepatrný poryv vánku
jdoucí přes fontánu v parku

z blízkého kostela
odbijí baryton zvonů
pravé poledne
všem lidem do daleka
k táhlým úderům
se vítr hlásí
k rozhoupání tak těžkých
kovových srdcí
však nemá dost síly

k jihu táhnou
hejna prvních vlaštovek
jež mají naspěch
jako by se v povětří
ztrácely stříšky křídel
když jim z peří pelichá čas

LUNA BEZ KŘÍDEL

Nad tmavým jezerem nebe
vyletěla luna
jak bílá labuť
s uříznutými křídly
smrt nemilosrdně škrtá
v objemné knize života
slovo za slovem
jméno za jménem

obloha povlékla sivé cíchy
z kterých crčí déšť
jenž jako zloděj
bez ohlášení
vtrhne do lidských obydlí
když se po okraj naplní
žíznivá koryta potoků
a než se kdo naděje
s lupem mizí v polích

Zvony zbaběle zvoní za zády
když doprovázejí
nebožtíka na dalekou cestu
do neznáma.
Jsi věrná,
jak pohřební kůň,
jenž černý kočár s rakví
za sebou táhne

NA KONCI LÉTA

Šel jsem podzimním hájem
dlouhou pěšinou, kde
pod nohama tavila se měď,
když listy pomalu tlely
mlha oblékla smuteční rubáš,
jen občas zpoza kapuce
vykoukne tvář slunce,jež v červenci žhnula,
jako šťavnatá dužina melounu
do kterého se v létě
s chutí zakousnu

Léto je v posledním tažení,
jako mula jdoucí
přes zlatou pláň Sahary
na obzoru hořel soumrak a měsíc se skryl
pod bílou hřívou oblaků
krátkým dnům už dohořívá
zápalná šňůra,
která na konci roku exploduje
a jako petarda vyletí
do povětří

Končí léto, doba
horkých dnů, zralých plodů ovoce
a líných těl vystavených
na obdiv slunci, jež se dívá
skrz nebeskou výlohu.
Čas je starý tesař a dny se
zvolna krátí, jako trámy na pile
hodiny mají v obličeji tik
když jdou nějak rychleji, ač
mají zkrácené šlachy
musí spěchat, jako lidé
do fabrik a továren

Ostatní tvorba Petra Havla publikovaná v Divokém víně:
DV 133/2024: V zářijovém odpoledni a další
DV 132/2024: Šípkový keř a další
DV 131/2024: Dubnový vánek a další
DV 130/2024: Bžeznová infekce a další
DV 129/2024: Milenka na jednu noc a další
DV 128/2023: Podzimní šlápoty a další
DV 126/2023: Loď co má jméno ''Ty'' a další
DV 125/2023: Vězeňská noc a další
DV 124/2023: Kolotoč Země a další
DV 123/2023: Mrazivá noc a další
DV 122/2022: Křik divokých husí a další
DV 120/2022: Záhada měsíce a další