Linda Liczki

NÁVRAT

Dveře výtahu plačtivě zaúpěly a tmavé schody pokropily elektrické slzičky světla.Jedna, druhá, třetí –až byly dveře úplně otevřené a studená zář se rozhoupala jako kuželka kolem postavy muže v křivě zapnutém černém kabátě, držícího v rukou bílé květiny. Stejnýněmý geometrický útvar ohraničil i jeho odraz v zrcadle výtahu. Matouš Handl zabořil nos mezi vlhkértykvětů, aby utišil jejich zimničné vrzání, budící dojem nepříjemnéopuchlé nastydlosti, a popošel do studeně osvětlené kabiny. Jeho odraz k němu přistoupil shodným počtem kroků;kdyby si náhodný pozorovatel odmyslel šejdrem zapnuté knoflíky a kytici bílých květin, již oba drželi, mohli by mu připadat jako dva lidé, chvátající podat siruce.
Vnitřek výtahu zvláštně vonělmechově měkkým a nasládlým tabákem. Když se posuvné dveře s nešťastným kňučením, skřípěním a vzdycháním zavřely, tato vůně zcela vyplnila Handlovo nitro a donutila ho k ufňukanému slintavémukašli. Znovu zabořil nos do kytice – Handl zakletý v zrcadle udělal to samé – a až tehdy si první Handl toho druhého všimnul. Zatím však bylo toto povšimnutí jen povrchní, roztržité. Druhý Handl si (opatrně, aby nezmačkal květiny) založil ruce na prsou a čekal. První Handl zatím zjistil, že má křivě zapnuté knoflíky u kabátu, a začal svou chybu napravovat dlouhými, táhlými pohyby s šustivým dozvukem. V hlavě si přitom promítal události dnešního dne: promokle smutné kodaňské letiště, tváře letušek, z nichž mu jednasvým strnulým kouzlem připomněla Pepču, takže na ni zůstal nevychovaně a dychtivě zírat, zatímco mu nabízela šampaňské a říkala, že v Praze taky prší. Pak kufry, anonymně zbarvený taxík, nekonečné sledování hodinek– devět čtrnáct, devět dvacet, jestlipak Pepču zastihne vzhůru – a pohyblivé reklamy na billboardech, načechrané a směšné jak cirkusoví psíci, rozverně proskakující obručemi tmy.
Ve tři čtvrtě na deset taxík zastavil předdomem, kde měli s Pepčoupronajatý byt, malinkatý dvoupokojový byteček, temný a v dešti nevýslovně smutný. Handl si ji představil, jak sedí u okna, dívá se do modravého lijáku a čeká,vážná a bledá, až se on vrátí. Tento obraz ho tak dojal, že se takřka bez rozmyslu rozběhl vlažnými,deštěm a tmou zemdlenými ulicemi koupit jí květiny, nějaké bílé, opakoval si v duchu cestou, zakrývaje si hlavu tmavým kufříkem. „Nějaké bílé,” řekl floristce žvýkající lékořici v posledním květinářství, které bylo tou dobou ještě otevřené. A v duchu dodal: protože jedině bílá může vyhnat stesk z vlhkých koutků Pepčiných očí, drahocenných a věčně zamyšlených… Očí, které mají tvar zralých pivoněk akteré pláčou jediněpro něj.
A tehdy si Handl ve výtahu podruhé všiml druhého Handla, vyčkávajícího se založenýma rukama v chladně žlutém oparu neskutečna. Knoflíky jsou pořád křivě, uvědomil si a začaljepohyby, jež zcela postrádaly předchozí vyrovnanou táhlost, tlačit do jemných smyček zapínání, nervózně, roztřeseně, až mu nakonec připomnělyhlavy novorozenců, cpané úzkostnou matkou do krajkovýchčepečků, třpytivé, holé, vejčitě odporné. Zničehonic se mu špatně dýchalo. Nejspíš jsem cestou nastydl, napadlo ho a jeho zběsilý běh pro květiny se mu začal zdát nevkusně přemrštěný. Vždyť Pepča sedí sama v pokoji a čeká, čeká ze všech lidí právě na něj –zde úzkost stahující mu hrdlo na chvíli pominula a po jeho rtech se rozprostřel úsměv. Vzápětí však povadl. Uvědomil si, že udělal nerozvážnou hloupost. Úplnou pitomost! Místo aby se snažil být u své smutné lásky co nejdřív, riskoval, že najde byt temný a příležitost políbit ji se mu naskytne až druhý den ráno. Ne, to je nesnesitelné, nesnesitelné, krabatil nos, v němž se vůně tabáku mísila s nasládlým odérem květin, ajednou rukou přitom šmátral ve svém kufříku po kapesníku. Jestli bude (tím myslel Pepču)už spát, vzbudímji, říkal si; a zároveň: někde tady musí být (o kapesníku). Docela jasně si vzpomíná, že když letadlo přistávalo, smrkal (ještě v jednom uchu slyší to hrozné kvílení, skučení a křepčení, bylo to, jako by si parta rarášků spletla jeho bubínek s bubnem), a potom ho jistě zmuchlal někam sem. Jestli bude Pepča spát, vzbudí ji a předá jí květiny. Jenže Pepča nebude spát, bude čekat, čekat, čekat, čekat jen na něj. Á, tady je! Bylo mi přece hned jasné, že jsem ho strčil právě sem.
Tramtadadá! Handlova pravá nosní dírka se začala udýchaně ladit kekoncertu.Stěny výtahu sebou zaškubaly, světlo nad jeho hlavou dvakrát po sobě spikleneckymrklo. Tadadadá – to se ozvala druhá dírka. Zrcadlový Handl vypadal, že se tou komorní hudbou skvěle baví: pohupoval ušima do taktua dokonce párkrát po skončení skladby vychovaně tleskl do lesklých dlaní, vědom si toho, že mezi větami se aplaus, byť upřímný a nadšený,nehodí. Nezrcadlový Handl delikátně zastrčil kapesníček zpět do kufříku (květiny se mu přitom trochu pomuchlaly) a pohledem vyhledal zrcadlového Handla, který najednou zcela nesmyslně spěchal: mačkal a narovnával límeček košile, teatrálně sípal a pochrchlával, vyhýbaje se nedůvěřivému pohledu prvního Handla, Handla s nosem tak červeným, že vypadal, jako by mu z něj vykvetly růže.
Právě nosu si první Handl na druhém Handlovi vzdor jeho kroucení a cukání všiml. Pepča, Pepča… broukal ještě v duchu jméno své lásky, cítil však, jak od něj tato myšlenka couvá, viděl ji zavřenou ve žlutavé kabině podobné té, v níž sám s bílými květy stoupal vstříc Pepčinýmvysušeným rtům, ale zároveň ji viděl odjíždět, mlžit se a mizet, napudrovanou a smrtelně vážnou, jako by byl svět plný vzájemně se míjejících výtahů… A v té chvíli ho uviděl. Byl velký, usmrkaný a nějak podivně schoulený jako růžové, rosou pokropenéslzavé poupě. Handl z masa a kostí se octl v rozpacích a popotáhl, Handl stvořenýz optických par ho úslužně napodobil. Tím se situace zhoršila. Nos pravého Handla i jeho zlomyslného pošklebujícího se odrazu se nafoukl, naplnil kyprým zelenkavým vzduchem a opět splaskl, ubohý a pokroucený. Úzkost se mu vzpříčila v hrdle jako kůstka velice suché a vlažné ryby. Začal se vrtět a zkoumat, z které strany vypadá o něco líp. Z téhle ne. Hm. Taky nic moc.Ať se natočil jakkoliv, ze všech úhlů se na něj šklebil ten stejný bezradný mužík v křivě zapnutém kabátě, s nesnesitelně neskladnými květinami v rukou, přešlapoval na neviditelných podpatcích (zrcadlo zračilo postavu jen po kolena) a kroutil rameny jako manekýn, zatímco výtah ujížděl a ujížděl a neměl se nikdy potkats tím druhým, který odvážel pryč Handlovuspásně nádhernou myšlenku na Pepču.
Snažil se ji zachytit, dotknout se jejího levandulového rukávu, přitáhnout ji k sobě ve věčném, květinově vonícímulepeném sevření. Ale nedala se; ujížděla mu pryč, bledá, tak osudově bledá, rty měla rozpraskané a pod fialovýma očima kruhy smutku. A pak se představarozplynula. Handl nasucho polkl.Protivný mužík v zrcadle si truchlivě otřel oči květinami (Handl si ani neuvědomil, že sám dělá přesně to samé) a na tmavých zakroucených řasách mu ulpělo pár bělavých slz, jež jako by říkaly… Co vlastně? Že Pepča nečeká? Že ho Pepča nemiluje? A s trýznivou přesností, nespouštěje zrak ze svého nosu (oteklého, prudce se rozvírajícího), si Handl vybavil Pepčinu uhýbavost, její pohledy, její zdánlivě nesmyslné odkládání mobilu, pilníku na nehty, zlatého přívěšku, jejž nikdy neviděl,květin, které jí dal někdo jiný.
V jeho nitru začal fučet pobledlý mráz samoty, lechtal mu nosní dírky a nutil ho ke kýchání. A on už věděl, že najde byt temný a schoulený do sebe, věděl to ještě předtím, než mu mobil v kapse zapípal a na displejijako šíleně tesklivá babočka admirál rozprostřela křídla osamocená slova, psaná v chvatu Pepčinou touhou být s někým jiným: Šla jsem se Sabi do divadla; uvidíme se zítra.Znovu polkl tabákový vzduch a svou úzkost, tlačící se mu do úst, lepící se na zuby, na patro, na každou myšlenku. A potom se do té trpké chuti přimíchala roztrpčenost, přerůstající v ohnivý, prudký, neovladatelný vztek.
Handl mrsknul květinami o zrcadlo; vylétly jako bílá kometa a nalepily se přímo na nos jeho zrudlého, divoce ruměného odrazu. Anebo to byl zrcadlový Handl, jenž práskl květinami o naleštěné sklo svého zakletí? Těžko říct. Jisté je, že Handlův vzteknepominul. Naopak: prsty mu stoupalo ničivé, blahodárné teplo a před očima se mu míhaly obrazy z minula, smíšené s jitřivými výmysly apředstavami. Viděl Pepču, jak si u okna piluje nehty, Pepču, jak mu se zvláštním důrazem říká, že se jdou se Sabi projít do Vojanových sadů, Pepču, čekanou a hluše neobsaženou v cizích ženských postavách a tvářích; a nakonec ji viděl, jak napudrovanáujíždívýtahem pryč od něj, uhlazujíc si vlasy rukou v širokém rukávu, vrhajícím fialový stín na její rty, smutnou Pepču, Pepču, která mu unikala…A všechny tyhle střepy nešťastného Handla mučivě trýznilya oslepovaly tím, jak se na nich odrážely barvy, jak po nich přebíhalo světlo hned jako jemný purpurový klín, hned jako spirála, žlutavá, plavná, efemérní, a přesto čímsi nevýslovně cynická, podobná slunečním rozmarům a rýhám kolem Pepčiných úst.
To už Handl nevydržel. Dupal černými podpatky po květinách, v hlubokém soustředění je drtil na mokrou bílou kašičku,hltavě dýchal, funěl a pokašlával. Až když se výtah zakolébal jako loď, jež dospěla k cíli, upravil s hlubokým povzdechem výraz tváře a pomačkaný límeček košile, to všechno, aniž by na sebepohlédl, byť třeba jen letmo, pokradmu. Byl sám sebou znechucen, ale zároveň… Otupělost, únava, hluboké, modré, nesmyslné prázdno. Ne, nepohlédne na sebe. Výtah zastavuje; dveře se otvírají a jejich skřípot mu zní tak srdceryvně, že by nejradši znovu, znovu… Ale ne. Nemá to cenu. Květiny na zemi mrtvolně sípají. Handl je opatrně překročil a vůbec přitom neviděl druhého Handla, Handla s nosem připomínajícím balón, jak si zakrývá ústa a přemáhá se, aby nepropukl v hysterický smích, potom ale ruce smutně spouští a mizí ve žlutavém oparu nebytí, přízračný, neskutečný, popelavý a necitelný…