Slovo úvodem

Středem mého zájmu jsou novorozenci, prohlašuji zodpovědně. Abyste si totiž nemysleli, čtenáři milí, že žiju jen básničkami. Ale to víte — mám je rád, jsou součástí mého života přes čtyři desítky let. Leč v letošním roce 2005 oslavím taky třicáté narozeniny prvního u mne narozeného hříběte, sice narozeniny posmrtné, přesto o nic méně významné. A ve stáji stojí devět březích klisen, jedna kulatější než druhá. Chvíli píšu úvodníček, chvilku se okénkem z domu do stáje dívám, jak se první dvě z nich — Margaretka a Bonnie´s Froňka — chystají k porodu.

Druhou skupinou novorozenců, jimž věnuju velkou část svého každodenního programu, jsou mláďata lidská a z nich pak především ta odložená. Pro ty z vás, kteří tuhle moji aktivitu neznáte, vysvětlím, že jsem se rozhodl po Čechách zřídit síť dvaceti schránek umožňujících zoufalým matkám nechtěných dětí odložit je anonymně do schránky a neodhodit třeba do popelnice, jak se dost často stává. Taková schránka musí být na porodnici, aby se odloženému novorozenci dostalo okamžité odborné pomoci přivolané technicky dokonalou signalizací. Jednu takovou schránku Nadační fond pro odložené děti STATIM, jehož jsem spoluzakladatelem a ředitelem, už má připravenou. Měla být instalována na historické budově „Zemské porodnice“ v Apolinářské ulici v Praze. Ptáte se, proč tam tedy není, když je připravená, viďte? Všichni lékaři i sestry porodnice jsou pro, ale narazili jsme na Úředníky. Povídání o odložených novorozencích čtěte na www.statim.cz. A věřte, že ta hotová nenainstalovaná schránka, která by už mohla zachraňovat děti, mě dost trápí.

Miloň Čepelka

Nedávno jsem viděl v Divadle Járy Cimrmana Akt, prapůvodní hru z roku 1967 — o odložených dětech. V roli mamky básník Miloň Čepelka. Všechno mi to najednou zapadlo do sebe — odložené děti a jejich mamka — moje nadační téma. Navštívil jsem básníka a herce Miloně Čepelku, popili jsme spolu čaj a snědli chlebíčky připravené jeho milou manželkou. Při odchodu mi dal svoji poslední knížku veršů — Mandel sonetů a na moji prosbu připsal věnování. Na předsádce jsem četl slova napsaná úhledným rukopisem: „Příteli Ludvíku Hessovi ke 40. výročí naší známosti rád a s chutí M. Č. 17. 1. 2005“ Jednu básničku — Sonet s vážnou prosbou — poslal Miloň Čepelka čtenářům Divokého vína, v němž poprvé otiskl svoje básničky v roce 1965. Pravidelní čtenáři si možná pamatují — přišel jsem jako mladičký redaktor Divokého vína za Miloněm Čepelkou a Zdeňkem Svěrákem do Československého rozhlasu, kde připravovali pořad pro vojáky Polní pošta. A tak mě vojákům do Polní pošty hned napustili. I s pohorkami, které jsem měl v zimě z roku šedesátého čtvrtého na rok šedesátý pátý na nohou…

Divoké víno číslo 14 vzpomíná na počátek dramatického roku 1968 a přináší na svých stránkách básničky, texty a kresby dvanácti autorů, jež byly otištěny ve dvojčísle Divokého vína 1-2/68. A samozřejmě autory současné, z nichž tři určitě při listování nevynechejte. Eva Machalická-Tacchinardi se svými básničkami představila už v minulém čísle. Debut mají v Divokém víně Marcela Zengrová, jež je nejen básnířkou, ale i výtvarnicí, a Kristýna Fixlová, mladičká prozaička. Básničky a povídku mladých dam upřímně doporučuju k přečtení.

Výtvarníkem čísla je Miroslav Huptych, jenž je, jak všichni víte, samozřejmě i básníkem. Na stránky Divokého vína vstoupil poprvé v letech 1974 a 1975, kdy se už Divoké víno skrývalo pod názvem Almanach mladých autorů. Nikdy nezapomenu na literární večírek, který mladý Mirek Huptych uspořádal v márnici nemocnice Bulovka, v níž tehdy pracoval. Mladé básnířky a básníci recitovali svoje verše mezi mrtvolami v pitevně. Věřte nevěřte, skutečně se to odehrálo.

L. H.

Aktuality

Před čtyřiceti lety zemřel Václav Hrabě

Mužný věk Vítka Nováka

Jana Černá neboli Honza Krejcarová,
dcera Mileny Jesenské,
milenka Egona Bondyho,
černá lyra nebo bílá labuť s poraněnou perutí Bohumila Hrabala…

Honza se promítala do dcery Franze Kafky a možná jí i byla, napsal ve své vzpomínce na Janu Černou nadepsané Černá lyra Bohumil Hrabal.

Honza Krejcarová neboli Jana Černá jistě nebyla dcerou Franze Kafky, ale určitě byla dcerou Mileny Jesenské, Kafkovy přítelkyně. A Milena Jesenská je podle průzkumů prý druhou ve světě nejznámější Češkou hned po Martině Navrátilové.

Janu Černou do Divokého vína přivedla Johana Kohnová, za což téhle prazvláštní znalkyni pražského literárního světa i uměleckého podsvětí vzdávám čest a chválu. Janu jsem poznal v roce 1968 jako životem hodně ztrápenou nicméně nezlomenou ženu. Ani si nemyslím, že by její texty byly světobornou literaturou a asi mě ani neokouzlila tolik, jako Egona Bondyho, Iva Vodseďálka či Bohumila Hrabala.

Koláž Miroslava Huptycha Koláž Miroslava Huptycha text doprovázejí koláže
Miroslava Huptycha

Určitě okouzlila moji tehdejší ženu Naďu Stibitzovou, protože ta se k ní po letech ve svých vzpomínkách vrátila. Počátkem devadesátých let přijela z daleké Vídně, kde žije, a natočila o Janě vzpomínkový film, jehož název překládám podle nálady Skleněný dům, Skleník nebo taky Seděla ve skleníku a házela kameny. Pochlubím se, že kromě Johany Kohnové jsem v cenami a filmaři oceněném filmu dostal roli i já. Leč už bez Oskara. Mimo jiné jsem ve filmu nesl před sebou na břiše opřenou velikou dřevěnou bednu, praštil s ní na pokyn režisérky Nadji o zem a německy odříkával text jejího scénáře: „V téhle truhle mám povídky Jany Černé. Ale ztratil jsem od ní klíč…“ Německy proto, že se jednalo o film rakouský. Trapičem se mi stal zvukař filmu, jemuž se nezdál můj německý přízvuk a trval na tom, abych jej zaměnil za rakouský. Žertuju, chápete? Ale moje žerty nejsou od pravdy daleko. Jezdil jsem ve filmu taky na koni, chvíli na bělouši, chvíli na vraníkovi. Tak si to totiž režisérka filmu představovala. Nemaje bělouše, půjčil jsem si jej ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi. Opravdu.

Na premiéru filmu do Rakouska jsem sice pozván nebyl, ale dostal jsem nahrávku na videokazetě. Dnes už bych video neuměl ani zapnout, tehdy jsem se ale usadil v křesle s dálkovým ovládačem v ruce, připraven vracet si obrázky zpět a film si v klidu vychutnat. Seděl jsem před TV sám, obávaje se, abych si svým hereckým debutem neutržil ostudu.

A dobře jsem udělal. Dálkový ovladač jsem nakonec použil k rychloposuvu vpřed. Videokazeta zapadla mezi archiváliemi a pravděpodobně Matýsek svého otce jako filmového hrdinu nikdy neuvidí.

Koláž Miroslava Huptycha Koláž Miroslava Huptycha Koláž Miroslava Huptycha

Chtěl jsem psát o Janě Černé a píšu o sobě, to je mi podobné. Leč film zmatených vzpomínek na Janu Černou je taky výpovědí o zmatku, který svojí existencí a nešťastným celoživotním osudem Jana působila.

Její matku Milenu Jesenskou Němci zatkli, když Janě bylo jedenáct. Jestli ji někdo vychovával, tak to byl asi dědeček profesor Jan Jesenský, známý pražský zubař. Milena Jesenská zemřela v Ravensbrücku a dědeček Jesenský zemřel brzy po ní, dva roky po válce v roce 1947. Jana jeho nemalé jmění rychle rozpustila s přáteli bohémy a během jediného roku se ocitla v bídě. Oslnila zřejmě mnohé muže. V prosinci 1948 poznala v pražské kavárně Slavie Egona Bondyho, vlastním jménem Zbyňka Fišera, později PhDr. CSc. Vzpomíná na ni: Honza Krejcarová byla duší mého mládí. Nikdy nepochopím, že je mrtvá. Nikdy tomu neuvěřím. Ale uletěla někam až na konec galaxie, neboť tolik v ní bylo síly a elánu — a je tam někde asi nějakou kometou, která se nikdy nevrací.

Nevím, zda bych neurazil váš jemnocit, milí čtenáři, kdybych přepsal i pár řádků z pozdějšího milostného dopisu Jany Černé Egonu Bondymu. Předpokládám, že o milostných praktikách, jež Jana popisuje, jste slyšeli a většině slov byste rozuměli, leč možná ne všichni, ne o všech a ne zcela všemu…

Koláž Miroslava Huptycha Koláž Miroslava Huptycha Koláž Miroslava Huptycha

Jana se ovšem v roce 1949 provdala za jiného muže, s nímž se po roce rozešli. Vzala si Miloše Černého, měli čtyři děti, z nichž pravděpodobně jen tři byly jeho. Manželství s Černým se brzy rozpadlo. Jana Černá píše, dokonce publikuje v časopisech a vydala dvě knihy, jejichž literární úroveň nemohu posoudit (povídky Nebyly to moje děti a Hrdinství je povinné). Páté dítě porodila počátkem šedesátých let a pravděpodobně to se jí stalo osudným. Za špatnou péči o děti byla odsouzena a v roce 1963 a 1964 strávila dvanáct měsíců v ženské věznici v Pardubicích. A právě Otisky duší, její literární reportáž o pobytu ve věznici, jsem otiskl v Divokém víně 1-2/68. Tehdy nám text připadal šokující. Možná i byl.

Rohový arkýř domu v Korunovační ulici č. 32

Jana Černá žila v tu dobu se svým několikátým manželem Ladislavem Lipanským, doktorem filozofie, jenž pracoval jako vrátný v Národním technickém muzeu na Letné. Na pracoviště doběhl snadno, protože bydleli v domě číslo 32 v Korunovační ulici. Z jejich chudobně zařízeného bytečku byl výhled na sovětské velvyslanectví a na Stromovku. Asi třeli bídu s nouzí, a tak se Jana Černá stala jedním z nemnoha honorovaných autorů Divokého vína. Otiskl jsem za honorář i několik textů Lipanského, v čísle 1-2/68 jeho překlad básně Ogdena Nashe a jeho vlastní dlouhou báseň se shakespearovským motivem a s názvem Lebka v louži. Snad se na mne Ladislav Lipanský, žije-li dosud, nebude zlobit, že jsem z ní přepsal jenom část. Dal jsem si ale tu práci s přepsáním celé reportáže Otisky duší, je-li to ovšem vůbec reportáž. Strávil jsem opisováním toho textu, jenž s ilustracemi zabral šestnáct stran Divokého vína, několik nocí. Nu, snad si jej někdo z vás, čtenáři milí, alespoň přečte. Vím, že Otisky duší nikde jinde k mání nejsou, a tak jsem Janě Černé prokázal posmrtnou službu. Texty Jany Černé vycházely i v následujících číslech Divokého vína a nakonec jsem vydal i její knihu vzpomínek na maminku pod názvem Adresát Milena Jesenská. Kniha vzbudila velký zájem i ve světě, ostatně jako všechno, co se nějak dotklo Franze Kafky. Vyšla později v překladech i v dalších českých vydáních. Na Milenu Jesenskou ve svých knihách vzpomínají i její německá spoluvězenkyně Margareta Buber-Neumannová a Jaroslava Vondráčková, která byla s Milenou Jesenskou také vězněna v Ravensbrücku. Jsem rád, že jsem tu dámu měl ještě možnost poznat.

Proslulé jsou samozřejmě Kafkovy Dopisy Mileně.

Stránka DV 1-2/68 s básní Václava Hraběte

V Divokém víně 1-2/68 byly otištěny tři básničky Václava Hraběte na dvojstránce s ilustracemi Jana Šmejkala, jehož surrealistické kresby ostatně prolínají celým číslem. Další dvojstránku zaplnila svými verši Vladimíra Čerepková, představitelka pražské beat generation. Přepsal jsem pro vás i básničku manželky Jardy Hutky Zory Růžové přezdívané Myš a pár veršů Lubora Jeníka, Jany Oličové, Václava Špoka a přemlouval jsem Petra Cincibucha, aby mi dodal v elektronické podobě Noc s Holanem, jež zabrala čtyři stránky dvojčísla. Petr nakonec přepsal jen pár slok na ukázku. Dvojstránku zaplnily obrázky Honzy Vyčítala.

Samostatnou kapitolou je polemika kolem Krhútské kroniky, knihy Ervína Hrycha vydané v roce 1967 v Československém spisovateli. Hrych si do jisté míry přisvojil nápady stařičkého zakladatele Prakršna T. R. Fielda neboli Bohdana Šumavanského a Divoké víno se na doporučení Johany Kohnové rozhodlo vnést do případu jasno. Otiskli jsme varovnou báseň starého básníka T. R. Fielda na adresu Hrycha, náš komentář a několik starých Fieldových básniček. Následovala aférka, jíž se Divoké víno věnovalo v dalším svém čísle. Mnozí spisovatelé se postavili za Hrycha, mnozí zase naopak.

Nad Divokým vínem 1-2/68 pociťuji dodnes jistou vydavatelskou pýchu. Bylo dobře dvoubarevně vytištěné v grafické úpravě Pavla Jasanského. V tiráži se opět objevilo jméno Johany Vondřejcové-Kohnové a Zdeňka Plačka jako technického redaktora.

Koláž Miroslava Huptycha Koláž Miroslava Huptycha Koláž Miroslava Huptycha

Jméno Jany Černé se bude objevovat v následujících číslech Divokého vína častěji. Ale vzpomenu dnes na naše setkání poslední, krátce před její smrtí při autonehodě 6. ledna 1981…

V obnošeném tvídovém kabátě, s odřenou nákupním taškou a s francouzskými buldočky na vodítku jsem ji potkal na Klárově. „Luďku, vy jste toho pro mne tolik udělal, nechcete štěňátko?“ řekla mi stará žena.

Ludvík Hess

Pokračování vzpomínek — Vyvolávám staré filmy

Ostatní tvorba Ludvíka Hesse publikovaná v Divokém víně:
DV 133/2024: Opustil nás Karel Sýs, Slovo úvodem
DV 132/2024: Slovo úvodem
DV 131/2024: Slovo úvodem
DV 130/2024: Úvod
DV 129/2024: Slovo úvodem
DV 128/2023: Slovo úvodem
DV 127/2023: Slovo úvodem
DV 126/2023: Slovo úvodem
DV 125/2023: Slovo úvodem
DV 124/2023: Slovo úvodem
DV 123/2023: Slovo úvodem
DV 122/2022: Slovo úvodem
DV 121/2022: Slovo úvodem
DV 120/2022: Slovo úvodem
DV 119/2022: Slovo úvodem
DV 118/2022: Fotografie
DV 117/2022: Slovo úvodem
DV 116/2021: Slovo úvodem
DV 115/2021: Slovo úvodem
DV 114/2021: Slovo úvodem
DV 113/2021: Slovo úvodem
DV 112/2021: Slovo úvodem
DV 111/2021: Slovo úvodem
DV 110/2020: Slovo úvodem
DV 109/2020: Slovo úvodem, Petr Novák z Jaroměře
DV 108/2020: Slovo úvodem. Divoké víno má pamětní desku na bráně Gymnázia U Libeňského zámku!
DV 107/2020: Slovo úvodem
DV 106/2020: Umřel Méla Machálek. Slovo úvodem
DV 105/2020: Slovo úvodem
DV 104/2019: Slovo úvodem a fotografka Martina Koubková
DV 103/2019: Slovo úvodem
DV 102/2019: Slovo úvodem
DV 101/2019: Slovo úvodem
DV 100/2019: Slovo úvodem, Jezdecké sochy a sochy koní v Čechách a na Moravě
DV 99/2019: Slovo úvodem
DV 98/2018: Slovo úvodem
DV 97/2018: Slovo úvodem
DV 96/2018: Slovo úvodem
DV 95/2018: Slovo úvodem
DV 94/2018: Slovo úvodem
DV 93/2018: Slovo úvodem
DV 92/2017: Slovo úvodem
DV 91/2017: Slovo úvodem
DV 90/2017: Slovo úvodem
DV 89/2017: Slovo úvodem
DV 88/2017: Slovo úvodem, Jezdecké sochy
DV 87/2017: Slovo úvodem
DV 86/2016: Slovo úvodem
DV 85/2016: Všichni mají narozeniny. Miloň Čepelka 80! Já nic – jsem nejmladší
DV 84/2016: Tři hvězdy divokého vína mají sedmdesát! Jen já pořád nic
DV 83/2016: Slovo úvodem
DV 82/2016: Slovo úvodem
DV 81/2016: Slovo úvodem
DV 80/2015: Slovo úvodem, Jezdecké sochy v zemi české
DV 79/2015: Slovo úvodem
DV 78/2015: Slovo úvodem
DV 77/2015: Slovo úvodem a další
DV 76/2015: Slovo úvodem a další
DV 75/2015: Slovo úvodem a další
DV 74/2014: Slovo úvodem a další
DV 73/2014: Slovo úvodem a další
DV 72/2014: Slovo úvodem
DV 71/2014: Slovo úvodem
DV 68/2013: Slovo úvodem
DV 67/2013: Slovo úvodem
DV 66/2013: Slovo úvodem
DV 65/2013: Slovo úvodem
DV 64/2013: Slovo úvodem
DV 63/2013: Slovo úvodem
DV 62/2012: Slovo úvodem, Kuře si podruhé žádá Jaroslavovu ruku a další
DV 61/2012: Slovo úvodem, Rozpadnou se v prach a další
DV 59/2012: Slovo úvodem, Strašné utrácení a další
DV 58/2012: Slovo úvodem, Klisny a hříbata a další
DV 57/2012: Slovo úvodem, Současnost a další
DV 56/2011: Slovo úvodem, Minulost
DV 55/2011: Slovo úvodem, Milena poprvé na koni, Uklízí stáje a vaří oběd
DV 54/2011: Slovo úvodem, Milena ve večerních úvahách a v ranním světle
DV 53/2011: Slovo úvodem, Jak kouše Milena
DV 52/2011: Slovo úvodem, O klisničkách a hřebcích, Milena
DV 51/2011: Slovo úvodem, Ženy si Jaroslava vyměňují v rychlém sledu
DV 50/2010: Slovo úvodem, Kapitola pátá
DV 49/2010: Slovo úvodem, Žákovská knížka
DV 48/2010: Slovo úvodem, Kapitola třetí - Honza a Jirka - kluci Rothovic
DV 47/2010: Slovo úvodem, Malý Jarda
DV 46/2010: Slovo úvodem, O klisničkách a hřebcích
DV 45/2010: Slovo úvodem, Kapitola z knížky Čtyřúhelník
DV 44/2009: Slovo úvodem, Čtyřúhelník
DV 43/2009: Slovo úvodem, Čtyřúhelník
DV 42/2009: Slovo úvodem, Romance o holkách
DV 41/2009: Slovo úvodem, Romance o holkách
DV 40/2009: Zemřel Pavel Verner a další
DV 39/2009: Slovo úvodem, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech
DV 38/2008: Slovo úvodem, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech (2. kapitola)
DV 37/2008: Slovo úvodem, Pohádka devátá a poslední
DV 36/2008: Slovo úvodem, Osmá pohádka
DV 35/2008: Slovo úvodem, Sedmá pohádka svatební
DV 34/2008: Slovo úvodem
DV 33/2008: Slovo úvodem
DV 31/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - 4. díl
DV 30/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - 3. díl
DV 29/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - díl druhý
DV 28/2007: Fotografie
DV 27/2007: Slovo úvodem, Křest Antologie a další
DV 26/2007: Slovo úvodem, Opona padá
DV 25/2006: Fotografie z cyklu Cirkus
DV 24/2006: Slovo úvodem, Nadchnul nás Pavel Řezníček s Goldflamem
DV 23/2006: Slovo úvodem, Kdy začne přituhovat…?
DV 22/2006: Slovo úvodem, V roce 1970 jsme se měli všichni rádi!
DV 21/2006: Slovo úvodem, Markéta Hejná vzrušila mladé básníky…
DV 20/2006: Slovo úvodem, (Kapitola pojednávající o básnících…)
DV 19/2005: Slovo úvodem, Jak dopadl podnikatelský záměr, milý Hafede Bouassido?
DV 18/2005: Slovo úvodem, Zemřel Honza Čech
DV 17/2005: Slovo úvodem, Hara Kiri…??…
DV 16/2005: Fotografie
DV 15/2005: Vyvolávám staré filmy
DV 14/2005: Vyvolávám staré filmy
DV 13/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 12/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 11/2004: Akademický sochař docent Milan Vácha tvoří sochu Strážci (fotogalerie)
DV 10/2004: Slovo úvodem, Přistoupil Pavel Jasanský
DV 9/2004: Dům života i smrti
DV 8/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 7/2003: Vyvolávám staré filmy
DV 6/2003: Slovo úvodem, Zemřel Václav Hrabě
DV 5/2003: Slovo úvodem, Inspirovali jsme Hrabala
DV 4/2003: Slovo úvodem, Mluvil jsem s Allenem Ginsbergem
DV 3/2003: Slovo úvodem, Přišel Petr Cincibuch a Ladislav Landa
DV 2/2003: (vešla jsi dunivými kroky…)
DV 1/2002: Radaně, Není činnost pro psa dělat lidem hopsa a další