Josef Musil

Exklusivní feuilleton
aneb
Výlučný podčárník

Kdyby se chod dějin popletl a kdyby byl mistr Jan Hus upálen teprve před nějakými pěti lety, otřásalo by teď Českem husitství. Ale v novinách bychom takové slovo našli sotva. Titulky by pravděpodobně zněly: „Vůdce husistů Jan Žižka seznámil Evropský parlament se základními body husismu.“ Z rozhlasu by hřměla píseň „Kdož jsú boží bojovníci“ a hudební redaktoři by ji uváděli jako kultovní husistický hit…

Na jaře 1993 bylo vydáno upravené znění „Pravidel českého pravopisu“ a jejich autoři — kromě jiných změn — usoudili, že přípona ismus již natolik zdomácněla, že ji napříště budeme podle výslovnosti psát jen izmus. Ve významu označení hnutí či směru zcela převálcovala českou příponu ství. Nejspíše ano. Takové zázraky, jako když se christianismus převtělil v křesťanství, se už sotva přihodí. Vždyť jak bychom třeba česky vyjádřili kubismus? Krychlářství?

Přední české deníky proto začaly sborově psát izmus. A zvedla se vlna nevole. Lidé, kteří slýchají a možná i používají ismy denně, je zcela za své přijmout nehodlali. Jako by tím odporem tehdy říkali: Ne! Ismus a podobné přípony nejsou totéž, jako když jsme kdysi z latiny přijali páteř nebo košili. Jsou jako nutná potravina, kterou musíme jídat za syrova, protože si ji neumíme uvařit. Kdykoliv můžeme, saháme po obdobné domácí pečínce. Pokud ji někde najdeme…

Autoři „Pravidel českého pravopisu“ vyšli tehdy lidu vstříc způsobem příznačně postmoderním. Ještě téhož roku k novým „Pravidlům“ připojili Dodatek s velkým D, že v psaní přejatých slov, a nejen jich, současně platí také předchozí „Pravidla“. A máte to, šťouralové! Když se vám naše práce nelíbí, nastudujte si příště i „Pravidla“ vydávaná v letech 1958 až 1992! Klidně si pište i televise, prosa, these, neutralisace, ale najděte si to v dalších knihách!

Ono vůbec když se do současných „Pravidel“ podíváte, zjistíte, že jsou natolik postmoderní, že kdejaký tvar nabízí dvě, tři i více variant (třeba přehlédl i přehlédnul i přehlídl i přehlídnul). „Pravidla“ zahrnují jazykové spektrum téměř od mluvy klasicky vzdělaných dědů po moderátory soukromých rádií. A tak to vlastně nejsou jednoznačná „Pravidla“ pro školy, úřady a sdělovací prostředky, ale — pro básníky! V případě psaní přejatých slov rozhodně.

Správný básník totiž svůj jazyk nejen co nejdokonaleji ovládá, ale současně citově prožívá. Proto rozhodnete-li se vyjádřit svůj odstup vůči cizím slovům tím, že je budete psát jejich původním (či původnějším) pravopisem, nemusíte se vůbec odvolávat na básnickou licenci. Základní a stále platná „Pravidla českého pravopisu“ jsou na vaší straně! A pokud vás někdo nařkne z jazykového zpátečnictví, když spatří, že píšete třeba televisor nebo aviso, usmějte se na něj a řekněte mu, že on sám je zpátečnickým nedoukem, když neví, co umožňují „Pravidla českého pravopisu“, jež v tomto znění platí skoro dvanáct let. Pokud by vám takový člověk stále nerozuměl, řekněte mu s nedbalou výslovností, že není in. Tomu by mohl rozumět.

Jenomže je tu ještě jedna podstatná věc. Správný básník, ať už jsou platná „Pravidla“ benevolentní, jak chtějí, by si tohle měl dovolit, až když má ve skladbě svého jazykového výraziva jasno. Všecky jeho odbočky od jazykového „normálu“ by měly být ve shodě právě s jeho jazykovou filosofií, aby bylo jasné, že se nejedná o chyby z neznalosti, nýbrž o autorský záměr, který za určitých okolností může přispět i k obohacení běžného jazyka. Proto kdo si není příliš jistý v kramflecích, měl by raději využívat variant, jež jsou v běžných „Pravidlech“ na prvém místě. Nedávno se mi dostaly do ruky texty jedné české básnířky, která v podstatě vůbec neumí česky. Ale hrdě píše fain… Zváživ její jazykové dovednosti, nedokázal jsem rozpoznat, zda tím slovem míní fajn nebo fén.

Mám ještě jeden důvod k používání původního pravopisu některých cizích slov. Když označují něco, čeho si velmi vážím. Ať časem Ústav pro jazyk český vytvoří „Pravidla českého pravopisu“ jakákoliv, já nenapíši poezie. Bude-li jen nepatrně možné, vždycky to pro mne bude jen poesie. Z francouzského poésie, předtím z latinského poesis a ještě předtím z řeckého poiesis, což bylo odvozeno od řeckého poieo — činím, tvořím. Vážím si původu poesie a užíváním právě této podoby slova jí (za sebe) vzdávám čest. Přehnaná čechohrdost na slovo básnictví mne přešla, když jsem zjistil, že slovo báseň staročesky znamenalo výmysl.

Zrovna tak třeba nenapíši slovo jazz nikdy jinak. Jan Werich k tomu kdysi trefně poznamenal, že někomu stačí džez, ale on poslouchá jazz… Před lety jsem se rozhodl, že se budu snažit o poesii, a nikdy ne o poezii. A co vy?

P.S. Pro případ první jazykové pomoci se mi velice osvědčila „Pravidla českého pravopisu“, vydávaná olomouckým nakladatelstvím „Fin Publishing“. Jejich autoři, v souladu se zmíněným „Dodatkem“, spojili starší a nová „Pravidla“ do jednoho celku. Slovníková část dokonce obsahuje grafické dělení jednotlivých slov a mnoho praktických poznámek u záludnějších slov, která svádějí k chybování. Vřele doporučuji!

(16. ledna 2005)

Ostatní tvorba Josefa Musila publikovaná v Divokém víně:
DV 23/2006: (Žalm ke svatému Josefovi…), (Rapsodie vlčí smečky…) a další
DV 18/2005: 1. Velký rondel, 2. Velké sylabické rondó a další
DV 17/2005: (Pod spodní větví…), (V koruně stromu…) a další
DV 15/2005: Tupý pan Tupý
DV 14/2005: Sněhové slunce
DV 13/2004: Nejtišší znaménka