literární časopis založený v roce 1964

Jiří Novák

NA DRUHÝ BŘEH

Stojím nahý u břehu bájné řeky. Mlha se líně vznáší nad hladinou. Trhá se na cáry, které pomalu vystupují k nebi, visícímu blízko země. Jako by byly mraky tak těžké, že už je nebe nemůže unést. Ponurost místa je až morbidně krásné. Od husté bílé, různých odstínů šedi, a to vše svázané pruhy nejčernější černi. Přes to všechno prosvítá několik růžovočervených mdlých paprsků. Ty se lehce odrážejí od hladiny. K břehu přirazila stará dřevěná pramice. Přivezl ji převozník v režném hávu s kápí. Není mu vidět do tváře. Buď je ukryta tak hluboko v kápi, nebo žádnou tvář nemá. Převozník přistrkal pramici ke břehu dlouhým bidlem. Pramice se strašidelným skřípotem najela na břeh posetý kamennými i ocidiánovými oblázky. Voda řeky je tu omývá po celá staletí. Nastalo ticho. Hluboké až nepříjemné ticho. Slyším jenom šum vlastních uší. Náhle, nějakým kouzlem snad, se na pření části objevila postava mé matky. Celá v bílém v podobě, kdy za svého života byla nejkrásnější. I oči mi připadají laskavé jako tenkrát, když jsem byl malý a běžel jsem se jí ukrýt pod sukni. Je však chladná až mě mrazí. Pak promluví tichým, jasným hlasem: „Už je čas, dítě moje. Převedu tě do bezpečí. Pojď do mé náruče, tak jako dříve, poznáš věčný klid.“ Naskočila mi husí kůže. Myslím na to, co mě přivedlo až sem. Jak visí vše na vlásku. I ten náš obyčejný život. Touhy, sny a naděje. A vítr si s tím vším hraje, jako by to byla papírová vlaštovka na niti. V hlavě mi defiluje celý můj život. Dětství, puberta a s ní první lásky. Mrtvý pradědeček, u kterého se ještě stávala takzvaná: „stráž u mrtvého.“ Tenkrát jsem se hrozně bál nezvratnosti bytí a nebytí. Na to vojna. Ta ze mě udělala chlapa. Nebo zvíře? Dodnes neznám správnou odpověď. Následovala láska na celý život. Tak se tomu říká. Úžasné děti, úspěchy v práci. K tomu menší úspěchy ve sportu. Děti dospěly, vztah vyčpěl. Přibyly nové lásky, nové naděje. K tomu i ztráty. Tak to chodí. Život jde dál. Zahlodala mi v duši pochybnost, ta průvodkyně dospělosti. Ani pití nepomohlo, usídlila se někde uvnitř, aby hlodala. Tak se jí to nakonec povedlo. Není mi moc dobře. Pitím snad? To osud si s mou nitkou života ze žertu zatřásl. Láhev je tu se mnou, nenačatá. Když skončit, tak i s alkoholem! Znovu se ozývá matky hlas. Je náhle jemný. Vrní jako kočka, hladí mou zmučenou duši. Ruce s rozevřenými dlaněmi napřahuje tak blízko, až se mě skoro dotýká. A voníí. Voní, jako tenkrát, levandulí. Snad. V ostrém kontrastu cítím pach řeky osudu. Pach smrti. Převozník bez tváře se hrubě směje. „Je čas!“ Vykřikne náhle matka rozkaz. Neschopen pohybu, hypnotizován hrůzou okamžiku, hledím strnule před sebe. Od břehu za mnou prolétnul kolem mojí hlavy motýl. Jeho blankytná křídla působí svojí krásou jako drahokam. „Ještě je čas!“ vykřiknu směrem k těm dvěma. Shýbnu se pro plnou lahev alkoholu a odhodím ji daleko do řeky. Pak se otočím, a spolu s poletujícím motýlem kráčím zpět. Zpátky do života mě přivítá začínající podzim. Pod bosými chodidly šustí spadané listí. Dokonce svítí slunce. Už mi není chladno. Jsem šťastný. Přidám do kroku. Spěchám za vámi, kteří mě máte rádi. A které mám rád já. Asi to jste vy všichni. Ale na událost u tebe řeky nikdy nezapomenu… Dneska je jenom budoucnost.