Jiří Novák

TRADA

Tóny klavíru jí doprovázejí celou cestu. Možná devítiletá dívka stoupá kamenitou stezkou k vrcholku hory. Hora je možná nadnesený výraz. V opravdových horách by tato ani nebyla vidět. Jenže tady u nás je to jediná hora široko daleko. Majestátně shlíží do okolních rovin. Někdo kdysi dávno, postavil na špičku hory kamenný kříž. Od těch časů stala se hora poutním místem. Prý uzdravuje, říkají jedni. Prý je to pověra, říkají druzí. Opravu nevím, jak to se zázračnou mocí onoho vrcholku je. V každém případě je namáhavý výstup prospěšný zdraví. Jenom já, člověk věku, kdy se rozmazlují vnoučata, vystoupám na ten vrchol každý týden. Je mi tu dobře. Vytáhnu termosku s čajem. Sednu si na balvan, který je nedaleko od zmiňovaného kříže a shlížím do kraje. Ten pocit bych vám přál. Připadám si tak svobodný. Prudký sráz na této straně hory mi dává pocit, že se vznáším. Vnímám toto místo s pokorou. Tak mlčím, jen se dívám. Dnes je všechno jiné. Poprvé stoupá na horu někdo tak mladý. Ještě k tomu je to dívka. Je oblečena do blankytně modrých, dlouhých a splývajících šatů. V pozadí jasného nebe se takřka ztrácí. Nebýt jejich tmavých vlasů a bledé pokožky tváře s výraznými, pravidelnými rty, úplně bych ji přehlédl. Zvláštní je nejenom to, že dívka je sama, ale ona vůbec nenese žádné zavazadlo. Každý z turistů, i já stálý návštěvník, nosíme malý tlumok s teplým oblečením, kdyby se ochladilo. Přibalené máme i malé občerstvení. S nejbližší obce je to přeci jenom daleko. Až nyní si všímám jejích nohou. Nosí sandály, dost neobvyklá obuv na turistiku. Dívka kráčí lehce, jakoby nevnímala místy prudké stoupání. Jde rychleji, než by kdokoliv čekal. Do duše se mi vtírá doprovodná hudba klavíru. Skladba neznámého autora je ohromující. Vysoké tóny se nečekaně ztrácejí v hloubkách, které obestřou celý vrcholek jako mlha. Tóny pronikají snad až do nitra hory, aby se pak vymanily a prudce stouply až někam k nebi. Hudbu doprovází světlo. Pomalu přivírám oči, aniž si uvědomím, že dívka je už u mne. Světlo zmizí za hranicí jakési bubliny, ve které jsme se oba ocitli. Bublina, spíše kopule z křišťálu je ohraničena rozzářenou stříbřitou mlhovinou. Dívka má veliké, vážné, modré oči. Jsou tak hluboké. Plavou v nich tisíce diamantů. Laskavost jejího pohledu mně naplnila klidem. Takový pocit míru si nepamatuji. „Jmenuji se Trada.“ „Je čas.“ Pronesla tiše, aniž by se jí pohnuly rty. „Ano“, vydechnu. Kdesi za křížem u velikého balvanu zůstal ležet tlumok a zrezivělá termoska.

OSM KRÁT OSM

Osm kroků sem, osm kroků tam. Napříč je to téměř kroků deset. Nebo také osm, když víc natáhneš nohy. Místnost má železem pobité dveře, toaletu s malým umyvadlem a sklápěcí palandou pro jednu osobu. Naproti dveřím je u stropu malé podlouhlé okýnko, umožňující přes rastr kovových mříží pohled na oblohu. Ve dne dovnitř pustí aspoň trochu světla. Nad palandou je neuměle nalepeno několik fotografií žen, vytržených z magazínu pro pány. Stálo mně to tenkrát tři krabičky cigaret. Obchod je obchod. Místnost je vymalovaná světle šedou, omyvatelnou barvou. Spoře oděné ženy a dívky na fotografiích působí až nepatřičně. Po strávených letech v této místnosti, má můj obličej, a možná i celé tělo, stejnou barvu, jakou mají stěny. Někdy mám problém se poznat v malém torzu zrcátka, které tajně umísťuji na umyvadlo. Pobyt tady i nedostatek světla vykonalo své. Pravidelné, krátkodobé vycházky na vězeňský dvůr tomu procesu nezabránily. O stravě radši nemluvím. Osm kroků sem, osm kroků tam. Osm let, právě dnes. Den, kdy jsem v této místnosti naposledy. Ani dospat jsem nemohl. Už před svítáním jsem se pečlivě umyl. Při snaze se opravdu oholit „na hladko“ jsem si lehce pořezal tvář. Nevadí, kousek toaletního papíru to zachrání. Odpoledne už nebude ranka vidět. Najednou nevím, co s časem. Ani netuším, v kolik hodin mne propustí na svobodu. Sedím s rukama v klíně na ustlané palandě. Očima těkám po celé místnosti, která byla až doteď mým domovem. Osm let, takové doba! Nakonec to uteklo. Ne, nedají se spočítat probdělé noci, plné hořkých vzpomínek. Ani nespočítám noci plné bláznivých snů. Je tu současnost. Ze začátku mi sporadicky chodily dopisy od mé o dost starší sestry. Styděla se za mne, ale protože byla silně nábožensky založená, tak ty dopisy psala. Pak umřela. Už nebyl nikdo, kdo by mi napsal, jak to tam venku na svobodě chodí. Manželka podala žádost o rozvod krátce po odsouzení. Přitom se mnou čekala dítě, prý holčičku. Vdala se a odstěhovala se kamsi do zahraničí. Nechápu, vždyť jsem vše dělal pro ně. V tu dobu bylo o práci nouze, ta co byla k mání, stačila akorát na živobytí. Ještě dnes mi je to líto. Všechno se prostě zvrtlo. Vše bylo naplánované. Bohužel, stejně jako všechny „perfektně“ vymyšlené plány, nepočítal ten můj s náhodou. Přepadení pošťačky, která roznášela důchody, jsem vymyslel dobře. Malá pobočka pošty je umístěna v postranní uličce na kraji města. Má otevřeno pouze několik hodin, které jsou rozděleny na dopolední a odpolední. Pouze středy bylo otevřeno jen odpoledne. Na pobočce sloužila pouze jediná žena, která v mezičase, kdy je pošta zavřená pošta, sama v naší čtvrti poštu roznášela. Na lidech se šetří všude. V mém zájmu byla třetí středa v měsíci. Plán byl vcelku jednoduchý. Těsně za poštou vybafnout na paní s průjezdu přilehlého domu, vytrhnout vylekané ženě brašnu s penězi a po anglicku zmizet. Přišla středa. Vybaven černou kuklou čekal jsem tenkrát na svou příležitost. Jaké však bylo mé překvapení, když brašnu nenesla pošťačka, ale urostlý pošťák! Rozhodnul jsem se plán neměnit. Vyskočil jsem na toho muže, abych ho vylekal. Muž se však nezalekl. Pevně sevřel brašnu s penězi a vykročil proti mně. Tak jsem mu ji ubalil. Byla to dobrá rána, nečekal jí. Svalil se na chodník, já jsem popadl brašnu a po anglicku zmizel. Jenže. Vždycky je nějaký „jenže“. Než ten člověk omdlel, všiml si, jak si stahuji kuklu z hlavy. Později, v nemocnici, zemřel na krvácení do mozku. Komando si pro mne přišlo, zrovna když jsem počítal ukradené peníze. Ze začátku to tu bylo hrozné, musel jsem si vydobýt místo mezi ostatními vězni. Pak mi dali pokoj, s magorem nechtěli nic mít. Já se však taky do ničeho nepouštím. Snažím se všem stranit. Většinu hodin z odsezených let stejně trávím na této cele. Můj svět jsou sny spojené se zamřížovaným okýnkem u stropu. Modrá obloha s plovoucími obláčky. Lampičky hvězd, když je jasná noc. Osamělý ptáček, který si zvědavě sedne na okraj, aby se podíval dovnitř, zvědavý, jak to v té divné budově vypadá. Jeden rok jsem dával nahoru drobky od chleba, jenže ptáčci hledali potravu jinde. Tak jsem toho nechal. Možná tam za tou mříží nahoře je Bůh. Kdo ví. Je to jedno. Až mi to došlo. Dnes půjdu domů. Domů? Vždyť, já nemám domov. Můj život jsou tyto šedivé stěny. Ani ten kurátor na mne nečeká, je to jeho práce. Přidělí mu další starost. Náhle je mi smutno. Bezradný si všimnu malé kapky krve, která ulpěla na umyvadle po ranním holení. Položená žiletka láká svým ostřím, ke konečnému řešení. Šílená myšlenka nedává zmatené duši klidu. Nakrátko přivírám oči. Rozběhlá fantazie přidává ke kapce další rudé značky. V tom zarachotí v železných dveřích zámek. Někdo odemyká celu. Do místnosti vejde jeden z nejpřísnějších dozorců. „Pojďte, je čas jít domů.“ řekne nezvykle měkce. Pak si vše uvědomím. Jak se těším na les, na louky a řeku. Na znovu objevené vzpomínky. Na život! Venku se ani neohlédnu…

Ostatní tvorba Jiřího Nováka publikovaná v Divokém víně:
DV 111/2021: Hlas, Voda
DV 107/2020: Prolézačka, Nečekaní spojenci
DV 105/2020: Věčnost
DV 104/2019: Robot, Dopis
DV 103/2019: Dvě malé povídky
DV 102/2019: Rodiče, Na plotně
DV 101/2019: Sníh, Dveřník
DV 100/2019: Tři malé povídky
DV 97/2018: Dům ze staré ulice a další
DV 95/2018: Tři povídky z právě vydané knížky „Člověčiny“
DV 93/2018: Lentilka, Duhová kulička
DV 92/2017: Všední příběhy
DV 91/2017: Kouzlo internetu a další
DV 90/2017: Puberta, Houska, Plačky
DV 89/2017: Vůně kávy, Domovní dveře
DV 88/2017: Smrtka, V přechodu
DV 87/2017: Devítka, Bez domova