Marek Řezanka

CHTĚJME OBOJÍ…

Blíží se svátky, jež jsou o naději,
která je víc než smrt a utrpení.
Blíží se svátky, když se věci dějí,
že téměř v každém krev se nějak pění.

Co pro nás z těchto svátků vlastně plyne?
Že jsou tu s námi ti, kdo břímě nesou,
a jimž jde o víc, než být kryti stínem
a schovat ve hře pod rukávem eso.

Buďme si blíže, spolu, bez kolizí,
které, když jsou již, tak ať rychle zmizí.
Ať nás ta blízkost hřeje, propojí.

Buďme si blíže – neizolovaní,
ať paže jedněch záda jiným chrání.
Rozum či cit? Ne – chtějme obojí…

UŽ JE TO ROK…

(Věnováno Tereze Spencerové)

Už je to rok, co roletu jsi stáhla,
už je to rok, co káva v hrnku stydne.
Některá sbohem jsou až příliš náhlá.
Některé prázdno je tak očividné.

Už je to rok, kdy tvůj smích nezaznívá,
ani tvůj povzdech, kam se to vše hnulo.
Namísto pouště tě teď laská niva,
zatímco my tu dělíme čas nulou.

Už je to rok – je těsný snad až příliš.
Zhoustlo to, zhoustlo – dál se slovy střílí.
Kde kdo je v prachu – kde kdo na kolenou.

Z děr lezou štíři, hadi také šílí,
kdejaká veš se skrývá za košilí.
Terezo, tebe nelze zapomenout…

SYMBOL POTOPY

V královstvích, jež jsou daleká,
strašlivá nemoc zuří.
Již jen pár bláznů haleká.
že zdraví jsou jak tuřín.

Ostatním ústa zamrazí.
Mrtvý již málo poví
o tváři hrůzné nákazy,
o frontě před hřbitovy.

Lék, co na nemoc zabírá,
však zakázali kněží
s tím, že jde o jed satyra,
tak bedlivě ho střeží.

Lid před zlým duchem ochrání
(Prý ďábelsky je podlý).
Lid bibli má vzít do dlaní
a ať se řádně modlí.

A medicína prokletá
jak odpad v stoce zmizí.
Poslední z růží odkvétá
a podtrhuje krizi.

Krále to velmi rozvzteká,
že mrtví se mu množí
proto, že kněží člověka
odsoudí umřít v loži.
Tak na kněží se oboří,
že lidský život maří.
Vždyť nejsou žádní doktoři,
jen fanatičtí tmáři.

Tu kněží krále osočí
že satyrovi slouží.
On pozvedne však obočí
a vymáchá je v louži.

Tu značný povyk propuká
lotrů, co z toho těží,
že místo sněhu na lukách
v zákopech vojska leží.
Snad brzy mnohý pochopí,
kdo čemu přednost dává.
Kdo symbolem je potopy,
v níž tonou lidská práva.

KDYŽ VLÁDNE BEZPRÁVÍ…

Hladoví kojoti jdou za vidinou masa,
hlas krve volá je – a oni cení zuby.
Kdopak je pokrotí? Dav chudých duchem jásá.
Strach vtrhnul do kraje – a zdravý rozum hubí.

Vyzáblí šakali se táhnou za potravou.
Zkáza je ve vzduchu – a válka na spadnutí.
Ti, kdo vás zlákali, ať nemyslíte hlavou,
vás nyní bez vzruchu jít kamsi padnout nutí.

Prašivé hyeny se na kus žvance třesou.
Z hodnot nám nezbývá než pár bělavých kostí.
Vzdor – všemi míjený – je ukryt pod metresou,
jíž lež je plesnivá – která pak davy hostí.

Když bubny zavíří, čas rakvím víka sčítá.
Tma zhoustla docela – až nic jí neproniká.
Zášť na všech talířích už není neurčitá:
Rozleptá porcelán v sekundách několika.

Guernica vrací se – na rozedraném plátně
a děti nevinné ti s noži pod zem hrabou.
Z počtu hlav na míse médiím není špatně:
Koho trest nemine? A kdo má šanci slabou?

Hydra je při chuti – a setrvačně lačná,
však nejsou rytíři, kteří jí hlavy setnou.
Nazí a vyzutí sledují temná mračna:
Myslí, že usmíří je otlučenou flétnou.

Dvě hlavy narostou, když jednu někdo srazí:
U Lerny v bažinách se kroutí tělo hada.
Jsme zbití. Naprosto. Jen nevím, v jaké fázi
zmar mizet začíná – tak jak to srdce žádá.

K poslední večeři nám vlastní šťávu dají:
Loď bok má děravý – a vodu v podpalubí.
Rázem se zešeří – jsme v Pekle místo v Ráji:
Když vládne bezpráví – křivda se leskem chlubí…

S POKOROU V SRDCI…

Stane se, že se octneš zcela dole,
a pak jsou chvíle, kdy jsi ještě níž.
To, když již rány nedovedou bolet
a ty máš pocit, že nic nezměníš.

Možná se třeseš někde v rohu. Tiše,
s tím, že tě vůbec nikdo neslyší,
a pokud ano, hned tě odepíše,
i když je tvoje nouze nejvyšší.

Faktem je, že tak málo někdy stačí
objevit toho, kdo ti pomoct smí.
Někdy je cestou vyplavit vše v pláči,
to když vše kráčí k čtyřem od osmi.

Chce to mít sílu popsat, co je slabé:
Přiznat si, že to takto nejde dál.
Že bez těch druhých z dna se nevyhrabeš.
Leží ti, které nikdo nezvedal.

Někde je kdosi, který porozumí
tomu, co myslíš, že nemůže znát.
Kdo není balvan, ani jako z gumy,
a který nezná slovo „renegát“.

Vždy je tu šance, že se opět vzchopí,
kdo zažil předtím krutě strmý pád.
Co může spasit mnohé od potopy?
Podaná ruka – jak již tolikrát.

Jediné slůvko může být to pravé,
jež v prudké bouři najde slunnou pláž.
Ten, kdo se topil, zjistí, že zas plave:
Zkus opět plavat – tempa přece znáš.

Uvidět zájem, to je zapotřebí,
kdy myslíš, že jít není ani kam.
Tak zkusme spolu uvolňovat hřeby,
ať zmizí úzkost – a s ní panika…

Z ČEHO JE MI ZLE…

Z čeho že všeho je mi tuze špatně?
Jak, co má cenu, bezcenným se stává.
Nazí si kůži převlékáme v šatně
s tím, že je tato činnost obětavá.

Jež máme chránit jako ohrožené,
utratit dáme, že se zkrátka šetří.
Zvířata v klecích kdosi popožene,
zatímco lidskost letí do povětří.

Pro trochu peněz kácejí se duby.
Staletá alej pasekou je poté.
Vodou se plní naše podpalubí.
Hubí nás malost promáčená potem.

Vzdáme se všeho včetně historie.
Svlečeme rázem, co nás lidmi činí.
Pod kůži strach se místo jistot vryje.
Do kontejnerů dáme dobrodiní.

Ze zahrad poušť je, ze snů rezignace.
Čekám, co další skládky obohatí:
Muzea? Zámky? Co vše smíme ztrácet?
Knihovny? Školy? S tím, že jde to zatím?

Škrtá se zbytek lidské důstojnosti
a už se ani nikdo neozývá.
Hluboký příkop nikdo nepřemostí.
Zbylo pár drobků, kde byla dřív skýva.

Ze ZOO nechci, aby byla jatka
a rovněž nechci paseky mít z lesů.
Cítím, že chůze stále víc je vratká
a na svých zádech větší zátěž nesu.

Z čeho že všeho na mě přijdou mdloby?
Z toho, jak snadno do rána jsme jiní.
V co věřím? V duši, již zmar nerozdrobí
a v rozum, který zvůle nezastíní…

DUŠI OČI PLANOU…

(Věnováno Jiřímu Kimlovi a jeho manželce)

Život je pes – a smrt zlá macecha.
Člověk pak někdy, kým je, nepochopí.
Hlavní je otisk, který zanechá,
a aby slunce zalilo mu stopy.

V srdci mám těžko, bolest pod kůží,
když tato slova na klávesách ťukám.
Možná mne smutek jak chlad otuží.
Zatím však žalem chvěje se mi ruka.

Pan Jiří Kimla s březnem odchází,
den po výročí děsů v Osvětimi.
Na nebi mraky šijí obvazy.
Jiří tam nejspíš někde pluje – s nimi.

Žil svými vnuky – a svou rodinou,
přítele měl též, který ráno štěká.
Vždy věřil, že se chmury rozplynou
a v prvé řadě šlo mu o člověka.

Umět mít rád měl psáno ve tváři
a vždy si svoje myslil o elitách.
Co vtiskl druhým, už nic nezmaří.
Teď došel klidu – s námi moře zmítá.

Jak Fík měl Áju – divu operní,
kdy Letní noci dostal do scénáře.
Březnovou půlnoc úzkost očerní,
než ovšem hudba překryje ten nářek.

Nestřídal masky. On měl svědomí.
Na hřbetech knih srst zármutkem se ježí.
Kdo ví, kam jde, tak toho nezchromí
pražádná z ran – a sebehorší režim.

Tak tedy, Jiří, ještě dodávám
své smutné sbohem – jednou na shledanou.
A i když tělo boj svůj prohrává,
zůstává duše, které oči planou…

KVĚTNOVÁ

Počátkem května se mír s láskou snoubí.
Pomníčkům v parku lesklý mramor padne.
Nechtějme znovu utažené šrouby,
kdy „správný názor“ říct je bezodkladné.

Nacismus – to je systémová studna,
s fašismem lidem všechnu lidskost berou.
Ctí velké firmy – a lid drží u dna:
Proti nim brojím nebývalou měrou.

Zbraněmi totiž stále stejní řinčí.
Nechtějme pro ně obětovat kůži,
k radosti jejich přistupovat k lynči.
Buďme tím, kdo se proti lynči sdruží.

Počátkem května rozkvétá i šeřík.
Vděčný jsem velmi vždy, když k němu čichám,
vděčný jsem všem těm, kteří neuvěří,
že je to správné – ohnout se, být zticha…

CELÁ TATO DOBA…

Celá tato doba jenom k válce spěje.
Celá tato doba punc má beznaděje.
V celé téhle době strach a hloupost šílí,
celá tato doba je nad naše síly.

Celá tato doba do kouta nás tlačí
s tím, že stačí zmáčknout „delete“ v počítači.
Celé této době pokrytectví vládne:
Nástroje má k tomu vskutku mimořádné.

Celá tato doba z nás jen kompars dělá,
který rychle zmizí s první ránou z děla.
V celé téhle době člověk se jen vzdává.
Vzdal se skoro všeho. Co mu zbývá? Hlava.

Celá tato doba vizitku má zkázy,
i když člověk hledá, tak nic nenachází.
Jak když v našich zemích byli Braniboři:
Opět je zde chaos. Znovu všechno hoří.


Celá tato doba zhoubný virus šíří,
viníky však nejsou žádní netopýři.
Systémový virus největší je zhouba:
Ostruhami do nás neustále dloubá.

Celá tahle doba je jak vlnobití:
Marně hledat maják, který ve tmě svítí.
Ta je totiž hustá, že nic nezabliká.
Jsme jako ti herci: Sami bez publika.

Celá tato doba podlamuje zdraví:
Zaváže nám ruce. Roubíky nás dáví.
Nakonec nám oči černá páska kryje.
Můžeme jít padnout. Kočí zvolá: „Hyjé“.

Z celé této doby poučení plyne:
Mlčení má v sobě buňky rakovinné.
Byť je velmi pozdě, musíme se vzepřít.
Jinak, co nás čeká, zakvičí nám vepři.

Ostatní tvorba Marka Řezanky publikovaná v Divokém víně:
DV 133/2024: Přímo se blýská a další
DV 129/2024: Kde vládne faleš... a další
DV 125/2023: Nač těším se... a další
DV 124/2023: Propast přemostí… a další
DV 123/2023: Nejkrásnější z cest a další
DV 122/2022: O život, Zimní vzkaz a další
DV 120/2022: Žádnou rezignaci a další
DV 119/2022: Březnový smutek a další
DV 118/2022: Co nejde, půjde znova... a další
DV 117/2022: Dotek vánoc a další
DV 116/2021: Když choří zeď… a další
DV 115/2021: Máme-li duši a další
DV 114/2021: Krvavé datum a další
DV 112/2021: Někdy, Prudká a další
DV 111/2021: A není zamítavá… a další
DV 110/2020: Bez lidí... a další
DV 109/2020: Bez mapy, Nad platany smutek a další
DV 108/2020: Krev zatím teče… a další
DV 107/2020: Kvapí to... a další
DV 106/2020: Toho pak zvedat heverem… a další
DV 105/2020: Kde je ráj, nevím... a další
DV 104/2019: Divoká réva a další
DV 102/2019: K nezapomnění a další
DV 101/2019: Letmá pohlazení noci