Marek Řezanka

DOTEK VÁNOC

Vánoce u mě s dobou dětství splynou,
s jehličím, které v bytě zavoní,
ve městě, které dřímá pod peřinou
a nad nímž zima cválá na koni.

Z barevných sklíček vzpomínky mi svítí,
vzpomínky na hlas daný koledám.
Vzpomínky, jež jsou živnou půdou k bytí
a pro něž srdce občas prohledám.

Co vám všem přeji? Nové nadechnutí:
Impuls se zvednout, když vás padnout nutí.
Přeji vám výdrž – a s ní zastání.

Přeji vám náruč, jež vás neopustí
a rovněž lásku – světlo vprostřed pustin,
které nás ve tmě vždycky zachrání.

NEJVĚTŠÍ VYVRHEL

Vzali lidem bolest
silné dávky narkózy
předepsali na každý den

Zanesli do osnov
že přemýšlení škodí zdraví
To ustavičné proč
které jen vytrhává z řady

Škrtli pohádkám cit
aby nedošlo k rozrušení
Místo večerníčků dvakrát střílečky před spaním
až do bezvědomí

Vánoce odešly tak nějak samy:
Stromky dali do karantény
zahalili je plachtou
i s ozdobami
Koledám vytrhali noty
a cukroví nařídili rozestupy
na maximálně pět kousků

Ti na ulici stejně nemají myšlenky
na svátky
a jediné co zabalí
je jejich život
s mašlí až ke stropu

Z výloh se vytratil lesk
stejně stokrát falešný
obtažený kýčem a touhou vydělat

Tak proč by to celé nešlo škrtnout?

Ze slovníků mizí výrazy:
Dámy a pánové – Vánoce
Na indexu Maminka
že prý nabádá k lásce

Podle nové směrnice
je třeba vydat knížky pro čtyřleté
o pornu
s patřičnými obrázky
Neboť tam kde myšlenku nahrazuje sex
je největším vyvrhelem
Láska

VÝHLED

Možná nás výhled z okna trochu tísní,
asi že temno z nebe dopadá
a nikde nezní tóny kompromisní,
jenom se kde kdo bojí o záda.

Nedivím se, že tento výhled leká,
proto již, jak je silně ponurý:
Nad celým světem prostírá se deka,
budoucnost nemá jasné kontury.

Někdo se radši schová za závěsy,
jiný se z okna zpříma zadívá.
Někoho šustot papíru víc děsí,
než velmi hlučný úder kladiva.

Pošmourně šedá do očí se tlačí,
až celou škálu barev přehluší.
Jsme méně lidmi – více počítači
s plejádou kláves, zato bez uší.

Každým dnem něco na kousky se tříští,
aniž to s někým více zahýbá.
Stále víc hodnot končí v propadlišti,
z prázdného „nic“ se stala záliba.

Přírodu žádný člověk neporobí.
Ničit ji? To je sebevražedné.
Pro velké zisky nám všem kopou hroby,
aniž kdo ony jámy zahlédne.

Bez světla v hlavách se nám nerozední,
bez lásky v srdci jsme si přítěží.
Ano, je na nás, jaký je den všední
a co kdo ze své mysli vytěží.

Na nás je, zda nás temno uspokojí,
nebo zda touha poznat převáží:
Jestli jsme schopni hledat cestu – svoji,
či zda nám ucpu ústa menáží…

S KONČÍCÍM ROKEM

Jeden rok ke konci se blíží,
a další brzy začne.
Nebude plynout bez potíží,
ty budou nejspíš značné.

Co nám všem nyní popřát hodlám?
Zdraví a mysl jasnou.
Ať už se neklaníme modlám,
které na světle zhasnou.

Ať z vázy lidství nezbydou nám střepy,
ať jedni k druhým nejsme zcela slepí:
Ať nejsme dřeva, kterým berou cit.

Ať máme schopnost poznat, odkud fičí,
známe svůj zájem – i důsledky příčin:
Co nám chci popřát? Lásku vědoucí.

NAJDĚME SÍLU…

Hledejme k sobě cestu, byť je skrytá,
toto nám přeji v roce, jenž nás čeká.
Byť s naší lodí moře dále zmítá,
najděme svornost plavbou do daleka.

Najděme schopnost vidět i ty jiné,
jakkoli někdy vztek nám obzor kalí.
Sourodý celek jen tak nezahyne,
samotný dílek tříští chladné skály.

Najděme sílu vidět neviděné,
a čelit vichru, jenž se na nás žene.
Najděme sílu vyjít ze svých zdí.

Nemějme, prosím, nic za jasně dané:
Hlavně, ať naše srdce nepřestane
bít čirou láskou, již nic nehyzdí…

ADVENTNÍ ROZJÍMÁNÍ

Zrození Krista není o výlohách,
ani, kdo více velkých darů koupí.
Oslavy chystá, kdo rozprodal Boha,
v konzumu, chycen, na emoce skoupý.

Zvláštní jsou svátky, jež se nyní blíží,
pro řadu lidí chudé, bez hostiny.
Život je krátký, doprovázen kříži,
po blesku úder rozezní kraj stinný.

Ačkoli doma, vlastně na útěku
spěcháme někam, kde jsme sobě cizí.
Člověče, zpomal, tvůj shon je jen k vzteku.
Co že nás čeká? Štempl po revizi.

Třebaže v šatech, nahota nás vítá,
košile bílá rychle barvu mění:
Jenom nás mate – z nejistoty šitá.
S narkózou zbyla díra po umění.

Namísto péče po krvi se volá,
namísto slova vládnou spíše pěsti.
„J´ Accuse“ zní v dešti, byť je mrtvý Zola.
Placený kompars křepčí na náměstí.

Co chtějme dávat? Lásku, která spojí.
Zatím jsme střepy po stech fragmentací.
Vyčteme z kravat něco o postoji?
Nenávist štěpí, až se nicka ztrácí.

Svíčka, jež hoří v jinak zchladlé hrudi,
naději živí, která zaplápolá.
Bez ní jsme choří – bez ní srdce studí.
Bez ní jsme živi méně nežli zpola.

Prý není chvíle vhodná k rozjímání.
Jenže se zřítí, kdo se nezastaví.
Seberme zbylé síly – ať nás chrání
před vlnobitím. Najděme svět: Zdravý…

ROZŠTĚPENÍ

Kdo se dnes ještě tomu diví,
že mnoho lidí nevěří
v soudy a proces spravedlivý?
Trestáni jsou jen někteří.

V média a vše, co v nich zazní,
když jsou v nich štváni nevinní.
V svobodu utopenou v lázni
krve, již nikdo nezmíní.

Těžko se hledá autorita,
když kde kdo tvář svou prodává.
S hustší tmou řadě lidí svítá.
V srdci je bolest bodavá.

Nedůvěra je převeliká,
útočí na nás oštěpy.
Člověk se svého bratra zříká,
až pak i sám se rozštěpí.

Takový stav je tragédií,
kdy jsme si sami vězením.
Vše kromě zdí nás krutě míjí:
Mříž zas jen za mříž vymění.

Těm, kdo nás dělí na atomy,
naprosto jasně dochází,
že jeden proutek snadno zlomí,
ne svazek – natož provazy.

Společnost, v níž se stejnou řečí
dva lidé stěží domluví,
odsouzena je trpět v křeči,
bez naděje – a omluvy.

Kde žijí lidé bez diskuzí,
kde jeden s druhým zápasí,
tam stejný krok všem měří chůzi,
víc přitaženou za vlasy.

Jestliže nic nás nepropojí,
izolace nás pohltí.
Padneme sami v marném boji,
za života již po smrti.


Nebuďme tedy k sobě hluší:
Najdeme vodu na poušti.
Zájem náš, a to mnohý tuší,
v poznání kořen zapouští…

PROSTÝ RECEPT

Že svého krále lidé mají rádi,
nemohli strávit kouzelničtí skřeti:
Kdo není malý, z principu jim vadí.
Jak hlava čouhá – chtějí její stětí.

Pomocí kouzel toho zaklínají,
kdo není svolný, že až k nim se sníží.
Promění v čerta andělíčka v Ráji.
Způsobí, že je hezky napnut v kříži.

Dali pít lidem lektvar otrávený,
lektvar, jenž vjemy dokonale mate:
Který jim v srdci staví silné stěny,
a který bobky neváhá zvát zlatem.

A tak se stalo, že je vládce jiný:
Ten, jehož skřeti lidem nejdřív schválí.
Co na tom, že se řítí do hlubiny?
Tak se to děje, kde jsou skřeti králi.

Dotaz je zřejmý: Čím se kouzlo zlomí?
Kdo proti němu imunitu získá?
Ty, kteří znají, neuvede v omyl.
Recept zní prostě: Poznat dobu zblízka…

Ostatní tvorba Marka Řezanky publikovaná v Divokém víně:
DV 120/2022: Žádnou rezignaci a další
DV 119/2022: Březnový smutek a další
DV 118/2022: Co nejde, půjde znova... a další
DV 116/2021: Když choří zeď… a další
DV 115/2021: Máme-li duši a další
DV 114/2021: Krvavé datum a další
DV 113/2021: Chtějme obojí... a další
DV 112/2021: Někdy, Prudká a další
DV 111/2021: A není zamítavá… a další
DV 110/2020: Bez lidí... a další
DV 109/2020: Bez mapy, Nad platany smutek a další
DV 108/2020: Krev zatím teče… a další
DV 107/2020: Kvapí to... a další
DV 106/2020: Toho pak zvedat heverem… a další
DV 105/2020: Kde je ráj, nevím... a další
DV 104/2019: Divoká réva a další
DV 102/2019: K nezapomnění a další
DV 101/2019: Letmá pohlazení noci