Marek Řezanka

BEZ LIDÍ…

Drátěné oko do krajiny zírá
slza rzi na zem občas ukápne
jako by nebe hrálo na klavír a
přehlušit chtělo ticho útrapné

Drátěné oko víčka nepřimhouří
je oknem někam kde nás zamyká
vzpomínka záblesk nespočetných bouří
nad nimiž ruku drží panika

Drátěné oko nad krajinou visí
kraj bez čepice plešatý je lysý
ani se za to nijak nestydí

Drátěné oko v sobě smutek nosí
paměť je dávno zvyklá na nánosy
Vše je tak náhle jiné – bez lidí…

JAKO PODLOŽÍ…

V některých chvílích člověk přehodnotí
co je významné – co banalita
s čímže má souznít – kdy vystoupit proti
co ho ohrozí – co úkryt skýtá

Za čím se honí co je okrajové
co že zanedbá snad trestuhodně
Kdy ho má pronést – a kdy šetřit – slovem
čeho málo má – a čeho hodně

Nad vodou ještě drží hlavu
ponořen zmizí v hustém davu
Co ustát lze – kdy se položí?

Možnost má jít dál bez kolejí
v krajině jejíž rty se chvějí
tak jako celé podloží…

TO MY…

Za oknem šedý kal
který až z nebe visí
na všechno dopadá svou neskonalou vahou
Že přijde neříkal Jen změřil půdorysy
to aby rošáda zas všechny přišla draho

Za sklem déšť uplétá cop z kapek bezradnosti
mrak za něj zatahá
Snad poťouchle snad z nudy
Prohraná ruleta
Kdo že to hráče hostí?
Smrtící nástraha v níž chudší je než chudý

Doba je beztvará – jak těsto které kyne
kdo klikou zacvaká – přec vstoupit nedokáže
nikdo nic nemá rád
jen vyráží klín klínem
a kopne panáka jak dovolí mu paže

Okno je rozpité
do okolního světa
lidé jsou rozbití – tak sami – na atomy
rozrytí kopytem – nikdo už nezametá
Kdo ve tmě rozsvítí?
Co špitá zima? To my…

POUHÉ POSTAVY

Život je opar křehce pomíjivý
a leckdo si ho vůbec neváží
Až když je pozdě, mnohý z nás se diví
uprostřed moře sám – a bez pláží

Někdo tím darem nikdy nepohrdá
jiný ho ale zcela promarní
Nad krajem tma se rozhostila tvrdá
a nikde záře – kromě polární

Jestliže místo srdce nástroj tepá
když mizí rozum vládne vášeň slepá
Duše se jenom těžko zotaví

Porucha stroje se pak v těle cyklí
až všichni jenom na knoflík jsou zvyklí
Namísto lidí – pouhé postavy

ZA DVEŘMI

Obloha toho dne stáhla žaluzie
tekly jí po tváři rozmazané slzy
Že měla iluze? Mraky zahubí je
Vichr ji vysouší spratek jeden drzý

Každý z nás odchází – byť se trasy různí
všechny však nakonec vedou k jedněm dveřím
Těmi pak boháči jako lidé nuzní
projdou a duši svou bezprostoru svěří

Sláva či peníze? Zmizely jak hmota
Co zbývá nejsou však ohlodané kosti
Sluneční paprsek se jen zachichotá
jak člověk malost svou do zdechnutí hostí

Obloha toho dne rozpustila vlasy
svlečená do naha bolest svoji smývá
Prohlíží údaje které nesouhlasí
je ve svém zármutku svůdně podmanivá...

ZHUŠTĚNO

Zavřeli školy Děti byly doma
z tribuny divák dávno netleská
Prázdné jsou stoly – a obsluha chromá
Prudce se stmívá doba nehezká

Němá jsou kina Na divadla tichá
lidé již vůbec fronty nestojí
Z nejistot vzlíná úzkost která vzdychá
Hlavou svou škube jak zvuk ve stroji

Zbavený místa klobouk v ruce mačká
kdo nemá práci ten nic nespoří
Už není jistá ani bramboračka
kde silou hnací nejsou nestoři

Kdo nemá z čeho těžko něco koupí
částka již dluží jenom narůstá
Už má dost všeho – vidí padat sloupy
stáhne si kůži – dá prst na ústa

Banka nic nedá bránu uzavírá
pouze vše ztratí kdo v ní něco má
V odpadcích děda hledá starý sýr a
poslouchá zatím klišé vědomá

Pračky? Ty perou zašpiněné prádlo
rovněž se ale jednou zastaví
Tma střídá šero kdy se ještě kradlo
Vší pravdě vzdálen zní hlas chvástavý

Svět co byl včera se dnes v křeči svíjí
na loži které není ustlané
Skončila éra s puncem delirií
Šla špatným směrem V chůzi ustane

Co bylo cenné ještě před hodinou
nyní jak stará veteš zaclání
Zalknutý hlenem nemá šanci jinou:
Přiměje náraz systém k smazání?

JEN TA NEOPRÝSKÁ…

Když z bílé peřiny je mžikem hadr bláta
Tikají vteřiny
tma oknem dovnitř chvátá
Stromek se nezdobí
jen chmurný příběh líčí
co zrálo ze zloby – a proč je bez jehličí

Koleda nezazní a stůl je bez cukroví
Strach stojí před kázní – a v ničem nevyhoví
Jak bouře udeří jen málokdo se schová
To úzkost u dveří jde rozbalovat slova

Výlohy bezbarvé – nikdo nic nevydělá
Nikdo nic nenarve
do hladového těla
Světýlko zhasíná – a zvonek nezacinká
Krachují kasina – a nikde o tom zmínka

Náš svět se promění – a nejspíš k nepoznání
padají domnění že to co je nás chrání
Že nelze tvrdí chlad
jež vidí hvězdy zblízka
skutečnost popírat
Pouze ta neoprýská…

PF 2021

Scházejí-li oba…

Přejme si víru ve vše co nás pojí
že předčí síly jež nás znesváří
Přejme si nerýt svými ústy v hnoji
a mějme prosím úctu ke stáří

Co popřát více než si být zas bližší?
Osamělost je jáma bezedná
Ať jeden v druhém bez obav se slyší
a k jeho zkáze nikdy nejedná

Přejme si znalost toho co nám hrozí
namísto hádek respekt v dialozích:
Ať víme co je pro nás podstatné

Kde není citu tam jen všechno mrazí
kde chybí rozum zejí strmé srázy:
Scházejí oba – svět se pomátne…

Ostatní tvorba Marka Řezanky publikovaná v Divokém víně:
DV 109/2020: Bez mapy, Nad platany smutek a další
DV 108/2020: Krev zatím teče… a další
DV 107/2020: Kvapí to... a další
DV 106/2020: Toho pak zvedat heverem… a další
DV 105/2020: Kde je ráj, nevím... a další
DV 104/2019: Divoká réva a další
DV 102/2019: K nezapomnění a další
DV 101/2019: Letmá pohlazení noci