Taťána Králová

INSPIRACE

Nemám nic měnit,
jen prý psát,
psát z toho trápení.
Vždyť já si klidně
urvu celou ruku,
když ji skála jinak nepustí.
Nenechám si ale sekat prsty
jeden po druhém
jen pro tu inspiraci.

NA SOUCIT NENÍ...

Tak je tvůj soucit stálý,
jak jarní voda, vpitá louce do pleti,
jak bonbón, který dali
hlídat dítěti.

...SPOLEHNUTÍ

Předvčerejší soucit
je odstáté víno,
matné ptačí oko,
kryté blankou ticha.

Zakuklená mračna
po něm zlobně plynou,
od zobanů blesků
proklovaná břicha.

POHLED ZEVNITŘ

Psát krátké řádky místo dospávání.
Soukávat ze dna truhly po noci.
Kde nechal tesař malinkatou škvíru?

Jen se tou dírkou občas přesvědčit,
že se mnou pořád nejsi.
Z té velké lásky
a v tom dlouhém míru.

HLAS

Nejdřív byl hlas a táhl sítí
můj dotek k tobě do dálky,
ty jsi mi z oken schránky svítil
žlutým signálem obálky.

Potom v kajutě živých duší
zhasli a zamkli spiklenci.
A co ten hlas, co zní mi v uších?
Je na mé vlastní frekvenci?

Že by se táhl mezi časem?
Vlnami? Vzduchem? Mimoděk?
Slyším se mluvit stejným hlasem.
A z druhé strany: Tady vděk.

VŠECHNO JDE, KDYŽ SE CHCE

Jenom si neklást těžké podmínky.
Jen když se lehké nitky protknou v osnově,
zpevnit je uzlem.
Copak jsem to chtěla?
Hýčkat tě celým kapesníkem duše
a jenom šrámy čistit cípkem těla.

PROMĚNY

Včera jsem byla ve všech skupenstvích.
V pramínku vody
jsem vklouzla do tvého šálku,
osladila se krystalkem
ze tvé nepaměti,
jednou jsem byla tou kostkou ledu,
která zchladila tvůj žár,
naposled párou nad hrnkem,
vábivější než netknuté ouško.

To bylo včera.
Teď chrastím v piksle
jako vysušená směs,
připravená k instantnímu použití.
Dáš si to kafe ještě dnes?

VÍCEHLAS

Děti si hrají
na své osnově,
děvčata se rozestoupí
do altu i do sopránu,
práce je v basu,
tvrdí pevnou měnou muziku.

Jen se mi nedaří
souběžné linky mužských hlasů.
Proč je tak těžké,
skoro nemožné
napsat k tenorovému partu
zvlášť noty pro baryton?

JEDEN, JEDNA, JEDINÉ

Jednu básničku,
jedinou mezi všemi
bych ráda napsala
z přetlaku štěstí,
se zajíkáním, rděním,
dechem až v sedmém patře
nebe dosaženého bez výtahu,
samovýstupem touhy,
a ještě raději
jedním tahem
kolem jediného tvého pousmání.

NIC NENÍ SAMOZŘEJMÉ

Prosté přání mívá
nejdál ke splnění,
smáli by se, když ho
zkusíš vyslovit:

Vypít čaj a umýt
samozřejmě šálek,
být tak někým vnímán,
samozřejmě s ním být.

PO PAUZE V MĚLNÍKU

Měsíc šel po osnově z elektrických drátů
z vlídného áčka
k vysokému cé,
které nevyzpívám.
Já tedy ne.

Tolik technická poznámka.
Jinak se už ladí,
tak co tu máme dál?

Ten bílý úplněk,
stejné barvy víno,
mísí se tu v sudech,
hudba věků se dny,
vody v soutoku.

Všechno je, zdá se,
jako když měl přijít refrén,
který jsme zpívali spolu.

Vůně dřeva, vzduchu,
připravený déšť
v jednom kole tančí,
hořkosladký akord
vítá zpět tvůj tón.

Chvějivé ticho,
zadržený dech,
prsty s pamětí po vlasech
nad struny pevnějších,
hebčích než tady tahle tráva.

A ještě kroky.
V každém z nich tvůj tep,
střídání nedočkavých nástupů,
zrychlených taktů
s vláčným tempem mezihry.

Tak to je asi všechno.
Dost málo k symfonii
a hodně pro můj mlčenlivý part.

Ostatní tvorba Taťány Králové publikovaná v Divokém víně:
DV 109/2020: Mat, Nic není nemožné a další
DV 107/2020: Za svíčkou a další
DV 105/2020: Čekárna, Chemo a další